Výraz „přísaha“ je ve Slovníku spisovného jazyka českého definován jako „slavnostní ujištění o pravdivosti něj[akého] výroku n[ebo] slavnostní slib něčeho (pův[odně] s odvoláním se na boha…)“. Může mít ústní nebo psanou podobu.

Někdo si možná myslí, že přísahat je špatné, protože Ježíš řekl: „Nepřísahejte vůbec… Prostě ať vaše ‚ano‘ znamená ano a vaše ‚ne‘ ne. Cokoli dalšího je totiž od toho zlého.“ (Mat. 5:33–37) Ježíš samozřejmě věděl, že Mojžíšův zákon v určitých případech přísahu vyžadoval a že někteří věrní Boží služebníci v minulosti přísahali. (1. Mojž. 14:22, 23; 2. Mojž. 22:10, 11) Taky věděl, že i sám Jehova někdy přísahal. (Hebr. 6:13–17) Ježíš tedy nechtěl říct, že bychom se přísahám měli úplně vyhýbat. Spíš nás varoval, abychom nepřísahali zbytečně nebo ohledně bezvýznamných věcí. Jehova od nás očekává, že budeme vždycky držet slovo.

Co bys tedy měl udělat, když se po tobě požaduje, abys přísahal? Nejdřív se ujisti, že je v tvých silách to splnit. Pokud si tím nejsi jistý, bude lepší nepřísahat. Boží Slovo říká: „Je lepší, abys nesliboval, než abys slíbil a nesplnil.“ (Kaz. 5:5) Taky se zamysli nad biblickými zásadami, které se přísah týkají, a potom jednej v souladu se svým vyškoleným svědomím. Které zásady to například jsou?

Některé přísahy nejsou v rozporu s Boží vůlí. Třeba když svědkové Jehovovi uzavírají manželství, dávají si sliby, které jsou určitým typem přísahy. Ženich a nevěsta si před Bohem a svědky slibují, že budou jeden druhého milovat, navzájem o sebe pečovat a hluboce si jeden druhého vážit, „a to po celý čas, kdy [budou] spolu žít“. (Někteří možná neřekli přesně tato slova, ale i tak svůj slib dali před Bohem.) Jsou pak prohlášeni za manžela a manželku a jejich manželství má být svazkem na celý život. (1. Mojž. 2:24; 1. Kor. 7:39) Takové sliby jsou namístě a v souladu s Boží vůlí.

Některé přísahy jsou v rozporu s Boží vůlí. Pravý křesťan by například nikdy nepřísahal, že se postaví za svou zemi se zbraní v ruce nebo že se vzdá své víry v Boha. Kdyby to udělal, porušil by Boží zákony. Křesťané nemají být „částí světa“, a tak se nemůžou zapojovat do jeho sporů a konfliktů. (Jan 15:19; Iz. 2:4; Jak. 1:27)

Některé přísahy jsou otázkou svědomí. V určitých případech se možná budeme  muset důkladně zamyslet nad Ježíšovou vybídkou: „Dávejte císařovy věci císaři, ale Boží věci Bohu.“ (Luk. 20:25)

Dejme tomu, že křesťan žádá o občanství nebo o vydání cestovního pasu a zjistí, že se od něj bude vyžadovat, aby slíbil věrnost státu. Kdyby musel slíbit něco, co je v jasném rozporu s Božími zákony, jeho biblicky školené svědomí by mu to určitě nedovolilo. Vládní úředníci ale možná nebudou mít nic proti tomu, když znění slibu upraví tak, aby s jeho svědomím bylo v souladu.

Takový upravený slib může odpovídat zásadě z Římanům 13:1: „Ať se každý podřizuje vládnoucí moci.“ Křesťan proto možná dojde k závěru, že není špatné slíbit něco, co Bůh stejně vyžaduje.

Svým svědomím by ses měl řídit i v případě, že máš přísahat na nějaký předmět nebo je přísaha spojená s určitým gestem. Starověcí Římané a Skytové přísahali na svůj meč. Tím se dovolávali boha války a zaručovali tak, že nelžou. Řekové zase při přísaze zvedali ruku k nebi. Uznávali tak, že existuje božská moc, která sleduje, jestli člověk svoji přísahu splní, a které se lidé musí zodpovídat.

Jehovův služebník by samozřejmě nepřísahal na žádný státní symbol, který je považován za posvátný nebo je spojený s falešným náboženstvím. Co když jsi ale u soudu vyzván, abys položil ruku na Bibli a přísahal, že budeš mluvit pravdu? Možná se rozhodneš, že to uděláš, protože v Bibli se píše o věrných Božích služebnících, kteří svou přísahu nějakým gestem doprovodili. (1. Mojž. 24:2, 3, 9; 47:29–31) Nesmíš zapomenout, že když takovou přísahu proneseš, slibuješ tím před Bohem, že budeš mluvit pravdu. Musíš být připravený pravdivě odpovědět na jakoukoli otázku, kterou dostaneš.

Jsme moc vděční za svůj vztah s Jehovou. Když od nás tedy někdo vyžaduje, abychom přísahali, měli bychom to vždycky s modlitbou zvážit a ujistit se, že to není v rozporu s naším svědomím ani s biblickými zásadami. Když se rozhodneš přísahat, musíš si být jistý, že to taky splníš. (1. Petra 2:12)