1. Co si někteří myslí o upřímných lidech, kteří uctívají Boha?

HODNĚ lidí říká, že hlavní světová náboženství nepřináší lidstvu nic moc dobrého. Někteří si myslí, že taková náboženství Bůh nemůže schvalovat, protože o něm učí lži a páchají zlo. Věří ale, že v každém z nich jsou upřímní lidé, které Bůh považuje za své služebníky. Mají pravdu? Nebo Bůh chce, aby takoví jednotlivci z falešného náboženství odešli a uctívali ho jako oddělený lid? Odpověď najdeme, když se zamyslíme nad dějinami pravých Jehovových služebníků.

2. Koho si Jehova vybral za svůj lid a co bylo znakem jejich výjimečného vztahu? (Viz úvodní obrázek.)

² Jehova měl svůj lid na zemi už před 4 000 lety. Abraham, který byl „otcem všech těch, kdo mají víru“, byl hlavou domácnosti, do níž patřilo několik set lidí. (Řím. 4:11; 1. Mojž. 14:14) V očích kananejských vládců byl „mocným náčelníkem“, ke kterému měli úctu. (1. Mojž. 21:22; 23:6, ppč.) S Abrahamem a jeho potomky Jehova  uzavřel smlouvu. (1. Mojž. 17:1, 2, 19) Řekl: „To je má smlouva, kterou budete dodržovat, mezi mnou a vámi i tvým semenem po tobě: Každý muž z vás se dá obřezat. . . . A to bude sloužit jako znamení smlouvy mezi mnou a vámi.“ (1. Mojž. 17:10, 11) Abraham a všichni muži v jeho domácnosti se tedy dali obřezat. (1. Mojž. 17:24–27) Obřízka byla znakem toho, že Abrahamovi potomci mají s Jehovou výjimečný vztah.

3. Jak se z Abrahamových potomků stal početný lid?

³ Abrahamův vnuk Jákob neboli Izrael měl 12 synů. (1. Mojž. 35:10, 22b–26) Časem se stali hlavami 12 izraelských kmenů. (Sk. 7:8) Jákobův syn Josef se dostal do Egypta, kde byl později pravou rukou faraona a během hladomoru měl na starosti zásoby potravin. Hlad donutil Jákoba a jeho rodinu, aby se do Egypta přestěhovali. (1. Mojž. 41:39–41; 42:6) Jákobových potomků přibývalo. (Přečti Skutky 7:17.)

4. Jaké vztahy byly zpočátku mezi Egypťany a Jákobovými potomky?

⁴ Jákobovi potomci žili v Egyptě v oblasti Gošen něco málo přes 200 let. (1. Mojž. 45:9, 10) Asi 100 let měli s Egypťany dobré vztahy, bydleli v malých městech a starali se o svá stáda. Faraon je ve své zemi vřele přijal, protože si vážil Josefa. (1. Mojž. 47:1–6) Egypťané ale pohrdali lidmi, kteří pásli ovce. Nicméně museli faraona poslouchat a Izraelity ve své zemi tolerovat. (1. Mojž. 46:31–34)

5., 6. (a) Jak se situace Božího lidu změnila? (b) Jak byl Mojžíš zachráněn? (c) Co Jehova pro svůj lid udělal?

⁵ Situace Božího lidu se ale dramaticky změnila. „Časem povstal nad Egyptem nový král, který neznal Josefa. A přistoupil k tomu, aby řekl svému lidu: ‚Pohleďte, lid izraelských synů je početnější a mocnější, než jsme my.‘ Egypťané si proto izraelské syny tyransky zotročili. A ztrpčovali jim život tvrdým otroctvím při hliněné maltě a cihlách a každým druhem otroctví na poli, ano, každým druhem jejich otroctví, v němž je tyransky používali jako otroky.“ (2. Mojž. 1:8, 9, 13, 14)

⁶ Faraon dokonce přikázal, aby všichni hebrejští chlapci byli hned po narození zabiti. (2. Mojž. 1:15, 16) V té době porodila Izraelitka Jokebed Mojžíše. Když mu byly tři měsíce, schovala ho v rákosí Nilu. Našla ho tam faraonova dcera a později ho adoptovala. Naštěstí se o něj mohla první roky starat jeho maminka Jokebed, a tak i on začal uctívat Jehovu. (2. Mojž. 2:1–10; Hebr. 11:23–25) Jehova „si povšiml“, že jeho lid trpí, a rozhodl se ho pod vedením Mojžíše vysvobodit. (2. Mojž. 2:24, 25; 3:9, 10) Tímto způsobem Jehova Izraelity „vyplatil“. (2. Mojž. 15:13; přečti 5. Mojžíšovu 15:15)

7., 8. Jak se z Jehovova lidu stal svatý národ?

