Neopouštěj své spoluvěřící

„DESET let jsme byli okouzleni třpytem obchodního světa a měli jsme hodně peněz. I když jsme byli vychováni v pravdě, nechali jsme se zavléct pryč a neměli jsme duchovní sílu k návratu,“ vypráví Jarosław a jeho manželka Beata. *

Marek, jiný bratr, říká: „Kvůli sociálním a politickým změnám v Polsku jsem ztrácel jedno zaměstnání za druhým. Byl jsem z toho zoufalý. Bál jsem se začít podnikat, protože jsem si uvědomoval, že na to nemám vlohy. Nakonec jsem se ale nechal zlákat, abych si založil vlastní firmu. Myslel jsem si, že se díky tomu budu moci lépe starat o hmotné potřeby své rodiny, aniž to bude mít negativní dopad na mou službu Jehovovi. Časem se ukázalo, že jsem se velmi mýlil.“

Žijeme ve světě, kde životní náklady neustále rostou a kde přibývá nezaměstnaných. Někteří lidé jsou z toho zoufalí a dělají nemoudrá rozhodnutí. Mnozí naši bratři přijali práci přesčas, rozhodli se mít více zaměstnání nebo začali podnikat, ačkoli s tím neměli zkušenosti. Myslí si, že jim to duchovně neuškodí a že dodatečný příjem jejich rodině pomůže. Avšak nepředvídané okolnosti a nestabilní ekonomická situace mohou překazit i ty nejlépe míněné plány. Někteří naši spoluvěřící se tak chytili do léčky hmotařství a duchovní zájmy obětovali zájmům hmotným. (Kaz. 9:11, 12)

Někteří bratři a sestry se do světských záležitostí zabrali natolik, že už jim nezbývá čas na osobní studium, shromáždění či službu. Je pochopitelné, že to má negativní  dopad na jejich duchovní smýšlení a na jejich vztah k Jehovovi. Přicházejí však i o jiný důležitý vztah — o své pouto k těm, „kdo jsou [jim] příbuzní ve víře“. (Gal. 6:10) Někteří své křesťanské bratry a sestry postupně opustili. To je velmi vážná věc, nad kterou je potřeba se zamyslet.

Náš závazek vůči spoluvěřícím

Máme mnoho příležitostí, jak spoluvěřícím dávat najevo svou lásku. (Řím. 13:8) Asi i ve tvém sboru jsou bratři a sestry, kteří jsou ‚ztrápení a volají o pomoc‘. (Job 29:12) Některým možná chybí i to základní, co k životu potřebují. Ze slov apoštola Jana vyplývá, že v takové situaci máme vůči svým spoluvěřícím určitý závazek. Napsal: „Kdokoli . . . má prostředky tohoto světa k podpoře života a spatří svého bratra, který má nouzi, a přesto před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska?“ (1. Jana 3:17)

Možná už jsi takovou příležitost využil a v hmotném ohledu svým spoluvěřícím štědře pomohl. Svůj zájem o bratry a sestry však můžeme projevit i jinak. Někteří volají o pomoc proto, že jsou osamělí či sklíčení, cítí se bezcenní, trpí vážnou nemocí nebo jim zemřel někdo blízký. Jeden ze způsobů, jak je povzbudit, je to, že jim nasloucháme a povídáme si s nimi. Dáváme jim tak najevo, že nejsme lhostejní k jejich citovým a duchovním potřebám. (1. Tes. 5:14) Láskyplné vztahy s našimi spoluvěřícími se tím často ještě posílí.

Soucitně naslouchat, projevovat pochopení a dávat laskavé biblické rady mají především duchovní pastýři. (Sk. 20:28) Napodobují tak apoštola Pavla, který svým duchovním bratrům a sestrám projevoval „něžnou náklonnost“. (1. Tes. 2:7, 8)

Jestliže se však křesťan od stáda odloučí, jak může plnit svůj závazek, který má ke spoluvěřícím? Do léčky hmotařství se může chytit každý, tedy i sboroví dozorci. Co se stane, když křesťan takovému pokušení podlehne?

