Přejít k článku

Přejít na obsah

Rusko

Rusko

Rusko

„OD VÝCHODU slunce až po jeho západ bude . . . mé jméno veliké mezi národy.“ (Mal. 1:11) Na příkladu dnešního Ruska vidíme, jak se toto úžasné proroctví, které Jehova pronesl zhruba před 2 450 lety, podivuhodně splňuje. Když nad Jehovovými věrnými služebníky v Kaliningradu slunce zapadá, tak o 11 časových pásem východněji, nad zvěstovateli na Čukotském poloostrově, poblíž Aljašky, už svítá. Nad kazatelským a vyučovacím dílem v Rusku tedy slunce opravdu nezapadá. Bratrům a sestrám, kteří v Sovětském svazu neúnavně a odvážně kázali během éry komunismu, Jehova bohatě požehnal. Jak uvidíme, vytrvali i navzdory tvrdému pronásledování, a díky tomu dnes v Rusku slouží více než 150 000 zvěstovatelů.

Rusko se oficiálně jmenuje Ruská federace. Jak již vyplývá ze samotného názvu, nežije zde pouze jeden národ. Je to směsice národností a jazykových skupin, z nichž každá má svou jedinečnou kulturu. Naše vyprávění o této různorodé etnické, jazykové a náboženské mozaice nezačíná v demokratickém Rusku, jak ho známe dnes, ale před sto lety, v době carského Ruska.

ODVÁŽNĚ VYDÁVALI SVĚDECTVÍ DUCHOVNÍM V MOSKVĚ

Během takzvaného náboženského obrození se jeden hluboce věřící muž, Semjon Kozlickij, který byl absolventem kněžského semináře ruské pravoslavné církve, seznámil s Charlesem Taze Russellem. Ten stál v čele činnosti badatelů Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi. Semjonova vnučka, Nina Luppoová, řekla: „Můj dědeček odcestoval v roce 1891 do Spojených států a seznámil se tam s bratrem Russellem. Měl jejich společnou fotografii a o bratrovi Russellovi mluvíval jako o svém bratrovi.“ Na sklonku 19. století bratr Russel a jeho společníci poskytovali vedení při obnově čistého uctívání a vyučovali působivým pravdám z Bible. Součástí této činnosti bylo i odhalování falešných nauk církví křesťanstva a jeho duchovenstva. Biblická pravda a horlivost pro čisté uctívání, kterou bratr Russell i jeho společníci projevovali, podnítily Semjona k tomu, aby odvážně kázal duchovním v Moskvě. K čemu to vedlo?

Nina o svém dědečkovi napsala: „Za údajnou urážku moskevského arcibiskupa byl bez soudního procesu a v okovech okamžitě poslán do vyhnanství na Sibiř. A tak se v roce 1891 dostalo Boží Slovo až na Sibiř.“ Semjon Kozlickij byl nakonec přemístěn do té části Sibiře, která je dnes součástí Kazachstánu. Tam dál horlivě oznamoval Boží Slovo, a to až do své smrti v roce 1935.

‚NEBYLA VHODNÁ DOBA PRO PRAVDU V RUSKU‘

V roce, kdy byl Semjon Kozlickij poslán do vyhnanství, bratr Russell poprvé navštívil Rusko. V souvislosti s touto návštěvou bývají často citována jeho slova: „Neviděli jsme vhodnou dobu ani připravenost pro pravdu v Rusku.“ Měl tím snad na mysli, že lidé tam nechtěli pravdě naslouchat? Ne. Spíš to bylo tak, že jim v tom bránil diktátorský režim.

Bratr Russell tuto situaci popsal ve vydání Sionské Strážné věže z 1. března 1892 slovy: „V Rusku vláda přísně sleduje a netolerantně kontroluje každého člověka a cizinec je vždycky podezřelý. Musí se legitimovat v každém hotelu a také na každém nádraží, když přijíždí nebo odjíždí z města. Majitel hotelu váš pas převezme a předá ho policejnímu náčelníkovi, který si jej nechá u sebe až do vašeho odjezdu, takže v případě každého cizince lze snadno zjistit, kdy přesně do země vstoupil a kdy ji opustil. Úředníci jsou odměření a dávají vám najevo, že vaše přítomnost je pouze trpěna. Veškeré vaše knihy a dokumenty pečlivě prozkoumají, aby se ujistili, že neobsahují nic, co by bylo v rozporu s oficiálními názory.“

Na první pohled by se mohlo zdát, že kázání dobré zprávy se v takových podmínkách nemůže příliš rozmáhat. Nicméně zabránit semenům pravdy, aby vyklíčila i v Rusku, nebylo možné.

ÚSVIT ‚DNE MALÝCH VĚCÍ‘

Už v roce 1887 Sionská Strážná věž uvedla, že jednotlivé výtisky tohoto časopisu byly zaslány do různých zemí, „dokonce i do Ruska“. Členové skupinky badatelů Bible v Rusku napsali v roce 1904 dopis, v němž uvedli, že biblická literatura se k nim nakonec dostala, i když se to neobešlo bez potíží. V dopise stálo: „Literatura byla podezřelá“ a cenzoři „ji málem zabavili“. Tato malá skupinka byla za literaturu tak vděčná, že její členové napsali: „Pro nás tady má cenu zlata — je tak obtížné ji získat!“ Následujícími slovy dali najevo, že chápou účel této literatury: „Kéž nám Pán žehná a umožní nám tuto literaturu šířit dál.“

Tím tedy kázání dobré zprávy v Rusku začalo a pravé uctívání zde zapustilo nepatrné, ale důležité kořeny. Byly to malé začátky. Prorok Zecharjáš nicméně napsal: „Kdo pohrdl dnem malých věcí?“ (Zech. 4:10)

V následujících letech posílali do Ruska literaturu horliví bratři z Německa. Většina publikací byla v němčině, a tak pravdu přijalo mnoho německy mluvících lidí. V roce 1907 členové německé baptistické církve v Rusku dostali poštou sady knih s názvem Úsvit Milénia. Když se 15 čtenářů těchto publikací začalo pevně zastávat pravdy, církev je exkomunikovala. Duchovní, který jim odporoval, se však sám nakonec přesvědčil o tom, že myšlenky uvedené v Úsvitu Milénia jsou pravdivé.

Další pomoc přišla v roce 1911, a to neobvyklým způsobem — díky jedné svatební cestě. Jistí novomanželé z Německa, kteří se jmenovali Herkendellovi, podnikli kazatelskou cestu po Rusku. Jejich cílem bylo seznámit s pravdou německy mluvící lidi. Ke své radosti našli odloučené skupiny zvěstovatelů Království a začali jim duchovně pomáhat.

Již předtím jeden čtenář z Ruska napsal: „Literatura z Německa má pro mě stejnou hodnotu, jakou měla pro děti Izraele nebeská manna. . . . Je nám moc líto, že tyto publikace nevycházejí i v ruštině. Dělám, co mohu, abych různé články do ruštiny přeložil.“ Tak se začalo s překládáním, ale ještě spoustu práce bylo třeba udělat.

„MNOHO DUŠÍ ŽÍZNÍ PO BOHU“

Bratr R. H. Oleszynski z Varšavy v Polsku, které tehdy zčásti patřilo k carskému Rusku, v roce 1911 zařídil, aby byl v ruštině vytištěn traktát Kde jsou mrtví? V dopise bratru Russellovi napsal: „Přikládám jeden výtisk . . . Za deset tisíc výtisků si účtovali sedmdesát tři rublů . . . Setkáváme se s řadou těžkostí, ale mnoho duší žízní po Bohu.“ Tyto traktáty spolu s další literaturou byly předávány rusky mluvícím lidem, kteří je vzali s sebou do Ruska. Pro toto nové jazykové pole to byl důležitý milník. Brzy se začaly tisknout další traktáty a také brožury. Časem se překladatelská činnost rozšiřovala.

V roce 1912 bratr Russell navštívil Finsko, které tehdy patřilo k carskému Rusku. Bratr Kaarlo Harteva dostal plnou moc k tomu, aby ve Finsku jednal jménem Watch Tower Bible and Tract Society. Dne 25. září 1913 carův představitel, ruský imperiální konzul v New Yorku, tuto plnou moc stvrdil úředním razítkem a svým podpisem.

DVOUMĚSÍČNÍ KAZATELSKÁ CESTA SE PROTÁHLA

Krátce před vypuknutím první světové války se Joseph F. Rutherford jako zástupce organizace vydal z Brooklynu na cestu do několika zemí. V polském městě Lodž potkal jednoho badatele Bible, který se jmenoval Dojczman. Krátce nato se bratr Dojczman spolu s rodinou vydal na dvouměsíční kazatelskou cestu po Rusku. Pak začala válka, a jejich cesta se nečekaně protáhla.

Po mnoha těžkostech se Dojczmanovi ocitli v jednom městečku na břehu Volhy. V roce 1918 se rozhodli pro návrat do Polska, ale zabránila jim v tom epidemie neštovic. Krátce nato se hranice uzavřely, protože vypukla občanská válka. Během těch let zemřely Dojczmanovým tři děti — z toho jedna dcera na neštovice a jedna na zápal plic.

Všichni žili ve strachu a v zemi byl nedostatek potravin. Lidé dokonce umírali hlady na ulicích. V následném zmatku docházelo k tomu, že mnozí, zvláště cizinci, byli neoprávněně obviněni z toho, že se podíleli na nepřátelské činnosti, a bez řádného procesu byli okamžitě popraveni. Jednoho dne vpadl k Dojczmanům nějaký muž v doprovodu ozbrojeného vojáka.

„To je ten nepřítel, seberte ho!“ vykřikl ten muž.

„A proč?“ zeptal se voják. „Co udělal?“

Ten muž chtěl věci zaonačit tak, aby nemusel bratru Dojczmanovi zaplatit za truhlářskou práci, kterou pro něj bratr udělal. Když voják vyslechl obě strany, rozeznal špatné pohnutky toho muže a vyhodil ho z domu. Potom bratru Dojczmanovi řekl, že vzpomíná na to, jak si spolu dobře popovídali o duchovních věcech. Pravděpodobně díky tomuto rozhovoru zůstal bratr Dojczman i jeho rodina naživu. V roce 1921 komunisté zlikvidovali poslední zbytky ozbrojených opozičních sil a občanská válka skončila. Dojczmanovi se brzy poté vydali na cestu zpátky domů do Polska.

BADATELÉ BIBLE A BOLŠEVICI

Během první světové války se omezený kontakt, který bratři v Rusku měli s křesťany v jiných částech světa, přerušil úplně. Podobně jako Kristovi bratři v ostatních zemích, ani pomazaní v Rusku si nebyli jisti, co bude v plné šíři znamenat dosazení Krista na trůn. Netušili, že jejich země brzy projde zásadními změnami, které se stanou milníky 20. století a z nichž mnohé budou splněním biblických proroctví.

Na sklonku roku 1917 revoluce ukončila 370 let trvající vládu ruských carů. Bolševici, kteří se v Rusku chopili moci, nevěděli, že nebeským Králem se stal Pán Ježíš Kristus, a měli ambiciózní plány na vytvoření nového vládního systému, který v dějinách neměl obdoby. Za několik let tedy vznikl Svaz sovětských socialistických republik neboli SSSR, který nakonec zabíral téměř šestinu souše celé planety.

Stojí za zmínku, že jen pár let před Říjnovou revolucí Vladimír Iljič Lenin, první vůdce Sovětského svazu, prohlásil: „Každý musí mít naprostou svobodu si své náboženství nejen zvolit, ale také ho šířit či změnit. Žádný úředník by neměl mít právo kohokoli se na jeho náboženství byť jen vyptávat. Je to osobní věcí každého člověka a nikdo nemá právo se do toho vměšovat.“

V některých částech země se díky tomuto oficiálnímu stanovisku sociálně demokratické strany mohli upřímní lidé dělit s druhými o biblické pravdy. Obecně však lze říct, že nově vzniklý stát byl už od svého počátku ateistický a k náboženství se stavěl nepřátelsky. Označoval je za „opium lidstva“. K prvním akcím bolševiků patřilo vydání výnosu o odluce státu od církve. Náboženské nauky byly postaveny mimo zákon a církevní majetek byl znárodněn.

Jak se toto nové státní zřízení stavělo k roztroušeným skupinkám badatelů Bible, kteří byli oddáni Božímu Království? Po revoluci v roce 1917 jeden badatel Bible poslal ze Sibiře dopis, v němž vykreslil následující chmurný obraz: „Zřejmě víte o naší situaci tady v Rusku. Máme zde vládu sovětů založenou na komunistických zásadách. I když jsou vidět určité snahy zavést právo, všechno, co souvisí s Bohem, je shazováno ze stolu.“

V roce 1923 odpor proti badatelům Bible zesílil. Bratři napsali: „Tento dopis píšeme proto, abychom vás informovali o situaci v Rusku. . . . Základní věci, jídlo a oblečení máme, . . . čeho se nám však skutečně nedostává, je duchovní pokrm. Knihy, které nám byly zaslány, úřady zkonfiskovaly. Proto vás snažně prosíme, abyste nám v dopisech poslali výtah z veškeré literatury, která je v ruštině dostupná. . . . Po Slovu pravdy hladovějí mnozí lidé. Nedávno dalo pět osob najevo své zasvěcení se Bohu křtem ve vodě a připojilo se k nám rovněž patnáct baptistů.“

Ve vydání Strážné věže z 15. prosince 1923 bylo uvedeno: „Společnost se pokouší dostat literaturu do Ruska a bude v tom s pomocí Pána pokračovat.“ Strážná věž začala být v ruštině k dispozici od roku 1925. Dopad na kazatelské dílo v Rusku se projevil okamžitě. Například jeden evangelík nemohl pochopit, jak by mohla být nauka o pekelném ohni v souladu s Boží láskou. Když tuto otázku předložil svým spoluvěřícím, ti se začali modlit, aby ho Bůh před takovými myšlenkami ochránil. Později tento muž a jeho manželka dostali nějaká vydání Strážné věže a okamžitě v nich rozpoznali zvuk pravdy. Napsal si o další literaturu a v dopise uvedl: „Čekáme na zaoceánskou mannu.“ I další bratři v Rusku spolukřesťanům ve Spojených státech za tuto „mannu“ pravidelně děkovali, a výrobu takové duchovně budující literatury považovali za projev křesťanské lásky.

„POŠLETE MI OD VŠEHO NĚCO“

Ve Strážné věži ze září 1925 se objevil dojemný dopis ze Sibiře. Jeden učitel z rolnické rodiny v něm popisoval, že se v roce 1909 s rodinou přestěhoval z jihu Ruska na Sibiř. Napsal, že publikace četl s velkým zaujetím, a dodal: „Mým niterným přáním je proniknout ještě hlouběji do posvátných Božích pravd, abych tak mohl ještě obratněji a mocněji bojovat proti duchovní temnotě.“ Dopis byl zakončen prosbou o zaslání další literatury a stálo tam: „Prosím, pošlete mi od všeho něco.“

V témže vydání byla uveřejněna také odpověď redakce. „Publikace jsme se snažili poslat do Ruska opakovaně, ale všechny naše snahy byly zmařeny odporem ruské vlády. Tento dopis se stejně jako mnoho dalších podobá volání z Makedonie: ‚Přejdi sem a pomoz nám.‘ (Sk. 16:9) Literaturu zašleme, jakmile k tomu bude vhodná příležitost a bude-li to Pánovou vůlí.“

Strážná věž i další publikace v ruštině byly při kázání dobré zprávy „na svědectví“ skutečně účinným nástrojem. (Mat. 24:14) Do roku 2006 svědkové Jehovovi vytiskli v ruštině 691 243 952 kusů literatury. Více ji bylo vytištěno jen v angličtině, portugalštině a španělštině. Jehova svým svědkům při oznamování dobré zprávy o Království bohatě žehnal.

VYDÁVÁNÍ SVĚDECTVÍ RUSŮM V ZAHRANIČÍ

S příchodem bolševiků k moci a vznikem komunistického státu uteklo mnoho Rusů do zahraničí. Strážná věž a další publikace v ruštině se tiskly mimo Sovětský svaz. Sovětská vláda tedy nemohla bránit šíření duchovního pokrmu v jiných zemích. Koncem 20. let minulého století se literatura v ruštině dostávala k lidem po celém světě a dopisy od vděčných čtenářů přicházely od Rusů žijících například v Austrálii, Finsku, Francii, Lotyšsku, Paraguayi, Polsku, Spojených státech a Uruguayi.

V některých z těchto zemí bratři časem začali v ruštině pořádat křesťanská shromáždění a organizovat kazatelskou činnost. Ve Spojených státech se v ruštině pravidelně vysílaly rozhlasové pořady s biblickými přednáškami. V Brownsville v Pensylvánii i na jiných místech byly vytvořeny ruské sbory a organizovaly se sjezdy. Například v květnu 1925 měli bratři třídenní ruský sjezd v Carnegie v Pensylvánii. Účastnilo se ho 250 přítomných a 29 jich bylo pokřtěno.

SITUACE SE MĚNÍ

Po Leninově smrti odpor vlády proti všem náboženstvím zesílil. V roce 1926 byl založen Svaz bojujících bezbožníků. Už samotný název tohoto sdružení výstižně charakterizoval jeho účel. Cílem všudypřítomné ateistické propagandy bylo naprosto vykořenit z mysli i srdce lidí víru v Boha. Ateistické postoje se zakrátko rozšířily po celém Sovětském svazu. V dopise adresovaném světovému ústředí jeden badatel Bible z Ruska uvedl: „Tyto postoje vstřebávají mladí lidé, což je pro ně nepochybně velkou zábranou pro poznávání pravdy.“

Svaz bojujících bezbožníků vydával ateistickou literaturu. Byl to například časopis Antireligioznik, v němž bylo v roce 1928 uvedeno: „Voroněžská oblast je zamořena sektami.“ Mimo jiné tam byla zmínka i o 48 „Badatelích Písma Svatého“, jejichž „vůdci jsou Zinčenko a Mitrofan Bovin“. Stojí za povšimnutí, že Strážná věž ze září 1926 obsahovala dopis z Ruska právě od Michaila Zinčenka. Ten napsal: „Lidé hladovějí po duchovním pokrmu. . . . Máme jen velmi málo literatury. Bratr Trjumpi spolu s dalšími překládají literaturu do ruštiny a přepisují ji. Díky tomu se můžeme duchovně sytit a vzájemně se povzbuzovat. Posíláme vám pozdravy od všech bratrů z Ruska.“

V září 1926 bratr Trjumpi napsal, že existuje naděje, že úřady bratrům umožní dostávat literaturu v ruštině. Požádal bratry v brooklynském betelu, aby přes německou kancelář v Magdeburku poslali traktáty, brožury, knihy a vázané ročníky Strážných věží. Bratr Rutherford na tuto žádost reagoval tak, že do Moskvy vyslal George Younga. Bratr Young tam přijel 28. srpna 1928 a v jednom ze svých dopisů později napsal: „Mám zde zajímavé zážitky, ale nevím, jak dlouho tady budu moci zůstat.“ I když se bratru Youngovi podařilo vyjednat si schůzku s jedním vysoce postaveným úředníkem v Moskvě, vízum dostal jen do 4. října 1928.

V té době nebylo zcela zřejmé, jaké stanovisko vůči náboženství nově vzniklý sovětský stát zaujme. Z několika vládních prohlášení bylo patrné, že vláda by si přála, aby náboženské skupiny přijaly názory sovětské dělnické třídy. V následujících letech se tato snaha stala státní doktrínou. Je důležité uvědomit si, že cílem sovětské vlády nebylo Jehovovy ctitele vyhladit, ale získat je na svou stranu. Snažila se Boží služebníky přesvědčit, aby se přizpůsobili, a přinutit je, aby byli oddáni výhradně státu. Vláda si rozhodně nepřála, aby lidé byli výlučně oddáni Jehovovi.

Po odjezdu bratra Younga bratři v Rusku dál s nasazením kázali o Božím Království. Zorganizováním evangelizační činnosti byl pověřen Daniil Staruchin. Ten přispěl k rozmachu díla tím, že navštívil Moskvu, Kursk, Voroněž a další města v Rusku i na Ukrajině, aby tam povzbuzoval místní zvěstovatele. Spolu s dalšími bratry kázal baptistům v jejich modlitebnách a objasňoval jim pravdu o Ježíši Kristu a o Božím Království. V lednu 1929 si bratři v Kursku pronajali za 200 dolarů ročně jednu církevní budovu a konali v ní veřejná shromáždění.

Později téhož roku bratři z brooklynského betelu požádali Lidový komisariát obchodu SSSR, zda by mohli do Sovětského svazu doručit malou zásilku biblické literatury. Zásilka obsahovala 800 výtisků knihy Harfa Boží a stejný počet kusů knihy Osvobození a také 2 400 brožur. Za necelé dva měsíce se zásilka vrátila zpět s razítkem „Vráceno a doručení zamítnuto Úřadem pro správu tiskovin“. Bratři se ale nevzdávali naděje. Někteří si mysleli, že důvodem zamítnutí byla skutečnost, že publikace byly vytištěny ve starší ruské azbuce. Od té doby tedy bratři dohlíželi na to, aby veškerá literatura byla překládána přesně a aby se v ní odrážel aktuální vývoj jazyka.

JE ZAPOTŘEBÍ KVALITNÍ PŘEKLAD

Od roku 1929 byla v několika vydáních Strážné věže uveřejněna informace, že je zapotřebí zkušených překladatelů s dobrou znalostí jak angličtiny, tak ruštiny. Například v ruském vydání Strážné věže z března 1930 bylo následující oznámení: „Hledá se způsobilý, Bohu zasvěcený bratr, který umí anglicky a plynně rusky a který by překládal z angličtiny do ruštiny.“

Jehova viděl, jaká je situace, a potřební překladatelé se našli v různých zemích. Jedním z nich byl Alexandr Forstman, který už v roce 1931 prostřednictvím dánské odbočky v Kodani posílal do světového ústředí články, jež přeložil do ruštiny. Bratr Forstman žil v Lotyšsku a byl to neúnavný překladatel. Byl vzdělaný a uměl plynně anglicky i rusky, a tak dokázal biblickou literaturu překládat rychle. Zpočátku se překládání věnoval jen několik hodin týdně, protože se musel starat o svou nevěřící manželku a o dítě. V prosinci 1932 se však překládání začal věnovat celodobě. Překládal traktáty, brožury a knihy. Zemřel v roce 1942.

Bratrům leželo na srdci, aby byly k dispozici kvalitní ruské překlady již vydaných publikací, protože se domnívali, že dílo bude v Rusku brzy legalizováno. William Dey, dozorce severoevropské kanceláře, v dopise adresovaném bratru Rutherfordovi uvedl: „Jakmile se Rusko otevře — k čemuž jistě dojde brzy —, bude velmi dobré mít k dispozici kvalitní překlady našich publikací, které bude možné nabízet tamní 180milionové populaci.“

ROZHLASOVÉ VYSÍLÁNÍ

Dalším prostředkem, díky němuž se dobrá zpráva šířila po celém rozlehlém území Ruska, bylo rozhlasové vysílání. Ve Strážné věži z února 1929 bylo uvedeno následující oznámení: „V rozhlase se budou vysílat přednášky v ruštině.“ Pořady byly do Sovětského svazu vysílány z Estonska, a to každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci.

Bratr Wallace Baxter, dozorce odbočky v Estonsku, později vzpomínal: „Po dlouhé diskusi byla v roce 1929 podepsána smlouva na jeden rok. Krátce poté, co se začalo vysílat v ruštině, jsme se dozvěděli, že lidé v Leningradě vysílání poslouchali. Reakce sovětského režimu byla podobná jako reakce duchovenstva v Estonsku. V obou případech byli lidé varováni, aby zprávě o Království nenaslouchali.“ V roce 1931 se začalo vysílat na středních vlnách, a to v době, která byla pro posluchače příhodnější, v podvečer od půl šesté do půl sedmé. Po třech a půl letech se však v červnu 1934 s rozhlasovým vysíláním muselo skončit. Bratři z estonské odbočky v dopise vysvětlili, jak k zákazu došlo: „Duchovenstvo přesvědčilo [estonskou] vládu, že naše rozhlasové přednášky jsou v rozporu se zájmy státu, protože mají povahu komunistické a anarchistické propagandy.“

DOCHÁZÍ KE ZMĚNĚ

V roce 1935 bratři z brooklynského betelu vyslali do Sovětského svazu Antona Koerbera, aby tam založil odbočku. Chtěli do SSSR poslat tiskový stroj z Německa, kde se chopil moci Adolf Hitler. I když se tento plán neuskutečnil, bratr Koerber se v Rusku setkal s několika bratry.

Po řadu let dílo v této zemi trvale rostlo. Biblická literatura se do ruštiny překládala pod dohledem odbočky v Lotyšsku. Dostat vytištěnou literaturu do země však bylo obtížné, a tak značné množství zůstávalo na skladě.

Až do začátku druhé světové války, tedy do roku 1939, bylo v Sovětském svazu svědků jen málo. Proto si jich vláda téměř nevšímala. To se ale brzy změnilo. V roce 1939 vtrhlo nacistické Německo do Polska a krátce nato Sovětský svaz anektoval poslední čtyři z celkem patnácti republik — totiž Estonsko, Litvu, Lotyšsko a Moldavsko. Uvnitř hranic Sovětského svazu se tak rázem ocitly tisíce svědků Jehovových. Tuto zemi čekal boj o vlastní přežití. Blížila se doba plná strádání, v níž trpěly miliony lidí. A pro svědky Jehovovy to bylo období, v němž svou věrnou oddanost Bohu mohli projevit navzdory krutému útlaku.

ROZHODNUTI ZACHOVAT VĚRNOST

V červnu 1941 podniklo Německo mohutný útok na Sovětský svaz, což sovětského vůdce Josifa Stalina zcela zaskočilo. Koncem roku byly německé jednotky už na předměstí Moskvy a pád Sovětského svazu se zdál být neodvratný.

Stalin se zoufale snažil mobilizovat národ k takzvané Velké vlastenecké válce. Uvědomil si, že pokud chce ve válečném úsilí získat podporu národa, musí udělat ústupky církvi, protože stále ještě tu byly miliony věřících. V září 1943 tedy Stalin v Kremlu oficiálně přijal tři nejvyšší představitele ruské pravoslavné církve. Tím se propast mezi církví a státem překlenula a stovky kostelů se zpřístupnily veřejnosti.

Podobně jako svědkové Jehovovi v Německu, i bratři v Rusku zachovávali během války zcela neutrální postoj. Byli připraveni nést následky a pevně rozhodnuti dodržovat přikázání svého Pána. (Mat. 22:37–39) A tak v letech 1940 až 1945 bylo z Ukrajiny, Moldavska a pobaltských republik přesunuto do pracovních táborů ve střední části Ruska přes tisíc svědků.

