Narodil jsem se v roce 1955 jako nejmladší ze tří kluků. Vyrůstal jsem poblíž jižního pobřeží Finska, v oblasti, kterou dnes známe jako město Vantaa.

Moje maminka se dala pokřtít jako svědek Jehovův pár let předtím, než jsem se narodil. Ale táta pravdu nesnášel a nikdy mamince nedovolil, aby s námi studovala nebo nás brala na shromáždění. Takže nás o Jehovovi učila, když byl pryč.

Už od dětství jsem chtěl vždycky stát na Jehovově straně. Třeba jednou, když mi bylo sedm, byla moje učitelka vzteky bez sebe, protože jsem nechtěl sníst verilättyjä – finské krvavé palačinky. Jednou rukou mi stiskla tváře, aby mi otevřela pusu, a druhou se do ní snažila nacpat vidličku s kouskem palačinky. Ale mně se podařilo jí tu vidličku z ruky vyrazit.

Táta zemřel, když mi bylo 12. Od té doby jsem mohl chodit na shromáždění. Bratři ve sboru se o mě opravdově zajímali a to mi pomohlo duchovně růst. Začal jsem si každý den číst Bibli a s chutí se pustil do studia našich publikací. Díky těmhle studijním návykům jsem se mohl dát ve 14 letech pokřtít. Bylo to 8. srpna 1969.

 Hned po škole jsem začal s pravidelnou průkopnickou a za pár týdnů jsem se přestěhoval do místa, kde bylo potřeba víc kázat – do Pielavesi ve středním Finsku.

V Pielavesi jsem potkal Sirkku. Moc se mi líbilo, jak je skromná a jak miluje Jehovu. Nešlo jí o to, aby ji druzí obdivovali, ani netoužila po pohodlném životě. Oba jsme chtěli dělat pro Jehovu co nejvíc a byli jsme ochotní sloužit kdekoli. Vzali jsme se 23. března 1974. Místo svatební cesty jsme odjeli sloužit do Karttuly, malého města, kde bylo potřeba pomoct s kázáním.

Od začátku našeho manželství nám Jehova ukazuje, že se o nás po hmotné stránce postará, když dáme Království na první místo. (Mat. 6:33) Tak třeba v Karttule jsme neměli auto. Nejdřív jsme jezdili na kole. Ale v zimě tady teploty klesají pod bod mrazu. Náš obvod byl rozlehlý, a abychom mohli kázat, auto jsme potřebovali. Jenže jsme na něj neměli peníze.

Jednou nás nečekaně přijel navštívit můj starší bratr a nabídl nám svoje auto. Pojistka byla zaplacená a jediné, co jsme museli platit my, byl benzín. Takže jsme měli čím jezdit!

Jehova nám tím ukázal, že se o naše hmotné potřeby bude starat, protože je to jeho zodpovědnost. Na nás bylo dávat Království na první místo.

Když jsme byli v roce 1978 na průkopnické škole, jeden z instruktorů, Raimo Kuokkanen, a nám řekl, jestli si nechceme podat přihlášku do Gileadu. Tak jsme si to dali za cíl a začali se učit anglicky. Ale v roce 1980, ještě před tím, než jsme se mohli přihlásit, nás pozvali do betelu ve Finsku. Jenže v té době betelité do Gileadu nemohli. Chtěli jsme sloužit tam, kde to bude nejlepší z Jehovova pohledu, a ne z toho našeho. A tak jsme to pozvání  přijali. Pořád jsme se ale učili anglicky pro případ, že bychom se jednou do Gileadu mohli dostat.

O pár let později vedoucí sbor rozhodl, že do Gileadu můžou i betelité. Hned jsme si vyplnili přihlášky, ale ne proto, že bychom byli v betelu nešťastní. To rozhodně ne! Prostě jsme se chtěli dát k dispozici a sloužit tam, kde je to víc potřeba, pokud nás bratři pozvou. A oni nás pozvali. Byli jsme v 79. třídě, kterou jsme slavnostně zakončili v září 1985. Poslali nás do Kolumbie.