Úzkostné životní starosti

Jak již bylo uvedeno, s úsilím zajistit rodině to nejnutnější jsou často spojeny úzkostné starosti, které mohou zkreslit náš pohled na důležitost duchovních věcí. (Mat. 13:22) Marek, o němž jsme se již zmínili, říká: „Když moje firma zkrachovala, rozhodl jsem se najít si dobře placenou práci v zahraničí. Původně jsem odjel jenom na tři měsíce. Pak jsem se na chvíli vrátil, ale znovu jsem na tři měsíce odcestoval. A tak to šlo  pořád dokola. Moje nevěřící manželka kvůli tomu citově strádala.“

Zhoršené vztahy v rodině však nebyly jediný problém. Marek pokračuje: „Kromě toho, že jsem dlouhé hodiny musel pracovat ve velkém horku, byl jsem ve společnosti lidí, kteří mluvili vulgárně a chtěli druhé jen využívat. Jednali v podstatě jako zločinci. Byl jsem sklíčený a připadal jsem si jako otrok. Neměl jsem čas starat se v duchovním ohledu sám o sebe, a tak jsem si říkal, že nemám na to starat se ještě o druhé.“

Smutné důsledky Markova rozhodnutí by tě měly podnítit k tomu, aby ses nad svou situací pečlivě zamyslel. I když se zdá, že práce v zahraničí vyřeší tvé finanční problémy, nevzniknou kvůli tomu zase jiné těžkosti? Jaký dopad to například bude mít na duchovní a citové blaho tvé rodiny? Neutrpí tím tvé vztahy se spoluvěřícími? Nepřipravíš se o možnost jim pomáhat? (1. Tim. 3:2–5)

Asi si uvědomuješ, že k tomu, aby člověka pohltilo zaměstnání, nemusí pracovat v zahraničí. Varovným příkladem je to, co se stalo Jarosławovi a Beatě. „Všechno začalo úplně nevinně,“ vypráví Jarosław. „Krátce po svatbě jsme si na výhodném místě otevřeli stánek, kde jsme prodávali párky v rohlíku. Měli jsme velké zisky, a tak jsme svou živnost rozšířili. Neměli jsme však už tolik času a začali jsme vynechávat shromáždění. Zanedlouho jsem se vzdal průkopnické služby a výsady být služebním pomocníkem. Vydělávali jsme hodně peněz a byli jsme z toho nadšeni. Otevřeli jsme si velký obchod a úzce začali spolupracovat s člověkem, který nebyl svědek Jehovův. Netrvalo dlouho a cestoval jsem do zahraničí, kde jsem podepisoval smlouvy v hodnotách milionů dolarů. Doma jsem byl zřídka, a tím se narušoval můj vztah k manželce a k dceři. Úspěch v podnikání nás nakonec duchovně uspal. Se sborem jsme se nestýkali a na své spoluvěřící jsme si ani nevzpomněli.“

Jaké poučení z toho vyplývá? Touha vytvořit si už teď svůj vlastní ráj se může stát léčkou. Následkem toho křesťan začne být bezstarostný a spokojený se svým životem i sám se sebou. Dokonce může přijít o „své svrchní oděvy“ neboli o svou křesťanskou totožnost. (Zjev. 16:15) To by ho mohlo úplně odříznout od bratrů a sester, kterým dříve mohl pomáhat.

Poctivě se nad sebou zamysli

Možná si řekneš, že tobě by se něco takového nestalo. Každý z nás by se však měl vážně zamyslet nad tím, co k životu doopravdy potřebuje. Apoštol Pavel napsal, že „jsme si na svět nic nepřinesli a ani si nemůžeme nic odnést. Máme-li tedy obživu a čím se přikrýt, budeme s tím spokojeni.“ (1. Tim. 6:7, 8) Je pravda, že životní úroveň se v jednotlivých zemích liší. To, co je v bohatých zemích považováno za nezbytné minimum, je jinde vnímáno jako luxus.