Vasilij Savčuk vzpomíná: „Byl jsem pokřtěn na Ukrajině v roce 1941. Tehdy mi bylo 14 let. Během války byli téměř všichni činní bratři posláni do vězení nebo pracovních táborů v ruském vnitrozemí. Jehovovo dílo se však nezastavilo. Věrné sestry a dospívající bratři jako já se ujali sborových odpovědností a vedení v kazatelské službě. V naší vesnici zůstal na svobodě jen jeden tělesně postižený bratr. Řekl mi: ‚Vasile, potřebujeme tvou pomoc. Musí se udělat důležitá práce, ale není, kdo by se jí chopil.‘ Když jsem viděl, jak moc tomuto nemocnému bratrovi leží na srdci pokrok Jehovova díla, nedokázal jsem zadržet slzy. Ochotně jsem souhlasil, že budu dělat cokoli, co bude třeba. V té době jsme ve sklepech měli podomácku vyrobené tiskárny a v nich jsme rozmnožovali naši literaturu. Tu jsme pak rozesílali bratrům, především těm ve vězení.“

Literatury však i přes nesobecké a láskyplné úsilí sester a mladých bratrů stále nebylo dost. Určitou pomocí byli polští bratři, kteří odcházeli z Ruska a přiváželi zprávy odbočce v Polsku. Ukrajinští a ruští bratři, kteří cestovali opačným směrem, s sebou zase brali literaturu, rozmnožovací blány, tiskařskou barvu a další potřeby.

‚NECH JE JÍT, KAŽDÉHO NA JEHO MÍSTO‘

V roce 1946 byli někteří bratři žijící v Polsku přinuceni přestěhovat se do sovětské části Ukrajiny. Ivan Paškovskij vzpomíná: „Bratři se ptali odbočky v Lodži, co mají za dané situace dělat. V odpovědi byl citován text z knihy Soudců 7:7, kde je řečeno: ‚Nech [je] jít, každého na jeho místo.‘ O mnoho let později jsem pochopil, jak moudře Jehova vedl evangelizační dílo na těchto územích, kde nebylo snadné kázat. Naše ‚místo‘ bylo kdekoli, kam nás Jehova poslal. Pochopili jsme, že je důležité podřizovat se nařízením vlády. A tak jsme se začali připravovat na stěhování do ateistické země.

Nejdřív jsme se v domě jednoho bratra sešli s 18 uchazeči o křest a pomohli jim připravit se na tento závažný krok. Také jsme nachystali literaturu v ruštině a ukrajinštině a snažili jsme se zabalit ji tak, aby ji úředníci během prohlídek nenašli. Brzy nato, za úsvitu byla naše vesnice obklíčena vojáky polské armády. Nařídili nám, abychom se připravili na cestu. Směli jsme si vzít jídlo na jeden měsíc a nejnutnější věci. Pak nás odvezli na vlakové nádraží. A tak se naším ‚místem‘ stala sovětská Ukrajina.

Jakmile jsme dorazili na místo určení, shlukli se kolem nás místní lidé a úředníci. Chtěli jsme jim hned vydat svědectví, a proto jsme nebojácně řekli, že jsme svědkové Jehovovi. Příští den nás neočekávaně navštívil tajemník místního zemědělského družstva. Řekl nám, že jeho otec emigroval do Ameriky a posílá mu literaturu svědků Jehovových. Nesmírně nás to potěšilo. A bylo od něj zvlášť milé, že nám tu literaturu nabídl. Když společně se svou rodinou začal chodit na shromáždění, pochopili jsme, že v této zemi je mnoho Jehovových ‚žádoucích věcí‘. (Ag. 2:7) Zakrátko se všichni členové té rodiny stali svědky Jehovovými a mnoho let věrně sloužili Bohu.“

JE TŘEBA UDĚLAT JEŠTĚ SPOUSTU PRÁCE

Během druhé světové války a po ní bratři v Rusku sloužili za extrémně obtížných podmínek. V dopise, který 10. dubna 1947 polská odbočka poslala do ústředí, bylo uvedeno: „Duchovní zastrašují své farníky tím, že kdokoli si vezme od svědků Jehovových Strážnou věž nebo nějaký leták, toho čeká deset let nucených prací a vyhnanství. V důsledku toho vládne mezi místním obyvatelstvem strach a úzkost. Lidé však touží po duchovním osvícení.“

Ročence z roku 1947 bylo napsáno: „Svědkové Jehovovi nemají k dispozici žádnou tištěnou literaturu ani Strážnou věž v poutavé tištěné formě. . . . V mnoha případech si časopisy musejí pracně opisovat a pak si je vzájemně půjčovat. . . . Naši kurýři bývají zatýkáni, a pokud u nich Strážnou věž najdou, skončí ve vězení.“

Regina Krivokulská říká: „Připadalo mi, že celá země je obehnaná ostnatým drátem a my jsme vězni. Kvůli horlivosti ve službě Bohu, strávili naši manželé většinu života ve věznicích a pracovních táborech. I my ženy jsme toho musely hodně vytrpět. Každá z nás zažívala bezesné noci, sledování a psychologický nátlak od sovětského Výboru státní bezpečnosti (KGB), ztrátu zaměstnání a další potíže. Úřady se nás snažily odvést od pravdy nejrůznějšími způsoby. (Iz. 30:21) Neměli jsme nejmenší pochybnosti o tom, že Satan chce tuto situaci využít, aby kazatelské dílo zastavil. Jehova však svůj lid neopustil a jeho péče byla jasně patrná.

Díky biblické literatuře, která byla do země pašována jen s velkými obtížemi, jsme získávali nejen ‚sílu, která byla nad to, co je normální‘, ale také moudrost, abychom se s touto situací dokázali vyrovnat. (2. Kor. 4:7) Jehova svůj lid vedl, a přestože na nás státní orgány vyvíjely silný tlak, do organizace stále přicházeli noví lidé. Bylo úžasné sledovat, jak už od samotného počátku byli připraveni snášet těžkosti spolu s Jehovovými ctiteli. Takovou vnitřní sílu mohli mít jedině díky Jehovovu duchu.“

DOPISY HÁZENÉ PŘES PLOT

V roce 1944 byl Pjotr Krivokulskij, Reginin budoucí manžel, za svou křesťanskou neutralitu uvězněn v pracovním táboře v Gorkijské oblasti. To však jeho horlivost v kazatelské službě nijak neutlumilo. Pjotr psal dopisy a v každém z nich krátce vysvětlil nějakou biblickou nauku. Dopis dal vždycky do obálky, tu provázkem přivázal ke kameni a hodil ho přes vysoký plot z ostnatého drátu. Pjotr doufal, že někdo si ty dopisy přečte. A jednoho dne si je skutečně někdo přečetl — byla to dívka, která se jmenovala Lidija Bulatovová. Pjotr ji viděl a polohlasem na ni zavolal. Zeptal se jí, zda by se toho o Bibli chtěla dozvědět víc. Lidiji se ten nápad líbil, a tak se domluvili, že se sejdou znovu. Poté si pro další vzácné dopisy přicházela pravidelně.

Lidija se stala horlivou sestrou a kazatelkou dobré zprávy a brzy začala vést biblické studium s Marií Smirnovovou a Olgou Sevrjuginovou. I ony začaly sloužit Jehovovi. Bratři je chtěli duchovně podporovat, a tak tuto malou skupinu začali přímo z tábora zásobovat biblickou literaturou. K tomuto účelu Pjotr vyrobil malý kufřík s dvojitým dnem, kam napěchoval časopisy. Domluvil se s lidmi, kteří nebyli svědky Jehovovými a nebyli ani vězni, že tento kufřík budou nosit z tábora a zase zpátky. Vždy ho přinesli na adresu jedné ze sester.

Zanedlouho sestry zorganizovaly v dané oblasti kazatelskou službu. Policie si toho ale všimla a poslala agentku, aby je sledovala, což byla tehdy běžná praxe. Agentka pracovala jako učitelka a předstírala zájem o biblickou pravdu, a tak si získala důvěru sester. V tomto směru neměly zmíněné křesťanky žádné zkušenosti, a proto se s novou „sestrou“ ochotně dělily o biblickou pravdu. Později jí také řekly, jak se k nim dostává literatura. Když byl příště kufřík na cestě ven z tábora, Pjotr byl zadržen a odsouzen na dalších 25 let. Po 25 letech dostala také každá ze tří zmíněných sester.

‚JE ZAPOTŘEBÍ OSVĚTA‘

Během válečných let a krátce po nich se sovětská vláda dál ostře stavěla proti činnosti svědků Jehovových. V březnu 1947 bratři v Polsku podali zprávu, že jistý vysoce postavený vládní činitel v jednom ze západních regionů Sovětského svazu prohlásil, že do konce jara toho roku nebude v dané oblasti ani jediný svědek Jehovův. V dopise bratři uvedli: „V době, kdy vám píšeme, dostala se k nám zpráva, že za jediný den bylo zatčeno 100 bratrů a sester.“ V jiném dopise bylo o bratrech uvězněných v pracovních táborech uvedeno: „Úžasným způsobem zachovávají ryzost ve víře. Mnozí už za ni položili svůj život. Bratři čekají na osvobození od Jehovy, podobně jako čekali ti, kdo byli v koncentračních táborech.“

Svědkové byli zatýkáni také kvůli tomu, že kázali a že odmítali chodit k volbám. V roce 1947 odpovědní bratři napsali: „Máme dojem, že nejvyšší vládní činitelé v Rusku nevědí skoro nic o tom, co se naši bratrům děje, ale víme, že nemají zájem na tom je vyhladit. Jen jim chybí potřebné informace a osvěta, které jim musíme poskytnout.“

SNAHY ZÍSKAT REGISTRACI

Polská odbočka záhy navrhla, aby dva ruští bratři spolu se zkušeným právníkem připravili dokumenty nezbytné pro registraci svědků Jehovových v Sovětském svazu. V jednom dopise z Polska adresovaném bratrům v Rusku bylo uvedeno: „Dobrá zpráva o Království musí být slyšet všude, včetně Ruska. (Marek 13:10)“ Dopis končil následujícími slovy: „Buďte trpěliví. Jehova vaše slzy změní v radostné volání. (Žalm 126:2–6)“

V srpnu 1949 Nikolaj Pjatocha, Michajlo Čumak a Ilja Babijčuk podali žádost o registraci. Vláda souhlasila s tím, že svědky Jehovovy oficiálně uzná, ale jen za určitých podmínek. Bratři mimo jiné měli nahlásit jména všech svědků Jehovových žijících na území Sovětského svazu. S tím ovšem nemohli souhlasit. Dílo sice pokračovalo a počet zvěstovatelů neustále vzrůstal, ale mnozí bratři byli stále ve vězení.

„ODSUD TĚ TEN TVŮJ JEHOVA NEDOSTANE“

Pjotr Krivokulskij vzpomíná na léto 1945 a říká: „Poté, co byli bratři odsouzeni, poslali je do různých táborů. V táboře, kde jsem byl já, projevilo mnoho vězňů upřímný zájem o pravdu. Jeden z nich, který byl duchovním, rychle pochopil, že to, co mu říkám, je pravda, a postavil se na stranu Jehovy.

Podmínky v táboře však byly drsné. Jednou mě zavřeli do malinké cely, kde jsem se mohl sotva postavit. Říkalo se jí štěničárna, protože se to tam jen hemžilo štěnicemi. Bylo jich tam tolik, že mohly z člověka vysát snad všechnu krev. Policejní vyšetřovatel se postavil před celu a řekl mi: ‚Odsud tě ten tvůj Jehova nedostane.‘ Můj denní příděl jídla byl 300 gramů chleba a sklenice vody. V cele nebyl žádný vzduch, a tak jsem se vždycky přitiskl na malé dveře a vdechoval jsem ho uzounkou štěrbinou. Cítil jsem, jak mi štěnice sají krev. Během těch deseti dnů strávených ve ‚štěničárně‘ jsem opakovaně prosil Jehovu, aby mi dal sílu to vydržet. (Jer. 15:15) Když se dveře otevřely, omdlel jsem a poté se probudil v jiné cele.

Potom jsem byl v pracovním táboře odsouzen za ‚protistátní agitaci a propagandu‘ na deset let do trestního tábora s nejvyšší ostrahou. V něm nebylo možné dostávat žádnou poštu ani ji posílat. Většinou tam byli zločinci odsouzení za ty nejtěžší delikty, například za vraždu. Bylo mi sděleno, že pokud se nezřeknu své víry, ti lidé mi udělají cokoliv, co se jim nařídí. Vážil jsem pouhých 36 kilo a stěží jsem mohl chodit. Ale i tam jsem našel upřímné lidi, kteří na biblickou pravdu zareagovali příznivě.

Jednou, když jsem se schoulil pod keř a modlil se, ke mně přistoupil nějaký starší muž a zeptal se: ‚Cos provedl, žes skončil v tomhle pekle?‘ Když jsem mu řekl, že jsem svědkem Jehovovým, posadil se, objal mě a políbil. Pak pokračoval: ‚Chlapče, ani nevíš, jak dlouho už toužím po tom, abych se o Bibli dozvěděl víc. Budeš mě prosím učit?‘ Byl jsem radostí bez sebe. Několik úryvků evangelií jsem měl zašito do svých roztrhaných šatů, a tak jsem ty útržky okamžitě vytáhl. Oči se mu zalily slzami. Ten večer jsme si povídali opravdu dlouho. Řekl mi, že pracuje v táborové jídelně a že mi bude nosit jídlo. Tak se z nás stali přátelé. On dělal duchovní pokroky a já jsem získával fyzickou sílu. Byl jsem si jistý, že to celé zařídil Jehova. Po několika měsících toho muže propustili a mě přeložili do jiného tábora v Gorkijské oblasti.

Tamní podmínky byly mnohem lepší. Největší radost jsem ale měl z toho, že jsem mohl vést biblická studia se čtyřmi vězni. V roce 1952 u nás táboroví dozorci našli literaturu. Během výslechu mě zavřeli do hermeticky uzavřené bedny, a když jsem se začal dusit, na chvilku ji otevřeli, abych se mohl párkrát nadechnout. Pak ji zase zavřeli. Jejich cílem bylo přinutit mě, abych zapřel svou víru. Všichni jsme byli odsouzeni. Když nám byly přečteny rozsudky, žádný z mých zájemců nezpanikařil. Moc mě to potěšilo. Všichni čtyři byli odsouzeni k 25 letům v táborech. Já jsem dostal přísnější trest, ale ten byl nakonec změněn na dalších 25 let v táboře s nejvyšší ostrahou a pak 10 let ve vyhnanství. Když jsme vyšli z místnosti, zastavili jsme se a poděkovali Jehovovi za to, že nás podporoval. Dozorci nemohli pochopit, kde se v nás ta radost bere. Každého poslali do jiného tábora. Já jsem skončil ve Vorkutě, v táboře s nejvyšší ostrahou.“

DÍKY NEUTRÁLNÍMU POSTOJI ZŮSTALI NAŽIVU

Život v táborech byl drsný. Mnozí vězňové, kteří nepatřili ke svědkům, spáchali sebevraždu. Ivan Krylov vzpomíná: „Po propuštění z tábora s nejvyšší ostrahou jsem chodil do různých uhelných dolů, kde naši bratři a sestry vykonávali nucené práce. Byli jsme domluveni, že každý, kdo měl ručně opsané časopisy, je poskytl dalším. Svědkové kázali v každém táboře, kde byli uvězněni. O biblické poselství projevilo zájem mnoho lidí a poté, co byli propuštěni, se někteří z nich dali pokřtít v řece Vorkutě.

Naše víra v Jehovu a jeho Království byla neustále zkoušena. V roce 1948 několik vězňů v jednom táboře ve Vorkutě zorganizovalo vzpouru. Ostatním řekli, že nejlepší bude, když se všichni rozdělí do skupin, například podle národnosti nebo náboženství. V té době bylo v táboře 15 svědků. Vzbouřencům jsme řekli, že jsme křesťané a že se takových věcí účastnit nebudeme. Vysvětlili jsme jim, že ani první křesťané se nezapojovali do povstání proti Římu. Naše rozhodnutí pochopitelně mnohé překvapilo, ale my jsme si stáli za svým.“

Vzpoura skončila tragicky. Ozbrojení vojáci ji potlačili a všechny vzbouřence odvedli do několika baráků. Ty pak polili benzinem a zapálili. Z těch, kdo byli uvnitř, nepřežil téměř nikdo. Bratrům vojáci nijak neublížili.

Ivan pokračuje: „V prosinci 1948 jsem v jednom táboře potkal osm bratrů, kteří byli odsouzeni k 25 letům vězení. Byla krutá zima a práce v dolech byla velmi těžká. Z očí bratrů však vyzařovala pevná naděje a důvěra v Jehovu. Jejich pozitivní postoj byl povzbuzením dokonce i pro ty vězně, kteří svědky Jehovovými nebyli.“

VYPOVĚZENI NA SIBIŘ

Navzdory nelítostnému odporu ze strany úřadů svědkové dál horlivě kázali dobrou zprávu o Jehovově Království. To bylo trnem v oku centrální vládě v Moskvě a zvláště pak státní bezpečnosti. V dopise z 19. února 1951, který státní bezpečnost zaslala Stalinovi, bylo uvedeno: „K tomu, aby byla potlačena jakákoli další protisovětská činnost ilegální jehovistické organizace, MGB [Ministerstvo státní bezpečnosti Sovětského svazu, později KGB] považuje za nutné vypovědět ty, kdo patří k jehovistům, i jejich rodiny do Irkutské a Tomské oblasti.“ KGB věděla, kdo ke svědkům patří, a požádala Stalina o povolení poslat do vyhnanství na Sibiř 8 576 lidí z šesti republik Sovětského svazu. Toto povolení dostala.

Magdalina Belošická vzpomíná: „Ve dvě hodiny ráno v neděli 8. dubna roku 1951 nás probudilo hlasité bušení na dveře. Maminka vyskočila z postele a běžela otevřít. Ve dveřích se objevil voják a úředním tónem oznámil: ‚Kvůli své víře v Boha jste vypovězeni na Sibiř. Máte dvě hodiny na to, abyste si sbalili věci. Můžete si vzít cokoli z této místnosti, kromě obilí a mouky — to dovoleno není. Dále si s sebou nesmíte vzít nábytek, dřevěné předměty ani šicí stroje. Nesmíte si odnést nic, co máte venku. Vezměte si přikrývky, oblečení a tašky a připravte se na odchod.‘

Předtím jsme v našich publikacích čítávali, že na východě naší země je mnoho práce. Teď jsme pochopili, že přišel čas ji vykonat.

Nikdo z nás nebědoval ani nijak nenaříkal. Voják překvapeně zkonstatoval, že jsme neuronili ani slzu. Řekli jsme mu, že jsme něco takového čekali už od roku 1948. Poprosili jsme ho, jestli si můžeme vzít na cestu alespoň jednu živou slepici, ale nedovolil nám to. Naše zvířata si vojáci rozdělili mezi sebou. O slepice se podělili přímo před našima očima — jeden si jich vzal pět, druhý šest a jiný tři nebo čtyři. Když v kurníku zbyly jen dvě, voják nařídil je zabít a pak nám je dal.

Moje osmiměsíční dcerka ležela v dřevěné kolébce. Zeptali jsme se proto, zda si kolébku můžeme vzít s sebou. Voják ale přikázal, aby byla rozebrána, a pak nám dal jen tu část, ve které dítě leží.

Zakrátko se naši sousedé dozvěděli, že odcházíme do vyhnanství. Někdo přinesl pytlík se suchary, a když nás na valníku odváželi, hodil ho dovnitř. Voják, který nás hlídal, si toho ale všiml a zase ho vyhodil ven. Bylo nás šest — maminka, moji dva bratři, já s manželem a naše osmiměsíční dcerka. Za vesnicí nás nacpali do auta a dovezli na místní národní výbor, kde nám vyplnili potřebné dokumenty. Pak nás v náklaďáku odvezli na nádraží.

Byla neděle a příjemně svítilo slunce. Nádraží bylo plné lidí — těch, kteří byli vypovězeni, a těch, kteří se přišli podívat. Náklaďák zastavil přímo u železničního vagonu, kde už byli další bratři. Když se vlak zaplnil, vojáci si podle seznamu ověřili, zda jsme tam všichni. V našem vagonu nás bylo 52. Než se vlak rozjel, ti, kdo se s námi přišli rozloučit, začali plakat a naříkat. Užasle jsme to celé pozorovali, protože některé z těch lidí jsme ani neznali. Oni ale věděli, že patříme ke svědkům Jehovovým a že jsme byli vyhnáni na Sibiř. Parní lokomotiva pronikavě zahoukala a naši bratři začali v ukrajinštině zpívat: ‚Kristova láska ať vás provází. Vzdávajíce slávu Ježíši Kristu, sejdeme se znovu v jeho Království.‘ Většina z nás měla pevnou naději a víru, že nás Jehova neopustí. Z té písně jsme zazpívali několik slok. Bylo to tak dojemné, že začali plakat dokonce i někteří vojáci. Pak se vlak rozjel.“

„VÝSLEDKEM BYL PRAVÝ OPAK TOHO, CO OČEKÁVALI“

To, čeho pronásledovatelé dosáhli, popsal dr. N. S. Gordienko, profesor na Univerzitě A. I. Gercena v Sankt Petěrburgu. Ve své knize uvedl: „Výsledkem byl pravý opak toho, co očekávali. Organizaci svědků Jehovových v SSSR chtěli oslabit, ale ve skutečnosti ji jen posílili. V novém prostředí, kde lidé o jejich náboženství ještě nikdy neslyšeli, svědkové ‚nakazili‘ místní obyvatele svou vírou, které se pevně drželi.“

Mnozí svědkové se rychle přizpůsobili novým podmínkám. Byly zorganizovány malé sbory, a území bylo rozděleno do jednotlivých obvodů. Nikolaj Kalibaba vypráví: „V určité době jsme na Sibiři dokonce kázali dům od domu, tedy přesněji řečeno druhý nebo třetí dům od domu. Bylo to ale nebezpečné. Jak jsme to tehdy dělali? Začínali jsme otázkou: ‚Prodáváte nějaké slepice, kozy nebo krávy?‘ Pak jsme se postupně pokusili téma rozhovoru stočit na Království. Po první návštěvě jsme se snažili asi za měsíc vrátit. Zanedlouho se o tom dozvěděla KGB a brzy vyšel v novinách článek, ve kterém byli místní obyvatelé varováni, aby se svědky Jehovovými nemluvili. Bylo v něm napsáno, že svědkové chodí dům od domu a ptají se lidí, zda neprodávají kozy, krávy nebo slepice. To, co jsme ale ve skutečnosti hledali, byly ovce!“

Gavriil Livyj vzpomíná: „Bratři se snažili chodit do služby, přestože je KGB bedlivě sledovala. Jakmile totiž obyvatelé pojali podezření, že se s nimi někdo pokouší mluvit o nějakém náboženském námětu, okamžitě o tom informovali policii. Přesto jsme kázali dál, i když zpočátku nebyly vidět žádné výsledky. Časem však pravda na některé místní obyvatele zapůsobila a oni se začali měnit. Patřil k nim i jeden Rus, který se často opíjel. Když poznal pravdu, začal žít podle Božích měřítek a stal se aktivním svědkem. Později si ho zavolal vyšetřovatel KGB a zeptal se ho: ‚Víte vůbec, s kým se to stýkáte? Vždyť všichni ti svědkové jsou Ukrajinci!‘

Bratr mu odpověděl: ‚Když jsem se opilý válel na ulici, vůbec jste si mě nevšímali. Ale teď, když se ze mě stal spořádaný člověk a občan, se vám to najednou nelíbí. Hodně Ukrajinců ze Sibiře odchází, ale po nich tu zůstávají Sibiřané, které Bůh učí, jak mají žít.‘“

O pár let později jeden úředník z Irkutska napsal do Moskvy: „Někteří naši pracovníci rozhodli, že všichni [svědkové Jehovovi] budou posláni někam na sever, aby byli odříznuti od ostatních obyvatel a převychováni.“ Ani na Sibiři, ani v Moskvě státní orgány nevěděly, jak svědky Jehovovy umlčet.

„VŠECHNY BYCHOM VÁS POSTŘÍLELI“

Počátkem roku 1957 státní orgány znovu zorganizovaly kampaň proti svědkům Jehovovým. Bratři byli sledováni a často u nich probíhaly domovní prohlídky. Viktor Gutšmidt vzpomíná: „Když jsem se jednou vrátil ze služby domů, celý byt byl vzhůru nohama. KGB tam hledala literaturu. Uvěznili mě a dva měsíce mě vyslýchali. Naší mladší dceři Juliji bylo 11 měsíců a starší dceři dva roky.

Během výslechu se mě vyšetřovatel zeptal: ‚Jste Němec?‘ V té době označení ‚Němec‘ znamenalo pro mnohé totéž co ‚fašista‘. Lidé Němce nenáviděli.

‚Nejsem žádný vlastenec,‘ odpověděl jsem, ‚ale na některé Němce jsem hrdý. Mám na mysli ty, které nacisti věznili v koncentračních táborech. Říkalo se jim Bibelforscher a dnes se jmenují svědkové Jehovovi. Jsem hrdý na to, že žádný svědek nikdy nevystřelil z kulometu nebo z děla. Na tyto Němce jsem opravdu hrdý!‘

Vyšetřovatel neřekl ani slovo, a tak jsem pokračoval: ‚Jsem přesvědčen, že nikdo ze svědků Jehovových se nezapojil do žádné vzpoury ani povstání. I když je jejich činnost zakázaná, nenechají se od uctívání Boha odradit. Ale jinak vlády uznávají a poslouchají, pokud ovšem zákony nejsou v rozporu s vyššími zákony našeho Stvořitele.‘

Vyšetřovatel mě najednou přerušil a řekl: ‚Nikdy jsme žádnou skupinu nesledovali tak důsledně jako svědky. Kdybychom proti vám cokoli našli, byť i jen kapičku prolité krve, všechny bychom vás postříleli.‘

Pomyslel jsem si: ‚Naši bratři v různých částech světa odvážně slouží Jehovovi a jejich ryzost teď nám, svědkům v Sovětském svazu, zachránila život. Možná tedy to, že my tady budeme sloužit Bohu, nějak pomůže zase našim bratrům v jiných zemích.‘ Tato myšlenka mi dodala sílu, abych dál neochvějně chodil po Jehovových cestách.“

ZADRŽOVÁNI VE VÍCE NEŽ 50 TÁBORECH

Neutralita svědků Jehovových v Sovětském svazu a jejich horlivá služba dál popouzely místní vládu. (Mar. 13:10; Jan 17:16) Za svůj postoj v těchto otázkách byli bratři často nespravedlivě odsouzeni k mnoha letům ve vězení.

