Přejít k článku

Přejít na obsah

Abraham — Jeho láska

Abraham — Jeho láska

Abraham — Jeho láska

Abraham prožívá hluboký zármutek. Jeho milovaná manželka Sára zemřela. Když jí dává poslední sbohem, vyvstává mu v mysli bezpočet vzpomínek na společně strávené chvíle. Po tváři tohoto starého muže stékají slzy. (1. Mojžíšova 23:1, 2) Nemusí se za ně ale stydět, jsou dokladem jeho nejkrásnější vlastnosti — lásky.

CO JE LÁSKA? Láska je vřelá a hluboká náklonnost. Ten, kdo někoho miluje, svůj cit dává najevo konkrétními skutky, i když to od něj vyžaduje oběti.

JAK JI ABRAHAM PROJEVOVAL? Miloval svou rodinu. Nepochybně měl stále hodně práce, přesto ale nikdy nezanedbával citové a duchovní potřeby svých blízkých. Jehova předem věděl, že Abraham povede svou rodinu v uctívání. (1. Mojžíšova 18:19) Také se o jeho lásce výslovně zmínil, když nazval Izáka synem, kterého Abraham tolik miluje. (1. Mojžíšova 22:2)

Abrahamova láska je patrná i ze způsobu, jakým reagoval na smrt své milované manželky Sáry. Už v úvodu byla zmínka, že pro ni plakal. I když vystupoval rozhodně a mužně, nebál se dát svůj zármutek najevo. V jeho osobnosti se síla snoubila s jemností.

Abraham miloval Boha. Tuto lásku projevoval celým způsobem života. Jak? Možná se nám vybaví, co Bible říká v 1. Jana 5:3: „Láska k Bohu . . . znamená, že zachováváme jeho přikázání.“ Podle této definice byl Abraham zářným příkladem lásky k Bohu.

Pokaždé, když mu Jehova dal nějaký pokyn, Abraham okamžitě poslechl. (1. Mojžíšova 12:4; 17:22, 23; 21:12–14; 22:1–3) Nebylo pro něj rozhodující, zda to bylo snadné, nebo obtížné. Ani mu nezáleželo na tom, zda věděl, proč ho o to Jehova žádá. Pro Abrahama nebyla tato hlediska důležitá. Jestliže Bůh chtěl, aby něco udělal, ochotně ho poslechl. Každou takovou situaci považoval za příležitost dát Jehovovi najevo svou lásku.

CO SE OD NĚJ MŮŽEME NAUČIT? Můžeme Abrahama napodobovat v tom, že druhým, zejména svým nejbližším, projevujeme vřelou náklonnost. Nikdy bychom neměli připustit, aby nám pro samé starosti nezbýval čas na ty, které máme rádi.

Měli bychom také rozvíjet hlubokou lásku k Jehovovi. Taková láska může být v našem životě mocnou silou. Může nás například podněcovat k tomu, abychom svými postoji, mluvou a chováním dělali Bohu radost. (1. Petra 1:14–16)

Je pravda, že poslouchat Jehovova přikázání není vždycky snadné. Ale můžeme si být jistí, že ten, kdo pomáhal Abrahamovi — a nazval ho svým přítelem —, bude podporovat i nás. (Izajáš 41:8) Jeho Slovo, Bible, slibuje: „Upevní vás, posilní vás.“ (1. Petra 5:10) Od Abrahamova důvěryhodného Přítele je to skutečně povzbudivý slib.

[Rámeček na straně 11]

Je známkou slabosti, když muž pláče?

Mnozí by řekli, že ano. Možná by je ale překvapilo, kdyby se v Bibli dočetli, že v těžkých chvílích se Abraham ani jiní energičtí a věrní muži pláči nebránili. Patřili k nim Josef, David, apoštol Petr, starší křesťanského sboru v Efezu, a dokonce i Ježíš. (1. Mojžíšova 50:1; 2. Samuelova 18:33; Lukáš 22:61, 62; Jan 11:35; Skutky 20:36–38) Bible tedy rozhodně neučí, že by pláč byl známkou slabosti.