Snila jsem o životě na kolečkách

Vypráví Zoja Dimitrová

V 15 letech jsem si žila svůj sen. Byla jsem artistkou a cestovala s cirkusem. Ale 4. září 1970 mě při jednom představení postihlo neštěstí. Ladně jsem plula vzduchem — a najednou jsem se zřítila k zemi.

NARODILA jsem se 16. prosince 1952 a s rodiči a sestrou jsme bydleli v Sofii. V té době bylo Bulharsko komunistickou zemí. Vláda sice náboženství tolerovala, ale lidi od něj intenzivně odrazovala. Většina Bulharů v Boha nevěřila a mnozí z těch, kdo věřili, si to raději nechávali pro sebe. I když se rodiče hlásili k ortodoxní církvi, k náboženství mě nevedli a já jsem o Bohu vůbec nepřemýšlela.

Už v dětství jsem měla ráda všechny možné sporty, hlavně gymnastiku. Když mi bylo třináct, přišel do naší školy nějaký pán a hledal dívku, která by měla předpoklady stát se artistkou. Můj učitel gymnastiky doporučil mě. Pak jsme jezdili na zkoušky a pohovory k trenérům a mně se strašně líbilo, že jsem se mohla vozit v ředitelově americkém autě. Když jsem se dozvěděla, že mě vzali, byla jsem nadšená. Pak mi začal přísný režim — tvrdý trénink a cvičení. To trvalo přes dva roky a v patnácti letech mi konečně začal „život na kolečkách“. Nejdřív jsem s cirkusem cestovala po Bulharsku a pak i do zemí tehdejšího Sovětského svazu, a dokonce do Alžírska, Maďarska a bývalé Jugoslávie.

Svůj sen jsem si žila tři nádherné roky. Pak se mi při jednom představení v makedonském městě Titov Veles stalo to, o čem jsem vyprávěla na začátku. Předváděla jsem akrobatické číslo vysoko nad hlavami diváků. Můj partner byl zavěšený vzhůru nohama, vyhodil mě do vzduchu, kde jsem se otočila, a pak mě měl chytit. Rukama jsme se ale minuli. Bezpečnostní lano se přetrhlo a já jsem z výšky šesti metrů spadla na zem. Rychle mě odvezli do nemocnice, kde zjistili, že mám zlomené rameno, několik žeber a páteř. Pár dní jsem byla v šoku a vůbec jsem si nepamatovala, co se stalo. Když jsem se probrala, uvědomila jsem si, že jsem od pasu dolů ochrnutá. Byla jsem ale mladá a neztrácela jsem optimismus. Myslela jsem si, že po léčbě nebo operaci budu zase schopná chodit a možná se i vrátím do manéže.

Dalších dva a půl roku mě léčili v různých sanatoriích a já jsem stále doufala, že se uzdravím. Nakonec jsem se ale musela smířit s tím, že můj sen skončil. Paradoxní je, že můj „život na kolečkách“ vlastně pokračoval. Byl ale úplně jiný, než o jakém jsem snila. Zůstala jsem na vozíku.

 Začíná mi nový život

Dřív jsem žila velmi aktivně, a tak jsem si myslela, že si na tuhle změnu nikdy nezvyknu. Ztratila jsem veškeré naděje a propadla jsem depresi. V roce 1977 zaklepal u mých dveří mladý muž, který se jmenoval Stojan. Když jsem se dozvěděla, že je to bratr mé bývalé kolegyně z cirkusu, hned jsem ho pozvala dál. Povídali jsme si a on se mě zeptal, jestli mám nějakou naději na uzdravení. Neměla jsem žádné iluze a životem jsem byla zklamaná, a tak jsem odpověděla, že žádnou naději nemám. Když mi řekl, že mi může pomoci jenom Bůh, trpce jsem se zeptala: „Pokud nějaký Bůh je, proč jsem v tomhle stavu?“

Stojan, který se krátce předtím stal svědkem Jehovovým, když pracoval jako cirkusový umělec ve Spojených státech, mi potom velmi laskavě vysvětlil, co krásného Bible slibuje do budoucnosti. Byla jsem nadšená, že země bude brzy zase rájem. Slib o tom, že „smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest“, na mě hluboce zapůsobil. (Zjevení 21:4) Moc jsem toužila po tom, abych byla zase zdravá. Okamžitě jsem souhlasila, že budu Bibli pravidelně studovat. Tím začal můj nový život. Konečně jsem získala spolehlivou naději.

Každý týden jsem se na studium velmi těšila. Ze začátku jsem studovala se Stojanem a potom s jednou milou křesťankou, která se jmenovala Totka. S její pomocí jsem se s Biblí rychle seznámila a zasvětila svůj život Jehovovi Bohu. Tehdy v Sofii nebyl nikdo, kdo by mě mohl pokřtít, a tak jsem musela čekat na návštěvu jednoho bratra z Makedonie. Jedenáctého září 1978, asi rok potom, co jsem začala Bibli studovat, jsem byla doma ve vaně pokřtěna. Z toho, že jsem se stala svědkem Jehovovým, jsem měla ohromnou radost a můj život dostal skutečný smysl.

To, co jsem se z Bible dozvídala, ve mně hořelo jako oheň. Nadšeně jsem o své naději mluvila s každým, kdo ke mně přišel. Mrzelo mě, že mě lidé neberou moc vážně, protože si možná mysleli, že kvůli tomu, co se mi stalo, nejsem úplně normální.