Na 199 oblastních sjezdech, které se v období od června 1956 do února 1957 konaly na celém světě, byla 462 936 delegáty jednomyslně schválena petice, jejíž kopie byly zaslány Radě ministrů Sovětského svazu v Moskvě. V petici se mimo jiné uvádělo: „Svědkové Jehovovi jsou zadržováni ve více než 50 táborech od evropské části Ruska až po Sibiř a oblast u Severního ledového moře, a dokonce až na arktickém ostrově Nová země. . . . V Americe a jiných západních zemích jsou svědkové Jehovovi nazýváni komunisty a v zemích s komunistickými režimy jsou zase označováni za imperialisty. . . . Komunistické vlády je obviňují a staví před soudy jako ‚imperialistické špiony‘ a odsuzují je až k 20 letům ve vězení. Svědkové se ale nikdy podvratných činností neúčastnili.“ Tato petice žel situaci svědků Jehovových v Sovětském svazu nijak nezlepšila.

Pro rodiny svědků v Rusku bylo obzvláště náročné vést děti k pravdě. Vladimir Sosnin z Moskvy, který v té době vychovával tři syny, říká: „V Sovětském svazu byla povinná školní docházka. Učitelé a spolužáci vyvíjeli na naše děti nátlak, aby vstoupily do mládežnických organizací, které byly zaměřené na komunistickou ideologii. Chtěli jsme, aby děti získaly potřebné vzdělání, a s učením jsme jim pomáhali. Pro nás rodiče vůbec nebylo jednoduché vštěpovat dětem do srdce lásku k Jehovovi a pomáhat jim, aby ji neztratily. Školy byly doslova prosyceny myšlenkami o budování socialismu a komunismu. Jako rodiče jsme proto museli být mimořádně trpěliví a vytrvalí.“

OBVINĚNI, ŽE SVÉ DCEŘI USEKLI UCHO

Semjon a Darja Kostylevovi měli tři děti a žili na Sibiři. Semjon vzpomíná: „V té době se lidé na svědky Jehovovy dívali jako na fanatiky. V roce 1961 naše mladší dcera Alla začala chodit do první třídy. Jednoho dne si hrála s ostatními dětmi a jedno z nich jí nešťastnou náhodou poranilo ucho. Druhý den se učitelka Ally ptala, jak se jí to stalo, a ona zůstala zticha, protože na svoji spolužačku nechtěla žalovat. Učitelka věděla, že Alla je vychovávána v rodině svědků, a tak došla k závěru, že ji bijeme, abychom ji donutili žít podle Božích měřítek. Škola tento případ ohlásila státnímu prokurátorovi. Byl do toho zatažen i podnik, ve kterém jsem pracoval. Vyšetřování trvalo téměř celý rok, až jsme nakonec dostali obsílku k soudnímu řízení, které se mělo konat v říjnu 1962.

Celé dva týdny před soudním jednáním visel na budově Paláce kultury transparent s nápisem ‚Již brzy začne soud s nebezpečnou sektou jehovistů‘. Má žena a já jsme byli obviněni, že své děti vychováváme podle Bible. Také jsme byli nařčeni z toho, že s nimi zacházíme krutě. Soud prohlásil, že jsme naši dceru nutili se modlit a že jsme jí hranou vědra usekli ucho. Jediným člověkem, který mohl u soudu říct, co se doopravdy stalo, byla Alla. Tu však poslali do sirotčince v Kirensku, městě vzdáleném asi 700 kilometrů od Irkutska, kde jsme žili.

Soudní síň byla plná členů svazu mládeže Komsomol. Když se soud odebral k poradě, v davu to začalo vřít. Pořvávali na nás, hrubě nám nadávali a někdo volal, že si musíme svléknout ‚sovětské‘ oblečení. Křičeli, že bychom měli být popraveni, a kdosi nás dokonce chtěl zabít hned na místě. Dav byl čím dál rozvášněnější a soudce stále nepřicházel. Porada trvala asi hodinu. Když se dav začal tlačit směrem k nám, jedna naše sestra a její nevěřící manžel se mezi ně a nás postavili a prosili je, aby nám neubližovali. Pokoušeli se jim vysvětlit, že všechna obvinění proti nám jsou falešná, a doslova nás jim vyrvali z rukou.

Konečně do síně vstoupil soudce lidového soudu s dvěma přísedícími a přečetl rozsudek — byli jsme zbaveni rodičovských práv. Mě vzali do vazby a poslali na dva roky do pracovního tábora. Naší starší dceři řekli, že její rodiče patří k nebezpečné sektě a že by jí svou výchovou ublížili, a pak i ji poslali do sirotčince.

Našemu synovi byly jen tři roky, a tak ho nechali Darje. Po odpykání trestu jsem se vrátil domů. Stále jsme mohli vydávat svědectví pouze neformálním způsobem.“

„BYLI JSME NA SVÉ DĚTI PYŠNÍ“

„Alla se ze sirotčince vrátila ve 13 letech. Měli jsme obrovskou radost, když se v roce 1969 zasvětila Jehovovi a dala se pokřtít. Přibližně v té době se v Paláci kultury v našem městě konala série přednášek o náboženství. Rozhodli jsme se tam jít, abychom zjistili, co budou říkat tentokrát. A jako vždy se nejvíc mluvilo o svědcích Jehovových. Jeden z přednášejících ukázal Strážnou věž a řekl: ‚Tento škodlivý a nebezpečný časopis podkopává jednotu v našem státě.‘ Pak uvedl jeden příklad: ‚Příslušníci této sekty nutí své děti, aby tyto časopisy četly a aby se modlily. V jedné rodině se stalo, že si dcerka nechtěla časopis přečíst, a tak jí otec usekl ucho.‘ Allu to překvapilo, protože tam seděla, poslouchala přednášku a ani jedno ucho jí nechybělo. Neřekla však nic, protože se bála, že by o rodiče mohla přijít znovu.

Když bylo našemu synovi Borisovi 13, také se zasvětil Jehovovi a dal se pokřtít. V době, kdy byla naše činnost stále ještě zakázaná, jednou vydával svědectví na ulici společně se stejně starými chlapci. Neměli s sebou ani Bibli, ani žádné biblické publikace. Najednou k nim přijelo auto a všichni chlapci byli odvezeni na policejní stanici. Tam je policisté vyslechli a prohledali, ale nenašli nic jiného než papírek s několika biblickými verši. Chlapci byli propuštěni. Když Boris přišel domů, hrdě nám vyprávěl, jak on i ostatní bratři byli pronásledováni kvůli Jehovovu jménu. Byli jsme na své děti pyšní, protože bylo vidět, že je Jehova v obdobích zkoušek podporuje. Po této události Darju a mě několikrát předvolala KGB. Jeden úředník nám řekl: ‚Tyhle děti by měli poslat do polepšovny. Jaká škoda, že jim ještě není 14!‘ Kvůli kazatelské činnosti našeho syna jsme dostali pokutu.

Teď bydlím se synem a vnoučaty, která také slouží Jehovovi. Moje nejstarší dcera žije v Uzbekistánu, a přestože pravdu zatím ještě nepřijala, respektuje nás i Bibli a často k nám jezdí na návštěvu. Darja věrně sloužila Jehovovi až do roku 2001, kdy zemřela. Dokud mám ještě sílu, jezdím se sborem kázat do vzdáleného obvodu, kde hledáme lidi, kteří jsou „správně nakloněni k věčnému životu“. (Sk. 13:48) Věřím, že již brzy se splní slova zapsaná u Izajáše 65:23 a Jehova uspokojí touhu každého z nás.“

RODIČE NÁM DALI VÝBORNÝ PŘÍKLAD

Vladislav Apaňuk slouží v ruském betelu. Vzpomíná, jak rodiče jemu i jeho sourozencům už od dětství vštěpovali lásku k Bohu. Vypráví: „Rodiče byli v roce 1951 vypovězeni z Ukrajiny na Sibiř. Vedli nás k tomu, abychom se rozhodovali sami a snažili se přitom dělat radost Jehovovi. Velmi jsem si vážil toho, že rodiče před námi dětmi vždy bez rozpaků mluvili o svých nedostatcích. Když udělali nějakou chybu, neskrývali to. Jasně jsme viděli, jak moc Jehovu milují. Často měli radostnou náladu, a to zvláště tehdy, když si s námi povídali o duchovních věcech. Viděli jsme, že o Jehovovi mluví a rozjímají opravdu rádi. Povzbuzovalo nás to, abychom o pravdách týkajících se Jehovy přemýšleli také. Představovali jsme si, jak bude vypadat život v novém světě, kde bude všechno nádherné a kde už nebudou žádné nemoci ani války.

Když jsem chodil do třetí třídy, řekli nám, že všichni máme vstoupit do Pionýra. Většina dětí v Sovětském svazu považovala členství v Pionýru za velkou čest. Moji spolužáci ten den netrpělivě očekávali. Každý z nás měl napsat oficiální přísahu, že jsme připraveni přidat se k řadám sovětských pionýrů, příštích budovatelů komunismu. Já jsem to však odmítl udělat. Učitelka mě za to potrestala tím, že mě zavřela ve třídě. ‚Nevyjdeš odsud, dokud tu přísahu nenapíšeš,‘ řekla. Za několik hodin zaklepali na okno spolužáci a přemlouvali mě, abych si s nimi šel hrát. Já jsem ale zůstal ve třídě a byl pevně rozhodnutý nenapsat ani písmenko. Pozdě odpoledne přišla jiná učitelka, a když mě tam viděla, poslala mě domů. To bylo moje první vítězství. Byl jsem hrdý na to, že jsem mohl udělat něco, čím jsem rozradostnil Jehovovo srdce. (Přísl. 27:11) Po návratu domů jsem rodičům všechno vyprávěl. Měli z toho velkou radost a táta mi řekl: ‚Udělals moc dobře, synku.‘“

BIBLE JE POVAŽOVÁNA ZA PROTISOVĚTSKOU

Někdy museli bratři jít k soudu jen kvůli tomu, že vlastnili Bibli. Naděžda Višňaková vypráví: „Můj manžel a já jsme ještě nebyli svědky Jehovovými, ale pravda mocně zapůsobila na naše srdce. Jednou za mnou do práce přišli policisté a rovnou v pracovním oblečení mě odvedli s sebou. Mého manžela Pjotra také zatkli přímo v práci. Policie totiž předtím prohledala náš dům a našla tam Bibli a brožuru Po Armageddonu — Boží nový svět. Pjotr nečekal, že zatknou i mě, protože jsem byla v sedmém měsíci těhotenství.

Byli jsme obviněni z toho, že bojujeme proti sovětskému režimu. Řekli jsme, že věříme v Bibli a že ta je mnohem větší autoritou než sovětská vláda.

‚Bible je Boží slovo, a proto chceme žít podle jejích měřítek,‘ dodala jsem.

Když se u soudu projednával náš případ, měla jsem jen dva týdny před termínem porodu. Soudce dovolil, aby mezi jednotlivými slyšeními byly přestávky, takže jsem se mohla v doprovodu ozbrojeného vojáka projít venku. Při jedné takové procházce se mě voják zeptal, co jsem udělala. Měla jsem nádhernou příležitost vydat mu svědectví.

Soudce prohlásil, že Bible a publikace, které nám byly zabaveny, jsou ‚protisovětské‘. Měla jsem radost, že z protisovětského jednání jsme byli obviněni nejen my s manželem, ale že za protisovětské byly označeny také naše publikace, a dokonce samotná Bible! Zeptali se nás, kde jsme se se svědky Jehovovými seznámili. Když jsme odpověděli, že to bylo v pracovním táboře ve Vorkutě, soudce rozzlobeně vykřikl: ‚To se podívejme, co se v našich táborech děje!‘ Byli jsme uznáni vinnými a oba dva jsme byli odsouzeni k deseti letům v pracovně-nápravném táboře.

Pjotra poslali do tábora v Mordvinsku ve střední části Ruska a mě dali na samotku. V březnu roku 1958 jsem porodila chlapečka. V té obtížné době byl Jehova mým nejlepším přítelem a pomocníkem. Našeho syna si vzala na starost moje maminka. Mě odvezli do města Kemerovo na Sibiři, kde mě umístili do pracovního tábora.

Po osmi letech jsem byla ještě před vypršením trestu propuštěna na svobodu. Vzpomínám si, jak v našem baráku dozorkyně nahlas prohlásila, že jsem nikdy nepronesla ani jedinou protisovětskou poznámku a že naše publikace mají výlučně náboženský charakter. Po propuštění jsem se v roce 1966 dala pokřtít.“

Bible a biblická literatura byly ve věznicích a pracovních táborech velmi vzácné. V roce 1958 bratři v jednom táboře v Mordvinsku pravidelně pořádali shromáždění. Aby je při tom dozorci nepřistihli, několik bratrů vždy bylo na doslech od sebe a hlídalo, zatímco ostatní ve skupince studovali Strážnou věž. V případě, že by se dozorce objevil, bratr, který by ho uviděl nejdříve, měl tomu dalšímu moldavsky říct „přichází“. Tak to mělo pokračovat, až by se tato zpráva dostala k těm, kteří právě studovali. Schovali by časopis a rozprchli by se. Často se ale stávalo, že se dozorce objevil z ničeho nic.

Jednou, když dozorci bratry přistihli, Boris Krylcov se rozhodl, že odvede jejich pozornost a studovaný časopis zachrání. Popadl nějakou knihu a vyběhl z baráku ven. Dozorci ho dlouho honili, a když ho konečně dopadli, zjistili, že v ruce drží svazek Leninových spisů. Bratr sice dostal sedm dní na samotce, ale byl šťastný, že se mu časopis podařilo zachránit.

PRAVDA SE DOSTÁVÁ DO MOSKVY

V Moskvě začala s kázáním dobré zprávy o Království malá skupina bratrů. Právě Boris Krylcov byl jedním z prvních, kdo v hlavním městě Sovětského svazu horlivě vydávali svědectví. Vzpomíná: „Pracoval jsem jako stavbyvedoucí. Spolu se skupinou bratrů a sester jsme se snažili využívat ke kázání různé příležitosti. Když se o mé činnosti dozvěděla KGB, v dubnu 1957 mi prohledala byt a našla biblickou literaturu. Byl jsem okamžitě zatčen. Při výslechu mi vyšetřovatel řekl, že svědkové Jehovovi jsou ti nejnebezpečnější lidé ve státě. Pokračoval: ‚Kdybychom vás nechali na svobodě, přidalo by se k vám mnoho sovětských občanů. Pro náš stát tedy představujete vážnou hrozbu.‘

‚Bible nás učí, abychom poslouchali zákony,‘ odpověděl jsem. ‚Také nám říká, že musíme neustále hledat nejprve Království a Boží spravedlnost. Praví křesťané se v žádné zemi nikdy nepokusili uchvátit moc.‘

‚Jak jste získal literaturu, kterou jsme u vás našli během prohlídky?‘ chtěl vědět vyšetřovatel.

‚Co je na té literatuře špatného?‘ zeptal jsem se. ‚Mluví o biblických proroctvích a politika se v ní vůbec nerozebírá.‘

‚To je sice pravda, ale je vydávána v cizině,‘ odpověděl.

Skončil jsem ve věznici s nejvyšší ostrahou ve městě Vladimir. Důkladně mě prohledali, a ačkoli jsem to nečekal, podařilo se mi do tábora propašovat čtyři Strážné věže opsané na tenkém papíře. Bylo jasné, že mi Jehova pomohl. V cele jsem všechna čtyři čísla opsal. Věděl jsem, že kromě mě tam jsou zavření i další svědkové. Bez duchovního pokrmu byli už celých sedm let. Dal jsem tyto časopisy do oběhu prostřednictvím jedné sestry, která měla na starost vytírání schodiště.

Nakonec se ukázalo, že mezi bratry se dostal jeden udavač, který o tom, že někdo do vězení propašoval biblickou literaturu, řekl vězeňské stráži. Okamžitě začali každého prohledávat a všechnu literaturu nám zabavili. Brzy přišli i ke mně a našli časopis schovaný v matraci. Dostal jsem 85 dní na samotce. Jehova se však o nás nepřestal starat.“

POZNALI PRAVDU DÍKY IDEOLOGICKÝM PŘEDNÁŠKÁM

Jednou ze zbraní ideologického boje proti svědkům Jehovovým v Sovětském svazu byly přednášky. Viktor Gutšmidt říká: „Do našeho tábora pravidelně jezdili řečníci, kteří ve svých přednáškách propagovali ateismus. Bratři měli vždy nějaké otázky, ale přednášející občas nedokázali odpovědět ani na ty nejjednodušší z nich. Místnost byla většinou plná lidí, kteří pozorně naslouchali. Přicházeli tam dobrovolně, protože byli zvědaví, co svědkové Jehovovi řeknou, až k tomu bude po skončení přednášky prostor.

Jednou měl přednášku člověk, který kdysi býval knězem v ruské pravoslavné církvi. Všichni o něm věděli, že když byl uvězněn v jednom táboře, své víry se zřekl a stal se ateistou.

Jeden bratr se ho po skončení přednášky zeptal: ‚Byl jste ateistou před tím, než jste šel do vězení, anebo jste se jím stal až později?‘

‚Podívejte se,‘ odpověděl bývalý kněz, ‚člověk se dostal do vesmíru, ale Boha tam nikde neviděl.‘

Bratr na to reagoval slovy: ‚A to jste si jako kněz opravdu představoval, že Bůh se na lidi dívá ze vzdálenosti jen o něco větší než 200 kilometrů nad zemským povrchem?‘ Muž neřekl ani slovo. Díky takovým debatám měli mnozí vězňové o čem přemýšlet. A někteří z nich pak s námi začali studovat Bibli.

Na jedné takové přednášce naše sestra požádala, zda může něco říct. ‚Prosím,‘ řekl přednášející, ‚zřejmě patříte ke svědkům Jehovovým, že?‘

‚Co byste si pomyslel o člověku, který stojí úplně sám na poli a křičí „zabiju tě!“?‘ zeptala se.

‚Řekl bych si, že asi moc rozumu nepobral,‘ odpověděl muž.

‚Proč tedy bojovat proti Bohu, jestliže není? Pokud neexistuje, tak není proti komu bojovat.‘ Všichni přítomní se začali smát.“

URČITĚ SE K VÁM VRÁTÍ

Takovéto přednášky propagující sovětskou ideologii se samozřejmě nekonaly jen v pracovních táborech. Jejich hlavní cílovou skupinou byla veřejnost ve velkých městech, a to zvláště v těch, kde žilo mnoho svědků. Do těchto měst, jako byla například Vorkuta, Inta, Uchta a Syktyvkar, přijížděli zkušení řečníci. Bratr Gutšmidt vypráví: „Jednou v roce 1957 přijel přednášející do Paláce kultury horníků v Intě. Tam už čekalo asi 300 lidí. Posluchačům vysvětlil, čemu svědkové Jehovovi věří a jakým způsobem káží. Přesně popsal naši metodu kázání — rozhovory, které s ním bratři vedli během patnácti opětovných návštěv — a pak pokračoval: ‚Pokud nějak nedáte najevo, že s nimi nesouhlasíte, určitě se k vám vrátí. Jestliže nic nenamítnete ani po druhé návštěvě, přijdou potřetí.‘

Během dvou hodin předvedl šest takových návštěv, a to přesně slovo od slova podle naší metody, a ze svých poznámek přečetl všechny verše, které jsme používali. Moje manželka Polina mi to vylíčila v dopise, protože já jsem tehdy byl uvězněn v jednom táboře. Napsala také, že přítomní bratři nevěřili svým vlastním uším. Po této přednášce byl v novinách otištěn negativní článek o svědcích, ve kterém však bylo detailně vysvětleno, co je Boží Království. Celá přednáška se navíc vysílala i v rozhlase. Díky tomu se tisíce obyvatel města dozvěděly, jak a o čem svědkové Jehovovi káží.

V roce 1962 přijel o svědcích Jehovových přednášet jeden řečník z Moskvy. Nejdříve mluvil o naší novodobé historii a pak řekl: ‚Každý měsíc proudí do Brooklynu miliony dolarů, které pocházejí z dobrovolných příspěvků a které jsou určeny na rozvoj díla svědků v dalších zemích. Ale nikdo z jejich vůdců nevlastní ani skříň, kam by si uložil oblečení. Všichni jedí společně v jedné jídelně — ti, kdo uklízí, i jejich prezident — a nedělají mezi sebou žádné rozdíly. Navzájem si říkají bratře a sestro, podobně jako my se oslovujeme soudruhu.‘

V sále se na chvíli rozhostilo hrobové ticho. Pak řečník dodal: ‚My však jejich ideologii, jakkoli se snad může zdát dobrá, nepřijímáme, protože všechno to dokážeme vytvořit bez Boha, vlastníma rukama a vlastní hlavou.‘

To, co jsme slyšeli, nás velmi povzbudilo. Poprvé jsme totiž z úst samotných vládních představitelů slyšeli o svědcích Jehovových pravdu. Díky takovým přednáškám pravdu slyšelo i mnoho dalších lidí. Přesto však bylo zapotřebí, aby se přímo od nás dozvěděli, jak jim biblické učení může zlepšit život.“

SLEDOVÁNÍ NE VŽDY PŘINESLO VÝSLEDKY

K rozšířeným metodám, které KGB po mnoho let používala, patřilo odposlouchávání telefonů, kontrola pošty a jiné formy sledování. Někdy KGB tajně nainstalovala odposlouchávací zařízení (takzvané štěnice) do domovů těch bratrů, kteří stáli v čele sboru. Grigorij Sivulskij, který v době zákazu sloužil 25 let jako oblastní dozorce, vzpomíná, jak v roce 1958 našel jednu takovou „štěnici“ v podkroví domu, kde bydlel. Vypráví: „Žili jsme na periferii města Tulun na Sibiři, v prvním poschodí jednopatrového domku. Když jsem jednou přišel domů, zaslechl jsem vrtání, které vycházelo z podkroví. Napadlo mě, že tam KGB asi instaluje štěnice, aby nás mohli odposlouchávat. Tato jejich metoda byla všeobecně známá. V podkroví a pod střechou jsme měli schovanou většinu literatury.

Večer jsem o svém podezření řekl rodině. Dohodli jsme se, že se po nějakou dobu doma nebudeme bavit o sborových záležitostech. Zapnuli jsme rádio, zesílili zvuk a nechali jsme ho běžet celý týden. Na konci týdne jsme společně s jedním bratrem vylezli do podkroví a našli jsme tam kabel připojený k odposlouchávacímu zařízení. Vedl mezi dvěma prkny pod okap a pak přímo do města k sídlu KGB. Bylo jasné, že všechno nahrávali, ale v tomto případě slyšeli jen rozhlasové vysílání.“

KGB PRONIKÁ DO ORGANIZACE

KGB viděla, že přímé pronásledování nedokázalo horlivost svědků nijak oslabit. Proto pomocí lstivých a podvodných taktik začala ve sborech zasévat semínka nedůvěry k bratrům, kteří na dílo dohlíželi, a k organizaci jako celku. Ke strategii, kterou KGB používala, patřilo to, že do sborů nasadila zkušené agenty.

Několika z nich se podařilo získat v organizaci odpovědné postavení. Tito falešní bratři se všemožně snažili zpomalit kazatelskou činnost. Vytvářeli atmosféru strachu a nejistoty, ve které mohli vyvolávat podezření vůči bratrům poskytujícím vedení. Navíc biblické publikace, které se k nim dostaly, předávali KGB. Jedna zpráva uvádí, že v letech 1957 až 1959 pouze dva agenti odevzdali KGB přes 500 výtisků Strážné věže spolu s další literaturou.

V polovině padesátých let někteří bratři postupně přestávali důvěřovat zemskému výboru. Začaly se šířit zvěsti, že někteří jeho členové spolupracují s KGB a udávají věrné bratry včetně těch, kdo se podílejí na výrobě literatury. Ivan Paškovskij vzpomíná: „V dubnu 1959 byl jmenován nový zemský výbor a já jsem se stal jeho členem. Byli jsme plně odhodláni hájit pravdu, bez ohledu na Satanovu snahu narušit jednotu mezi bratry. Tehdy začalo jedno z nejobtížnějších období v historii svědků Jehovových v Sovětském svazu.“

Jak podezření vzrůstalo, někteří bratři přestali zemskému výboru posílat sborové zprávy. Zvěstovatelé ve sborech dál aktivně sloužili a svou zprávu odevzdávali pravidelně, ale většina z nich neměla ani tušení, že jejich zprávy už nejsou posílány dál. Do roku 1958 bylo vlivem určitých skupin bratrů odříznuto od zemského výboru několik tisíc zvěstovatelů. V Irkutsku a Tomsku a později i v dalších ruských městech stále rostl počet skupin, které se od organizace oddělovaly. Ti, kdo se odtrhli, si v březnu roku 1958 zvolili vlastní „zemský výbor“ a doufali, že ho začnou uznávat všechny sbory.

Vedoucí sbor se všemi dostupnými prostředky snažil bratrům v Sovětském svazu pomoci, aby znovu začali uctívat Jehovu jednotně. O dílo v této zemi se tehdy starala severoevropská kancelář Společnosti, na jejíž činnost dohlížel Alfred Rütimann, který žil ve Švýcarsku. V roce 1959 poslal bratrům do Ruska dopis, v němž vysvětlil, že Jehova bude žehnat jen těm, kdo se snaží udržovat jednotu a káží dobrou zprávu o Království. Někteří z bratrů, kteří se předtím od organizace oddělili, to přijali a snažili se ostatním pomoci, aby znovu začali zemskému výboru důvěřovat. Trvalo však roky, než se nahlodanou důvěru podařilo zcela obnovit. Během té doby zemský výbor používal k doručování biblické literatury kurýry. Bratři a sestry, kteří se od organizace odtrhli, sice četli publikace, ale zprávy ze služby i nadále nikam neposílali.

KGB ve své taktice zasévat semínka nedůvěry mezi bratry pokračovala. Někteří z nich byli schválně ponecháni na svobodě. Většina bratrů se proto domnívala, že svědkové, kteří nebyli posláni do vězení, s KGB spolupracují. Mnozí začali odpovědné bratry kritizovat a být k nim přehnaně podezřívaví.

SOUDNÍ PROCES ZÍSKAL ŠIROKOU PUBLICITU

Ve zprávě, kterou jeden vládní úředník z Irkutska poslal do Moskvy, bylo uvedeno: „Ilegální činnost [svědků Jehovových v Irkutské oblasti] je velmi rozšířená. Ve druhé polovině roku 1959 KGB odhalila pět podzemních tiskáren.“ Tyto tiskárny byly v sibiřských městech Zima a Tulun a ve vesnicích Kitoi, Oktjabr’skij a Zalari. Následovalo zatčení všech, kteří se na tiskárenské činnosti podíleli.

