Zažil jsem mnohé projevy Jehovovy dobroty

Vypráví Arthur Bonno

BYL rok 1951. Se svou manželkou Edith jsem se účastnil oblastního sjezdu, kde zaznělo oznámení, že se bude konat schůzka pro ty, kdo mají zájem o misionářskou službu.

„Pojďme tam,“ řekl jsem nadšeně.

„Arte, to není nic pro nás,“ odpověděla Edith.

„Neboj Edie, jenom si to poslechneme.“

Po schůzce se rozdávaly přihlášky do školy Gilead.

„Vyplníme je,“ řekl jsem.

„Ale Arte, co naši rodiče?“ reagovala Edith.

Asi rok a půl po sjezdu jsme absolvovali školu Gilead a byli jsme pověřeni službou v Ekvádoru, v Jižní Americe.

Z uvedeného rozhovoru jste asi pochopili, že jsem průbojný a často mám pocit, že nic není problém. Naproti tomu Edith je mírná a skromná. Vyrůstala v městečku Elizabeth v Pennsylvanii a nikdy nebyla daleko od domova ani se nesetkala s žádným cizincem. Opustit rodiče pro ni bylo těžké, ale úkol sloužit v zahraničí přesto ochotně přijala. Do Ekvádoru jsme přijeli v roce 1954 a jako misionáři tam sloužíme dodnes. Během té doby jsme zažili mnoho dobrého. O tom vám teď budu vyprávět.

Krásné vzpomínky

Naším prvním působištěm bylo hlavní město Quito, které leží v Andách ve výšce 2 850 metrů. Z přístavního města Guayaquil jsme do Quita cestovali vlakem a nákladním autem dva dny. Dnes tato cesta trvá 30 minut letadlem. V hlavním městě jsme strávili čtyři nezapomenutelné roky. V roce 1958 jsme pak byli pozváni do krajské služby.

Tehdy byly v celém Ekvádoru jen dva malé kraje. Kromě toho, že jsme navštěvovali sbory, jsme mnoho týdnů v roce trávili kazatelskou službou v indiánských vesnicích, kde nebyli žádní svědkové. Bydleli  jsme tam v hliněných domcích, které měly jen jednu místnost bez oken. Jediným vybavením byla postel. S sebou jsme vždycky měli dřevěnou bednu, ve které byl lihový vařič, pánev, talíře, lavor, pokrývky, moskytiéra, oblečení, staré noviny a pár dalších věcí. Novinami jsme ucpávali díry ve zdech, aby se tak snadno dovnitř nedostali potkani.

Domky byly tmavé a špinavé, ale přesto rádi vzpomínáme na to, jak jsme večer sedávali na posteli, povídali si a jedli skromné jídlo, které jsme si připravili na lihovém vařiči. Kvůli své impulzivní povaze jsem často nejdřív mluvil a pak přemýšlel, takže manželka tyto společné chvíle občas využila k tomu, aby mi vysvětlila, jak bych mohl s bratry, které navštěvujeme, mluvit taktněji. Její rady jsem si bral k srdci a naše návštěvy pak byly pro spoluvěřící větším povzbuzením. Když jsem o někom bezmyšlenkovitě řekl něco nepěkného, manželka odmítla se o tom bavit. Díky tomu jsem se naučil smýšlet o bratrech pozitivně. Většinou se však naše večerní rozhovory týkaly toho, co jsme se dozvěděli z článků ve Strážné věži a co jsme ten den zažili ve službě. A ty zážitky opravdu stály za to!

Jak jsme našli Carlose

Když jsme byli ve městě Jipijapa v západním Ekvádoru, dostali jsme informaci, že tam bydlí zájemce, který se jmenuje Carlos Mejía. Adresu jsme však neměli. Jednou ráno jsme ho šli hledat. Jelikož jsme nevěděli, kam máme jít, zkrátka jsme se vydali jedním směrem. Museli jsme se vyhýbat mnoha bahnitým kalužím, protože v noci hustě pršelo. Manželka šla za mnou a najednou jsem uslyšel její zoufalý výkřik: „Arte!“ Otočil jsem se a uviděl, že je až po kolena v černém bahně. Byl to tak legrační pohled, že kdyby neměla slzy v očích, asi bych se rozesmál.

