Učte své děti, aby měly k druhým úctu

JEDNO německé přísloví říká: „Se smeknutým kloboukem projdeš celou zemí.“ V mnoha kulturách bývalo zvykem, že když muž někam vešel nebo někoho zdravil, smekl klobouk. Považovalo se to za projev zdvořilosti, kterým si člověk získal úctu. Smysl citovaného přísloví tedy je, že k tomu, kdo je zdvořilý, jsou druzí laskavější a ochotněji mu vycházejí vstříc.

Zvláště příjemné je, když zdvořile jednají mladí lidé. Jeden krajský dozorce z Hondurasu, který chodí do služby dveře ode dveří se zvěstovateli různého věku, uvedl: „Všímám si, že jednání dobře vychovaného a uctivého dítěte často zapůsobí na osloveného víc než moje slova.“

Žijeme v době, kdy se uctivé jednání stává vzácností, a tak je užitečné vědět, jak se chovat. Bible nás navíc vybízí: „Chovejte [se] způsobem hodným dobré zprávy o Kristu.“ (Fil. 1:27; 2. Tim. 3:1–5) Je důležité děti učit, aby zdvořile jednaly, ale aby také měly k druhým opravdovou úctu. *

Buďte příkladem

Děti se učí tím, že napodobují to, co vidí. Významným způsobem, jak své děti můžete učit zdvořilosti, je váš příklad. (5. Mojž. 6:6, 7) Mluvit s dětmi o zdvořilosti je sice důležité, ale samo o sobě to nestačí. Váš dobrý příklad je naprosto nezbytný.

Paulu * vychovávala pouze maminka a už od malička jí vštěpovala křesťanské zásady. Projevovat druhým úctu se díky tomu stalo součástí její osobnosti. Paula říká: „Mně i mým sourozencům byla maminka příkladem, a tak jednat s úctou se pro nás stalo něčím přirozeným.“ Walter své syny vedl k tomu, aby měli úctu ke své nevěřící mamince. Uvádí: „Snažil jsem se učit kluky úctě k mamince tím, že jsem jim šel příkladem a nikdy jsem o ní nemluvil kriticky.“ Walter jim  vštěpoval biblické zásady a modlil se o Jehovovu pomoc. Jeden syn nyní slouží v odbočce svědků Jehovových a druhý je průkopníkem. Lásku a úctu mají k oběma rodičům.

V Bibli je napsáno: „Bůh . . . není Bohem nepořádku, ale pokoje.“ (1. Kor. 14:33) Ve všem, co Jehova dělá, je vidět řád. I v tomto ohledu by křesťané měli Jehovu napodobovat a dbát na to, aby u nich doma byl pořádek. Někteří rodiče své děti naučili, aby si každé ráno ustlaly postel, aby si uklízely oblečení a aby pomáhaly s domácími pracemi. Pokud děti vidí, že je doma uklizeno, je pravděpodobnější, že budou udržovat pořádek ve svém pokoji a ve svých věcech.

Jaký postoj mají vaše děti ke škole? Jsou vděčné za to, co pro ně učitelé dělají? Dáváte vy sami najevo, že si práce učitelů vážíte? Vaše děti budou mít ke škole a k učitelům zřejmě stejný postoj, jaký projevujete vy. Vedete je k tomu, aby si navykly učitelům děkovat? Umět za něco poděkovat je vynikající způsob, jak projevovat úctu, ať už učitelům, lékařům, prodavačům nebo komukoli jinému. (Luk. 17:15, 16) Mladí lidé, kteří svou zdvořilostí a dobrým chováním vynikají mezi svými spolužáky, si zaslouží pochvalu.

Křesťané by ve zdvořilosti měli být znamenitým příkladem. Je velmi příjemné vidět, když děti a mladí ve sboru umí říkat „prosím“ a „děkuji“. Jestliže dospělí na shromáždění pozorně naslouchají, čímž dávají najevo úctu k Jehovovi, vede to děti k tomu, aby je napodobovaly. Když také vidí, jak se křesťané v sále Království jeden k druhému hezky chovají, učí se tím zdvořilosti. Například čtyřletý Andrew už říká „s dovolením“, když chce kolem někoho projít.