Čtyři bratři, kteří byli zatčeni jako první, ve výpovědi uvedli, jak se tiskla literatura, protože vyšetřovatelé je k tomu vychytrale donutili. Příslušníci KGB výpovědi překroutili a otiskli je v místních novinách. Tito čtyři bratři byli propuštěni, ale osm jiných bylo zatčeno. Měli být souzeni v Tulunu v dubnu 1960. KGB se postarala o to, aby o soudním procesu byla informována média, a aby tak získal širokou publicitu. Jako svědky obžaloby plánovala použít čtyři bratry, kteří byli propuštěni. Mnozí ve sborech získali dojem, že tito bratři s KGB spolupracují.

KGB měla také v úmyslu tento demonstrační proces použít k tomu, aby podkopala víru svědků, kteří byli na zasedání soudu přítomni, a aby místní obyvatele obrátila proti nim. S tímto cílem organizovala před soudním přelíčením prohlídky podzemích prostor, kde bratři několik let tiskli literaturu. Ve městě se brzy začalo mluvit o činnosti ilegální „sekty“. V den přelíčení bylo v soudní síni 300 lidí včetně novinářů a televizních reportérů, z nichž někteří přijeli až z Moskvy. Přišlo také mnoho svědků Jehovových.

SOUDCI BYLI NAPROSTO ZMATENI

Plány KGB se však najednou začaly hroutit. Čtyři bratři, kteří předtím vypovídali, si uvědomili, že udělali chybu. Den před začátkem soudního procesu se pevně rozhodli, že udělají všechno, co bude v jejich silách, aby byl oslaven Jehova. Během přelíčení řekli, že byli oklamáni a že jejich výpovědi byly překrouceny. Poté prohlásili: „Jsme připraveni sedět na lavici obžalovaných vedle svých bratrů.“ Soudci z toho byli naprosto zmateni.

Navíc se obžalovaným bratrům podařilo vypovídat tak, že nevyzradili nikoho dalšího. Když se například soudce Grigorij Timčuk jednoho z bratrů zeptal, kdo vybudoval tiskárnu v jeho domě, bratr odpověděl: „Já.“ Pak se ho zeptal, kdo literaturu tiskl, a bratr řekl: „Tiskl jsem ji já.“ Na otázku, kdo ji rozvážel, odpověděl: „Taky já.“ Když se zeptal, kdo nakupoval a dodával papír, bratr znovu odpověděl: „Já.“ Prokurátor nakonec řekl: „Takže vy jste manažer, dodavatel i tiskař?“

„TEN DOPIS NÁS ZAHŘÁL U SRDCE“

Když vyšlo najevo, že obžaloba vlastně nemá žádné svědky, prokurátor obvinil bratry ze spiknutí s cizinci. Jako důkaz přečetl dopis od Nathana H. Knorra z brooklynského betelu. Michail Savickij, jeden z bratrů, kteří byli líčení přítomni, vypráví: „Prokurátor začal nahlas číst dopis, který bratr Knorr napsal svědkům v Sovětském svazu a který KGB zadržela. Pro každého z nás v soudní síni to byl nádherný dárek od Jehovy. Ten dopis nás zahřál u srdce. Vyslechli jsme si moudré biblické rady a povzbuzení, abychom s láskou sloužili spoluvěřícím a vytrvávali ve zkouškách. Navíc jsme byli v dopise vybídnuti k tomu, abychom Bohu ve všem důvěřovali a prosili ho o moudrost a vedení a abychom také úzce spolupracovali se jmenovanými bratry. Prokurátor přečetl dopis od začátku až do konce. Pozorně jsme naslouchali. Připadali jsme si jako na sjezdu!“ I když soud udělil bratrům různé tresty a poslal je do vězení, všichni, kdo byli přítomni, zůstali pevní ve svém rozhodnutí sloužit Jehovovi.

ZNOVU SJEDNOCENI V UCTÍVÁNÍ

KGB se domnívala, že činnost svědků Jehovových v Sovětském svazu se jí podařilo ochromit, a tak naplánovala definitivní úder. V roce 1960 bylo do pracovního tábora v Mordvinsku neočekávaně posláno více než 450 bratrů. Mezi nimi byli ti, kteří stáli v čele dvou skupin — těch, kteří v organizaci zůstali, a těch, kteří se od ní oddělili. KGB si myslela, že to povede k úplnému rozpadu organizace. V novinách, které v táboře vycházely, byl uveřejněn hanlivý článek s vysvětlením, kdo údajně bojuje proti komu. Bratři však našli způsob, jak se sjednotit, a využili právě toho, že byli v táboře společně.

Ion Andronik vypráví: „Každého, včetně těch, kteří se od organizace oddělili, odpovědní bratři vybízeli, aby usiloval o jednotu. Poukazovali při tom na článek ve Strážné věži z 1. září 1961 s názvem ‚Příslib jednoty všech lidí dobré vůle‘. Byly v něm zásady a příklady, které ukazovaly, jak Jehova vedl svůj lid ve starověku. Rozebíral také, jak je důležité, aby každý v křesťanském sboru podporoval pokoj a jednotu. Po pečlivém prostudování tohoto článku si mnozí uvědomili, že jednota v Boží organizaci je nesmírně cenná, a podle toho zareagovali.“

DUCHOVNÍ POKRM, KTERÝ NÁS UZDRAVIL

Tento článek o jednotě uvedený ve Strážné věži pomohl také svědkům, kteří nebyli ve vězení. Bratři, kteří v Rusku poskytovali vedení, ho společně četli a modlili se. Bylo v něm uvedeno, že na sjezdu v srpnu 1941 měl bratr Rutherford kvůli nemoci svou poslední veřejnou přednášku. Povzbuzoval bratry, aby se pevně drželi Jehovovy organizace a nenásledovali lidské vůdce. Řekl: ‚Pokaždé, když vznikne nějaké hnutí a začne růst, říká se, že člověk, který má velký počet stoupenců, je jejich vůdcem. Věříte-li vy, kteří jste zde, že jsem pouze jedním ze služebníků Páně a že působíme v jednotě bok po boku ve službě Bohu a Kristu, řekněte „Ano“.‘ Mocnou, jasnou odpovědí bylo jednohlasné „Ano!“.

Michail Savickij vzpomíná: „Pro svědky v Sovětském svazu byla tehdy jednota zvlášť potřebná. Za to, že nám Jehova láskyplně a trpělivě poskytoval duchovní pomoc, jsme byli velmi vděční. Když se o tom článku dozvěděl jeden bratr, který se předtím od organizace oddělil, okamžitě mě o něj požádal: ‚Dej mi ho, abychom si ho mohli přečíst i v Bratsku a dalších městech.‘ Řekl jsem mu, že máme pouze jeden výtisk. On mě však ujistil, že si ho s bratry přečtou a do týdne ho vrátí. Své slovo dodržel, a navíc z mnoha sborů přinesl zprávy o službě za dlouhou dobu. Do jednotné rodiny Jehovových ctitelů se tehdy vrátily stovky bratrů a sester.“

Ivan Paškovskij, který více než třicet let sloužil v zemském výboru, vypráví: „Prostřednictvím jednoho bratra ze zahraničí, který nás navštívil, jsme požádali bratra Knorra, aby napsal všem svědkům v naší zemi, že se mají sjednotit a podřídit teokratickému pořádku. Bratr Knorr souhlasil a v roce 1962 jsme dostali 25 výtisků dopisu ve dvou jazycích, v angličtině a v ruštině. Ten dopis byl pro mnohé opravdu velkou duchovní pomocí.“

OVCE SLYŠÍ HLAS SVÉHO PASTÝŘE

Zemský výbor vynakládal velké úsilí, aby jednotu ve sborech podpořil. Za daných podmínek to nebylo vůbec jednoduché. Přesto však do léta 1962 byla s organizací opět spojena celá jedna oblast. Duchovně zralí bratři byli jmenováni do zvláštního výboru. Jehova úsilí těchto bratrů požehnal a dal jim „moudrost shora“. (Jak. 3:17) Alexej Gaburjak, který od roku 1986 do roku 1995 sloužil jako krajský dozorce, vypráví: „V roce 1965 jsme se v Usol’je-Sibirskoje setkali se zemským výborem. Bratři nás požádali, abychom našli všechny svědky, kteří kvůli vyhnanství, věznění nebo názorovým rozdílům neměli kontakt se sborem, a abychom jim pomohli opět se připojit k Božímu lidu. Pro začátek nám dali adresy několika z nich. Měl jsem na starosti Tomskou a Kemerovskou oblast a také města Novokuzněck a Novosibirsk. Dalším bratrům byla přidělena jiná území. Naším úkolem bylo zorganizovat sbory a jednotlivé skupiny a jmenovat a školit odpovědné bratry. Navíc v náročných podmínkách zákazu díla bylo potřeba vypracovat trasu doručování literatury a organizovat shromáždění. V krátké době jsme navštívili 84 bratrů a sester, kteří ztratili kontakt s organizací. Byli jsme velmi šťastní, že Jehovovy ‚ovce‘ opět uslyšely hlas Znamenitého pastýře a začaly Bohu sloužit společně s jeho lidem.“ (Jan 10:16)

Mnozí z těch, kdo byli odděleni, se brzy začali řídit pokyny zemského výboru a posílat zprávy z kazatelské služby. Do roku 1971 se s Jehovovou organizací znovu spojilo více než 4 500 zvěstovatelů. Navzdory zákazu díla kazatelská činnost stále pokračovala a v polovině 80. let se sbory začaly rozrůstat.

VZÁCNÉ PROUŽKY FILMU

Zajišťování duchovního pokrmu nebylo vůbec jednoduché. Vyžadovalo obrovské úsilí, které vynakládali obezřetní a odvážní bratři v Sovětském svazu. Jak ale duchovní pokrm získávali oni?

Jedním ze základních způsobů byl mikrofilm. Bratři v jedné sousední zemi vyráběli fotokopie našich časopisů, knih a brožur, které vyšly v ruštině a ukrajinštině, ale i v dalších jazycích. Stránku po stránce pečlivě nafotili na mikrofilm, jehož svitek byl až 30 metrů dlouhý. Každá stránka byla fotografována několikrát, takže se vyrobilo více kopií, a tím se urychlila distribuce. Během let se nafotilo mnoho kilometrů duchovního pokrmu. Svitek byl potom nastříhán na 20 centimetrové proužky, aby se s nimi dalo snadněji manipulovat. Nějaký kurýr je potom odvezl do Sovětského svazu.

PODZEMNÍ TISKÁRNY NA SIBIŘI

Vyrábění biblické literatury bylo obtížné, ale Jehova tomu žehnal. V letech 1949 a 1950 bratři vytiskli a do sborů dopravili 47 165 kusů různých publikací. Zemský výbor podal zprávu, že i navzdory silnému odporu se v tomto období konalo 31 488 shromáždění.

Poptávka po literatuře se neustále zvyšovala, a tak byly zapotřebí nové tiskárny. Stach Savickij vypráví: „V roce 1955 byla vybudována tiskárna v našem domě. Jelikož otec nebyl svědek Jehovův, museli jsme si od něj vyžádat svolení. Než jsme pod verandou vykopali místnost, která měla asi 2 × 4 metry, trvalo zhruba dva měsíce. Bylo potřeba vynést a někam nenápadně odklidit asi 30 kubíků zeminy. Jakmile jsme se dostali do hloubky jednoho a půl metru, narazili jsme na trvale zamrzlou půdu. Vždycky když jsme byli v práci, máma opatrně, aby to nevzbuzovalo pozornost okolí, rozdělala pomocí suchého dřeva malý oheň, a půdu rozmrazovala. Stěny podzemní místnosti jsme pak obložili prkny a udělali podlahu a strop. Když to bylo hotovo, nastěhovali se tam jedni manželé. Bydleli tam a pracovali a máma jim vařila, prala prádlo a starala se o ně. Tato podzemní tiskárna sloužila do roku 1959.

Bratr, který měl tisk literatury na starost, se mě v roce 1957 zeptal: ‚Mohl bys pracovat v tiskárně? Potřebujeme vyrábět minimálně 200 časopisů měsíčně.‘ Zpočátku jsem jich dělal 200 a později až 500. Poptávka po literatuře však stále rostla. Tisknout jsme museli v noci, protože jako vyhnanci jsme přes den pracovali na lince, a ještě navíc pod dohledem, a to šest dní v týdnu.

Do tiskárny jsem chodíval rovnou z práce. V ty dny jsem skoro nespal, protože jakmile jsem začal tisknout, musel jsem na to dohlížet až do konce. Barva by totiž zaschla, takže jsem nemohl práci přerušit a pokračovat později. Někdy jsem tiskl až 500 stran, pak je kontrolovat a také čistit matrici, aby text byl dobře čitelný. V tiskárně nebylo skoro žádné větrání, takže stránky špatně schly.

Vytištěné časopisy jsem pak v noci doručil do Tulunu, což bylo asi 20 kilometrů. Neměl jsem přesnou představu, jak se dostávají dál, ale věděl jsem, že je používají svědkové ve městech Krasnojarsk, Bratsk, Usol’je-Sibirskoje a v dalších větších i menších městech.

V roce 1959 mě bratři zodpovědní za tisk literatury požádali, abych pomohl vybudovat novou tiskárnu v Tulunu, hned vedle vlakového nádraží. Znovu jsem pracoval na důvěrně známém úkolu — vykopat zeminu a zavést osvětlení. Jehova nám dával potřebnou moudrost. Když jsme tajnou tiskárnu dodělali, přestěhovala se tam jedna rodina. Tiskli asi rok, než na to KGB přišla. Místní noviny o tom napsaly, že ‚osvětlení bylo zapojeno takovým způsobem, že i pro zkušené elektrikáře to bylo hádankou‘.

O mojí práci v tiskárně vědělo kromě naší rodiny jen několik málo bratrů. Spolukřesťané ze sboru zjistili, že večer nebývám doma, a tak měli strach o moje duchovní zdraví. Chodili mě navštěvovat, aby mě povzbudili, ale já byl vždycky pryč. V té době, kdy jsme byli neustále sledováni, mohla totiž tiskárna fungovat pouze za předpokladu, že se o ní nikdo nedozvěděl.“

VÝROBA LITERATURY V MOSKVĚ

Svědkové naléhavě potřebovali Bible a biblickou literaturu, což státní orgány velmi dobře věděly. Vedoucí sbor je opakovaně žádal o povolení tisknout nebo dovážet publikace, ale tyto žádosti byly odmítány nebo ignorovány. Jelikož byl takový nedostatek literatury, bratři stále hledali způsoby, jak ji vyrábět v různých částech země, včetně Moskvy, aby mohli sborům a skupinám zajišťovat duchovní pokrm.

V roce 1957 byl Stepan Levickij odsouzen na 10 let za to, že u něj státní orgány našly pod ubrusem v jídelně jednu jedinou Strážnou věž. Stepan vzpomíná: „Po třech a půl letech Nejvyšší soud můj trest zrušil. Než mě propustili, bratři mi doporučili, abych se přestěhoval někam blíž k Moskvě a tam kázal a věnoval se dalším duchovním činnostem. Našel jsem si bydlení asi dvě hodiny od Moskvy a začal kázat v různých částech tohoto města. Jehova mému úsilí požehnal a po několika letech vznikla v Moskvě skupina. V roce 1970 jsem byl jmenován krajským dozorcem. Cestoval jsem na území, které zahrnovalo Moskvu, Leningrad (nyní Sankt Petěrburg), Gorkij (nyní Nižnij Novgorod), Orjol a Tulu. Byl jsem také odpovědný za to, aby tamní sbory měly k dispozici potřebnou literaturu.

Byl jsem si jistý, že Jehovovou vůlí je, aby bratři v Moskvě a dalších částech Ruska měli dostatek biblické literatury. V modlitbě jsem proto Jehovovi řekl, že jsem ochoten v tomto ohledu dělat ještě víc. Zanedlouho jsem se seznámil s jedním odborníkem v tiskařství, který měl známosti v několika moskevských tiskárnách. Mezi řečí jsem se ho zeptal, jestli by bylo možné v některé z nich vytisknout menší náklad jedné knihy.

‚Jaké knihy?‘ zeptal se.

Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému,‘ odpověděl jsem nervózně.

V jedné tiskárně pracoval jeho dobrý přítel. Byl to komunista a předseda stranické organizace. Souhlasil ale s tím, že když mu dám peníze na ruku, malé množství knih mi vytiskne. Bratři měli z této knihy velkou radost.

Tisknout naši literaturu tímto způsobem však bylo pro mě i pro tiskaře velmi riskantní. Pokaždé, když se vytiskla várka knih, obvykle v noci, bylo ji nutné rychle odnést, aniž si toho někdo všiml. Jehova tomu žehnal a v této tiskárně se vyrobilo velké množství biblické literatury, včetně knih „Pravda vás osvobodí“, Pravda, která vede k věčnému životu, a dokonce zpěvník. Byl to skutečně pokrm v pravý čas. (Mat. 24:45) Tuto tiskárnu jsme využívali devět let.

Jednou se však stalo, že když se právě tiskla naše publikace, neočekávaně přišla vedoucí. Tiskař rychle změnil tisk a dal tam časopis o zdraví. Ve spěchu ale omylem nechal do tohoto časopisu vytisknout šest stran naší publikace. Vedoucí si jeden z nich vzala do své kanceláře. Při čtení byla velmi překvapena, když našla informace, které do časopisu očividně nepatřily. Zavolala si tiskaře, aby jí vysvětlil, jak se to tam dostalo. Případu se ujala KGB. Pod hrozbou dlouhého trestu tiskař všechno vyzradil. KGB mě okamžitě vyhledala, protože v Moskvě jsem byl jediným svědkem, o kterém věděla. Byl jsem odsouzen na pět a půl roku.“ Tiskař dostal tři roky.

‚AŤ UŽ PŘIJDE ARMAGEDON!‘

Mnoho bratrů a sester strávilo dlouhá léta ve vězení. Grigorij Gatilov byl zavřený 15 let. Vypráví: „Mé poslední vězení mělo romantické jméno. Říkalo se mu Bílá labuť. Bylo v nádherné oblasti Kavkazu na vrcholu jedné z pěti hor, v jejichž údolí leželo město Pjatigorsk, kam lidé jezdili na rekreaci. V tomto vězení jsem měl možnost během celého roku mluvit o biblické pravdě s různými lidmi. Moje cela byla úžasným ‚obvodem‘, nemusel jsem ani nikam chodit. Dozorci tam vždy přivedli nového vězně a po několika dnech ho zase odvedli, a já jsem v cele pořád zůstával. Jinam mě přeřadili jen zřídka. Každému ve vězení jsem se snažil vydat důkladné svědectví o Jehovově Království. Mnozí se ptali na Armagedon. Někteří byli překvapeni, že někdo je ochoten strávit ve vězení tolik let kvůli svému přesvědčení. ‚Proč se nevzdáš své víry a nejdeš domů?‘ ptali se spoluvězni, a někdy dokonce i dozorci. Byl jsem rád, když někdo z nich o biblickou pravdu projevil vážný zájem. Jednou jsem uviděl na stěně cely nápis: ‚Ať už přijde Armagedon!‘ I když život ve vězení nebyl vůbec příjemný, byl jsem šťastný, že tam mohu mluvit o pravdě.“

„JSOU ZDE NĚJACÍ JONADABOVÉ?“

V táborech strávilo dlouhá léta také mnoho horlivých křesťanských sester. (Žalm 68:11) Zinajda Kozyrevová vypráví, jak se sestry láskyplně chovaly k sobě navzájem i k ostatním vězeňkyním. „V roce 1959, jen několik měsíců po mém křtu, jsem byla s Verou Michajlovovou a Ljudmilou Jevstafjevovou deportována do tábora v Kemerovu na Sibiři. Bylo tam celkem 550 vězeňkyň. Při našem příjezdu několik z nich stálo u vchodu.

‚Jsou zde nějací Jonadabové?‘ ptaly se.

Poznaly jsme, že to jsou naše drahé sestry. Daly nám hned najíst a měly mnoho otázek. Vyzařovala z nich vřelá a opravdová láska, jakou jsem nezažila ani ve své rodině. Sestry si uvědomovaly, že jsme v táboře nové, a byly pro nás velkou oporou. (Mat. 28:20) Brzy jsme pochopily, že v duchovním ohledu o nás bude dobře postaráno.

Stala se z nás skutečná rodina. To bylo příjemné zvláště v létě, když jsme sušily seno. Vedení tábora nemělo žádné obavy, že bychom utekly nebo porušily vězeňský řád. Bylo nás 20 až 25 a přitom nás hlídal jen jediný voják. V podstatě jsme ale hlídaly my jeho! Stávalo se totiž, že voják usnul, a tak když někdo přicházel, vzbudily jsme ho, aby nebyl potrestán. Když spal a my jsme měly pauzu, povídaly jsme si o duchovních věcech. Tato „spolupráce“ byla výhodná jak pro něj, tak pro nás.

Ke konci roku 1959 jsem byla s některými sestrami poslána do tábora se zvýšenou ostrahou. Dali nás do studené cely s rozbitým oknem. Ve dne jsme pracovaly a v noci spaly na holých prknech. Dozorci nám dali za úkol třídit zeleninu a při tom nás sledovali. Když poznali, že na rozdíl od jiných nekrademe, přinesli nám nějaké seno, abychom měly na čem spát, a zasklili nám okno. V tomto táboře jsme byly rok a pak nás všechny poslali do tábora s nízkou ostrahou v Irkutsku.

Tam bylo asi 120 sester. V tomto táboře jsem strávily rok a tři měsíce. První zima byla velmi krutá a napadlo hodně sněhu. Dostaly jsme těžkou fyzickou práci na pile. Dozorci nás často prohledávali, zda nemáme nějakou literaturu. Připadalo nám, že je to jejich jediná náplň práce. Už jsme ale věděly, jak duchovní pokrm skrývat, a někdy jsme v tom byly až příliš dobré. Jednou jsme s Verou útržky papíru s denním textem schovaly do svých pracovních bund tak pečlivě, že jsme je ani my samy nemohly najít. Našel je však dozorce, a my jsme byly na pět dní poslány do jedné cely, kde byl podobný režim jako na samotce. Venku bylo 40 stupňů pod nulou a na stěnách byla vrstva námrazy.

Uvnitř byly betonové výčnělky, které byly tak malé, že se na nich dalo akorát sedět. Když už nám byla strašná zima, opřely jsme si nohy o stěnu a sedly si zády k sobě, a tak jsme usnuly. Po chvíli jsme se vzbudily a rychle vyskočily, protože jsme měly strach, že ve spánku umrzneme. Denně jsme dostávaly sklenici teplé vody a 300 gramů černého chleba. Navzdory tomu všemu jsme byly šťastné, protože Jehova nám dával ‚moc, která je nad to, co je normální‘. (2. Kor. 4:7) Když jsme se vrátily do baráků, sestry se o nás láskyplně postaraly. Připravily nám teplé jídlo a teplou vodu, abychom se mohly umýt.“

‚DOBŘE VYCHÁZELY S DRUHÝMI‘

Zinajda dále vypráví: „V táboře bylo obtížné kázat, protože tam bylo málo vězeňkyň a každý svědky znal. V této situaci jsme uplatňovaly zásadu z 1. Petra 3:1. Říkaly jsme tomu kázání beze slova. Naše baráky jsme udržovaly čisté a měly tam pořádek. K sobě jsme se chovaly přátelsky a byly si oporou. (Jan 13:34, 35) Také jsme měly dobré vztahy s ostatními. Snažily jsme se jednat podle Božího Slova a být vnímavé k jejich potřebám. Pomáhaly jsme jim různým způsobem. Jedna sestra například některým vězeňkyním ochotně radila, když potřebovaly něco vypočítat. Mnoho lidí si uvědomovalo, že svědkové Jehovovi se liší od lidí jiných vyznání.

V roce 1962 jsme byly z Irkutska převezeny do tábora v Mordvinsku. I tam jsme se snažily pečovat o svůj vzhled a osobní hygienu. Postele jsme měly vždy čisté a ustlané. V našich barákách bydlelo 50 vězeňkyň, převážně sester. Čistotu jsme tam udržovaly pouze my, protože ostatní to nechtěly dělat. Podlahu jsme čistily a leštily pískem a to, co jsme k tomu potřebovaly, jsme dostávaly od vedení tábora. Nepomáhaly nám ani jeptišky, ani intelektuálky, které v barákách bydlely, takže pokud jsme chtěly, aby tam bylo čisto, musely jsme se o to postarat samy. Pokaždé, když byla některá ze sester propuštěna, bylo o ní ve zprávě napsáno, že je ‚přizpůsobivá a dobře vychází s druhými‘.“

VYSOKÉ KVĚTINY BYLY SPOLEHLIVOU SKRÝŠÍ

Vyprávění Zinajdy pokračuje: „Několik sester jednou napsalo domů, aby jim poslali semena rostlin s velkými květy. Velitelům tábora jsme řekly, že bychom tam chtěly vysázet nějaké pěkné květiny, a požádaly jsme, aby nám na to přivezli černozem. K našemu překvapení s tím nadšeně souhlasili. Květiny jsme vysázely podél baráků a dlouhých cest. Zanedlouho byly v táboře husté záhony růží, hvozdíku a jiných nádherných, ale co bylo důležitější, vysokých květin. Na velkém záhonu uprostřed tábora kvetly krásné jiřiny a husté trsy vysokých sedmikrásek různých barev. Za ně jsme chodily studovat Bibli a do keřů rozkvetlých růží jsme schovávaly literaturu.

Shromáždění jsme si dělaly třikrát týdně, když jsme byly na procházce. Byly jsme ve skupinách po pěti. Každá z nás se předem naučila nazpaměť jeden z pěti odstavců z nějaké biblické publikace. Po úvodní modlitbě řekla každá svůj odstavec a společně jsme si o tom povídaly. Po závěrečné modlitbě jsme v procházce pokračovaly. Strážné věže jsme měly ve formě malých brožurek [viz fotografii na straně 161]. Každý den jsme studovaly něco, především denní text, a zpaměti odříkávaly odstavce, které jsme probíraly na našich shromážděních. Každá z nás se také snažila naučit zpaměti nějakou kapitolu z Bible. Pak jsme si je vzájemně říkaly, a tak se duchovně posilovaly. Díky tomu jsme si nedělaly přehnané starosti s tím, že nám dozorci nějakou literaturu zabaví.