Ale bez ohledu na to, jaká je životní úroveň v zemi, kde člověk žije, měl by pamatovat na Pavlova následující slova: „Ti, kdo se rozhodli, že zbohatnou, upadají do pokušení a léčky a do mnoha bláznivých a škodlivých tužeb, které vrhají lidi do zničení a zkázy.“ (1. Tim. 6:9) Léčka je nastražena tak, aby si jí kořist vůbec nevšimla. Nebezpečí si uvědomí až ve chvíli, kdy se chytí. Co musíme dělat, abychom se do léčky „škodlivých tužeb“ nechytili?

Pokud si jasně určíme, co chceme mít v životě na prvním místě, podnítí nás to, abychom více času věnovali uctívání Jehovy. K tomu patří udělat si čas i na osobní studium. Jestliže se před tím modlíme, takové studium nám pomáhá, abychom byli ‚zcela způsobilí, úplně vyzbrojení‘ a mohli být  oporou pro druhé. (2. Tim. 2:15; 3:17)

Jak to nakonec dopadlo s Jarosławem? Potom co se ho milující starší několik let snažili povzbuzovat, rozhodl se udělat radikální změny. Vypráví: „Klíčový byl rozhovor, při kterém mi starší poukázali na biblický příklad bohatého mladého muže, který sice chtěl žít věčně, ale nebyl ochoten vzdát se majetku. Pak se mě taktně zeptali, zda bych to mohl nějak vztáhnout na sebe. To mi otevřelo oči.“ (Přísl. 11:28; Mar. 10:17–22)

Jarosław se nad sebou poctivě zamyslel a rozhodl se ze světa velkého obchodu odejít. Během dvou let se on i jeho rodina duchovně zotavili. Jarosław nyní slouží svým spoluvěřícím jako starší. Říká: „Když se bratři začnou podnikání věnovat natolik, že zanedbávají duchovní věci, mohu jim poukázat na svůj vlastní příklad, aby viděli, jak nemoudré je dát se nerovně spojit jhem s nevěřícími. Pak je totiž velmi těžké odmítat lákavé nabídky a vyvarovat se nečestného jednání.“ (2. Kor. 6:14)

Také Marek se ze své trpké zkušenosti poučil. Dobře placená práce v zahraničí sice pomohla jeho rodině finančně, ale jeho vztah k Bohu a ke spoluvěřícím utrpěl. Časem své priority přehodnotil. „Několik let jsem na tom byl podobně jako ve starověku Baruk, který ‚pro sebe stále hledal velké věci‘. Nakonec jsem se úpěnlivě modlil k Jehovovi a svěřil jsem se mu s tím, co mě trápí. Teď cítím, že jsem se duchovně vzpamatoval.“ (Jer. 45:1–5) Marek se snaží o to, aby jednoho dne mohl ve sboru vykonávat ‚znamenitou práci‘ jako dozorce. (1. Tim. 3:1)

Pro ty, kdo uvažují o tom, že odjedou do ciziny za lépe placenou prací, má Marek tato varovná slova: „V zahraničí je snadné upadnout do léček tohoto ničemného světa. Pokud dobře neznáte místní jazyk, pak je náročné komunikovat s druhými. Domů se možná vrátíte s penězi, ale také s duchovními zraněními, která se hojí velmi dlouho.“

Jestliže k zaměstnání máme vyrovnaný postoj a plníme své závazky vůči spoluvěřícím, děláme tak radost Jehovovi. Zároveň tím druhým dáváme příklad, díky němuž se mohou moudře rozhodovat. Bratři a sestry, kteří jsou ztrápení, potřebují naši podporu, soucit a dobrý příklad. Sboroví starší a jiní zkušení křesťané mohou druhým pomáhat, aby měli správný žebříček hodnot a nepodléhali úzkostným starostem. (Hebr. 13:7)

Nikdy se tedy zaměstnáním nenech tak pohltit, že bys opustil své spoluvěřící. (Fil. 1:10) Místo toho dávej na první místo ve svém životě zájmy Božího Království, a tak buď „bohatý vůči Bohu“. (Luk. 12:21)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 21]

Je tvoje místo v sále Království prázdné, protože jsi v práci?

[Obrázky na straně 23]

Vážíš si toho, že můžeš pomáhat svým spoluvěřícím?