Podařilo se mi ji z bahna vytáhnout, ale boty tam zůstaly. Jeden chlapec a děvče nás pozorovali a tak jsem jim řekl: „Když dostanete ty boty ven, dám vám nějaké peníze.“ V mžiku je vytáhli. Edie se ale potřebovala někde umýt. Maminka těch dětí celou situaci sledovala a pozvala nás k sobě domů. Edie si tam umyla nohy a děti mezitím očistily špinavé boty. Před odchodem jsem se ženy zeptal, jestli náhodou neví, kde bychom našli muže, který se jmenuje Carlos Mejía. Překvapeně řekla: „To je můj manžel.“ Celá rodina začala studovat Bibli a nakonec se všichni dali pokřtít. O několik let později se Carlos, jeho manželka a dvě dcery stali zvláštními průkopníky.

Náročné cestování a vřelí hostitelé

Cestování v krajské službě nebylo vůbec jednoduché. Využívali jsme autobusy, vlaky, nákladní auta, vydlabané kánoe a malá letadla. Jednou nás doprovázel oblastní dozorce John McLenachan se svou manželkou Dorothy. Jeli jsme kázat do rybářských vesnic poblíž hranic s Kolumbií. Cestovali jsme v kánoi, která měla přívěsný motor. Kolem plavali žraloci dlouzí jako naše kánoe. I náš zkušený kormidelník byl jejich velikostí znepokojen a rychle zamířil blíž ke břehu.

Náročné situace, se kterými jsme se v krajské službě setkávali, však byly mnohonásobně vyváženy krásnými zážitky.  Spřátelili jsme se s vřelými a pohostinnými spoluvěřícími. Mnohokrát se stalo, že rodina, u které jsme bydleli, trvala na tom, že budeme jíst třikrát denně, zatímco oni jedli jenom jednou. Také nás nechávali spát v jediné posteli, která byla v domě, a sami spali na podlaze. Manželka často říkala: „Tito drazí bratři a sestry mi pomohli pochopit, že k životu toho vlastně moc nepotřebujeme.“

„Nechceme odmítnout žádnou výsadu“

V roce 1960 jsme zažili další projev Jehovovy dobroty. Byli jsme pozváni, abychom sloužili v odbočce v Guayaquilu. Dostal jsem práci v kanceláři a Edith sloužila se sborem blízko odbočky. Myslel jsem si, že se pro takovou práci nehodím, ale jak je napsáno v Hebrejcům 13:21, Bůh nás ‚vyzbrojuje vším dobrým, abychom činili jeho vůli‘. O dva roky později jsem byl pozván do betelu v Brooklynu, abych tam absolvoval desetiměsíční školení v Gileadu. Od manželek se očekávalo, že budou dál sloužit ve svém působišti. Edith dostala z Brooklynu dopis, ve kterém bylo napsáno, aby pečlivě zvážila, zda je ochotná být deset měsíců bez manžela.

Edith do Brooklynu napsala: „Určitě to nebude jednoduché, ale jsme si jisti, že Jehova nám pomůže překonat jakékoli obtíže. . . . Nechceme odmítnout žádnou výsadu, která je nám nabídnuta, ani žádnou možnost být ještě lépe vyškoleni, abychom mohli plnit svěřené úkoly.“ Během doby, kdy jsem byl v Brooklynu, jsem od ní dostával dopis každý týden.

Naši věrní spoluvěřící

Ze zdravotních důvodů jsme se v roce 1966 vrátili do Quita, kde jsme po boku místních bratrů a sester pokračovali v misionářské službě. Byli to věrní a ryzí Boží služebníci.