Ačkoli vedení tábora se prostřednictvím jiných vězeňkyň častokrát snažilo zjistit, jak svou činnost organizujeme, některé z nich nám byly příznivě nakloněny. V barákách s námi bydlela Olga Ivinská, družka známého básníka a spisovatele Borise Pasternaka, který obdržel Nobelovu cenu za literaturu. I ona byla spisovatelka. Měla nás ráda, a tak s potěšením sledovala, jak dobře jsou svědkové zorganizováni. Jehova nám dával potřebnou moudrost, a to především k tomu, abychom měly dostatek duchovního pokrmu.“ (Jak. 3:17)

„UŽ TĚ MÁM DOST!“

„Literatura se k nám dostávala různým způsobem,“ vypráví Zinajda. „Často bylo zjevné, že to řídil Jehova. Bylo to přesně tak, jak slíbil: ‚Rozhodně tě neopustím, rozhodně tě ani nezanechám.‘ (Hebr. 13:5) Někdy jednoduše strážcům zavřel oči. Jednou v zimě, když se naše pracovní skupina vracela do tábora, nás u brány jako obvykle prohledávali. Musely jsme sundat všechno, co jsme měly na sobě. Já jsem přišla na řadu poslední. Měla jsem na sobě dvoje kalhoty a pod nimi schovanou novou literaturu.

Byla hrozná zima, a tak jsem byla nabalená jako cibule. Dozorkyně nejprve prohledala můj zimní kabát a pak prošívanou vestu bez rukávů. Rozhodla jsem se to protahovat a doufala, že ji to přestane bavit. Pomalu jsem si svlékala nejdřív jeden a potom druhý svetr. Zatímco je důkladně prohledávala, sundávala jsem pomalu několik šál, vestu a jednu i druhou košili. Pak už jsem měla na sobě jen dvoje kalhoty a válenky. Pomalu jsem si zouvala jednu a pak druhou botu. A tak pomalu, jak to jen šlo, jsem si začala svlékat vrchní kalhoty. Napadlo mě: ‚Co budu dělat dál? Když mi řekne, abych sundala i druhé kalhoty, budu muset utíkat pryč a literaturu hodit sestrám.‘ V tu chvíli na mě dozorkyně podrážděně zařvala: ‚Už tě mám dost! Vypadni!‘ Rychle jsem se oblékla a utíkala do tábora.

Jak jsme literaturu získávaly? Bratři nám ji nechávali na místě, které jsme si předem smluvili, a my jsme se střídaly v tom, kdo ji přinese do tábora. Jakmile jsme ji do tábora dostaly, schovaly jsme ji na bezpečné místo, které jsme čas od času měnily. Také jsme literaturu pořád ručně opisovaly. Psaly jsme pod dekou při pouličním světle, které pronikalo oknem a malou dírou v dece. Vždy jsme se snažily využít každou minutu. Dokonce i cestou do jídelny si nesly kousek papíru s biblickým textem.“

„VÁŠ ČAS PŘIŠEL“

V roce 1965 sovětská vláda neočekávaně vydala zvláštní nařízení, že mají být propuštěni všichni svědkové, kteří byli posláni do vyhnanství na Sibiř v letech 1949 až 1951. Většina bratrů a sester se však nesměla vrátit do místa svého původního bydliště. Ti, kteří nechtěli zůstat na Sibiři, se přestěhovali tam, kde bylo zapotřebí kázat.

Magdalina Belošická vypráví: „Ve vyhnanství na Sibiři jsme byli téměř 15 let. V zimě klesaly teploty až na –60 stupňů Celsia a v létě nás obtěžovaly mraky ovádů a komárů, kteří nás štípali dokonce i do očí. Přežili jsme jen díky pomoci od Jehovy. Bylo však nádherné, že na tomto chladném sibiřském území jsme mohli zasévat semena pravdy. Patnáct let jsme každý měsíc v kanceláři velitele podepisovali prohlášení, že se nebudeme snažit z vyhnanství utéct. Někdy velitel přišel k nám domů a strávil s námi celý večer. Tehdy býval neobyčejně laskavý, vyptával se na mnoho věcí týkajících se Bible a na to, co to znamená žít v souladu s jejím učením. Chtěl vědět, proč jsme si vybrali tento způsob života, když jsme věděli, že budeme pronásledováni. Jednou jsme se ho zeptali, jestli máme nějakou naději dostat se odsud. Otevřel svou dlaň a zeptal se: ‚Je nějaká naděje, že tady vyrostou chlupy?‘

‚Ne,‘ odpověděla jsem.

‚Stejnou naději máte vy,‘ pokračoval. Pak se na chvíli zamyslel a dodal: ‚Jedině, že by váš Bůh nějak zasáhl a udělal pro vás nějaký zázrak.‘

Jednoho letního dne roku 1965 jsem šla k vlakovému nádraží poslat dopis. Velitel mě uviděl a z dálky zavolal: ‚Magdalino, kam jdeš bez povolení?‘

‚Zatím ještě nikam nejdu,‘ odpověděla jsem. ‚Chci jen poslat dopis.‘ Potom ke mně přišel a řekl: ‚Ode dneška jste volní! Váš čas přišel.‘ Pak se na mě významně podíval, jako kdyby chtěl říct ‚Bůh vás osvobodil‘. Nemohla jsem tomu uvěřit!

Nesměli jsme se vrátit domů, ale mohli jsme odejít na kterékoli místo v Sovětském svazu. Bylo to, jako bychom slyšeli Jehovův hlas: ‚Rozejděte se a kažte! Teď je ten pravý čas. Neotálejte a jděte!‘ Kdybychom dostali povolení vrátit se domů, mnozí z nás by toho využili a usadili by se tam. Ale protože to nešlo, každý z nás si vybral nové působiště. Naše rodina se rozhodla usadit se na Kavkazu.“

Tisíce svědků se tak dostaly do všech částí Sovětského svazu. Na jedné státní konferenci, která se toho roku konala, se jistý úředník ohromeně zeptal: „Může mi někdo říct, jak se do našeho nového města, do města, které vystavěli mladí sovětští dobrovolníci, dostala ta jehovistická sekta? Takové nedotčené město, a teď tady máme jehovisty!“ Státní orgány zkrátka nevěděly, co se svědky dělat. Nikdo nemohl zabránit splňování Božího slibu, že země bude naplněna „poznáním Jehovy“. (Iz. 11:9)

„MÁTE ‚SVĚCENOU VODU‘“

Kvůli kazatelské činnosti byli svědkové posíláni do trestních táborů. Nikolaj Kalibaba, který v nich strávil mnoho let, vypráví: „Spolu se třemi dalšími bratry jsem byl poslán do trestního tábora ve vesnici Vichorevka v Irkutské oblasti. V tomto táboře bylo už asi 70 bratrů. Netekla tam žádná pitná voda a jediný kohoutek byl připojen ke kanalizaci, takže nebylo bezpečné z něj pít. I jídlo bylo závadné. Jehova nám však pomohl. V tomto táboře nikdo kromě svědků nechtěl dělat žádnou práci. My jsme však byli dobří pracovníci, čehož si brzy povšimli velitelé a posílali nás pracovat do jiných částí tábora. Odtud jsme si mohli v kbelících nosit pitnou vodu. Mnozí vězni za námi chodili a říkali: ‚Slyšeli jsme, že máte „svěcenou vodu“. Dejte nám aspoň půl sklenice.‘ Samozřejmě, že jsme se s nimi rozdělili.

Mezi vězni byli i takoví, kteří měli dobré srdce. Někteří z nich dříve kradli nebo páchali nejrůznější zločiny. Poznali ale biblickou pravdu a stali se svědky Jehovovými. Jiní byli proti pravdě a otevřeně nám odporovali. Když však jednou přišel nějaký soudruh s přednáškou proti svědkům Jehovovým, začali se nás zastávat a říkali, že to jsou samé pomluvy.“

„PŘIJDEME ZA VÁMI VE SKUPINÁCH“

Bratři stále prosili Jehovu o moudrost, aby své okolnosti dokázali využít k podpoře zájmů Království. Nikolaj ve vyprávění pokračuje: „Slyšeli jsme, že budeme brzy deportováni do jiného tábora v Mordvinsku nedaleko Moskvy. Před odjezdem se přihodilo něco neočekávaného. Někteří z důstojníků a dozorců, kteří po několik let dohlíželi na svědky Jehovovy, za námi přišli a řekli: ‚Chtěli bychom, abyste nám zazpívali vaše písně a řekli nám něco o vaší víře. Přijdeme za vámi ve skupinách po deseti až dvaceti.‘

Měli ale obavy z toho, jaké důsledky by to pro ně i pro nás mohlo mít, a tak navrhli, že zorganizují hlídky, aby střežily místo, kde jsme se měli sejít. Řekli jsme, že v tom máme více zkušeností a že hlídky zajistíme i my. Jejich hlídky měly stejný systém jako ty naše — mezi strážní budovou a místem našeho setkání stáli vojáci v určitých rozestupech. Jen si to představte! Skupina svědků zpívala písně důstojníkům a dozorcům, a pak jeden bratr přednesl krátkou přednášku na biblické téma. Bylo to jako v sále Království. Takových setkání jsme uspořádali několik. Viděli jsme, jak se Jehova stará nejen o nás, ale i o tyto upřímné lidi.

Do tábora v Mordvinsku jsme si přivezli hodně časopisů. Bylo tam mnoho svědků. Bratři mi dali kufr s dvojitým dnem, kam jsem mohl literaturu schovat. Udělali jsme všechno pro to, aby při prohlídce kufr zbytečně nevzbuzoval pozornost. V mordvinském táboře nás prohledali velmi důkladně. Jeden z dozorců vzal můj kufr a řekl: ‚To je ale váha. Tam jsou snad hroudy zlata!‘ K mému překvapení dal kufr a další věci stranou a začal prohledávat zavazadla ostatních. Když to skončilo, jiný dozorce mi řekl: ‚Vem si svoje věci a jdi!‘ Můj kufr tedy nikdo neprohlížel, a tak jsem do baráků přinesl zásoby nového, tolik potřebného duchovního pokrmu.

To ale nebylo vše. Vícekrát jsem ručně opsané traktáty přenášel v botách. Mám velkou nohu, a tak se tam vždycky vešlo mnoho stránek papíru. Nacpal jsem je pod vložku a boty natřel silnou vrstvou maziva, které bylo slizké a odporně páchlo. Dozorci se proto mých bot ani nedotkli.“

„DOZORCI HLÍDALI NÁS A JÁ JSEM HLÍDAL JE“

Nikolaj dále vypráví: „V mordvinském táboře mi bratři dali za úkol dohlížet na opisování naší literatury. Jednou z mých odpovědností bylo dávat pozor na to, zda nejde dozorce, aby bratři, kteří literaturu opisovali, měli čas vše schovat. Dozorci hlídali nás a já jsem hlídal je. Někteří z nich byli rozhodnuti chytit nás při činu, a tak do baráků přicházeli často a nečekaně. Uhlídat tyto dozorce bylo ze všeho nejtěžší. Jiní přicházeli jen jednou denně. Byli tolerantnější a nedělali nám problémy.

V té době jsme literaturu opisovali z originálů, které jsme schovávali na bezpečných místech, například v kamnech, a to dokonce v těch, které byly v kanceláři velitele tábora. Bratři, kteří tam uklízeli, v nich vytvořili dutinu, kam jsme dávali vzácné originály mnoha Strážných věží. Dozorci nás mohli hlídat jak chtěli, ale originály nikdy nenašli, protože byly bezpečně ukryty v kanceláři velitele.“

V tom, jak a kde schovávat literaturu, byli bratři skutečnými odborníky. Oblíbeným místem byl okenní rám. Skrýš dokázali udělat dokonce i z tuby od zubní pasty. O tom, kde jsou originály časopisů, věděli pouze dva nebo tři bratři. Když bylo potřeba, jeden z nich časopis přinesl, a poté, co ho někdo opsal, jej zase vrátil na místo. Originály tak zůstávaly vždy v bezpečí. Opisování literatury většina bratrů považovala za výsadu, i když tím riskovali, že budou na 15 dní posláni na samotku. Viktor Gutšmidt říká: „Z deseti let v táboře jsem na samotce strávil tři roky.“

STRÁŽNÉ VĚŽE PSANÉ VLASOVÝM PÍSMEM

Bratrům se zdálo, že vedení tábora mělo určitý systém, jak vypátrat a zabavit biblickou literaturu svědků. Někteří důstojníci v tom byli zvláště aktivní. Ivan Klimko vzpomíná: „V mordvinském táboře č. 19 se jednou stalo, že vojáci se psy vyhnali všechny bratry z tábora a každého důkladně prohledali. Bratři se museli svléknout, a sundat dokonce i onuce na nohou. Několik ručně psaných stránek si však přilepili na chodidla, která nikdo nekontroloval. Měli také brožurky, které byly tak malé, že se vešly mezi prsty na rukou. Když strážci nařídili, aby všichni zvedli ruce, bratři o brožurky nepřišli.“

Duchovní pokrm chránili i dalšími způsoby. Alexej Nepochatov vypráví: „Někteří dokázali časopisy opisovat takzvaným vlasovým písmem. Hrot tužky musel být velmi ostrý, aby se mezi linky ve čtverečkovaném sešitě daly napsat tři až čtyři řádky. Díky tomu se do krabičky od zápalek vešlo pět až šest Strážných věží. Aby někdo mohl psát vlasovým písmem, musel mít vynikající zrak a potřebnou energii. Když všechna světla zhasla a každý už spal, tito bratři se pod dekou dali do opisování. Jediným světlem byla skomírající žárovka u vchodu do baráku. Po několika měsících takové práce se těmto bratrům velmi zhoršil zrak. Stávalo se, že si této činnosti všiml strážný, a když nám byl příznivě nakloněn, pouze poznamenal: ‚Zase píšete? Kdy už půjdete spát?‘“

Bratr Klimko vzpomíná: „Jednou jsme přišli o hodně literatury, a dokonce i o Bibli. Bratr to všechno měl schováno v protéze nohy. Když ho strážní donutili, aby protézu odepnul, literaturu objevili. Udělali několik fotografií, které uveřejnili v táborových novinách. Na jednu stranu to ale bylo dobře, protože se opět ukázalo, že svědkové Jehovovi se zabývají výhradně duchovními činnostmi. Po této události velitel tábora bratrům škodolibě řekl: ‚Teď nastal ten váš Armagedon!‘ Další den mu však někdo oznámil, že svědkové Jehovovi měli shromáždění, zpívali písně a četli si tak jako obvykle.“

ROZHOVOR S GENERÁLNÍM PROKURÁTOREM

Na konci roku 1961 přijel do tábora v Mordvinsku na inspekci generální prokurátor Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Při prohlídce tábora zašel do baráků, kde bydleli svědkové. Dovolil, aby mu položili pár otázek. Viktor Gutšmidt vzpomíná: „Zeptal jsem se ho: ‚Myslíte si, že náboženství svědků Jehovových je pro sovětskou společnost nebezpečné?‘

‚To si nemyslím,‘ odpověděl. Později se však v rozhovoru bezděčně zmínil o tom, že jen v roce 1959 státní orgány v Irkutské oblasti vyčlenily pět milionů rublů na to, aby byla vyřešena otázka, co udělat se svědky Jehovovými.

Tím vlastně řekl, že orgány nás dobře znaly, protože těch pět milionů ze státního vězeňského fondu bylo použito právě na to, aby pochopily, kdo svědkové Jehovovi jsou. V té době to byla obrovská suma peněz, protože se za ně dalo koupit hezké auto nebo velký dům. Státní orgány v Moskvě tedy musely dobře vědět, že svědkové Jehovovi nejsou nebezpeční.

Generální prokurátor pokračoval slovy: ‚Když sovětskému lidu řekneme, aby si s vámi udělal, co chce, nezbude po vás ani stopa.‘ Chtěl tím říct, že lidé v Sovětském svazu vnímají svědky velmi negativně. Z jeho slov bylo zřejmé, že miliony lidí byly ovlivněny ateistickou a ideologickou propagandou.

Odpověděli jsme: ‚Jak je to doopravdy, teprve uvidíte, až svědkové budou pořádat sjezdy od Moskvy až po Vladivostok.‘

‚Možná se k vám přidá půl milionu lidí, ale zbytek zůstane na naší straně,‘ řekl.

Touto myšlenkou náš rozhovor s generálním prokurátorem skončil. Jeho odhad nebyl tak špatný. Dnes se na sjezdech svědků Jehovových na území bývalého Sovětského svazu schází více než 700 000 lidí. Namísto propagandy tito lidé naslouchají čistému jazyku biblické pravdy.“

‚UDĚLALI JSTE JIM TADY REKREAČNÍ STŘEDISKO‘

Vyprávění Viktora pokračuje: „Vedení tábora ukázalo generálnímu prokurátorovi květiny a keře, které tam svědkové vysadili, a také balíky od příbuzných a přátel, které si svědkové nechávali v barákách, aniž je někdo ukradl. Díval se na to všechno s neskrývaným úžasem. Později jsme se však dozvěděli, že nařídil, aby vedení tábora všechny květiny a keře zničilo. Veliteli řekl: ‚Místo pracovního tábora jste tady svědkům udělali rekreační středisko.‘ Přikázal také, že svědkové nesmí přijímat balíky, a zavřel kiosk, kam si chodili kupovat jídlo.

K radosti bratrů však vedení tábora neuposlechlo všechny jeho příkazy. Sestry například mohly i nadále pěstovat květiny. Na podzim je stříhaly a dělaly kytice, které dávaly zaměstnancům tábora a jejich dětem. Bylo milé pozorovat, jak se u brány setkávají se svými rodiči, berou si od nich květiny a s radostí jdou do školy. Svědky tam měli velmi rádi.

Počátkem roku 1964 nám jeden dozorce, jehož bratr pracoval pro KGB, řekl, že stát chystá proti svědkům Jehovovým rozsáhlou kampaň. Později téhož roku byl Nikita Chruščov náhle zbaven funkce hlavy státu, a vlna pronásledování polevila.“

PÍSNĚ KRÁLOVSTVÍ V TÁBOŘE S NEJVYŠŠÍ OSTRAHOU

V šedesátých letech bylo v jednom mordvinském táboře s nejvyšší ostrahou rozhodnuto, že vězni mohou dostávat balíky pouze jednou ročně a další jen jako ‚zvláštní odměnu‘. Neustále byly prováděny prohlídky. Když strážci u někoho našli kousek papíru s biblickým textem, poslali ho na deset dní na samotku. V tomto táboře navíc vězňové dostávali méně jídla než jinde. Také práce byla fyzicky náročnější. Svědkové museli vykopávat pařezy obrovských stromů. Alexej Nepochatov vypráví: „Často jsme byli na pokraji úplného vyčerpání. Dávali jsme si ale pozor, abychom nepodlehli beznaději. Jedním způsobem, jak se bratři udržovali v pozitivním rozpoložení, byl zpěv písní Království. Vytvořili jsme mnohohlasný mužský chorál, který i bez ženských hlasů byl nepopsatelně krásný. Tyto písně dodávaly dobrou náladu nejen svědkům, ale i důstojníkům, kteří je často žádali, aby jim během práce zazpívali. Když jsme jednou káceli stromy, přijel k nám konvoj dozorců. ‚Zazpívejte nám několik písní,‘ řekli. ‚Je to rozkaz přímo od velitele divize!‘

Ten velitel slyšel zpívat bratry už mnohokrát. Rozkaz přišel v pravou chvíli, protože jsme byli úplně vyčerpaní. Radostně jsme svým zpěvem začali oslavovat Jehovu. Když jsme zpívali v táboře, ze sousedních domů obvykle vyšly manželky důstojníků, stály na verandě a dlouhou dobu nás poslouchaly. Jejich oblíbenou písní byla píseň s názvem ‚Kéž země vzdává chválu‘, která v tehdejším zpěvníku měla číslo 6. Tato píseň měla působivá slova a nádhernou melodii.“

„TADY JSI V JINÉM SVĚTĚ“

To, jakými lidmi svědkové Jehovovi skutečně jsou, bylo zřejmé dokonce i ve zcela nepředvídaných situacích. Viktor Gutšmidt vzpomíná: „Jednou na konci pracovního týdne jsme odpočívali venku a do tábora přijelo auto s dodávkou elektrických spotřebičů. Řidič byl vězněm z našeho tábora a nebyl to náš bratr, a muž, který za předání zboží zodpovídal, byl z jiného tábora. Sklad byl však zavřený a skladník na dovolené, a proto převzetím dodávky byli pověřeni svědkové.

Spotřebiče jsme složili vedle skladu nedaleko baráků, kde žili naši bratři. Ten muž měl obavy nechat tam zboží jen tak, bez potvrzení dodacího listu. Řidič ho však ujistil: ‚Neboj se, nikdo se toho ani nedotkne. Tady jsi v jiném světě. Zapomeň na to, co se děje mimo tento tábor. Tady, když si sundáš hodinky, můžeš je kdekoli nechat a zítra je na stejném místě najdeš.‘ Jelikož zboží mělo hodnotu půl milionu rublů, muž trval na tom, že bez potvrzení neodjede.

Zakrátko přijeli někteří z vedení tábora a nařídili, aby auto odjelo. Jeden z nich tomu muži řekl, aby tam dodací list nechal a vrátil se pro něj druhý den. Muž zdráhavě odjel. Ráno se vrátil a u vstupu do tábora se zeptal, zda si může dojít pro podepsané papíry. Stráže u vchodu je však pro něj už měly připravené.

Strážci nám pak vyprávěli, že nebyl schopen odejít. Půl hodiny tam prý stál a zíral na brány tábora a na dodací list. Pak už se rozhodl, že odejde, ale zase se otočil a dál tam v ohromení stál. S něčím takovým se asi setkal poprvé v životě. Dodávka drahého zboží byla vyřízena a dodací list podepsán, aniž si to musel ohlídat. Kuriózní však je, že se to odehrálo v táboře s nejvyšší ostrahou, kde byli ‚zvláště nebezpeční zločinci‘. Bez ohledu na to, jaké negativní informace se o svědcích šířily, z podobných situací mohli lidé jasně vidět, jací svědkové Jehovovi skutečně jsou.“

„UŽ ZASE KÁŽOU“

V roce 1960, několik dní poté, co byli bratři uvězněni v mordvinském táboře č. 1, bylo více než sto z nich vybráno a posláno do tábora č. 10, což bylo speciální vězení v blízké vesnici Udarnyj. Bylo to vězení zaměřené na převýchovu svědků. Vězni nosili pruhované uniformy jako v nacistických koncentračních táborech. Kromě jiné práce museli v lese vykopávat ohromné dubové pařezy. Každý jich musel denně vykopat nejméně jedenáct až dvanáct. Někdy se stávalo, že i když celá skupina pracovala dohromady, nebyla schopna za celý den vykopat ani jeden obrovský pařez. Aby se bratři povzbuzovali, často zpívali písně Království. Když je slyšel velitel tábora, někdy na ně křičel: „Vy svědkové, dneska nedostanete žádnou večeři! Ono vás to zpívání přejde! Já vás naučím makat!“ Jeden bratr vzpomíná: „Jehova nás podporoval. Navzdory těžkým podmínkám jsme byli duchovně silní. Radost nám přinášelo vědomí, že v otázce univerzální svrchovanosti se stavíme na Jehovovu stranu.“ (Přísl. 27:11)

Ve vězení bylo několik „vychovatelů“, a kromě toho každá cela měla ještě svého vlastního vychovatele, což byl vojenský důstojník s hodností nejméně kapitána. Jejich úkolem bylo přinutit svědky, aby se vzdali své víry. Ten, kdo by to udělal, mohl být propuštěn na svobodu. Jednou za měsíc psali tito vychovatelé na každého svědka posudek, který podepsalo několik zaměstnanců vězení. Každému svědkovi tam ale vždy museli napsat, že „nereaguje na převýchovná opatření a pevně se drží svého přesvědčení“. Ivan Klimko vypráví: „Z desetiletého trestu jsem šest let strávil v tomto vězení a spolu s ostatními bratry byl označen jako ‚zvláště nebezpečný recidivista‘. Důstojníci nám řekli, že cílem státních orgánů bylo záměrně vytvořit svědkům mimořádně obtížné podmínky, aby bylo možné pozorovat jejich chování.“

Ion Andronik, který v tomto vězení strávil pět let, se jednou velitele tábora zeptal: „Jak dlouho tady budeme?“ Velitel ukázal směrem k lesu a odpověděl: „Tak dlouho, dokud vás tam všechny nevyneseme.“ Ion vzpomíná: „Udržovali nás v izolaci od ostatních, abychom nemohli kázat. Sledovali nás na každém kroku. Dokonce i když někdo z nás potřeboval jít do jiné části tábora, musel ho doprovázet dozorce. O několik let později, když jsme byli převezeni do tábora s nízkou ostrahou, vězni, kteří nebyli svědkové, vedení tábora řekli: ‚Svědkové Jehovovi zvítězili. Přestože jste je izolovali, už zase kážou.‘“

PLUKOVNÍK POZNAL OPIS SVÉ BIBLE

Do tábora č. 10 bylo velmi těžké propašovat nějakou literaturu, natož Boží Slovo. Bratrům se zdálo, že dostat Bibli do vězení je téměř nemožné. Jeden bratr, který tam strávil několik let, říká: „Pro Jehovu však není nic nemožné. Naše modlitby vyslyšel. Prosili jsme ho, abychom pro sto svědků, kteří ve vězení byli, měli alespoň jednu Bibli, a dostali jsme dvě.“ (Mat. 19:26) Jak k tomu došlo?

Do tábora přijel jeden plukovník, který tam měl působit jako vězeňský vychovatel. Jak ale mohl člověk bez znalostí Bible převychovávat svědky? Nějak se mu podařilo sehnat jednu Bibli, která se už rozpadala, a než odjel na dovolenou, požádal jednoho staršího vězně, baptistu, aby ji svázal. Řekl o tom dozorcům, aby mu Bibli nezabavili. Baptista se s ní pochlubil svědkům a byl ochoten jim ji půjčit. Když se bratrům tento vzácný poklad dostal do rukou, rozdělili si jednotlivé části Bible mezi sebou, aby je opsali. Během několika dalších dní se z vězeňských cel svědků staly písařské dílny. Každá stránka byla opsána dvakrát. Jeden bratr vzpomíná: „Když jsme pak dali všechny stránky dohromady, měli jsme Bible tři. Plukovník dostal svou nově svázanou a my jsme měli dva výtisky pro sebe. Jeden jsme používali a druhý schovali do bezpečí — do trubek, kudy vedly dráty vysokého napětí. V trubkách jsme udělali zvláštní skrýše. Jelikož se dozorci báli i jen přiblížit se k nim, nikdo je nikdy neprohlížel. A tak se vysoké napětí stalo spolehlivým strážcem naší knihovny.“

Během jedné prohlídky však plukovník jednu stranu ručně opsané Bible našel. Když si uvědomil, k čemu vlastně došlo, roztrpčeně zvolal: „Vždyť tohle je část z Bible, kterou jsem do tábora přinesl já!“

POŘÁDÁNÍ PAMÁTNÉ SLAVNOSTI

Každoročně bratři v táborech dělali všechno pro to, aby uspořádali Památnou slavnost. V jednom táboře v Mordvinsku se za ta léta nestalo, že by někdo z bratrů na této události chyběl. Vedení tábora se samozřejmě pokoušelo Památné slavnosti zabránit. Znalo datum konání slavnosti, a ten den obvykle měly všechny hlídky nejvyšší pohotovost. Přesný čas ani místo konání však strážci nevěděli, a tak k večeru už byla většina z nich neustálým sledováním bratrů unavena.