Když jsme přijeli do Kolumbie, dostali jsme za úkol sloužit v betelu. Snažil jsem se tu práci dělat, jak nejlíp jsem uměl, ale po roce jsem cítil, že potřebujeme změnu. Poprvé a naposled v životě jsem poprosil, aby nás přidělili jinam. A tak nás poslali jako misionáře do města Neiva v regionu Huila.

Službu jsem měl vždycky moc rád. Jako svobodný průkopník ve Finsku jsem často kázal od brzkého rána do pozdního večera. Celé dny ve službě jsem potom trávil i se Sirkkou. Když jsme sloužili ve vzdálených obvodech, někdy jsme spali v autě. Ušetřilo nám to čas a mohli jsme kázat hned od rána.

To samé nadšení jsme zase cítili, když jsme začali sloužit jako misionáři. Místní bratři a sestry si jeden druhého vážili, měli se rádi a byli vděční. Náš sbor se rozrůstal.

Nedaleko Neivy byla města, kde nežili žádní svědkové. Moc mi záleželo na tom, aby se dobrá zpráva dostala i do těchhle oblastí. Ale kvůli partyzánské válce to tam pro cizí lidi nebylo bezpečné. Takže jsem se modlil, aby se někdo odtud stal svědkem. Představoval jsem si, že takový člověk musí žít v Neivě a poznat tam pravdu. A taky jsem se modlil, aby se po křtu, až bude duchovně zralý, vrátil do svého města a kázal tam. Mohl jsem tušit, že Jehova má mnohem lepší řešení.

Krátce nato jsem začal studovat Bibli s mladým mužem, který se jmenoval Fernando González. Bydlel v Algeciras, jednom z těch měst, kde nebyli žádní svědkové. Do Neivy dojížděl do práce, měl to něco přes 50 kilometrů. Na každé studium se pečlivě připravoval a taky hned začal chodit na všechna shromáždění. Od prvního studia se scházel s lidmi ve svém městě a učil je, co se sám z Bible dozvěděl.

Po půl roce, v lednu 1990, se dal Fernando pokřtít. Pak se pustil do pravidelné průkopnické. Teď už byl v Algeciras svědkem někdo místní, takže bylo bezpečné, aby do té oblasti pobočka poslala zvláštní průkopníky. V únoru 1992 vznikl v Algeciras sbor.

 Fernando ale nekázal jenom ve svém městě. Potom co se oženil, se s manželkou Olgou přestěhovali do San Vicente del Caguán, kde taky nebyli žádní svědkové. Pomohli tam založit sbor. V roce 2002 začali s krajskou službou a pokračují v ní až dodnes.

Z tohohle zážitku jsem se naučil, jak důležité je modlit se o konkrétní věci, které souvisí s našimi úkoly. Jehova udělá to, na co jsme my lidi krátcí. Vždyť je to jeho žeň, ne naše. (Mat. 9:38)

V roce 1990 jsme začali s krajskou službou. Náš první kraj bylo hlavní město Bogotá. Se Sirkkou v ničem moc nevynikáme, jsme úplně obyčejní. A taky jsme nebyli zvyklí žít v rušné metropoli. Na tenhle úkol jsme se vůbec necítili. Ale Jehova splnil svůj slib z Filipanům 2:13, kde se píše: „Vždyť je to Bůh, kdo vás pro svou radost povzbuzuje tím, že vám dává touhu i sílu jednat.“

Později jsme dostali na starost kraj v oblasti Medellínu, města, které jsem zmínil na začátku. Lidi tady byli na pouliční násilí tak zvyklí, že už je to nechávalo chladnými. Třeba jednou, když jsem zrovna se zájemcem studoval u něho doma, začala venku přestřelka. Okamžitě jsem se chtěl přikrčit k zemi, ale zájemce s klidem pokračoval ve čtení odstavce. Když ho dočetl, omluvil se a vyšel ven. Za chvíli se vrátil se dvěma malými dětmi a v pohodě řekl: „Pardon, ale musel jsem skočit pro kluky.“

To nebyla jediná situace, kdy jsme měli strach. Jednou, když jsme byli ve službě dům od domu, přiběhla za mnou Sirkka a byla úplně bledá. Řekla mi, že na ni někdo střílel. To mě vyděsilo. Později jsme ale zjistili, že střelec nemířil na ni, ale na muže, který zrovna procházel kolem.

