Moji temnotu prozářila naděje

Vypráví Patrice Oyeka

Blížil se večer. Slepý a osamělý jsem prožil další den v hluboké temnotě, kdy mým jediným společníkem bylo monotónně hrající rádio. A tak jsem se rozhodl svůj ubohý život ukončit. Do hrníčku s vodou jsem nasypal jed a postavil ho na stůl před sebou. Ale ještě než tu smrtící směs vypiju, chtěl jsem se naposledy vykoupat a hezky se obléct. Proč jsem se chystal spáchat sebevraždu? A jak to, že jsem stále naživu a můžu vám o tom vyprávět?

NARODIL jsem se 2. února 1958 v Konžské demokratické republice v provincii Kasaï-Oriental. Když mi bylo devět, otec zemřel a začal se o mě starat můj starší bratr.

Po škole jsem dostal práci na kaučukové plantáži. Jednoho rána v roce 1989 jsem v kanceláři sepisoval nějakou zprávu a najednou jsem se ocitl v úplné tmě. Nejdřív jsem si myslel, že vypadl proud, ale pak jsem si uvědomil, že generátor běží a navíc je ráno. S hrůzou jsem zjistil, že nic nevidím, dokonce ani poznámky, které mám přímo před sebou.

Okamžitě jsem zavolal jednoho ze svých podřízených, aby mě vzal na ošetřovnu. Tam mi doporučili, abych šel za odborníkem do města. Doktor řekl, že mám v obou očích odtržené sítnice a můj stav je vážný. Proto mě poslal do hlavního města Kinshasy.

Život v Kinshase

V Kinshase jsem navštívil řadu očních lékařů, ale nikdo z nich mi nedokázal pomoct. Strávil jsem 43 dnů v nemocnici a doktoři mi nakonec řekli, že po zbytek života budu slepý. Příbuzní mě pak brali do všech možných církví a doufali, že se tam zázračně uzdravím, ale všechny jejich snahy byly marné.

Nakonec jsem se vzdal veškerých nadějí, že bych mohl znovu vidět. Můj život byl po všech stránkách temný. Ztratil jsem zrak a přišel o práci a také mě opustila manželka. Navíc si s sebou vzala všechno, co jsme doma měli. Styděl jsem se chodit mezi lidi, a tak jsem se stáhl do ústranní a celé dny trávil doma. Žil jsem jako samotář a měl jsem pocit, že jsem úplně k ničemu.

Dvakrát jsem se pokusil o sebevraždu. Svůj druhý pokus jsem popsal v úvodu. Tehdy mě zachránil jeden chlapeček z naší rodiny. Zrovna když jsem se koupal, nic netuše vzal hrníček a vylil jeho obsah na zem. Ještě že ho nenapadlo se z toho napít! Po vykoupání jsem hrníček marně hledal. Nakonec jsem se rodině přiznal, po čem se sháním a co jsem chtěl udělat.

Díky Bohu a mé rodině byl tedy můj plán vzít si život zmařen.

 Znovu nacházím radost

Jednou v neděli roku 1992, když jsem seděl doma a kouřil, mě navštívili svědkové Jehovovi při své službě dům od domu. Když si všimli, že jsem slepý, přečetli mi Izajáše 35:5, kde se píše: „V tom čase se otevřou oči slepých, a uši hluchých, ty budou zprůchodněny.“ Tato slova mi udělala velkou radost. Oproti tomu, co jsem slyšel v jiných církvích, svědkové mi nenabízeli, že mě zázračně uzdraví. Řekli mi však, že když lépe poznám Boha, můžu zrak získat v novém světě, který slibuje. (Jan 17:3) Okamžitě jsem se svědky začal studovat Bibli pomocí knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Také jsem začal chodit na jejich shromáždění v místním sále Království a dělat změny ve svém životě. Například jsem přestal kouřit.

To, že jsem slepý, mě při poznávání Bible brzdilo. Začal jsem proto docházet do institutu pro nevidomé, abych se naučil číst a psát v Braillově písmu. Díky tomu jsem mohl mít cvičné proslovy na shromážděních, kde se svědkové učí lépe předávat biblické myšlenky. Brzy jsem také začal kázat ve svém sousedství. Po dlouhé době jsem měl ze života radost. Dál jsem pokračoval v poznávání Bible a nakonec jsem se rozhodl, že se Jehovovi zasvětím. Pokřtít jsem se dal 7. května 1994.

Z lásky k Bohu a k lidem jsem se chtěl kazatelské službě věnovat co nejvíce. Jsem proto rád, že od 1. prosince 1995 můžu sloužit jako průkopník. Také si vážím toho, že od února 2004 můžu být sborovým starším. Občas mám biblické přednášky i v jiných sborech v naší oblasti. To všechno mi přináší velkou radost a uvědomuju si na tom, že žádné postižení člověku nemůže zabránit, aby uskutečnil své přání sloužit Jehovovi.

Jehova mi dal „oči“

Jak už jsem se zmínil, manželka mě kvůli slepotě opustila. Jehova mi však požehnal. V určitém smyslu mi dal „oči“ — provdala se za mě Anny Mavambuová, které můj handicap nevadí. I ona slouží jako průkopnice a doprovází mě ve službě. Také mi předčítá z podkladů pro přednášky, abych si mohl dělat poznámky v Braillově písmu. Díky ní můžu dosvědčit pravdivost slov z Přísloví 19:14: „Dědictví po otcích je dům a jmění, ale rozvážná manželka je od Jehovy.“

S Anny jsme Jehovovi také vděční za naše dvě děti — kluka a holčičku. Už se nemůžu dočkat, až v ráji uvidím jejich tvář. Jsem také moc rád, že můj starší bratr, který naší rodině poskytl místo k bydlení, přijal biblickou pravdu a dal se pokřtít. Chodíme do stejného sboru.

Přestože nevidím, i nadále chci pro Jehovu dělat co nejvíce, protože mi velmi žehná. (Malachiáš 3:10) Denně se modlím o to, aby přišlo jeho Království a odstranilo ze země utrpení. Díky zkušenostem, které mám od doby, kdy jsem začal Boha poznávat, můžu souhlasit s těmito slovy: „Jehovovo požehnání — to obohacuje, a on k němu nepřidává žádnou bolest“. (Přísloví 10:22)

[Obrázky na straně 13]

Mám přednášku ve sboru; s rodinou a bratrem