Přejít k článku

Přejít na obsah

Boží jméno a práce Alfonsa de Zamory

Boží jméno a práce Alfonsa de Zamory

Boží jméno a práce Alfonsa de Zamory

V ROCE 1492 španělský král Ferdinand a královna Isabela vydali toto rozhodnutí: „Nařizujeme všem Židům a Židovkám . . ., aby do konce července tohoto roku opustili všechna nám patřící království a území, a to se svými syny a dcerami, sluhy a služkami a dalšími členy rodiny, velkými i malými, jakéhokoli věku, a aby se neodvažovali se vrátit.“

V rámci tohoto nařízení dostala každá židovská rodina ve Španělsku možnost zůstat, pokud se svého náboženství vzdá. Rabín Juan de Zamora si možná myslel, že lepší volbou bude konvertovat ke katolicismu a zůstat ve Španělsku, kde žilo již několik generací jeho předků. Vzhledem k tomu, že měl židovský původ, je pravděpodobné, že svého syna Alfonsa poslal na studia do známé školy v Zamoře, kde se vyučovala hebrejština. Alfonso později získal také vynikající znalost latiny, řečtiny a aramejštiny. Po skončení studií začal vyučovat hebrejštinu na univerzitě v Salamance. Zanedlouho potom využili jeho vzdělání znalci Bible v celé Evropě.

V roce 1512 dostal Alfonso de Zamora místo profesora hebrejštiny na nově založené univerzitě ve městě Alcalá de Henares (které se dříve nazývalo Complutum). Vzhledem k tomu, že patřil k předním učencům své doby, jej zakladatel této univerzity, kardinál Jiménez de Cisneros požádal o pomoc při práci na monumentálním díle, kterým byla Complutenská polyglota. Tato šestisvazková Bible obsahuje text v hebrejštině, řečtině, latině a některé části v aramejštině. *

Znalec Bible Mariano Revilla Rico o tomto projektu uvádí: „Ze tří židovských konvertitů, kteří na díle kardinála [Cisnerose] spolupracovali, byl nejvíce oceňován Alfonso de Zamora, filozof, jazykovědec, odborník na Talmud a navíc znalec latiny, řečtiny, hebrejštiny a aramejštiny.“ Zkoumání Bible Zamoru přivedlo k závěru, že pro její přesný překlad je zapotřebí komplexní znalosti původních starověkých jazyků. Byl jedním z hlavních propagátorů renesance biblického bádání, která nastala počátkem 16. století.

Zamora však žil v době a na místě, které byly pro biblické bádání nebezpečné. Vrcholila činnost španělské inkvizice a katolická církev považovala za jediný autorizovaný překlad Bible latinskou Vulgátu. Už katoličtí učenci ve středověku však viděli, že text Vulgáty má k dokonalosti daleko. Na začátku 16. století se Alfonso de Zamora a další učenci rozhodli něco s tím udělat.

Ke spáse je zapotřebí Bibli přeložit

Vrcholem Zamorovy práce bylo hebrejské vydání Starého zákona a také jeho překlad do latiny. Zamora měl pravděpodobně v úmyslu použít tento materiál pro připravovanou Complutenskou polyglotu. Jeden z jeho rukopisů je v knihovně, která je součástí komplexu El Escorial blízko Madridu ve Španělsku. Jeho katalogové číslo je G-I-4 a obsahuje celou První knihu Mojžíšovu v hebrejštině spolu s meziřádkovým neboli doslovným překladem do latiny.

V jeho úvodu je věnování, ve kterém se píše: „Ke spáse národů je zapotřebí přeložit Svaté Písmo do dalších jazyků. . . . Domníváme se . . ., že je naprosto nezbytné, aby věřící měli doslovný překlad Bible, ve kterém je pro každé hebrejské slovo uveden odpovídající výraz v latině.“ Jelikož Alfonso de Zamora byl uznávaný odborník na hebrejštinu, měl kvalifikaci potřebnou k tomu, aby tento nový překlad do latiny provedl.