Bratři se vždycky velmi snažili obstarat víno a nekvašený chléb. Jednou se stalo, že v den Památné slavnosti zvlášť vyčleněná hlídka objevila v jednom šuplíku symboly a zabavila je. Když byla tato hlídka vystřídána, bratr, který uklízel v kanceláři velitele, symboly vzal a dal je bratrům, aniž si toho někdo všiml. Večer, když měla službu třetí hlídka, bratři oslavili Památnou slavnost i se symboly. Symboly byly zapotřebí zvláště proto, že jeden z bratrů je přijímal.

POŘÁDÁNÍ PAMÁTNÉ SLAVNOSTI V ŽENSKÉM TÁBOŘE

V ostatních táborech měli svědkové podobné problémy. Valentina Garnovská vzpomíná, jak nesmírně obtížné bylo uspořádat Památnou slavnost v ženském táboře v Kemerovu. Vypráví: „V tomto táboře bylo asi 180 sester. Měly jsme zakázáno se scházet. Během deseti let se nám podařilo Památnou slavnost uspořádat pouze dvakrát. Jednou jsme se rozhodly slavit ji v jedné z kanceláří, které jsem měla za úkol uklízet. Sestry tam tajně přicházely v průběhu několika hodin. Na slavnost se podařilo přijít asi 80 z nás. Na stůl jsme daly nekvašený chléb a červené víno.

Rozhodly jsme se začít bez písně a jedna sestra se na úvod pomodlila a slavnost začala důstojně a radostně. Po chvíli jsme ale zaslechly neobvyklé zvuky a hlasy. Pochopily jsme, že nás hledají. Pak jsme v okně, které bylo dost vysoko nad zemí, uviděly obličej velitele jednotky. V tu chvíli někdo začal bušit na dveře a požadoval, abychom otevřely. Dozorci vrazili dovnitř, popadli sestru, která měla proslov, a odvedli ji na samotku. Jiná sestra se odvážně postavila, aby v proslovu pokračovala, ale odvedli i ji. Vzápětí se o to pokusila třetí, a tak nás nakonec všechny nahnali do jiné místnosti a vyhrožovali, že nás dají na samotku. Nakonec jsme slavnost ukončily zpěvem písně a závěrečnou modlitbou.

Po návratu do baráků nás ostatní vězeňkyně přivítaly slovy: ‚Když jste najednou všechny zmizely, myslely jsme, že Armagedon už přišel a že vás Bůh vzal do nebe a nás tady zanechal zničení.‘ Ty vězeňkyně byly s námi v táboře už několik let a o biblickou pravdu se nezajímaly. Po této události však některé z nich začaly naslouchat.“

‚CHOULILI JSME SE K SOBĚ‘

V jednom táboře ve Vorkutě bylo mnoho svědků z Ukrajiny, Moldavska, Pobaltí a jiných republik Sovětského svazu. Ivan Klimko vypráví: „Byla zima roku 1948. Neměli jsme žádnou biblickou literaturu, a tak jsme na malé kousky papíru psali to, co jsme si pamatovali ze starých časopisů. Tyto papírky jsme schovávali, ale dozorci o nich věděli. Začalo kruté období dlouhých a důkladných prohlídek. V chladných zimních dnech nás vyhnali ven a nechali nás tam stát v řadách po pěti. Často nás stále dokola přepočítávali. Mysleli si, že jim ty kousky papíru raději dáme, než abychom stáli v té mrazivé zimě. Během toho, co nás přepočítávali, jsme se choulili k sobě a mluvili o různých biblických námětech. V mysli jsme se neustále zabývali duchovními věcmi. Jehova nám pomáhal, abychom mu zůstali věrní. Později se některým bratrům podařilo propašovat do tábora Bibli. Abychom o ni při prohlídkách nepřišli, rozdělili jsme ji na několik částí.

Někteří strážci chápali, že svědkové Jehovovi do tábora nepatří. Byli hodní a pomáhali nám, jak jen mohli. Někteří z nich například přimhouřili oči, když někdo z nás dostal balík. Obvykle v něm totiž byla schována jedna nebo dvě stránky Strážné věže. Tyto stránky nevážily ani pár gramů, ale měly větší cenu než několik kilo potravin. Ve všech táborech měli v hmotném ohledu svědkové vždycky nedostatek, ale duchovně byli velmi bohatí.“ (Iz. 65:13, 14)

‚ROZDĚLÍ TO NA 50 DÍLŮ!‘

S těmi, kteří o biblickou pravdu projevili zájem, vedli bratři každý týden studium. Někteří z vězňů, včetně těch, kteří se o Bibli nezajímali, věděli, že po sedmé hodině večer se v barákách koná biblické studium, a tak se snažili být potichu. Ion Andronik vypráví: „Bylo patrné, že se Jehova o nás stará a že své vyučovací dílo podporuje. Kromě toho jsme dbali na uplatňování biblických zásad a tak jsme si vzájemně projevovali křesťanskou lásku. Když například někdo z nás dostal z domova balíček, rozdělil se s ostatními, což mezi ostatními vězni bylo něco naprosto neobvyklého.

V jednom táboře byl za rozdělování jídla mezi bratry zodpovědný Mykola Pjatocha. Důstojník KGB o něm řekl: ‚Dejte Mykolovi bonbon a on ho rozdělí na 50 dílů!‘ A bratři takoví opravdu byli. Dělili jsme se o všechno, co jsme dostali, ať už to byl pokrm hmotný nebo duchovní. Pro nás to bylo pomocí a pro upřímné lidi svědectvím, na které mohli zareagovat.“ (Mat. 28:19, 20; Jan 13:34, 35)

PRÉMIE ZA DOBRÉ CHOVÁNÍ

Zaměstnanci jednoho tábora, kteří pracovali přímo se svědky Jehovovými, dostávali k základnímu platu ještě 30 procent navíc. Za co? Viktor Gutšmidt vysvětluje: „Řekla mi to bývalá účetní. V táborech, kde bylo uvězněno mnoho bratrů, dostali zaměstnanci pokyn, aby se nerozčilovali a nenadávali, ale vždy byli taktní a zdvořilí. Za takové chování dostávali vyšší plat. Záměrem bylo ukázat, že svědkové Jehovovi nejsou jediní, kdo se chová slušně, a že se ničím neodlišují od ostatních. Zaměstnanci tedy dostávali prémie za dobré chování. V táboře pracovalo asi sto lidí — zdravotníci, dělníci, účetní a dozorci. Nikdo z nich samozřejmě nechtěl o prémie přijít.

Bratr, který jednou pracoval mimo tábor, zaslechl jistého dozorce, jak hlasitě kleje. Další den ho potkal v táboře a řekl mu: ‚Včera vás musel někdo pořádně rozčílit, že jste tak hlasitě nadával!‘ Ten muž přiznal: ‚Jenom se to ve mně za ten den všechno nahromadilo. Tak jsem šel ven z tábora, abych se uklidnil.‘ Chovat se tak jako svědkové Jehovovi bylo pro tyto lidi skutečně těžké.“

ZASKLILI OKNO A VYDALI DŮKLADNÉ SVĚDECTVÍ

Bratři využívali každou příležitost k tomu, aby vydali svědectví, a čas od času bylo toto úsilí bohatě odměněno. Nikolaj Guculjak vypráví: „Často jsme chodili nakupovat do táborového kiosku. Vždycky, když byla řada na mně, pokusil jsem se s prodavačkou prohodit pár slov na nějaké biblické téma. Pokaždé pozorně naslouchala a jednou mě požádala, abych jí něco přečetl. Tři dny nato si mě jeden důstojník nechal zavolat na bránu. Řekl mi, že ještě s jedním svědkem máme zasklít okno v domě velitele tábora.

V doprovodu vojáků jsme dorazili na místo. Dveře otevřela žena, která pracovala v kiosku. Byla to manželka velitele tábora! Jeden voják hlídal uvnitř a dva stáli na ulici vedle okna. Nabídla nám čaj a požádala nás, abychom jí o Bibli řekli něco víc. Ten den jsme nejen zasklili okno, ale také jí vydali důkladné svědectví. Když jsme se loučili, řekla: ‚Nemusíte se mě bát. Moji rodiče byli zbožní lidé, stejně jako vy.‘ Tajně si četla naši literaturu, aby o tom nevěděl její manžel, protože ten svědky nenáviděl.“

„JDĚTE ZPÁTKY DO PRÁCE“

Někteří z význačných činitelů však byli svědkům příznivě nakloněni a zastávali se jich. V 70. letech v Bratsku v Irkutské oblasti došlo k tomu, že výbor komunistické strany místního podniku na zpracování dřeva rozhodl, že všichni zaměstnanci, kteří jsou svědky Jehovovými, budou propuštěni. Bratrům tedy bylo řečeno: „Jelikož nejste na straně sovětské vlády, nebude se o vás starat. Jste na straně Jehovy, tak ať se o vás postará on.“ Bratři se rozhodli, že to nejlepší, co v dané situaci mohou dělat, je kázat veřejně, a tak začali chodit dveře ode dveří. V jednom domě otevřela jistá žena a poté, co se bratři představili, jí vysvětlili důvod své návštěvy. Vtom se z kuchyně ozval mužský hlas: „S kým tam mluvíš? Ať jdou dovnitř.“ Bratři šli dál a ten muž se jich zeptal: „Jak to, že nejste v práci? Vždyť je všední den!“ Bratři vysvětlili, že přišli o práci.

Vyšlo najevo, že to byl státní prokurátor, který přišel domů na oběd. Rozhořčeně šel k telefonu. Zavolal do toho podniku a zeptal se, zda je pravda, že propustili všechny svědky Jehovovy. Když dostal kladnou odpověď, zeptal se: „A na jakém základě? Je vám jasné, že jste porušili zákon? Nemáte na to žádné právo! Nařizuji vám, abyste všechny svědky přijali zpět a zaplatili jim ušlou mzdu za tři měsíce, během nichž nemohli pracovat!“ Prokurátor položil sluchátko, obrátil se k bratrům a řekl: „Zítra jděte zpátky do práce.“

‚LITERATURU SCHOVÁVÁM UŽ OD ROKU 1947‘

Ve výrobě, doručování a ukrývání literatury byli v 70. letech bratři už skutečnými odborníky. Někdy ale vznikaly situace, které vyžadovaly pohotovou reakci. Grigorij Sivulskij vypráví: „V roce 1976 u nás KGB udělala domovní prohlídku. Předchozí večer jsem některé zprávy ze služby a adresy bratrů ledabyle pohodil do úložného prostoru gauče. Agenti vypadali sebejistě, jako by dobře věděli, kde co hledat. Jeden z nich mi nařídil: ‚Přineste kleště a šroubovák. Rozděláme gauč.‘ Pomodlil jsem se a klidným hlasem řekl:

‚Kdyby nás vaše prohlídka zaskočila, tak jako jiné svědky, asi byste u nás něco našli. Přišli jste ale pozdě. Tady nic nenajdete.‘

‚A co bychom našli?‘ zeptal se.

‚Časopisy Strážná věž Probuďte se! Ale dneska tady nic není.‘

Přinesl jsem nářadí a řekl: ‚Až prohlídku skončíte, dáte ten gauč zase dohromady, aby vypadal stejně jako teď.‘

Na chvilku znejistěli. Využil jsem toho, obrátil se na jednoho mladého muže a řekl jsem mu: ‚Odhaduji, že literaturu svědků Jehovových nehledáte déle než tři roky. Já ji ale schovávám už od roku 1947. Nemusíte tady ztrácet čas. Literatura je na bezpečném místě.‘

K mému překvapení odešli. Zprávy a adresy bratrů přitom měli na dosah ruky.“

PERESTROJKA — DOBA ZMĚN

V roce 1985 byla vyhlášena perestrojka. Bezprostředně však nepřinesla takové výsledky, jak se očekávalo. V některých regionech byli svědkové stále ještě posíláni do vězení. Nicméně v roce 1988 německá odbočka napsala do světového ústředí tuto zprávu: „Na začátku služebního roku to vypadalo, že státní orgány jsou ochotny udělit [bratrům v SSSR] větší svobodu, pokud jde o shromáždění a možná i literaturu, a to za předpokladu, že sbory budou registrovány u místních úřadů. Na většině míst bylo možné uspořádat Památnou slavnost, aniž ji někdo narušoval. Bratři jsou toho názoru, že postoj státních orgánů se výrazně změnil.“

Jmenovaní bratři tehdy poskytli německé odbočce soukromé adresy bratrů, na které bylo možné posílat zásilky duchovního pokrmu. Ti pak literaturu předávali sborovým starším, kteří zajišťovali, aby se duchovní pokrm dostal ke všem. Soukromých adres, na které se jednou měsíčně posílala literatura, měla do února 1990 německá odbočka asi 1 600.

V roce 1989 mohlo několik tisíc svědků ze Sovětského svazu navštívit zvláštní sjezd v Polsku. Jevdokija, sestra z města Naberežnyje Čelny, vzpomíná: „Úpěnlivě jsme se modlili k Jehovovi, abychom se mohli zúčastnit prvního opravdového sjezdu. Když ředitel podniku, ve kterém jsem pracovala, uslyšel, že chci odjet do zahraničí, zvolal: ‚Cože?! Ty se snad nedíváš na zprávy! Hranice jsou zavřené a nikoho ven nepustí.‘

S naprostou důvěrou jsem mu odpověděla: ‚Hranice se otevřou.‘ A přesně tak se to stalo. Na celnici v Brestu byli svědkové Jehovovi jediní, koho přes hranice pustili. Dokonce nás ani neprohledávali a chovali se k nám všem zdvořile. Jeden muž, který nebyl svědkem, předstíral, že je delegát sjezdu, aby se tak dostal přes hranice. Celníci to však okamžitě zjistili a zadrželi ho. Jak to odhalili? Delegáti sjezdu totiž měli úsměv na tváři a jen malé zavazadlo.“

VŘELÉ PŘIJETÍ V MOSKVĚ

Od roku 1949, kdy svědkové Jehovovi požádali v Moskvě o registraci své činnosti, uplynulo 40 let. Tehdy bratři z důvodu svědomí nemohli přistoupit na požadavky Stalinovy vlády. Dne 26. února 1990 však delegaci svědků Jehovových přijal předseda Výboru pro náboženské záležitosti v Moskvě. Schůzky se zúčastnili také dva místopředsedové a tři další úředníci. Svědky Jehovovy zastupovalo 15 bratrů — jedenáct z Ruska a dalších republik Sovětského svazu, dále Milton Henschel a Theodore Jaracz z Brooklynu a Willi Pohl a Nikita Karlström z odbočky v Německu.

Schůzku zahájil předseda výboru těmito slovy: „Máme velkou radost, že zde můžeme přivítat svědky Jehovovy. Mnoho jsem o vás slyšel, ale osobně se s vámi setkávám poprvé. Jsme připraveni mluvit s vámi v duchu glasnosti (otevřenosti).“ Bratři vyjádřili přání požádat o registraci činnosti svědků Jehovových v Sovětském svazu. Předseda pokračoval: „To rádi slyšíme, a navíc je pro to i vhodná doba. Brzy bude jaro, tedy čas zasévat. A tak můžeme očekávat dobré výsledky a dobrou úrodu.“

Když předseda požádal bratry, aby se blíže představili, bylo zřejmé, že svědkové Jehovovi jsou v každé části této země — od Kaliningradu až po Dálný východ. Jeden krajský dozorce řekl: „Zastupuji čtyři sbory v Irkutské oblasti. Mám ale také na starost Dálný východ, Chabarovský a Krasnojarský kraj a ještě Novosibirskou a Omskou oblast.“ Předseda zvolal: „To je obrovské území, na kterém žijí lidé mnoha národností!“

Jeden místopředseda poznamenal: „Potřebujeme se blíže seznámit s vašimi naukami, protože některým z nich nerozumíme. V jedné vaší knize se například píše, že Bůh očistí zemi a odstraní všechny současné vlády. Jak tomu máme rozumět?“ Bratr Pohl odpověděl: „Svědkové Jehovovi se nepodílejí na žádném druhu násilí. Jestliže je to tam uvedeno, týká se to určitých biblických proroctví. Svědkové Jehovovi káží o Božím Království a o věčném životě na rajské zemi.“

Místopředseda reagoval slovy: „Na tom není nic špatného.“

Na závěr předseda řekl: „Velmi nás potěšilo, že jsme se s vámi setkali. Měli byste být registrováni brzy, hned jak to bude možné.“

Svědkové Jehovovi v Rusku obdrželi oficiální registraci v březnu 1991. V Rusku tehdy žilo 150 milionů lidí a zprávu podávalo 15 987 zvěstovatelů. Bratři a sestry v této zemi nyní potřebovali další pokyny od Jehovy. (Mat. 24:45; 28:19, 20)

„BYLI JSME TAK ŠŤASTNÍ, ŽE MÁME SVOBODU!“

Jelikož Rusko leží poblíž Finska, vedoucí sbor požádal finskou odbočku, aby pomohla zorganizovat mezinárodní sjezd v Sankt Petěrburgu, který se konal 26.–28. června 1992. Jaké pocity bratři měli, když po více než 50 letech zákazu uspořádali sjezd? Jeden bratr vypráví: „Na stadionu nás byly tisíce. Nedokázali jsme zadržet pláč. Byli jsme tak šťastní, že máme svobodu! Ani ve snu nás nenapadlo, že to zažijeme ještě v tomto systému věcí. Bylo to díky Jehovovi. Vzpomínali jsme na to, jak nás pět zavřeli do cely, a střídali jsme se, aby vždycky tomu, který ležel uprostřed, bylo tepleji. Tábor byl obehnán vysokým plotem. Vysoká zeď byla i kolem stadionu, ale tam jsme chtěli zůstat co nejdéle. Naše pocity nelze ani slovy vyjádřit.

Po celou dobu sjezdu jsme měli slzy v očích. Když jsme se dívali kolem sebe, plakali jsme radostí. Byl to prostě zázrak! I když nám bylo už přes 70, po stadionu jsme poletovali, jako bychom měli křídla. Na takovou svobodu jsme čekali 50 let. Nejprve Jehova připustil, abychom byli posláni do vyhnanství na Sibiř, a pak do různých věznic a táborů. Teď jsme ale byli na stadionu! Jehova je mocnější než kdokoli jiný. Jen jsme tam stáli, dívali se jeden na druhého a vzlykali. Bylo těžké uvěřit, že to je skutečnost. Několik mladých bratrů za námi přišlo a zeptali se: ‚Je všechno v pořádku? Neublížil vám někdo?‘ Vzlykali jsme tak, že jsme ani nemohli odpovědět. Jeden z nás ze sebe dostal alespoň větu: ‚Pláčeme radostí.‘ Pak jsme jim vyprávěli, jak jsme Jehovovi léta sloužili pod zákazem a že teď nemůžeme uvěřit tomu, jak rychle Jehova věci změnil.“

Po tomto památném sjezdu byli bratři ve finské odbočce požádáni, aby do Ruska poslali 15 zvláštních průkopníků. Dne 1. července 1992 tedy přijeli do Sankt Petěrburgu horliví manželé Hannu a Eija Tanninenovi. Zprvu pro ně bylo největší překážkou naučit se jazyk. Už po první lekci ruštiny šli ale do služby a nabízeli lidem biblické studium. Hannu vzpomíná: „Počátkem 90. let chtěl skoro každý v tomto městě studovat Bibli. Při službě na ulici nám lidé ochotně dávali svou adresu. Všichni chtěli literaturu. Když jsme na ulici dali někomu traktát nebo časopis, přišlo za námi deset dalších a také chtěli něco na čtení. Lidé si publikace nejen brali, ale často je okamžitě začali číst, ať už na ulici nebo v metru.“

Od října 1992 přijíždělo také mnoho zvláštních průkopníků z Polska. V první skupině bylo i několik svobodných sester. Zanedlouho přijela druhá skupina, která byla poslána do Sankt Petěrburgu. Rok nato skupina průkopníků přijela do Moskvy. V následujících letech odjelo z Polska do Ruska více než 170 dalších, a to převážně absolventů školy služebního vzdělávání.

VELKÉ DVEŘE, KTERÉ VEDOU K ČINNOSTI

Po mezinárodním sjezdu v Sankt Petěrburgu dal vedoucí sbor bratrům povolení k zakoupení vhodné parcely (o rozloze asi sedmi hektarů), na které stály nějaké staré budovy. Pozemek se nacházel nedaleko Sankt Petěrburgu, ve vesnici Solněčnoje. Přišel čas, aby byl v Rusku postaven betel. Finská odbočka byla požádána, aby se stavbou pomohla. První skupina dobrovolníků z Finska přijela v září 1992. V této skupině byl Aulis Bergdahl, který se později stal členem výboru ruské odbočky. Vzpomíná: „Spolu s manželkou Evou Lisou jsme pozvání ke spolupráci na této stavbě s radostí přijali. Jasně jsme viděli, že Jehova toto dílo vede. Tento projekt podporovali bratři z celého světa.“

Velkým povzbuzením pro všechny, kdo se na stavbě podíleli, byl dozorce stavby bratr Alf Cederlöf a jeho manželka Marja-Leena. Stavebníky podporovali také členové výboru odbočky ve Finsku. Během stavby navštívili Solněčnoje bratři ze světového ústředí v Brooklynu. Bratr Aulis vzpomíná: „V roce 1993, po mezinárodním sjezdu v Moskvě, nás navštívil Milton Henschel. Dobrovolní pracovníci velmi ocenili jeho proslovy a příležitost osobně si s ním popovídat.“

Na stavbě betelu se podílelo asi 700 dobrovolníků ze Skandinávie, Evropy, Ameriky, Austrálie, Ruska a dalších republik bývalého Sovětského svazu. Pocházeli z různých kultur a prostředí a používali různé pracovní postupy. I přesto byla stavba dokončena, a to v duchu slov u Zecharjáše 4:6: „‚Ne vojenskou silou ani mocí, ale mým duchem,‘ řekl Jehova vojsk.“ Bylo zřejmé, že tento „dům“ staví Jehova. (Žalm 127:1) Bratři v Rusku se ve službě pro Jehovu dávali ochotně k dispozici. Většinou byli mladí a krátce v pravdě, ale mnozí z nich už sloužili jako průkopníci. Přáli si naučit se, jak rychle a kvalitně stavět a také jak organizovat sborovou činnost v souladu s teokratickými pokyny.

ORGANIZOVÁNÍ DÍLA

Koncem roku 1993 přijeli do Solněčneho členové ruského zemského výboru. Byli to bratři Ivan Paškovskij, Dmitrij Livyj, Vasilij Kalin, Alexej Veržbitskij, Anatolij Pribytkov a Dmitrij Fedunišin. Asi o rok později byl do tohoto výboru jmenován Michail Savickij. Horsta Henschela z německé odbočky vedoucí sbor pověřil, aby těmto bratrům při organizaci díla pomáhal.

Jednou z prvních věcí, kterou bylo potřeba zorganizovat, byla služba cestujících dozorců. Zpočátku bylo vytvořeno pět krajů. Dva zahrnovaly Sankt Petěrburg a tři Moskvu, včetně jejich blízkého okolí. Prvními pěti krajskými dozorci, kteří sloužili plným časem, byli Artur Bauer, Pavel Bugaisky a Roy Öster v Moskvě a Kzyztov Poplawski a Hannu Tanninen v Sankt Petěrburgu. Později byl krajským dozorcem jmenován také Roman Skiba. Dále byl do této země poslán Matthew Kelly ze Spojených států, který v roce 1992 absolvoval školu služebního vzdělávání. Součástí jeho přidělení byla i služba oblastního dozorce.

Hannu Tanninen vypráví, jak počátkem 90. let probíhaly ve sborech první návštěvy krajských dozorců. „Poslal jsem do jednoho sboru v Petrozavodsku, v Karélii, dopis ohledně blížící se spolupráce. Napsal jsem, jak by v tom týdnu měla být zorganizována shromáždění. Když jsme s manželkou přijeli, čekal nás na nádraží sborový starší a vzal nás k sobě domů. Ukázal mi můj dopis a řekl: ‚Dostali jsme od tebe tento dopis, ale protože jsme nepochopili, jak jsi to myslel, rozhodli jsme se nic neorganizovat a počkat, až přijedeš a všechno nám vysvětlíš.‘

Při naší první návštěvě ve městě Murmansk bylo ve sboru 385 zvěstovatelů, kteří vedli přes 1 000 biblických studií. Skutečný počet těch, kteří poznávali Bibli, byl ale mnohem vyšší, protože studií se účastnily skupiny zájemců. Jedna průkopnice například měla 13 biblických studií, ale v podstatě studovala s 50 lidmi.

Naším dalším přidělením byla Volgogradská a Rostovská oblast. Ve Volgogradu žilo více než milion lidí, ale byly tam pouze čtyři sbory. Bratři si přáli naučit se organizovat shromáždění, vést biblická studia a kázat dům od domu. Při každé naší návštěvě jsme museli vytvořit nové sbory. Ve zprávě krajského dozorce se uvádělo, kolik lidí bylo pokřtěno od poslední návštěvy. V každém sboru to bylo 50, 60, 80, a v jednom sboru dokonce více než 100 lidí. Výsledkem bylo, že za pouhé tři roky vzniklo ve Volgogradu 16 nových sborů.“

V lednu 1996 byl v Rusku jmenován výbor odbočky. V té době byli také jmenováni první oblastní dozorci, kteří se věnovali výlučně této službě. Byli to bratři Roman Skiba (Sibiř a Dálný východ), Roy Öster (Bělorusko, Moskva a Sankt Petěrburg až k Uralu), Hannu Tanninen (Kavkazsko až k Volze) a Artur Bauer (Kazachstán a střední Asie). Všichni oblastní dozorci tehdy navíc sloužili jako krajští dozorci v menších krajích.

