Na Titově oblouku jsou dva velké reliéfy se znázorněním jedné důležité historické události. Málokdo ale ví, že tento oblouk souvisí s tím, co se píše v Bibli. Beze slov totiž vydává fascinující svědectví o přesnosti biblických proroctví.

Počátkem prvního století našeho letopočtu Římská říše sahala od Británie a Galie (dnešní Francie) až po Egypt. Celé území se těšilo stabilitě a prosperovalo jako nikdy předtím. Jedna oblast nicméně byla neustálým zdrojem potíží. Byla to provincie Judea.

Encyclopedia of Ancient Rome uvádí: „Pod římskou nadvládou nebylo mnoho území, kde by mezi místními obyvateli a Římany panovaly tak silné antipatie, jako tomu bylo v Judeji. Židé se nechtěli smířit s tím, že jim vládne někdo, kdo nemá úctu k jejich tradicím, a Římané zase odmítali tolerovat židovskou tvrdohlavost.“ Mnoho Židů doufalo, že přijde vůdce, který se postaví do čela národa, vyžene nenáviděné Římany a obnoví zlatý věk Izraele. V roce 33 n. l. ale Ježíš Kristus oznámil, že Jeruzalém čeká zničení.

Řekl: „Přijdou totiž dny, kdy kolem tebe tvoji nepřátelé postaví opevnění ze špičatých kůlů, obklíčí tě a ze všech stran tě oblehnou. Mrští o zem tebou i tvými dětmi uvnitř tebe a nenechají v tobě kámen na kameni.“ (Lukáš 19:43, 44)

Ježíšovi učedníci to ale zjevně nepochopili. Když se o dva dny později dívali na chrám v Jeruzalémě, jeden z nich nadšeně řekl: „Učiteli, podívej se na ty krásné kameny a budovy!“ Je pravda, že některé z kamenů byly impozantní – měly přes 11 metrů na délku, 5 metrů na šířku a 3 metry na výšku! I tak ale Ježíš odpověděl: „Přijdou dny, kdy z toho, co teď vidíte, nezůstane kámen na kameni. Všechno bude zbořeno.“ (Marek 13:1; Lukáš 21:6)

Ježíš jim pak řekl: „Až uvidíte Jeruzalém obležený vojsky, vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. Ať potom ti, kdo budou v Judeji, utečou do hor, ti, kdo budou v Jeruzalémě, ať odejdou a ti, kdo budou na venkově, ať do něho nevstupují.“ (Lukáš 21:20, 21) Dopadlo to tak, jak Ježíš předpověděl?

Uplynulo 33 let, ale vztahy mezi Židy a Římany nebyly o nic lepší. Když pak v roce 66 n. l. Gessius Florus, římský prokurátor Judeje, zabavil peníze z posvátné chrámové pokladnice, byla to pro Židy poslední kapka. Netrvalo dlouho a židovští bojovníci vtrhli do Jeruzaléma, pobili římskou vojenskou posádku a vyhlásili nezávislost.

Zhruba o tři měsíce později se do Jeruzaléma vydává Cestius Gallus asi s 30 000 vojáky, aby židovskou vzpouru potlačil. Rychle se jim podaří vniknout do města a podkopat vnější zeď chrámového areálu.  Pak ale bez zjevného důvodu odtáhnou. Židovští povstalci jsou nadšení a hned je začínají pronásledovat. Teď jsou Římané i židovští bojovníci pryč, a tak křesťané, kteří berou vážně Ježíšovo varování, můžou uniknout z Jeruzaléma do hor za Jordánem. (Matouš 24:15, 16)

O rok později ale Římané do Judeje přitáhli znovu. Tentokrát pod velením generála Vespasiána a jeho syna Tita. Krátce po smrti císaře Nerona v roce 68 n. l. se ale Vespasián vrátil do Říma, aby si zajistil trůn. Velení nad šedesátitisícovou armádou tedy převzal jeho syn Titus.

V červnu roku 70 n. l. Titus vojákům nařídil, aby v okolní krajině pokáceli stromy a postavili kolem Jeruzaléma sedmikilometrovou palisádu ze špičatých kůlů. Asi za tři měsíce se jim podařilo město i s chrámem vydrancovat a vypálit. Nenechali tam kámen na kameni, přesně jak to Ježíš předpověděl. (Lukáš 19:43, 44) Podle jednoho konzervativního odhadu tehdy „v Jeruzalémě a okolí zahynulo možná až půl milionu lidí“.

Když se v roce 71 n. l. Titus vrátil z vojenského tažení, dostalo se mu od obyvatel Říma nadšeného uvítání. Jeho návrat slavilo celé město a byl uspořádán jeden z vůbec největších triumfálních průvodů v historii Říma.

K vidění byly ukořistěné lodě, poklady z jeruzalémského chrámu a obrovské alegorické vozy znázorňující bitevní scény. Davy lidí v ulicích žasly nad vším tím bohatstvím.

Po smrti svého otce Vespasiána se Titus stal v roce 79 n. l. novým římským císařem. Jen o dva roky později ale nečekaně zemřel. Vládu převzal jeho bratr Domicián, který krátce nato nechal na Titovu počest postavit vítězný oblouk.

Titův oblouk můžou až dodnes vidět stovky tisíc lidí, kteří každý rok navštíví Forum Romanum. Někteří obdivují jeho uměleckou hodnotu, pro jiné je připomínkou dobyvatelských úspěchů starověkého Říma a pro další je to epitaf zničení Jeruzaléma a jeho chrámu.

Pro ty, kdo se zajímají o Bibli, má ale Titův oblouk ještě větší význam. Považují ho za další svědectví o tom, že biblická proroctví jsou naprosto přesná a spolehlivá a že pocházejí od Boha. (2. Petra 1:19–21)