⁷ Jehova ještě nevytvořil z Izraelitů  národ s vlastními zákony a kněžstvem, ale už je považoval za svůj lid. Proto měl Mojžíš a Áron oznámit faraonovi: „Tak řekl Jehova, Bůh Izraele: ‚Pošli můj lid pryč, aby mi slavili svátek v pustině.‘“ (2. Mojž. 5:1)

⁸ Faraon ale Izraelity nechtěl propustit. Jehova tedy seslal na Egypt deset ran a později faraona a jeho vojsko zničil v Rudém moři. (2. Mojž. 15:1–4) Neuplynuly ani tři měsíce a uzavřel s Izraelity u hory Sinaj smlouvu. Dal jim tento historicky významný slib: „Jestliže teď budete přesně poslouchat můj hlas a skutečně budete dodržovat mou smlouvu, pak se jistě stanete mým zvláštním majetkem ze všech ostatních národů . . . a svatým národem.“ (2. Mojž. 19:5, 6)

9., 10. (a) Čím se podle 5. Mojžíšovy 4:5–8 Izraelité odlišovali od ostatních národů? (b) Co museli Izraelité dělat, aby byli Jehovovým svatým lidem?

⁹ Po staletí vedli Jehovovy služebníky patriarchové neboli hlavy rodin, kteří ve své domácnosti zastávali úlohu vládce, soudce i kněze. Tento systém fungoval do té doby, než se Izraelité stali otroky. (1. Mojž. 8:20; 18:19; Job 1:4, 5) Po vysvobození z Egypta jim ale Jehova dal prostřednictvím Mojžíše zákony, díky kterým se odlišovali od ostatních národů. (Přečti 5. Mojžíšovu 4:5–8; Žalm 147:19, 20) Mojžíšův zákon stanovil, aby byla vyčleněna skupina mužů, kteří budou sloužit jako kněží. Úloha soudců byla svěřena „starším mužům“, kterých si druzí pro jejich poznání a moudrost vážili. (5. Mojž. 25:7, 8) Zákon také obsahoval směrnice, které se týkaly uctívání Boha a každodenního života.

¹⁰ Než Izraelité vstoupili do Zaslíbené země, Jehova jim zákony zopakoval. Mojžíš národu řekl: „Pokud jde o Jehovu, ten tě podnítil, abys dnes řekl, že se staneš jeho lidem, zvláštním majetkem, právě jak ti slíbil, a že budeš zachovávat všechna jeho přikázání a že tě postaví vysoko nad všechny ostatní národy, které udělal, což povede k chvále a pověsti a kráse, zatímco se budeš prokazovat jako lid svatý Jehovovi, svému Bohu.“ (5. Mojž. 26:18, 19)

11.–13. (a) Kdo se přidal k Božímu vyvolenému národu? (b) Co museli lidé z jiných národů udělat, pokud chtěli uctívat Jehovu?

¹¹ I když Jehova už měl na zemi vyvolený národ, dovolil, aby v něm žili lidé z jiných národů. Bible například říká, že společně s Izraelity vyšla z Egypta „ohromná smíšená společnost“, do které patřili i Egypťané. (2. Mojž. 12:38) Nejspíš mezi nimi byli i někteří faraonovi sluhové, kteří při sedmé ráně poslechli Mojžíšovo varování. (2. Mojž. 9:20)

¹² Těsně před tím, než Izraelité překročili Jordán a dobyli Kanaán, jim Mojžíš řekl: „Budete milovat cizího usedlíka.“ (5. Mojž. 10:17–19) Členové Božího vyvoleného národa měli mezi sebe přijmout všechny cizince, kteří byli ochotní poslouchat základní  zákony předané prostřednictvím Mojžíše. (3. Mojž. 24:22) Někteří Jehovu začali uctívat a měli podobné pocity jako Moabka Rut, která Izraelitce Noemi řekla: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ (Rut 1:16) Tito cizinci se stali proselyty a muži se dali obřezat. (2. Mojž. 12:48, 49) Jehova měl radost, že se přidali k jeho lidu. (4. Mojž. 15:14, 15)

¹³ To, že lidé z jiných národů měli Jehovovu přízeň, je vidět i ze Šalomounovy modlitby při zasvěcení chrámu. Modlil se: „Cizinci, který není částí tvého lidu Izraele a který skutečně přichází ze vzdálené země kvůli tvému velkému jménu a tvé silné ruce a tvé vztažené paži, a skutečně přicházejí a modlí se směrem k tomuto domu, kéž potom sám nasloucháš z nebes, ze svého stanoveného obydlí, a učiníš podle všeho, oč k tobě cizinec volá; aby všechny národy země poznaly tvé jméno a bály se tě stejně jako tvůj lid Izrael a poznaly, že tvé jméno se vzývá nad tímto domem, který jsem postavil.“ (2. Par. 6:32, 33) I v Ježíšově době mohli lidé z národů uctívat Jehovu, ale pouze s jeho vyvoleným lidem. (Jan 12:20; Sk. 8:27)

14.–16. (a) Co měli Izraelité dosvědčit? (b) Co dnes Jehova očekává od svého lidu?