CESTOVAL JSEM TISÍCE KILOMETRŮ

Jedním z prvních zvláštních průkopníků, kteří začátkem roku 1993 přijeli z Polska, byl Roman Skiba. Vzpomíná: „V říjnu 1993 jsem byl jmenován krajským dozorcem. První kraj, ve kterém jsem sloužil, zahrnoval sbory v jižní části Sankt Petěrburgu, v Pskovské oblasti a v celém Bělorusku. Přesto to ale nebyl největší kraj v Rusku. Brzy jsem si zvykl na to, že budu v krajské službě cestovat tisíce kilometrů. V listopadu 1995 jsem byl poslán do kraje na Uralu a zároveň jsem sloužil jako zástupce oblastního dozorce. Území, kde jsem sloužil, zahrnovalo Ural, celou Sibiř a Dálný východ. Jeden bratr spočítal, že tato oblast je 38krát větší než Polsko. Bylo tam osm časových pásem. Dva roky nato mě odbočka požádala, abych navštívil skupinu v Ulánbátaru, hlavním městě Mongolska.

Na jedné z našich cest jsme se potřebovali dostat z města Noriľsk za polárním kruhem do Jekatěrinburgu. Museli jsme letět dvěma letadly, jedním z Noriľska do Novosibirska a druhým pak do Jekatěrinburgu. Na tuto cestu jen tak nezapomeneme, protože se nám zdála nekonečná. Letadlo z Noriľska mělo 12 hodin zpoždění, takže jsme s manželkou Ljudmilou strávili na letišti celý den. V té době jsme už ale byli zvyklí si na cestách studovat.

Někdy jsme navzdory všem snahám přijeli do sboru pozdě. Jednou jsme jeli na spolupráci do sboru v horské vesnici Ust’-Kan v Altajské republice a cesta vedla po neudržované horské silnici. Naneštěstí se nám rozbilo auto, takže jsme přijeli pozdě. Nejenže jsem nestačil zkontrolovat sborové záznamy, ale navíc jsme dorazili s dvouhodinovým zpožděním na shromáždění. Bylo nám to líto a mysleli jsme si, že všichni už budou pryč. Velmi nás překvapilo, že v pronajatém sále čekalo 175 lidí, i když ve sboru bylo méně než 40 zvěstovatelů. Zdálo se, že díky našemu zdržení stihlo shromáždění také mnoho zájemců z ostatních horských vesnic.“ *

NEZAPOMENUTELNÉ SJEZDY

V té době se v některých velkých městech začaly organizovat první oblastní sjezdy. Bratři s tím však neměli žádné zkušenosti. V roce 1996 vybrali pro konání oblastního sjezdu v Jekatěrinburgu určitý stadion. Roman Skiba vypráví: „Na tribunách rostla tráva a na ploše stadionu dva metry vysoké břízy. Do sjezdu zbývaly jen tři týdny a ve městě a jeho okolí byly pouze tři sbory. Ředitel stadionu byl však ochoten s námi spolupracovat, i když si myslel, že uspořádat tam sjezd je zkrátka nemožné. Bratři se dali do práce a do začátku sjezdu se stadion změnil k nepoznání. Ředitel nevěřil svým očím.“ Z vděčnosti bratrům dovolil, aby v jedné z budov stadionu uspořádali průkopnickou školu. Jistý bratr vzpomíná: „Po sjezdu se stadion opět začal používat na sportovní akce, což bylo pro město zdrojem příjmů.“

K tomu, aby na některých místech proběhly krajské a oblastní sjezdy, byla potřeba pružnost a vytrvalost. V roce 1999 se bratrům ve Vladikavkazu nepodařilo pronajmout stadion na krajský sjezd, na který mělo přijet 5 000 lidí. Bratři proto okamžitě začali hledat náhradní řešení. Dvoudenní program zkrátili na jeden den a sjezd proběhl pětkrát v pronajatém divadle ve Vladikavkazu. O víkendu se pak celý dvoudenní krajský sjezd konal ještě ve městě Nal’čik, a to na dvou místech, která od sebe byla vzdálena asi dva kilometry. Jeden sjezd začal o dvě hodiny později, aby se řečníci mohli dostat z jednoho místa na druhé. Někteří cestující dozorci měli obavy, že ještě před skončením sjezdů ztratí hlas. Později jeden z nich odhadl, že v tom týdnu měl 35 proslovů. Všechno probíhalo hladce až do sobotního dopoledne, kdy byl program v jedné hale přerušen. Náhle tam totiž vstoupili muži v uniformách a se psem a oznámili, že z technických důvodů musí budovu všichni urychleně opustit. Bratři a sestry v klidu odešli z haly, venku si dali oběd a těšili se z toho, že mohou být spolu. Ukázalo se, že nějaký náboženský fanatik zatelefonoval na policii a řekl, že v budově je bomba. Budova byla prohledána, nic se nenašlo, a tak sjezd mohl pokračovat. Bylo sice potřeba udělat nějaké drobné úpravy v programu, ale sjezd zdárně proběhl k užitku všech posluchačů.

KAMENY, ŠTÍTY A MEČE

Biblické poselství se rychle šířilo po celém Rusku. Eija Tanninenová vypráví: „V roce 1998 jsme se chystali na 15hodinovou cestu vlakem z jednoho oblastního sjezdu na jiný. Bratři nás požádali, abychom s sebou vzali větší množství rekvizit na dramatizaci. Bylo to trochu riskantní, protože průvodčí většinou nemají rádi, když lidé cestují s mnoha zavazadly. S pomocí bratrů jsme však odvážně naskládali kameny, štíty, meče a tašky plné kostýmů do kupé pro čtyři osoby. Kromě nás a všech těch věcí tam byli ještě další dva cestující.

Když přišla průvodčí zkontrolovat jízdenky, zeptala se nás, proč vezeme tolik věcí. Vysvětlili jsme jí, že to jsou rekvizity na dramatizaci, která se bude hrát na oblastním sjezdu svědků Jehovových. Průvodčí byla velmi laskavá a zmínila se o tom, že ve městě, kde bydlí, byla před časem na veřejné přednášce. Měl ji můj manžel při spolupráci s tamním sborem. Bylo jasné, že nám Jehova pomohl.“

UČILY SE VÉST BIBLICKÁ STUDIA

Sestry se mnoho věcí učily jedna od druhé. Eija vzpomíná: „Když jsme začali sloužit v Rusku, sestry musely být velmi trpělivé a pokorné, protože jsme neuměli pořádně jazyk. Také bylo dojemné, s jakou dychtivostí se chtějí naučit vést biblická studia. Mnohé z nich byly v pravdě krátce a jiné sloužily už pod zákazem, v době, kdy nebylo snadné, aby se pokyny od Jehovovy organizace dostaly do sborů.

V letech 1995 a 1996 jsme sloužili ve městě Volžskij. Často se stávalo, že když mě nějaká sestra pozvala na biblické studium, několik dalších chtělo jít s námi. Zpočátku jsem se tomu divila, ale pak mi vysvětlily, že by chtěly vidět, jak se biblické studium vede. Řekla jsem jim, že pokud zájemce nebude nic namítat a nebude se v jejich přítomnosti ostýchat, mohou jít s námi. Obvykle jich šlo šest až deset, protože si myslely, že to vadit nebude. A zájemcům to skutečně nevadilo. Viděla jsem, že po několika měsících mnoho těchto zájemců už vedlo svá biblická studia. V té době byly ve městě Volžskij dva sbory. Během deseti let jich tam vzniklo dalších jedenáct.“

JEJÍ MODLITBY BYLY VYSLYŠENY

V různých situacích bylo jasně patrné, že z teokratických pokynů měli užitek nejenom bratři a sestry, kteří byli v pravdě krátce, ale také ti, kdo Jehovovi sloužili po dlouhá léta v době zákazu. Hannu Tanninen vzpomíná: „Často jsme si uvědomovali, že nás vedou andělé, a zažívali jsme situace, které v nás zanechaly hluboký dojem. V roce 1994 jsme přijeli do sboru v Novgorodu (nyní je znám také jako Velikij Novgorod). Bratři nás vzali do bytu, kde jsme měli ten týden bydlet. Byla tam s námi také Maria, jedna starší sestra, která žila 50 kilometrů daleko a přijela kvůli nám. Byla v pravdě už 50 let a přála si potkat jednoho z prvních krajských dozorců, kteří sloužili po pádu totality. Zeptali jsme se jí, jak poznala pravdu. Vyprávěla nám, že v 17 letech byla poslána do koncentračního tábora v Německu, kde se setkala se svědky Jehovovými. Přijala pravdu a v táboře ji pokřtila jedna pomazaná sestra. Po propuštění se vrátila do Ruska, aby zde kázala dobrou zprávu o Království. Po nějaké době byla kvůli této činnosti opět zatčena a uvězněna. Mnoho let strávila v sovětských pracovních táborech.

V závěru svého vyprávění začala mluvit o tom, že v posledních několika týdnech se modlí k Jehovovi, aby jí dal najevo, zda v jejím případě není něco, s čím by Jehova nesouhlasil. Slova této pokorné sestry na nás silně zapůsobila. Později ten večer jsem se jí zmínil o tom, že před delší dobou vyšel v rubrice ‚Otázky čtenářů‘, ve Strážné věži článek, který rozebíral zajímavou otázku. Psalo se v něm, že má-li být křest platný, musí ho provést bratr. Maria byla za tuto informaci velmi vděčná a chápala ji jako odpověď na své modlitby. Měla velkou radost, když pak byla pokřtěna. Bylo to po 50 letech od doby, kdy se v roce 1944 zasvětila Jehovovi.“

DUCHOVNÍ POKRM JE DOPRAVOVÁN PŘES 11 ČASOVÝCH PÁSEM

Od začátku roku 1991 byla literatura do Ruska posílána v malých balíčcích z Německa nebo Finska. V červenci 1993 přivezl první kamion z Německa do odbočky v Solněčnom 20 tun literatury. Kamiony z ruské odbočky začaly literaturu rozvážet na trasách, které vedly do Moskvy, Běloruska a Kazachstánu. Nebylo to vůbec jednoduché. Například, aby se literatura dostala do Kazachstánu, museli bratři urazit 5 000 kilometrů tam a zase zpět. Na hranicích obvykle museli dlouho čekat a v zimě kamiony často uvízly ve sněhových závějích.

V současné době se do odbočky v Solněčnom dováží měsíčně asi 200 tun literatury. Řidiči z betelu využívají každou příležitost, aby vydali svědectví pohraničníkům nebo celníkům. Někteří z nich si biblickou literaturu rádi čtou. Jednou se stalo, že při celní kontrole si jistý policista všiml, že kamion patří náboženské organizaci, a začal nahlas pohrdavě mluvit o náboženství obecně. Popisoval, jak jednoho kněze zastavil kvůli hrubému porušení dopravních předpisů, a on ho za to proklel. Bratři policistovi vysvětlili, jak Bůh jedná s lidmi a jaký má záměr se zemí. Policista změnil tón hlasu a byl vlídnější. Začal jim dokonce klást různé otázky, takže bratři vyndali Bibli a postupně mu na ně odpověděli. To na něj tak zapůsobilo, že řekl: „Budu muset svědky najít, abych v tom rozhovoru mohl pokračovat.“

V letech 1995 až 2001 se o dovoz literatury do sborů ve Vladivostoku na Dálném východě starala japonská odbočka. Z Vladivostoku posílali bratři literaturu lodí do sborů na Kamčatce. Bratři se v přístavu seznámili s některými kapitány. Jeden z nich se s bratry dohodl, že jim literaturu přepraví ve své kajutě zdarma, a že ji dokonce pomůže vyložit. Řekl: „I když nejsem věřící, chci udělat dobrý skutek. Mám vás rád a líbí se mi, jak jste organizováni. Když přijedu do přístavu, nemusím dlouho čekat, než náklad někdo vyloží. Vaši lidé se objeví, krabice s literaturou vezmou a jsou pryč.“

VZRŮST S SEBOU NESE NOVÉ NÁROKY

Mnoho let Strážná věž v ruštině vycházela jako měsíčník o 16 stránkách a byla tištěna v trochu větším formátu, než je běžné dnes. Pro bratry v Sovětském svazu byly překládány všechny studijní články, ale vycházely až dlouho po vydání v angličtině. Studijní články bratři dostávali se zpožděním šesti měsíců až dvou let, a vedlejší články dokonce ještě později. Od roku 1981 měla Strážná věž v ruštině 24 stran a vycházela jednou měsíčně a od roku 1985 dvakrát měsíčně. První barevný 32stránkový časopis, který vyšel zároveň s vydáním v angličtině, byla Strážná věž z 1. června 1990.

Táňa, jedna z překladatelek, vzpomíná: „Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že mnoho článků tehdy neodpovídalo požadavkům na přirozený a snadno srozumitelný překlad. Za daných okolností to však bylo to nejlepší, co jsme dokázali udělat. A byl to duchovní pokrm pro lidi, kteří Boží Slovo neznali.“

Poté, co se dílo v zemích bývalého Sovětského svazu uvolnilo, začala být naše literatura k dispozici v dostatečném množství. Ruští překladatelé tehdy pracovali v německém betelu a těšili se, že dostanou pomoc. Ke zlepšení kvality překladu přispěly dvě zásadní věci. První bylo to, že z Ruska a Ukrajiny mohli někteří bratři a sestry odjet do německé odbočky, aby tam byli vyškoleni jako překladatelé. Pět z nich přijelo 27. září 1991 a další později. V ruském překladatelském týmu došlo k zásadním změnám. Nebylo to ale bez problémů. Jejich ‚dřevo‘ a ‚kameny‘ se nezměnily ve „zlato“ okamžitě, ale postupně došlo ke všem změnám, o kterých se zmiňuje Izajáš 60:17.

Další zásadní věcí bylo to, že ruští překladatelé mohli začít využívat pomoci oddělení překladatelských služeb, které krátce předtím vzniklo. V době, kdy první bratři a sestry z Ruska přijeli do Selters, tam právě probíhalo školení překladatelů.

Nejlepší je, když překlad vzniká v zemi, kde se mluví jazykem, do kterého se překládá. Pro ruský překladatelský tým tedy bylo vynikající, že v lednu 1994 se mohl z Německa přestěhovat do betelu v Solněčnom, který se tehdy stavěl.

Pro tyto ruské překladatele bylo těžké opustit ty, kdo po desetiletí zákazu překládali literaturu pro bratry za železnou oponou a kterým okolnosti nedovolily odjet s nimi do Ruska. Sedmnáct bratrů a sester spolu s dvěma bratry, kteří měli v Rusku sloužit jako zvláštní průkopníci, se s nimi v neděli 23. ledna 1994 se slzami v očích rozloučili a ze Selters odjeli.

„PRO PACIENTA JSEM BOHEM JÁ!“

Postoj, který lékaři a zdravotníci v Rusku řadu let měli k náboženským názorům svých pacientů, zakládali jednak na svém ateistickém vzdělání a jednak na faktu, že používání krve v sovětském zdravotnictví bylo všeobecně rozšířené. Když tedy svědkové žádali o bezkrevní léčbu, lékaři byli zaskočeni, a někdy reagovali dokonce hrubě.

Lékaři často říkali: „Pro pacienta jsem bohem já!“ Když s tím, co lékař řekl, pacient nesouhlasil, mohl být z nemocnice okamžitě propuštěn. Navíc postoj svědků Jehovových k transfuzím krve, který je založen na Bibli, jejich odpůrci často používali ve snaze zakázat dílo v Rusku.

V roce 1995 vzniklo v ruské odbočce oddělení nemocničních informací a začalo odborníkům ve zdravotnictví poskytovat správné informace o postoji svědků Jehovových ke krvi. Bratři zorganizovali několik seminářů, na nichž se starší z více než 60 výborů pro styk s nemocnicemi učili, jakým způsobem poskytovat lékařům a zdravotníkům nezbytné informace a jak vyhledávat ty, kteří jsou ochotni svědky léčit bez krve.

V Moskvě roku 1998 lékaři z Ruska a jiných zemí uspořádali mezinárodní konferenci nazvanou „Alternativy ke krevní transfuzi v chirurgii“. Byla to první konference tohoto druhu v Rusku a zúčastnilo se jí více než 500 lékařů z různých částí této země. V průběhu let 1998 až 2002 získali ruští lékaři dostatek zkušeností, a tak v několika velkých městech uspořádali mnoho podobných konferencí. Tyto konference vedly k vynikajícím výsledkům.

Doktor A. I. Voroběv, bývalý ministr zdravotnictví a hlavní hematolog Ruské federace, poslal oficiální dopis právníkům, kteří se zastávali práv pacientů z řad svědků Jehovových. Uvedl v něm, že poté, co lékaři přehodnotili svůj postoj ke krevním transfuzím, „úmrtnost rodiček se v naší zemi snížila o 34 procent“. Dále napsal: „Podle statistik našeho zdravotnictví byla úmrtnost rodiček osmkrát vyšší než v Evropě, a to kvůli tomu, že porodní asistentky podávaly matkám krevní transfuze, aniž to bylo zapotřebí.“

V roce 2001 Ministerstvo zdravotnictví Ruské federace poslalo lékařským institucím v celé zemi soubor nařízení. Psalo se v nich, že když krevní transfuzi pacient odmítne kvůli svému náboženskému přesvědčení, lékaři by to měli respektovat. V roce 2002 vydalo ruské Ministerstvo zdravotnictví Pokyny k používání krevních složek. Podle těchto směrnic měla být krevní transfuze podána pouze s písemným souhlasem pacienta. Uvádělo se v nich také, že pokud převod krevních složek pacient odmítne z náboženských důvodů, lékař by měl použít alternativní léčbu.

Díky spolupráci se zástupci oddělení nemocničních informací mnoho lékařů svůj postoj k používání krve změnilo. Jeden chirurg bratrům z tohoto oddělení řekl: „Od pacientů [z řad svědků] a od vás jsem slyšel, že odmítáte krevní transfuze ne z rozmaru, ale kvůli tomu, že to přikazuje Bible. Rozhodl jsem se, že si to ověřím. Přečetl jsem si všechny citace z Bible uvedené v materiálech od vás. Přemýšlel jsem o tom a dospěl jsem k závěru, že váš postoj je skutečně založen na Bibli. Proč o tom ale kněží mlčí? Když nyní přijde řeč na krev, říkám ostatním lékařům, že svědkové jsou lidé, kteří se drží toho, co je v Bibli.“ V současné době v Rusku spolupracuje se svědky Jehovovými více než 2 000 lékařů.

S RADOSTÍ SLOUŽÍ VE SVÉM PŘIDĚLENÍ

Arno a Soňa Tünglerovi, absolventi pobočky školy Gilead v Německu, slouží v různých ruských městech už od října 1993. Jak zde Jehovovo dílo pokračuje? Začtěte se do jejich vyprávění.

Arno: „Naším prvním přidělením byla Moskva. Už krátce po příjezdu jsme začali mít úkoly v teokratické škole. Po šesti týdnech jsem měl první přednášku na sjezdu. V našem novém sboru bylo asi 140 pokřtěných zvěstovatelů a jeho obvod byl tak velký, jako v Německu bývají kraje. Začali jsme sloužit poblíž průkopnického domova, kde jsme bydleli. Bylo úžasné, že jsme byli úplně prvními svědky, kteří tam kázali dům od domu!“

Soňa: „Přestože jsme rusky skoro neuměli, někdy jsme jen sami dva oslovovali lidi na ulici a nabízeli jim traktáty a jinou literaturu. Místní bratři a sestry nám hodně pomáhali a ochotně se s námi domlouvali do služby. Byli velmi laskaví a trpěliví a nechali nás mluvit, i když rusky jsme mluvili velmi špatně. Trpěliví byli také ti, kterým jsme vydávali svědectví. Poté, co se Sovětský svaz rozpadl, lidé začali projevovat o náboženství větší zájem.“

Arno: „Při učení ruštiny nám hodně pomohla služba dům od domu a to, že jsme měli biblická studia. Po čtyřech měsících, v lednu 1994, jsme už vedli 22 studií, takže jsme měli dost možností poslouchat a učit se hovorovou ruštinu.

Tehdy se na krajských a oblastních sjezdech dávalo křtít obrovské množství lidí. Někdy to bylo deset i více procent přítomných. V mnoha sborech však byl nedostatek odpovědných bratrů, kteří by tam sloužili jako starší a služební pomocníci. Jeden starší byl předsedajícím dozorcem dokonce v pěti sborech. Požádal mě, abych v jednom z nich přednesl proslov na Památné slavnosti. Přišlo 804 lidí a místnost museli opustit hned po skončení, protože se tam měl sejít další sbor. Stalo se však, že řečník nemohl kvůli nehodě dorazit včas, takže jsem měl proslov podruhé. Tentokrát tam bylo 796 přítomných. Jen v těchto dvou sborech se tedy Památné slavnosti zúčastnilo 1 600 lidí, z čehož je patrné, jak obrovský zájem o biblickou pravdu tam lidé v té době měli.“

JEHOVA ‚URYCHLUJE‘ SHROMAŽĎOVÁNÍ ‚ŽÁDOUCÍCH VĚCÍ‘

Ve svém Slově Jehova slíbil, že ‚urychlí‘ shromažďování ‚žádoucích věcí‘. (Iz. 60:22; Ag. 2:7) V roce 1980 bylo v Sankt Petěrburgu 65 zvěstovatelů. I když je KGB neustále sledovala, snažili se s obyvateli města mluvit o Bibli. V roce 1990 jich tímto neformálním způsobem sloužilo v různých částech města už přes 170. V březnu 1991 byla činnost svědků Jehovových v Rusku registrována a brzy nato bylo v Sankt Petěrburgu pět sborů. Mezinárodní sjezd, který se tam konal v roce 1992, a také další teokratické události přispěly k rychlému vzrůstu. V roce 2006 bylo v tomto městě více než 70 sborů.

Ve městě Astrachaň, poblíž hranic s Kazachstánem, byl v roce 1995 pouze jeden sbor. Nebyli tam žádní starší ani služební pomocníci. Přesto ale bratři uspořádali krajský sjezd i sjezdový den. Proslovy přednesli starší, kteří cestovali asi 700 kilometrů z Kabardinsko-Balkarska. Tito bratři předem nevěděli, kolik lidí se na těchto sjezdech dá pokřtít. Roman Skiba vypráví: „S jedním starším jsme přijeli dva týdny před sjezdem, abychom s místními zvěstovateli šli do kazatelské služby a abychom s těmi, kteří chtěli být pokřtěni, probrali otázky ke křtu. Nakonec jsme se ale do služby vůbec nedostali. Veškerý čas jsme strávili probíráním otázek s 20 zájemci o křest.“

V Jekatěrinburgu bratři v roce 1999 pozvali na Památnou slavnost několik prodejců z místního tržiště. Ti se zeptali, zda mohou vzít s sebou také své přátele. Svědkové byli velmi překvapeni, když se v sále najednou objevilo 100 lidí. I když byl tento pronajatý sál velký, někteří z přítomných museli stát.

BIBLICKÁ STUDIA S PADESÁTI ZÁJEMCI

V Ivanovské oblasti, která leží nedaleko Moskvy, začala kazatelská činnost ke konci roku 1991, kdy se tam přestěhovali Pavel a Anastasija Dimovi. Měli před sebou náročný úkol, totiž kázat v místě, kde žilo přes milion lidí. Jak začít? Rozhodli se pro jednoduchou a účinnou metodu — stolek s literaturou. Stolek postavili na hlavním náměstí a rozložili na něj brožury, časopisy a knihy. Kolemjdoucí se zastavovali a mnozí z nich projevili upřímný zájem. Ti pak byli pozváni na biblické studium. Nešlo o klasické domácí biblické studium, protože probíhalo v pronajaté místnosti a často na něj přišlo až 50 lidí. Studium se podobalo shromáždění a mělo dvě části. Nejdříve se probírala kniha Můžeš žít navždy v pozemském ráji a pak článek ze Strážné věže. Probíhalo třikrát týdně a trvalo tři hodiny. Taková studia se konala tři, a to v různých částech města. Do své zprávy Pavel vždycky napsal, že vede tři biblická studia. Jednou dostal otázku, proč jich vede tak málo, když většina zvěstovatelů jich má 10 až 20, a ukázalo se, že na každém takovém studiu je vlastně asi 50 zájemců. Bylo jasně patrné, že Jehova tomuto opatření žehná, protože mnozí z nich zakrátko vyjádřili touhu předávat dobrou zprávu dalším lidem. Po jednom studiu Pavel oznámil, ať ti, kdo se chtějí stát zvěstovateli, neodcházejí. Všichni zůstali a byli schváleni. Počet stolků s literaturou ve městě rostl a brzy jich na náměstích a v parcích bylo mnoho.

Přišel čas osvojit si i jiný druh služby — službu dům od domu. Jak s touto formou služby ale začít, když s ní téměř nikdo ze zvěstovatelů neměl žádné zkušenosti? Ti, kteří si přáli naučit se kázat dům od domu, chodili do služby s manželi Dimovými. Často bylo takových bratrů a sester mnoho. Někdy Pavel šel do služby s deseti zvěstovateli najednou. Lidi u dveří to kupodivu nezastrašilo a byli rádi, že mohou mluvit s celou skupinou. Někteří je dokonce všechny pozvali dovnitř.

Netrvalo dlouho a noví zvěstovatelé chtěli kázat i mimo město Ivanovo, a tak se začaly organizovat výjezdy do jiných měst v té oblasti. Zvěstovatelé jezdili ve skupinách po padesáti. Začali sloužit už ve vlaku cestou do místa, kam jeli, a pak se rozdělili do dvojic. Procházeli domy na sídlištích a zvali lidi na shromáždění, které pořádali ten večer. Na shromáždění bratři promítli naši videokazetu a jeden z nich měl přednášku. Na závěr bratři přítomným nabídli biblické studium, a ti, kteří o něj měli zájem, jim dali svou adresu. V některých městech Ivanovské oblasti bylo díky tomu vytvořeno až pět sborů.

Ve městě Ivanovo se v roce 1994 podílelo na službě 125 zvěstovatelů. Ten rok bylo na Památné slavnosti 1 008 přítomných a na oblastním sjezdu se jen z tohoto města dalo pokřtít 62 lidí. V jediném dni tak v podstatě vznikl nový sbor! V Ivanovské oblasti nyní pilně káže dobrou zprávu 1 800 zvěstovatelů Království.