„Nemohu najít místo odpočinku pro svého ducha“

Pro práci učenců, jako byl Zamora, bylo Španělsko v 16. století v jednom ohledu přece jen ideálním místem. Tato země se ve středověku stala střediskem židovské kultury. The Encyclopædia Britannica uvádí: „Ve středověkém Španělsku žila početná muslimská a židovská populace, a bylo tudíž jedinou zemí v západní Evropě, kde se prolínala různá náboženství a rasy. Rozvoj španělské civilizace v oblasti náboženství, literatury, umění a architektury v pozdním středověku je z velké části důsledkem této skutečnosti.“

Vzhledem k tomu, že ve Španělsku žilo mnoho lidí židovského původu, existovalo množství rukopisů hebrejské Bible. Židovští písaři v mnoha částech Španělska je opisovali, aby bylo možné je používat při veřejném předčítání v synagogách. Lazarus Goldschmidt se ve své knize The Earliest Editions of the Hebrew Bible (Nejstarší vydání hebrejské Bible) zmiňuje o tom, že „vynikající pověst mezi židovskými učenci měly pro svou přesnost nejen španělské a portugalské kopie Pentateuchu, ale i rukopisy, ze kterých tyto kopie a také akademické polygloty vznikly“.

Ačkoli Španělsko poskytovalo překladatelům Bible určité výhody, začala se nad nimi stahovat mračna odporu. V roce 1492 porazila vojska krále Ferdinanda a královny Isabely poslední maurskou enklávu ve Španělsku. Jak jsme se již zmínili, ve stejném roce vydali tito panovníci nařízení, že všichni, kdo budou dále vyznávat židovské náboženství, musí Španělsko opustit. Na základě podobného nařízení byli o deset let později vypovězeni muslimové. Tehdy se katolicismus stal ve Španělsku státním náboženstvím a žádné další náboženství nebylo povoleno.

Jak tyto změny ovlivnily překládání Bible? Jasně je to vidět na tom, co zažil Alfonso de Zamora. Tento židovský učenec se sice stal katolíkem, ale španělským náboženským představitelům jeho původ vadil. Někteří kritizovali kardinála Cisnerose za to, že při přípravě polyglotní Bible využil znalostí konvertitů z řad Židů. Tyto útoky působily Zamorovi mnoho bolestí. V komentáři v jednom rukopise, který je uložen na univerzitě v Madridu, si posteskl: „Já . . . opuštěn a nenáviděn všemi přáteli — kteří se stali mými odpůrci — nemohu najít místo odpočinku pro svého ducha ani pro své tělo.“

Jedním ze Zamorových úhlavních nepřátel byl Juan Tavera, arcibiskup z Toleda, který se později stal hlavním inkvizitorem. Zamora byl jeho útoky tak sklíčen, že se dokonce obrátil na papeže. Ve svém dopise kromě jiného píše: „Žádáme Vaši Svatost naléhavě o to, aby nám pomohla . . . a ochránila nás před naším nepřítelem . . . donem Juanem Taverou. Dennodenně, bez ustání, nám působí množství nepříjemného trápení. . . . Zažíváme kvůli tomu velká muka, jelikož jsme v jeho očích jako zvířata určená k porážce. . . . Bude-li Vaše Svatost věnovat pozornost této žádosti, se kterou se na Vás obracíme, ‚nechť je Jahve Vaší záštitou a střeží Vaše kroky‘. (Přísl. 3:23)“ *

Odkaz Alfonsa de Zamory

Navzdory těmto útokům Zamorova práce pokračovala velmi dobře, a to k užitku mnoha badatelů Bible. Zamora sice nepřeložil Bibli do jazyka běžných lidí, ale prokázal neocenitelnou službu dalším překladatelům. Abychom jeho přínos pochopili, je nutné si uvědomit, že pro překlad Bible je vždy potřeba dvou typů odborníků. Badatelé, kteří studují opisy posvátného textu v původních jazycích — hebrejštině, aramejštině a řečtině —, nejprve musí v těchto jazycích vytvořit vytříbený a přesný text. Pak přicházejí na řadu překladatelé, kteří tento výchozí text přeloží do cílových jazyků.