¹⁴ Izraelité uctívali svého Boha Jehovu a jiné národy zase své bohy. Bylo tedy zapotřebí zodpovědět důležitou otázku, kdo je pravý Bůh. Jehova řekl, že musí být zodpovězena stejným způsobem, jako by byla vznesena u soudu. Pokud jsou bohové národů praví, musí to dokázat. Řekl: „Ať opatří své svědky, aby byli prohlášeni za spravedlivé, nebo ať slyší a řeknou: ‚To je pravda!‘“ (Iz. 43:9)

 ¹⁵ Bohové národů nedokázali předložit žádný důkaz svého božství. Byly to pouhé modly, které neuměly mluvit ani se pohybovat. (Iz. 46:5–7) Naproti tomu Jehova svému lidu Izraeli řekl: „Jste moji svědkové, . . . ano můj sluha, kterého jsem vyvolil, abyste poznali a věřili ve mne a abyste rozuměli, že jsem Týž. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a po mně nadále nebyl žádný. Já – já jsem Jehova a kromě mne není zachránce. . . . Jste tedy moji svědkové . . . a já jsem Bůh.“ (Iz. 43:10–12)

¹⁶ V tomto velkém soudním případu měl Jehovův vyvolený lid nahlas a jasně odpovědět, že jediný pravý Bůh je Jehova. O svém lidu řekl, že si ho „utvořil, aby líčil [jeho] chválu“. (Iz. 43:21) Izraelité nesli jeho jméno. Jelikož je předtím vysvobodil z Egypta, očekával, že ho budou ochotně poslouchat a vyvyšovat jako Svrchovaného panovníka. Měli mít takový postoj, o kterém později mluvil prorok Micheáš, když popsal postoj dnešních Božích služebníků: „Všechny národy, ty budou . . . chodit každý ve jménu svého boha; ale my, my budeme chodit ve jménu Jehovy, našeho Boha, na neurčitý čas.“ (Mich. 4:5)

17. Proč Jehova řekl, že „Izrael je zvrhlá réva“?

¹⁷ Je smutné, že Izraelité nebyli Jehovovi věrní. Začali napodobovat národy, které uctívaly bohy ze dřeva a kamene. V osmém století př. n. l. prorok Ozeáš napsal: „Izrael je zvrhlá réva. . . . Rozmnožil své oltáře. . . . Jejich srdce se stalo pokryteckým; nyní budou shledáni vinnými.“ (Oz. 10:1, 2) Asi o 150 let později zapsal Jeremjáš slova, která Jehova adresoval svému nevěrnému lidu: „Já jsem tě předtím zasadil jako vybranou červenou révu, všechnu z pravého semene. Jak ses tedy vůči mně proměnila ve zvrhlé odnože cizozemské révy? . . . Kde jsou tvoji bohové, které sis udělala? Ať vstanou, jestliže tě mohou zachránit v čase tvého neštěstí. . . . Můj vlastní lid – zapomínají na mne.“ (Jer. 2:21, 28, 32)

18., 19. (a) Jak Jehova předpověděl, že bude mít na zemi nový národ? (b) O čem bude příští článek?

¹⁸ Izraelité přestali Jehovu uctívat čistým způsobem a už nebyli jeho věrnými svědky. Nesli zkažené plody, protože zabředli do modlářství. Ježíš proto řekl pokryteckým židovským vůdcům: „Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který nese jeho ovoce.“ (Mat. 21:43) Do tohoto nového národa, duchovního Izraele, mohli patřit pouze jednotlivci, které vybral Jehova a se kterými uzavřel „novou smlouvu“. Předpověděl o nich: „A stanu se jejich Bohem a oni se stanou mým lidem.“ (Jer. 31:31–33)

¹⁹ Potom co Izraelité přestali být Jehovovi věrní, vytvořil v prvním století duchovní Izrael. Ale kdo tvoří jeho lid dnes? A jak ho mohou upřímní lidé rozpoznat? Tyto otázky budou zodpovězeny v příštím článku.