Židé pohřbívali mrtvé krátce po tom, co zemřeli, obvykle ještě v ten den. Pro takový spěch byly dva důvody. Zaprvé, v teplém klimatu Blízkého východu se mrtvá těla rychle rozkládají. Zadruhé, nechat zemřelého několik dnů nepohřbeného se tehdy pokládalo za projev neúcty k němu a jeho rodině.

V evangeliích a knize Skutky je zmínka o přinejmenším čtyřech pohřbech, které se konaly v den úmrtí. (Matouš 27:57–60; Skutky 5:5–10; 7:60–8:2) A o několik staletí dříve zemřela Jákobova milovaná manželka Ráchel, když s celou rodinou cestovali. Jákob se s jejím tělem nevrátil k pohřebnímu místu jejich rodiny, ale pohřbil ji v hrobě „na cestě do [Betléma]“. (1. Mojžíšova 35:19, 20, 27–29)

Z biblických zpráv vyplývá, že Židé věnovali velkou péči přípravě těla k pohřbu. Rodina a přátelé tělo zemřelého omyli, potřeli kořením a jemným olejem a zabalili ho do plátna. (Jan 19:39, 40; Skutky 9:36–41) Sousedé a další lidé přicházeli, aby vyjádřili svůj zármutek a také utěšili rodinu. (Marek 5:38, 39)

Mnoho židovských rodin pohřbívalo mrtvé do jeskyní nebo hrobek vytesaných do měkké horniny, která se vyskytuje v mnoha částech Izraele. Dělali to stejným způsobem jako kdysi patriarchové. Například Abraham, Sára, Izák, Jákob a další byli pohřbeni v jeskyni Makpela blízko Hebronu. (1. Mojžíšova 23:19; 25:8, 9; 49:29–31; 50:13)

Ježíš byl pohřben v hrobce vytesané ve skalním masivu. (Marek 15:46) Tyto hrobky měly obvykle úzký vstup a vevnitř množství výklenků vytesaných do skály, kam bylo možné uložit těla zemřelých členů rodiny. V Ježíšově době bylo zvykem, že když se tělo rozpadlo, suché kosti byly uloženy do kamenné schránky, které se říkalo osuárium. Tím vznikl v hrobce prostor pro další těla.

V den sabatního odpočinku, který vyžadoval Mojžíšův zákon, Židé nemohli provádět přípravy k pohřbu. Jelikož Ježíš zemřel tři hodiny před začátkem sabatu, Josef z Arimatie a další jej pohřbili, aniž stihli jeho tělo úplně připravit. (Lukáš 23:50–56) Některé ženy se proto po sabatu k hrobce vrátily, aby práce dokončily. (Marek 16:1; Lukáš 24:1)