Jedna sestra měla nevěřícího manžela, který ji často bil. Jednou v šest hodin ráno nám někdo zavolal, že ji zase bije. Okamžitě jsem spěchal k nim domů. Když jsem ji uviděl, nevěřil jsem vlastním očím. Ležela na posteli, oteklá a plná modřin. Manžel ji ztloukl násadou od smetáku, kterou o ni nakonec zlomil. Později ten den jsem ho zastihl doma a řekl jsem mu, že to, co udělal, je zbabělost. Velmi se za své jednání omlouval.

Počátkem 70. let se můj zdravotní stav zlepšil a tak jsme se vrátili do krajské služby. Do našeho kraje patřilo i město Ibarra. Když jsme toto město navštívili koncem 50. let, byli tam jen dva svědkové — misionář a jeden místní bratr. Moc jsme se tedy těšili na to, že se seznámíme s mnoha  bratry a sestrami, kteří se od té doby stali součástí křesťanského sboru.

Na prvním shromáždění, kterého jsme se tam účastnili, bratr Rodrigo Vaca vedl program, který probíhal formou otázek a odpovědí. Kdykoli položil otázku, posluchači v sále se nehlásili, ale volali: „Yo, yo!“ („Já, já!“) Edith a já jsme se na sebe překvapeně podívali. V duchu jsem si říkal: Co to má znamenat? Pak jsme se dozvěděli, že bratr Vaca je nevidomý, ale jednotlivé zvěstovatele pozná po hlase. Je to pastýř, který opravdu zná své ovce, podobně jako Znamenitý Pastýř, o němž se píše v Janovi 10:3, 4, 14. Dnes je ve městě Ibarra šest španělských sborů, jeden kečujský a jeden sbor znakového jazyka. Bratr Vaca dál věrně slouží jako starší a zvláštní průkopník. *

Jsme vděční za Jehovovu dobrotu

V roce 1974 jsme zažili další projev Jehovovy dobroty — byli jsme pozváni, abychom se vrátili do betelu. Opět jsem dostal práci v kanceláři a později jsem se stal členem výboru odbočky. Edith nejprve byla v kuchyni a časem začala pracovat v poštovním oddělení, kde je až dodnes.

V průběhu let jsme měli radost z toho, že jsme v Ekvádoru vítali stovky absolventů Gileadu, kteří díky své zralosti a horlivosti jsou pro sbory velkým přínosem. Povzbuzením jsou pro nás i tisíce bratrů a sester z více než 30 zemí, kteří sem přijeli kázat dobrou zprávu. Obdivujeme jejich obětavost. Někteří prodali svůj dům a firmu, aby mohli sloužit tam, kde je to více zapotřebí. Koupili si auto, aby se dostali do vzdálených oblastí, přispěli k založení nových sborů a podíleli se na stavbách sálů Království. Ze zahraničí přijelo i mnoho svobodných sester, aby tady sloužily jako průkopnice. Jsou to opravdu horlivé a schopné zvěstovatelky!

Během těch let, co sloužím Jehovovi, jsem od něj dostal mnoho dobrých darů. Tím nejcennějším je, že k němu mohu mít blízký vztah. Také jsem mu vděčný za to, že mi opatřil „pomocnici“. (1. Mojž. 2:18) Když se dívám zpět na 69 let společného života, vybavují se mi slova zapsaná v Příslovích 18:22: „Našel někdo dobrou manželku? Našel něco dobrého.“ Být s Edith mně vždy přinášelo velkou radost. V mnoha ohledech mi hodně pomohla. Také byla milující dcerou. Od chvíle, kdy jsme přijeli do Ekvádoru, každý týden posílala své mamince dopis, a to až do roku 1990, kdy maminka ve věku 97 let zemřela.

Je mi 90 let a Edith 89. Vážíme si toho, že jsme asi 70 lidem mohli pomoci poznat Jehovu. Rozhodně jsme rádi, že jsme před 60 lety vyplnili přihlášky do Gileadu. Díky tomu rozhodnutí jsme zažili mnohé projevy Jehovovy dobroty.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 29]

Na Yankee Stadium v New Yorku se spolužáky z Gileadu, 1958

[Obrázek na straně 31]

Na návštěvě u spoluvěřících, když jsme byli v krajské službě, 1959

[Obrázek na straně 32]

V odbočce, 2002