Časem jsme se s pouličním násilím naučili žít. Moc nám v tom pomohl příklad místních bratrů a sester, kteří zvládali podobné nebo ještě horší situace. Věděli jsme, že když Jehova pomáhá jim, bude pomáhat i nám. Vždycky jsme poslouchali rady místních starších, dodržovali bezpečnostní opatření a zbytek jsme nechali v Jehovových rukou.

Některé situace vypadaly nebezpečně, ale opak byl pravdou. Třeba když jsem přicházel k jednomu domu, slyšel jsem, jak na sebe křičí dvě ženy. Neměl jsem zrovna chuť sledovat něčí hádku, ale paní domácí mě pozvala k sobě na dvorek. Nakonec se ukázalo, že ta hádka byla mezi dvěma papoušky, kteří napodobovali sousedy.

V roce 1997 jsem dostal nový úkol – být instruktorem školy služebního vzdělávání. b Vždycky jsem si moc vážil všech teokratických škol, ale ani ve snu mě nenapadlo, že tam jednou budu učit.

Později jsem sloužil jako oblastní dozorce. Když pak bratři tohle pověření zrušili, vrátil jsem se do krajské služby. Takže jsem přes 30 let mohl sloužit jako instruktor a taky navštěvovat sbory. Moc jsem si to užíval. Během téhle doby jsem zažil spoustu krásných věcí. Ale neměl jsem vždycky na růžích ustláno. Jak to myslím?

Jsem silná osobnost. Díky tomu jsem mohl zvládat náročné situace, ale někdy mi to bylo na škodu. Občas jsem byl příliš zapálený, když jsem se snažil řešit věci ve sborech. Jednou jsem pár bratrům energicky vysvětloval, že mají být laskaví a rozumní, když jednají s druhými. Ironií bylo, že v tu chvíli mi přesně tyhle vlastnosti chyběly. (Řím. 7:21–23)

Kvůli svým chybám jsem se někdy cítil hodně špatně. (Řím. 7:24) Pamatuju si, jak jsem jednou Jehovovi říkal, že by bylo nejlepší, kdybych s misionářskou službou skončil a vrátil se do Finska. Ten večer jsem šel na shromáždění. To, co jsem tam slyšel, mě přesvědčilo, že mám zůstat a dál na sobě pracovat. Na to, jak mi Jehova tehdy odpověděl, nikdy nezapomenu. A taky jsem mu moc vděčný, jak mi s láskou pomáhal moje slabosti překonávat.

Se Sirkkou jsme Jehovovi neskutečně vděční za to, že jsme většinu života mohli být v celodobé službě. Taky mu moc děkuju za manželku, která mě celá ta léta věrně a s láskou podporuje.

Brzo mi bude 70 a už nebudu moct být v krajské službě ani vyučovat jako celodobý instruktor. Ale nejsem z toho smutný. Proč ne? Protože pevně věřím, že to, co Jehovu oslavuje nejvíc, je, když mu pokorně sloužíme a chválíme ho ze srdce plného lásky a vděčnosti. (Mich. 6:8; Mar. 12:32–34) A k tomu přece člověk nemusí být středem pozornosti.

Když se ohlédnu za všemi těmi úkoly, uvědomuju si, že žádný z nich jsem nedostal díky tomu, že bych byl lepší než ostatní nebo měl nějaké úžasné schopnosti. To ani náhodou! Jehova mi je svěřil ze své nezasloužené laskavosti. Vím, že jsem je dokázal zvládat jenom s jeho pomocí. Dal mi je i přesto, že dělám tolik chyb. Díky mým slabostem vynikla Jehovova síla. (2. Kor. 12:9)