Jakým dalším způsobem rodiče mohou své děti učit zdvořilosti? Měli by si s nimi povídat o tom, co se oni sami naučili z příkladu různých biblických postav. (Řím. 15:4)

Využívejte příklady z Bible

Samuelova maminka pravděpodobně svého syna poučila o tom, že se před veleknězem Elim má poklonit. Když Samuela přivedla do svatostánku, byly mu možná jen tři nebo čtyři roky. (1. Sam. 1:28) Učíte i vy své děti, aby říkaly „dobré ráno“, „dobrý den“ a „na shledanou“? Podobně jako Samuel, i vaše děti se tak mohou stát „milejší jak ze stanoviska Jehovova, tak z lidského“. (1. Sam. 2:26)

Různé biblické zprávy můžete využít také k tomu, abyste dětem pomohli pochopit  rozdíl mezi uctivým a neuctivým chováním. Například když nevěrný izraelský král Achazjáš chtěl mluvit s prorokem Elijášem, poslal za ním „velitele padesáti s jeho padesáti“. Velitel Elijášovi nařídil, aby šel s nimi. Vůči Božímu představiteli to však bylo neuctivé. Co na to Elijáš? „Dobrá,“ řekl, „jestliže jsem Boží muž, ať z nebes sestoupí oheň a sežere tebe i tvých padesát.“ A přesně to se stalo. „Z nebes se snesl oheň a sežral ho i jeho padesát.“ (2. Král. 1:9, 10)

Král potom za Elijášem poslal druhého velitele padesáti. I ten Elijášovi přikázal, aby šel s nimi, a tak oheň sestoupil z nebe podruhé. Potom k němu přišel třetí velitel padesáti. Ten však jednal uctivě. Místo aby Elijášovi rozkazoval, poklekl před ním a prosil: „Muži pravého Boha, prosím, ať je má duše a duše těchto tvých padesáti sluhů v tvých očích drahocenná. Hle, z nebes sestoupil oheň a sežral oba předchozí velitele padesáti a jejich padesátky, ale nyní ať je má duše drahocenná v tvých očích.“ Boží prorok samozřejmě nepřivolal oheň na velitele, který s ním mluvil uctivě, i když úcta z části možná pramenila ze strachu. Jehovův anděl řekl Elijášovi, aby s tímto mužem šel. (2. Král. 1:11–15) Z této zprávy je jasně vidět, jak důležité je s druhými jednat uctivě.

Dalším příkladem je apoštol Pavel. Když byl zatčen v chrámu římskými vojáky, nedomáhal se svého práva promluvit. Naopak se vojenského velitele uctivě zeptal: „Je mi dovoleno něco ti říci?“ Díky tomu dostal příležitost promluvit na svou obhajobu. (Sk. 21:37–40)

Můžete poukázat i na to, jak jednal Ježíš. Když ho při soudním procesu udeřili do tváře, uměl na to reagovat. Řekl: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, vydej svědectví o nesprávném; ale jestliže správně, proč mě tlučeš?“ Proti tomuto výroku nemohl nikdo nic oprávněně namítat. (Jan 18:22, 23)

V Božím Slově jsou uvedeny také příklady, které ukazují, jak reagovat, když nás někdo přísně napomene, a jak s úctou uznat svou chybu či nedbalost. (1. Mojž. 41:9–13; Sk. 8:20–24) Například Abigail se omluvila Davidovi za to, že s ním její manžel Nabal jednal urážlivě. K omluvě připojila štědrý dar. Její reakce na Davida tak zapůsobila, že si ji po Nabalově smrti vzal za manželku. (1. Sam. 25:23–41)

Ať už jde o projevování úcty za náročných okolností, nebo zkrátka o zdvořilé jednání, musíte to své děti učit. Tím, že necháváte ‚zářit své světlo před lidmi‘, přinášíte ‚slávu svému Otci, který je v nebesích‘. (Mat. 5:16)

[Poznámky pod čarou]