Vypráví Olivier Randriamora

„Vím skutečně, jaké je mít málo zaopatření, vím skutečně, jaké je mít hojnost. Ve všem a za všech okolností jsem se naučil tajemství, jak být sytý i jak hladovět . . . Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“ (Fil. 4:12, 13)

TATO slova apoštola Pavla jsou pro mou manželku Oly i pro mě už celá léta zdrojem velkého povzbuzení. Díky tomu, že jsme se plně spoléhali na Jehovu, jsme se při naší službě na Madagaskaru naučili tajemství spokojenosti i my.

V roce 1982, to už jsme byli zasnoubení, začali svědkové Jehovovi studovat Bibli s Olyinou maminkou. Ke studiu jsem se připojil a totéž později udělala i Oly. Vzali jsme se v roce 1983. O dva roky později jsme se dali pokřtít a hned jsme se pustili do pomocné průkopnické služby. Pravidelnými průkopníky jsme se stali v červenci roku 1986.

V září roku 1987 jsme byli jmenováni zvláštními průkopníky. Naším prvním působištěm se stalo městečko na severozápadě Madagaskaru, kde nebyl žádný sbor. Na tomto ostrově je asi 18 hlavních etnických skupin a bezpočet rodinných klanů. Společenské zvyky a tradice jsou velmi různorodé. Oficiálním jazykem je malgaština, která má ale mnoho odlišných dialektů. Začali jsme se učit dialekt, kterým se mluvilo v našem novém působišti, a díky tomu nás místní brzy přijali mezi sebe.

Zpočátku jsem měl každou neděli přednášku, po které mi Oly vždy zatleskala. Nikdo jiný se totiž shromáždění neúčastnil. Měli jsme i teokratickou školu se všemi body programu, ale partnerku při demonstracích si Oly musela pokaždé jen představovat. Velkou úlevou pro nás bylo, když přijel krajský dozorce a doporučil nám, abychom program shromáždění upravili.

Pošta nechodila pravidelně, a tak se stávalo, že jsme občas nedostali náš měsíční příspěvek. Díky tomu jsme se naučili, jak vycházet s málem. Jednou jsme neměli peníze na cestu autobusem na krajský sjezd, který se konal asi 130 kilometrů daleko. Vzpomněli jsme si na radu, kterou jsme dostali od jednoho spoluvěřícího: „Mluvte o svých problémech s Jehovou. Vždyť pracujete pro něj.“ Pomodlili jsme se a rozhodli se, že půjdeme na sjezd pěšky. Těsně před tím,  než jsme odešli, nás však nečekaně navštívil jeden bratr a dal nám nějaké peníze. Bylo to právě tolik, kolik jsme potřebovali na cestu autobusem.

KRAJSKÁ SLUŽBA

V únoru roku 1991 jsem byl jmenován krajským dozorcem. V té době se naše skupinka rozrostla na 9 zvěstovatelů, z toho 3 byli pokřtění. Na shromáždění se průměrně scházelo 50 lidí. Nejprve jsem prošel školením a pak jsme sloužili v kraji, který byl v hlavním městě Antananarivu. Roku 1993 jsme byli posláni do kraje na východě ostrova. Životní podmínky tam byly úplně jiné než ve městě.

Do sborů a odloučených skupin jsme chodili pěšky, někdy až 150 kilometrů hustým horským lesem. Nosili jsme s sebou jen to nejnutnější. Když mělo být součástí přednášky pro veřejnost promítání diapozitivů, náš náklad byl pochopitelně těžší. Oly musela nést diaprojektor a já jsem se táhl s 12voltovou autobaterií.

Při cestování ze sboru do sboru jsme často museli ujít asi 40 kilometrů denně. Trmáceli jsme se nahoru a dolů po horských stezkách a brodili se řekami i bahnem. Někdy jsme museli spát u silnice, ale obvykle jsme se snažili najít si nocleh v nějaké vesnici. Občas jsme o přespání prosili úplně neznámé lidi. Potom co jsme se ubytovali, jsme začali připravovat jídlo. Oly si od hostitelů půjčila hrnec a šla k nejbližší řece nebo jezeru pro vodu. Já jsem si zase půjčil sekeru a nasekal dříví na oheň. To všechno samozřejmě zabralo čas. Někdy jsme si koupili živé kuře, které jsme pak museli zabít a vykuchat.

Po jídle jsme znovu museli přinést vodu, ale tentokrát víc, abychom se mohli umýt. Někdy jsme spali v kuchyni. Když pršelo, lehli jsme si těsně ke stěně, aby na nás nekapalo děravou střechou.

Hostitelům jsme se vždycky snažili vydat svědectví. Když jsme dorazili do cíle, laskavost a pohostinnost našich spoluvěřících nás pokaždé dojaly. Byli za naši návštěvu tak vděční, že nám to vynahradilo jakékoli nepohodlí, které jsme cestou zažili.

Když jsme bydleli u našich bratrů a sester, ochotně jsme jim pomáhali s nejrůznějšími domácími pracemi. Díky tomu měli víc času a mohli s námi do služby. Neočekávali jsme, že nás ubytují v luxusních podmínkách ani že pro nás budou připravovat hostiny.

NÁVŠTĚVY V ODLOUČENÝCH SKUPINÁCH

Odloučené skupiny jsme navštěvovali moc rádi. Mívali jsme tam tak nabitý program, že jsme ani neměli čas si trochu odpočinout. (Mar. 6:31) Vzpomínám si, že jedni manželé pozvali všech svých 40 zájemců, aby postupně přišli na studium. Oly se připojila k sestře, která vedla asi 20 studií, a já jsem společně s bratrem studoval se zbývajícími zájemci. Vždycky, když jedno studium skončilo, přišel další zájemce. Odpoledne jsme si udělali přestávku na sborové shromáždění  a pak studia pokračovala. Tento maraton skončil až někdy po osmé hodině večer.