Hlavním přínosem Alfonsa de Zamory bylo to, že zpracoval a vytříbil hebrejský text, který byl nakonec v roce 1522 vytištěn jako součást Complutenské polygloty. (Práci překladatelům usnadnil i jeho hebrejsko-latinský slovník a hebrejská mluvnice, které vyšly jako součást tohoto díla.) Zamorův současník Erasmus stejným způsobem zpracoval Křesťanská řecká písma, kterým se běžně říká Nový zákon. Jakmile byly k dispozici vytříbené texty v hebrejštině a řečtině, mohli se další překladatelé pustit do klíčového úkolu, totiž překládání Bible do jazyka prostých lidí. Jedním z prvních, kdo využili hebrejský text Complutenské polygloty, byl William Tyndale, a to když překládal Bibli do angličtiny.

Skutečnost, že Bible je dnes rozšířená v tak velké míře, je oslavou tvrdé práce mužů, jako byl Zamora, kteří svůj život zasvětili tomu, aby nám pomohli tuto knihu lépe poznat. Zamora správně chápal, že záchrana lidí závisí na tom, zda Božímu Slovu rozumějí a řídí se jím. (Jan 17:3) To zase vyžaduje, aby Bible byla překládána do běžně používaných jazyků, protože jen tak její poselství zapůsobí na srdce a mysl milionů lidí.

[Poznámky pod čarou]

^ 4. odst. Podrobnější pojednání o významu Complutenské polygloty najdete ve Strážné věži z 15. dubna 2004 na stranách 28–31.

^ 15. odst. Je zajímavé, že Zamora ve své žádosti k římskému papeži použil Boží jméno, a ne titul. Ve španělském překladu Zamorova dopisu se Boží jméno objevuje jako „Jahve“. Není přesně známo, v jaké podobě bylo v původním latinském textu. O Zamorově překladu Bible a používání Božího jména pojednává rámeček „Překládání Božího jména“ na straně 19.

[Rámeček a obrázky na straně 19]

Překládání Božího jména

Zvlášť zajímavé je, jak Alfonso de Zamora, vzdělaný muž židovského původu, transliteroval Boží jméno. Na fotografii je vidět, že poznámka na okraji v Zamorově hebrejsko-latinském meziřádkovém překladu První knihy Mojžíšovy obsahuje Boží jméno ve formě „jehovah“.

Když byla v 16. století Bible překládána do základních evropských jazyků, Zamorův způsob psaní Božího jména v latině nebo nějaký jemu podobný použili mnozí překladatelé včetně Williama Tyndala (angličtina, 1530), Sebastiana Münstera (latina, 1534), Pierra-Roberta Olivétana (francouzština, 1535) a Casiodora de Reiny (španělština, 1569).

Zamora byl mezi prvními z mnoha znalců Bible v 16. století, kteří věnovali pozornost Božímu jménu. Zvyk nepoužívat toto jméno má kořeny v židovské pověře, podle které nemá být vyslovováno. Pod vlivem této židovské tradice překladatelé Bible z křesťanských církví, například Jeroným, který přeložil latinskou Vulgátu, nahrazovali Boží jméno výrazy jako „Pán“ nebo „Bůh“.

[Obrázek]

Hebrejské tetragrammaton, které Zamora přeložil jako „jehovah“

[Obrázek na straně 18]

Výnos španělského krále a královny, 1492

[Podpisek]

Výnos: S laskavým svolením Archivo Histórico Provincial, Ávila, Španělsko

[Obrázek na straně 18]

Univerzita v Alcalá de Henares

[Obrázek na straně 21]

Frontispis Zamorova meziřádkového překladu