Závažná chyba

V té době byli svědkové Jehovovi v Bulharsku zakázáni a v celé zemi jich bylo jen několik. Nekonala se žádná sborová shromáždění, která bych mohla navštěvovat, a bylo jen málo příležitostí scházet se s lidmi, kteří měli stejnou víru. Kromě toho jsem si neuvědomovala, že je nebezpečné, když se křesťan přátelí s lidmi, kteří nežijí  podle biblických zásad. To všechno vedlo k tomu, že jsem se dopustila jedné závažné chyby.

Neúprosně mě kvůli tomu trápilo svědomí a pociťovala jsem mučivou bolest, protože jsem se Jehovovi Bohu odcizila. Byla jsem zdrcená a zaplavovaly mě pocity hanby. Vylila jsem své srdce Jehovovi v modlitbě a prosila ho o odpuštění. Po nějaké době jsem se díky pomoci laskavých křesťanských starších duchovně uzdravila a zase jsem se mohla radovat, že sloužím Jehovovi. Moc si vážím toho, že můžu Jehovovi sloužit s čistým svědomím a spolu s jeho čistou organizací.

Navzdory svému handicapu jsem šťastná

Sen o tom, že svůj život věnuji cirkusovému umění, se mi před 40 lety rozplynul. Jsem odkázaná na invalidní vozík. Když se ale podívám zpátky, nejsem smutná ani nemám pocit, že by můj život bylo jedno velké neštěstí. Dřív jsem si myslela, že když svůj život spojím s cirkusem, budu šťastná a spokojená, ale díky studiu Bible jsem si uvědomila, že jsem snila o věcech, které nemají trvalou hodnotu. Vím o svých bývalých spolupracovnících, kteří v kariéře pokračovali a v životě se zklamali. Naproti tomu já jsem našla ten největší poklad — získala jsem osobní vztah se svým Stvořitelem, Jehovou Bohem. To mi dává mnohem větší radost, než jakou bych měla jako artistka.

Velkou radost mám také z toho, že se mnozí další lidé rozhodli poznávat Bibli a zasvětili svůj život našemu milujícímu Bohu Jehovovi. Když jsem v roce 1977 začala studovat Bibli já, bylo v Bulharsku jen velmi málo svědků Jehovových. Dokonce ještě v roce 1991, kdy byli svědkové Jehovovi po pádu komunistického režimu registrováni, jich v celé zemi bylo jen něco přes sto. Mám obrovskou radost, když vidím, že lidí, kteří s druhými mluví o Božím Království, stále přibývá — nyní je jich zde skoro 1 800!

 V Bulharsku je pořád hodně práce, protože mnoho lidí chce poznávat Boží Slovo. V roce 2010 se Slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 3 914 lidí. S nadšením přemýšlím o tom, jak Jehova požehnal malým začátkům v Bulharsku. „Z maličkého“ se doslova stal „mocný národ“, jak je to předpověděno u Izajáše 60:22.

Jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě přišel v srpnu 2009 na oblastním sjezdu „Zůstaňte bdělí!“, který se konal v Sofii. Tehdy bylo totiž uveřejněno Svaté Písmo — Překlad nového světa v bulharštině. Vydáním této Bible v mém rodném jazyce se splnil můj sen. Tento překlad bezesporu mnoha lidem v Bulharsku pomůže získat přesné poznání Bible.

I když kvůli svému handicapu nemůžu kázat dobrou zprávu o Království v takové míře, jak bych chtěla, jsem šťastná, že můžu o Bibli mluvit se sousedy a s lidmi, kteří ke mně přijdou. Jednou jsem z balkonu zavolala na sousedku, která šla kolem. Přijala mé pozvání, a když jsem jí řekla některé povzbuzující myšlenky z Bible, okamžitě souhlasila s biblickým studiem. Měla jsem nesmírnou radost, když se později dala pokřtít a stala se tak mou duchovní sestrou. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci čtyřem lidem k tomu, aby svůj život zasvětili Jehovovi.

Asi největší radost a povzbuzení čerpám z toho, že se pravidelně účastním křesťanských shromáždění v našem sboru. Je v něm něco přes sto bratrů a sester, kteří jsou pro mě jako rodina. V Bulharsku nejsou zvláštní služby, které by starým a nemohoucím lidem zajišťovaly dopravu, a tak je pro mě těžké dostat se na shromáždění. Jsem proto opravdu vděčná jednomu mladému bratrovi, který mě na všechna shromáždění vozí. Vždycky mě z bytu odnese do svého auta, z auta do sálu Království a pak zase nazpátek. Z celého srdce Jehovovi děkuji, že můžu patřit do tak milující duchovní rodiny.

Když se dívám zpátky, uvědomuji si, že se můj život ubíral úplně jiným směrem, než jak jsem o tom snila v mládí. Díky službě Jehovovi ale pociťuji to největší možné štěstí a navíc mám úžasnou naději do budoucnosti. Moc si vážím Božího slibu, že v pozemském ráji „bude chromý šplhat jako jelen“. (Izajáš 35:6) S plnou důvěrou očekávám den, kdy vyskočím ze svého vozíku a budu dokonale zdravá a plná života.

[Praporek na straně 30]

„Největší radost a povzbuzení čerpám z toho, že se pravidelně účastním křesťanských shromáždění“

[Praporek na straně 31]

‚Jedním z nejkrásnějších okamžiků v mém životě bylo uveřejnění Svatého Písma — Překladu nového světa v bulharštině‘

[Obrázek na straně 29]

Vystupovat jsem začala v 15 letech