Při návštěvě jiné skupiny jsme se asi v osm ráno všichni vydali do sousední vesnice. Na cestu jsme si oblékli horší oblečení. Kolem poledne jsme po dlouhé cestě lesem dorazili do obvodu. Převlékli jsme se do čistého a pustili se do služby dveře ode dveří. Zvěstovatelů bylo hodně, ale domků málo, takže jsme celý obvod propracovali asi za půl hodiny. Potom jsme zamířili do další vesnice. Když jsme tam skončili, čekala nás dlouhá cesta domů. Zpočátku jsme z toho měli smíšené pocity. Museli jsme vynaložit spoustu času a úsilí, ale dům od domu jsme sloužili asi jenom hodinu. Místní svědkové si však nestěžovali a měli ze služby velkou radost.

Jedna odloučená skupina byla v Taviranambu, kousek od horského vrcholu. Žila tam rodina svědků, která měla domek o jedné místnosti. Nedaleko byl malý přístřešek, kde se konala shromáždění. Náš hostitel z ničeho nic hlasitě zavolal: „Bratři!“ A z vrcholku jiné hory se ozvalo: „Copak?“ Bratr odpověděl: „Je tu krajský dozorce!“ Z dálky zaznělo: „Skvělé!“ Tato zpráva se dostala i ke spoluvěřícím, kteří bydleli dál. Brzy se všichni začali scházet a na shromáždění nakonec přišlo víc než 100 lidí.

NÁROČNÉ CESTOVÁNÍ

V roce 1996 jsme se přesunuli do kraje blíž k Antananarivu na náhorní plošině ve střední části ostrova. I v tomto kraji měla služba svá úskalí. Do vzdálenějších oblastí nejezdila veřejná doprava. Jednou jsme měli naplánovanou návštěvu skupiny ve městě Beankàna (Besakay) asi 240 kilometrů od Antananariva. S řidičem malého nákladního auta, který jel tím směrem, jsme se domluvili, že nás vezme. Cestovali jsme asi s 30 dalšími pasažéry. Někteří leželi na střeše a jiní se zvenku drželi korby.

Jak už to tak někdy bývá, auto se po pár kilometrech porouchalo a my jsme museli jít po svých. Několik hodin jsme se trmáceli po silnici a pak se objevilo velké nákladní auto. Bylo sice plné lidí a zboží, ale řidič přesto zastavil. I když místa byla pouze k stání, rádi jsme nastoupili. Později jsme přijeli k řece. Most se ale opravoval, a tak jsme museli znovu pokračovat pěšky. Nakonec jsme se dostali do vesničky, kde bydleli zvláštní průkopníci. Sice nás nečekali, ale byli  rádi, že nás vidí. Chodili jsme s nimi do služby, dokud nebyl most opraven a neobjevil se další dopravní prostředek.

Trvalo to celý týden. Když jsme se znovu vydali na cestu, jeli jsme po silnici, která byla plná velkých děr. Několikrát jsme museli auto tlačit po kolena ve vodě a přitom jsme často klopýtali a padali. Časně ráno jsme dojeli do vesničky, kde jsme vystoupili. Pak jsme sešli z hlavní cesty, brodili se po pás hlubokou bahnitou vodou přes rýžová pole a mířili ke svému cíli.

Byli jsme v té oblasti poprvé, a tak jsme se rozhodli vydat svědectví lidem, kteří pracovali na polích, a zeptat se jich, kde bydlí místní svědkové. K naší velké radosti se ukázalo, že oni sami jsou naši spoluvěřící.

K CELODOBÉ SLUŽBĚ POVZBUZUJEME DRUHÉ

V průběhu let jsme se radovali z toho, že mnozí bratři a sestry reagovali na povzbuzení, aby se přihlásili do celodobé služby. Při návštěvě jednoho sboru jsme místním devíti pravidelným průkopníkům navrhli, aby si dali za cíl, že každý z nich pomůže jednomu zvěstovateli, aby se do celodobé služby také zapojil. Když jsme tam přijeli o šest měsíců později, pravidelných průkopníků bylo už 22. Dvě průkopnice k tomu povzbudily své tatínky, kteří byli sborovými staršími, a oni podnítili třetího staršího, aby se k nim přidal. Krátce nato byl tento bratr jmenován zvláštním průkopníkem a později byl s manželkou pozván do krajské služby. A co ti první dva starší? Jeden je krajským dozorcem a druhý pomáhá při stavbách sálů Království.

Denně děkujeme Jehovovi za jeho pomoc, protože si uvědomujeme, že vlastní silou nemůžeme dosáhnout vůbec ničeho. Je pravda, že jsme někdy unavení a občas onemocníme, ale výsledky naší služby nám přinášejí radost. Teď sloužíme jako zvláštní průkopníci. Jehova působí, že dílo postupuje kupředu, a my jsme šťastní, že k tomu můžeme přispívat. Vždycky jsme se spoléhali na Jehovu, který nám předává sílu, a díky tomu jsme se naučili tajemství spokojenosti.

[Praporek na straně 6]

Vždycky jsme se spoléhali na Jehovu a díky tomu jsme se naučili tajemství spokojenosti.

[Mapa a obrázky na straně 4]

Madagaskar, kterému se říká Velký červený ostrov, je čtvrtým největším ostrovem na světě. Je pro něj typická červeně zbarvená půda a žije na něm mnoho druhů zvířat a rostlin, které se nevyskytují nikde jinde

[Obrázek na straně 5]

K největším úskalím patřilo cestování

[Obrázky na straně 5]

Máme radost z toho, že vedeme biblická studia