POŘÁDÁME SJEZDY NAVZDORY ODPORU

Získat souhlas k pronájmu stadionu na uspořádání sjezdu nebylo v některých městech vůbec jednoduché. Například v Novosibirsku došlo k tomu, že odpůrci podníceni duchovními demonstrovali přímo před vstupem na stadion, kde se sjezd konal. Měli transparenty a na jednom z nich bylo napsáno: „Chraňte se před svědky Jehovovými!“ Demonstranté si však nevšimli, že poslední dvě písmena prvního slova se rozmazala, takže heslo vlastně znělo: „Chraňte svědky Jehovovy!“

V roce 1998 měli bratři problémy uspořádat krajský sjezd v Omsku. Odpůrci naléhali na místní úřady, které ředitele haly na poslední chvíli donutily, aby od smlouvy o pronájmu odstoupil. Na sjezd přijelo několik stovek lidí a shromáždilo se vedle haly. Vystrašený ředitel se bál o sebe i o halu a začal bratry prosit, ať lidem řeknou, aby se neuchylovali k násilí. Bratři ho ujistili, že nikdo nikomu neublíží. Delegáti sjezdu se na připomínku této události vyfotili a pak se pokojně rozjeli domů. Ředitel se tak přesvědčil, že svědkové Jehovovi jsou pokojní lidé. Sjezd se konal o dva týdny později v jiné hale. O tomto sjezdu se odpůrci dozvěděli pozdě, a tak přijeli až na konci programu.

SJEZD „POD HVĚZDAMI“

Ve dnech 22. až 24. srpna 2003 se ve městě Stavropol’ v oblasti Kavkazu měl konat jeden z několika oblastních sjezdů ve znakovém jazyce. Delegáti přijeli ze 70 měst Ruska. Hrozilo však, že kvůli prudkému odporu ze strany vedení města se sjezd neuskuteční. Den před začátkem totiž ředitel haly zrušil nájemní smlouvu. V pátek 22. srpna však bratři podepsali smlouvu s vedením cirkusu, které jim pronajalo cirkusový stan.

Program začal ve tři hodiny odpoledne, ale brzy po přestávce byla neočekávaně přerušena dodávka elektřiny. Delegáti zůstali klidně sedět na svých místech, porucha byla po hodině odstraněna, a program mohl pokračovat. Ten den sjezd skončil v půl desáté večer.

Druhý den sjezd začal v půl desáté ráno a vzápětí došlo k výpadku proudu. Brzy byla přerušena i dodávka vody. Jak mohli bratři pokračovat bez vody a světla? Deset minut před jedenáctou hodinou sjezdový výbor rozhodl, že se otevřou všechny vstupy do stanu, protože venku byl jasný slunečný den. Bratři však byli vynalézaví a ještě vynesli na ulici velká zrcadla, aby se sluneční světlo odráželo dovnitř a na řečníka. Posluchači teď sice viděli řečníka, ale on kvůli ostrému světlu neviděl do poznámek. Bratři proto vzali další zrcadla, aby odrážené světlo namířili na obrovskou kouli, která visela dolů ze šapito a na které byla spousta malých zrcátek. Potemnělý cirkusový stan byl najednou plný malých blikajících světélek a řečník i posluchači se mohli soustředit na program. Podle slov delegátů to byl výjimečný sjezd „pod hvězdami“.

Do cirkusu se přijel podívat starosta a několik zástupců města. Byli překvapeni, že sjezd pokračuje. Ze všeho nejvíc na ně však zapůsobilo chování delegátů. Nikdo se kvůli vzniklým problémům nebouřil ani si nestěžoval, ale všichni věnovali nerozdělenou pozornost tomu, co se dělo na pódiu. Když to všechno viděl náčelník policie, který se svědky dříve jednal hrubě, zapůsobilo to na něj natolik, že řekl: „V hloubi srdce jsem s vámi, ale žijeme ve světě, který vás nemá rád.“

Zástupci města odjeli a dodávka elektřiny byla brzy obnovena. I když první dva dny skončil sjezdový program pozdě večer, delegáti zůstali až do závěrečné modlitby. Navzdory odporu se počet přítomných den ode dne zvyšoval — v pátek jich bylo 494, v sobotu 535 a v neděli 611. V modlitbě na závěr bratr vyjádřil Jehovovi hlubokou vděčnost za tento nádherný sjezd. Delegáti se radostně rozjeli domů a byli ještě více odhodláni sloužit svému nebeskému Otci ke chvále jeho jména.

NESLYŠÍCÍ CHVÁLÍ JEHOVU

Mezi tisíci delegáty ze Sovětského svazu, kteří v roce 1990 navštívili zvláštní sjezd v Polsku, bylo několik neslyšících. Ti začali po takovém duchovním povzbuzení horlivě kázat. Už v roce 1992 bylo možné říci, že i tato část pole se bělá ke žni a že ‚žeň bude veliká‘. (Mat. 9:37) V roce 1997 byl založen první sbor znakového jazyka a po celém Rusku vznikaly skupiny neslyšících. V roce 2002 byl vytvořen první kraj znakového jazyka, což z hlediska rozlohy byl největší kraj na světě. V roce 2006 byl poměr mezi neslyšícími 1 zvěstovatel na 300 obyvatel, zatímco mezi slyšícími 1 zvěstovatel na 1000 obyvatel.

Bylo zapotřebí, aby ve znakovém jazyce byly k dispozici kvalitní překlady našich publikací. S překládáním se v ruské odbočce začalo v roce 1997. Jevdokija, neslyšící sestra, která je součástí týmu znakového jazyka, říká: „Sloužit v betelu a překládat naše publikace je pro mě velkou výsadou. Lidé ve světě neslyšícím nedůvěřují a pokládají je za méněcenné. V Boží organizaci je to ale úplně jinak. Vidím, že nám, neslyšícím, důvěřuje Jehova, protože nás používá k tomu, abychom předávali pravdu v našem jazyce dalším lidem. Navíc mezi Jehovovým lidem nemáme pocit méněcennosti, ale upřímně se radujeme z toho, že jsme součástí této velké rodiny.“

DOBRÁ ZPRÁVA ‚V KAŽDÉM JAZYCE‘

V Sovětském svazu se při obchodních stycích a při výuce ve školách používala především ruština, ale mluvilo se zde i dalšími 150 jazyky. Když se v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl na 15 zemí, mnoho lidí mluvících nejrůznějšími jazyky projevilo zájem o biblickou pravdu, a to především v zemích, které se osamostatnily. V souladu s textem ve Zjevení 14:6 se na tomto obrovském území začalo vynakládat intenzivní úsilí, aby dobrá zpráva byla kázána „každému národu a kmenu a jazyku a lidu“. Bylo tedy zapotřebí, aby Strážná věž začala vycházet ve 14 nových jazycích a duchovní pokrm tak mohl být poskytován desítkám tisíc nových učedníků. Ruská odbočka podporuje rozšiřování dobré zprávy tím, že dohlíží na překládání literatury do více než 40 jazyků, a díky tomu biblická pravda může na srdce lidí zapůsobit rychleji a intenzivněji než dříve.

Většinou z těchto jazyků se mluví na území Ruské federace. Například osetštinu můžete slyšet na ulicích v Beslanu a Vladikavkazu; burjatštinu, která je podobná mongolštině, v oblasti kolem jezera Bajkal; jakutštinu, což je altajsko-turkický jazyk, mezi pastevci sobů a obyvateli na Dálném východě, a navíc dalších 30 jazyků v oblasti Kavkazu. Po ruštině je druhým nejrozšířenějším jazykem tatarština, kterou v Rusku mluví více než pět milionů lidí, a to převážně v oblasti, která je známá jako Tatarstán.

Tataři jsou často ochotni přečíst si literaturu v tatarštině, ale jen málokdo si ji vezme v ruštině. Během kampaně se Zprávami Království č. 35 dostala jistá žena, která žije na venkově, výtisk Zpráv Království a písemně požádala o brožuru Vyžaduje v tatarštině. Jedna sestra jí brožuru poslala a přiložila krátké psaní. Žena jí nadšeně odpověděla osmistránkovým dopisem. Brzy začala pomocí publikací v tatarštině studovat Bibli. Jistý muž, který dostal v tatarštině brožuru Skutečně se Bůh stará, řekl, že mu pomohla získat správný náhled na situaci ve světě. Bez literatury v tatarštině by se takových výsledků nedosáhlo.

Jedna žena mluvící marijsky dostala Zprávy Království č. 35 ve svém jazyce. Když si je přečetla, chtěla se dozvědět víc, ale žije na venkově, kde v té době žádní svědkové nebyli. Jednou však jela do města a tam od někoho ze svědků dostala knihu Poznání a další literaturu v ruštině. Poté, co si tyto publikace sama prostudovala, začala v místě svého bydliště kázat a zanedlouho vedla studium se skupinou zájemců. Pak se dozvěděla, že ve městě Iževsk se koná sjezdový den, a cestovala tam, aby se dala pokřtít. Na sjezdu však zjistila, že ti, kdo chtějí být pokřtěni, musí nejprve dobře poznat Bibli. Bratři zajistili, aby s touto zájemkyní někdo vedl studium. To všechno bylo výsledkem toho, že si ta žena přečetla Zprávy Království ve svém jazyce.

Ve Vladikavkazu byl pouze jeden osetský sbor a na krajských a oblastních sjezdech se žádné proslovy do osetštiny netlumočily. Začalo se s tím až v roce 2002. Osetsky mluvící zvěstovatelé z toho měli obrovskou radost. Dokonce i ti, kdo uměli rusky dobře, řekli, že když slyšeli biblické poselství v rodném jazyce, hluboce to na ně zapůsobilo. Přispělo to k duchovnímu růstu tohoto sboru a mnoho dalších Osetů projevilo zájem o pravdu. V roce 2006 byl vytvořen osetský kraj a poprvé byly v tomto jazyce zorganizovány krajské sjezdy.

Skupinu v odlehlé vesnici Aktaš v Altajské republice jednou navštívili cestující dozorci. Ačkoli skupinu tvořilo pouze několik zvěstovatelů, v bytě se sešlo asi 30 lidí. Veřejné přednášce naslouchali všichni, ale během služebního proslovu, který měl oblastní dozorce, asi polovina přítomných odešla. Po shromáždění se oblastní dozorce místních zvěstovatelů zeptal, proč tolik lidí odešlo. Jedna starší Altajka lámanou ruštinou odpověděla: „Děláte důležitou práci, ale skoro nic jsem nerozuměla!“ Při příští návštěvě cestujícího dozorce byly jeho proslovy tlumočeny, takže všichni měli užitek z celého programu.

Ve Voroněži žije hodně zahraničních studentů. V roce 2000 jeden služební pomocník, který mluví čínsky, soukromě zorganizoval kurzy čínštiny. Mnoho svědků si uvědomilo, že je potřeba naučit se tento jazyk, a zanedlouho začali se studenty z Číny mluvit o pravdě. Přestože čínština je velmi těžký jazyk, bratři se nevzdali. V únoru 2004 byla v tomto městě založena čínská skupina. V dubnu téhož roku byl pokřtěn první čínský zájemce a po dvou měsících další. Na studium knihy v čínštině chodí v současné době skupina zájemců a vede se asi 15 biblických studií. S tím, jak se dobrá zpráva dostává do všech částí této ohromné země, ruská odbočka reaguje na další žádosti překládat více literatury do více jazyků.

PRŮKOPNÍCI DOSTÁVAJÍ ŠKOLENÍ

Škola průkopnické služby se v Rusku koná už několik let. V každé třídě bývá 20 až 30 průkopníků, kteří jsou většinou z blízkého okolí, a tak nemusí cestovat daleko. Když se ale škola pořádala v Rusku poprvé, bylo to jinak. Roman Skiba vypráví: „Škola průkopnické služby, na kterou si moc dobře pamatuji, byla v Jekatěrinburgu v roce 1996. Ve třídě bylo přes 40 bratrů a sester. Aby se školy mohli zúčastnit, cestovali stovky a někteří až 1 000 kilometrů.“

Světlana je pravidelná průkopnice a už od roku 1997 slouží neslyšícím. V lednu 2000 absolvovala školu průkopnické služby ve znakovém jazyce. Vypráví, že díky této škole zlepšila kvalitu své služby a lépe pochopila, co to znamená jednat podle křesťanských zásad v rodině a ve sboru. Říká: „Moje láska k druhým se prohloubila. Také jsem si uvědomila hodnotu spolupráce s bratry a sestrami, a ochotněji teď přijímám rady. Mnohem lépe také dokážu vést biblická studia, protože jsem při vyučování začala používat znázornění.“

O neslyšící se v duchovním ohledu stará také Aljona, která slouží jako pravidelná průkopnice ve městě Chabarovsk na Dálném východě. Aby to mohla dělat kvalitně, přála si účastnit se školy průkopnické služby ve znakovém jazyce. Jaké překážky musela překonat? Aljona vypráví: „Nejbližší průkopnická škola ve znakovém jazyce se konala v Moskvě, což je od Chabarovska asi 9 000 kilometrů. Abych tam mohla být, musela jsem cestovat vlakem osm dní tam a osm dní zpátky.“ Této oběti však vůbec nelitovala.

Kromě tříd pro průkopníky, kteří slouží mezi neslyšícími, se v letech 1996 až 2006 konaly v Rusku stovky dalších tříd školy průkopnické služby. Školení průkopníků přímo přispělo k celkovému zlepšení kazatelské služby a k růstu ve sborech. Marcin, který nyní slouží jako krajský dozorce, vzpomíná: „V roce 1995 jsem byl jmenován zvláštním průkopníkem ve sboru Kuncevo v Moskvě. Přišel jsem na veřejnou přednášku a na studium Strážné věže a připadal jsem si tam jako na krajském sjezdu. V sále bylo asi 400 lidí. V té době měl sbor 300 zvěstovatelů. Za necelých deset let z tohoto sboru vzniklo deset nových!

Když jsem v letech 1996 a 1997 sloužil jako krajský dozorce, byl jsem svědkem úžasného vzrůstu. Navštívil jsem například jeden sbor ve městě Volžskij ve Volgogradské oblasti, a když jsem se tam po šesti měsících vrátil, bylo tam o 75 zvěstovatelů víc. V podstatě tam mohl vzniknout nový sbor! Jen těžko lze popsat nadšení těchto nových horlivých bratrů a sester. Schůzky před službou se konaly v panelákových bytech a pravidelně se jich účastnilo až 80 zvěstovatelů. Mnozí museli stát na schodišti, protože v bytě zkrátka nebylo dost místa.“

MLADÍ CHVÁLÍ JEHOVU

O biblické poselství projevuje zájem mnoho mladých lidí, a to i přes odpor rodičů. Jedna 20letá sestra vzpomíná: „V roce 1995, když mi bylo devět let, vydali svědkové Jehovovi svědectví mým rodičům, ale oni pravdu nepřijali. Já jsem se chtěla o Bohu dozvědět víc. Naštěstí začala Bibli studovat moje kamarádka, která se mnou chodila do třídy, a já jsem se ke studiu připojila. Když se o tom dozvěděli rodiče, zakázali mi to. Někdy mě zamkli doma, abych nemohla jít na studium. Tak to pokračovalo až do mých 18 let. Pak jsem začala studovat na škole v jiném městě a tam jsem svědky vyhledala. Byla jsem šťastná, že ve studiu Bible mohu pokračovat! Jehovu jsem si zamilovala celým srdcem a na oblastním sjezdu v roce 2005 jsem byla pokřtěna. Ihned po křtu jsem začala s pomocnou průkopnickou službou. V současné době jsou biblické pravdě, která pro mě byla drahocenná už od dětství, příznivě nakloněni i rodiče.“

Jiná sestra vypráví: „V roce 1997, když mi bylo 15, mi svědkové nabídli časopis Probuďte se! Moc se mi líbil jeho název i obsah a chtěla jsem tyto časopisy dostávat pravidelně. Když můj otec zjistil, že je čtu, zakázal svědkům, aby k nám chodili. Za nějakou dobu začala Bibli se svědky Jehovovými studovat moje sestřenice a počátkem roku 2002 jsem s ní začala chodit na shromáždění do sálu Království. Tam jsem se dozvěděla, že někteří svědkové slouží jako misionáři a zatoužila jsem pomáhat druhým, aby poznali Boha. Sestřenice mi ale vysvětlila, že nejdřív musím přestat kouřit, začít se chovat podle Božích měřítek a nechat se pokřtít. Vzala jsem si její slova k srdci. Za šest měsíců jsem se dala pokřtít a ihned se přihlásila do pomocné průkopnické služby. Jsem šťastná, že jsem našla skutečný smysl života.“

HLEDÁNÍ ‚ŽÁDOUCÍCH VĚCÍ‘ V REPUBLICE SACHA

Jeden z krajů v Rusku zahrnuje Amurskou oblast a celé území Republiky Sacha. Ve služebním roce 2005 se v Jakutsku, hlavním městě této republiky, poprvé konal krajský sjezd a sjezdový den. Obzvlášť povzbuzující bylo, že na těchto sjezdech byli i původní obyvatelé, Jakutové.

Tento kraj je velmi rozlehlý, a proto byl rozdělen do pěti částí a každá z nich měla svůj vlastní sjezd. Když se tedy krajský dozorce potřeboval dostat z jednoho sjezdu na druhý, musel cestovat 24 hodin vlakem, pak 15 hodin autem a 3 hodiny letadlem.

Zima je tam velmi krutá a teploty klesají až pod –50 stupňů Celsia. I přesto zvěstovatelé káží nejen v domech na sídlištích, ale i ve čtvrtích s rodinnými domky.

Na začátku roku 2005 vznikly dvě nové skupiny. Jedna je ve vesnici Chaiyr vzdálené 80 kilometrů od pobřeží moře Laptěvů. V této vesnici, která leží za severním polárním kruhem a má asi 500 obyvatel, žijí čtyři sestry. V roce 2004 tam na Památnou slavnost přišlo 76 lidí. Když chce tuto skupinu navštívit krajský dozorce, musí nejprve letět asi 900 kilometrů letadlem a pak jet více než 450 kilometrů autem po zasněžených cestách.

Druhá skupina byla založena v odlehlé vesnici Ust’-Nera, která leží asi 100 kilometrů od vesnice Ojmjakon. V zimě tam teploty dosahují někdy až –60 stupňů Celsia. Loni se zvěstovatelé z této skupiny zúčastnili krajského sjezdu. Jeli ve dvou autech a museli cestovat asi 2 000 kilometrů tam i zpět převážně pustou krajinou v mrazu –50 stupňů Celsia.

Jeden krajský dozorce vyprávěl zajímavou zkušenost, ke které došlo ve výšce 4 000 metrů, na palubě letadla. „Během kampaně s brožurou Zůstaňte bdělí! probíhalo v našem kraji několik sjezdů. Spolu s oblastním dozorcem jsme letěli na další sjezd. Tyto brožury jsme už ale neměli u sebe, a tak jsme letušce nabídli brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? Řekla, že už nějakou biblickou literaturu dostala, a k našemu překvapení nám ukázala výtisk brožury Zůstaňte bdělí! Velmi nás potěšilo, že naši bratři byli ve službě tak horliví. Během rozhovoru prošel kolem druhý pilot. To, co zaslechl, ho zaujalo, a k rozhovoru se připojil. Povídali jsme si skoro až do přistání, a protože to, o čem jsme mluvili, bylo pro něj zajímavé, vzal si několik časopisů s tím, že je dá přečíst celé palubní posádce.“

DOBRÁ ZPRÁVA NA SACHALINU

Na ostrov Sachalin, který leží severně od Hokkaidó, nejsevernějšího japonského ostrova, se svědkové Jehovovi poprvé dostali koncem 70. let minulého století. Bratři z Vladivostoku, kteří v té oblasti dohlíželi na kazatelskou činnost, povzbudili Sergeje Sagina, aby se na tento ostrov přestěhoval a kázal místním lidem. Sergej pracoval v přístavu a snažil se o Bibli mluvit se spolupracovníky. Zakrátko vedl několik biblických studií. I když později musel z ostrova odjet, semínka pravdy tam přinesla své ovoce.

Sjezdy, které se v letech 1989 a 1990 konaly v Polsku, mnoho svědků z Ruska podnítily k tomu, aby se přestěhovali tam, kde je více zapotřebí kazatelů. Manželé Sergej a Galina Averinovi se v roce 1990 přestěhovali z Chabarovska na Dálném východě do Korsakova na Sachalinu. O několik měsíců později dva průkopníci a několik dalších zvěstovatelů odjeli do Južno-Sachalinska, kde tehdy byla pouze jedna sestra.

Jedním z těch dvou průkopníků byl Pavel Sivulskij, který nyní slouží v betelu a je synem Pavla Sivulského, o němž byla zmínka již dříve. Vypráví: „Po příjezdu do Južno-Sachalinska jsme se s jedním bratrem ubytovali v hotelu, protože se nám hned nepodařilo najít podnájem. Začali jsme sloužit dům od domu přímo vedle hotelu, a když jsme s lidmi mluvili, ptali jsme se jich, zda nepronajímají nějaký pokoj. Někdy se nás lidé ptali, kam mají přijít, aby mohli v rozhovoru pokračovat, ale my jsme jim museli říct, že zatím bydlíme v hotelu a že jakmile nějaké bydlení najdeme, pozveme je k nám. Úpěnlivě jsme se modlili k Jehovovi, aby nám pomohl najít ubytování a práci. Jehova tyto modlitby vyslyšel a brzy jsme měli obojí. Jedna žena nám nabídla, že můžeme bydlet v jejím bytě. Nechtěla žádné nájemné, a dokonce nám vařila, takže jsme mohli více času věnovat službě. Bylo patrné, že nás Jehova podporuje. Zanedlouho jsme vedli mnoho biblických studií a založili několik studijních skupin knihy.“

Jak sbor rostl, přibývalo průkopníků. Byli velmi horliví a tak se ochotně dělili o dobrou zprávu i s lidmi v dalších částech ostrova. Službě v tomto rychle rostoucím sboru Jehova velmi žehnal. Po třech letech, v roce 1993, zde bylo už osm sborů.

Po nějaké době mnoho zvěstovatelů z ostrova odjelo, a to jednak kvůli špatné hospodářské situaci a jednak proto, aby sloužili tam, kde to bylo více zapotřebí. Jejich úsilí přispělo k dalšímu růstu. Nyní v centru města Južno-Sachalinsk stojí krásný sál Království a na ostrově je devět sborů a čtyři skupiny, což je jeden kraj.

AČKOLI JE MNOHO PROTIVNÍKŮ, OTEVÍRAJÍ SE DVEŘE K ČINNOSTI

V prvním století apoštol Pavel napsal: „Byly [mi] otevřeny velké dveře, které vedou k činnosti, ale je mnoho protivníků.“ (1. Kor. 16:9) O dva tisíce let později se počet odpůrců nezmenšil. V letech 1995 až 1998 moskevská prokuratura dala čtyřikrát podnět k trestnímu řízení proti svědkům Jehovovým. Byli obviněni z podněcování lidí k náboženské nesnášenlivosti, z rozvracení rodin, protistátní činnosti a zasahování do práv jiných občanů. Když tato obvinění nebyla potvrzena, byla v roce 1998 na svědky podána občansko-právní žaloba založená na stejných neopodstatněných obviněních.

Asi o rok později ministerstvo spravedlnosti znovu zaregistrovalo Administrativní centrum svědků Jehovových v Rusku a potvrdilo, že ani svědkové Jehovovi, ani jejich literatura nepropagují nic, co by lidi podněcovalo k náboženské nesnášenlivosti, rozvracení rodin nebo k zasahování do lidských práv. Prokuratura nicméně vznesla proti svědkům stejná obvinění.

Někteří profesoři religionistiky si však uvědomují, že svědkové Jehovovi zakládají své nauky výhradně na Bibli. Doktor N. S. Gordienko, profesor religionistiky na Ruské státní pedagogické univerzitě A. I. Gercena v Sankt Petěrburgu, říká: „Když odborníci obviňují svědky Jehovovy kvůli jejich naukám, neuvědomují si, že vlastně vznášejí obvinění proti Bibli.“

Moskevský městský soud přesto nařídil, aby svědkům Jehovovým v Moskvě bylo odebráno jejich právní postavení. To však bratrům nezabránilo, aby plnili biblický příkaz dělit se o dobrou zprávu s dalšími lidmi. Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že lidé žijící v Moskvě se musí v otázce náboženského přesvědčení rozhodnout sami. Pokud by toto jejich právo někdo omezoval, zasahoval by tak do svobod občanů. Svědkové v Moskvě tedy budou i nadále kázat a vyučovat biblickou pravdu, a tak plnit Ježíšův příkaz. (Mat. 28:19, 20) V současné době rozhodnutí Městského soudu v Moskvě přezkoumává Evropský soud pro lidská práva.

Když v září 1998 začala soudní jednání týkající se toho, zda svědkové Jehovovi v Moskvě budou zbaveni právního postavení, bylo v tomto městě 43 sborů. O osm let později jich bylo 93. Jehova svému lidu slíbil: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch.“ (Iz. 54:17) V roce 2007 svědkové Jehovovi uspořádali na moskevském olympijském stadionu Lužniky oblastní sjezd, který navštívilo 29 040 účastníků a 655 bylo pokřtěno.

BOŽÍ JMÉNO JE V RUSKU VELIKÉ

Jehova Bůh řekl slova, která jsou zapsána u Malachiáše 1:11: „Od východu slunce až po jeho západ bude . . . mé jméno veliké mezi národy.“ Každý východ slunce přináší nové příležitosti najít v této obrovské zemi ještě další lidi, kteří touží najít pravdu. Jen v minulém služebním roce bylo v Rusku pokřtěno více než sedm tisíc lidí. To je nepopiratelný důkaz toho, že „Car carů“, jak je Ježíš nazván v ruské Bibli, své poddané při kazatelské činnosti podporuje. (Mat. 24:14; Zjev. 19:16)

„Jehovův den přijde jako zloděj,“ napsal apoštol Petr. (2. Petra 3:10) Svědkové Jehovovi v Rusku jsou proto rozhodnuti využít zbývající čas, aby našli ty, kdo jsou správně nakloněni k věčnému životu, ať už jsou z jakéhokoli národa, kmene, jazyka nebo lidu.

[Poznámka pod čarou]

^ 353. odst. Viz článek „Altajci — Lidé, které jsme si oblíbili“ uveřejněný v Probuďte se! z 22. června 1999.

[Praporek na straně 110]

„Kdybychom proti vám cokoli našli, byť i jen kapičku prolité krve, všechny bychom vás postříleli“

[Praporek na straně 128]

„Kdybychom vás nechali na svobodě, přidalo by se k vám mnoho sovětských obyvatel. Pro náš stát tedy představujete vážnou hrozbu“

[Praporek na straně 219]

„Vaši lidé se objeví, krabice s literaturou vezmou a jsou pryč.“

[Rámeček a obrázek na straně 69]

Co je Sibiř?

Co se vám vybaví, když se řekne Sibiř? Představíte si drsnou, nehostinnou divočinu s nesmírně tuhými zimami? Vidíte pustou krajinu, kam byli posíláni do vyhnanství lidé, kteří se dostali do konfliktu se sovětskou diktaturou? Taková představa sice odpovídá skutečnosti, ale jen zčásti.

Sibiř je ohromná oblast, která je rozlehlejší než Kanada, druhá největší země na světě. Rozloha Sibiře je více než 13 milionů čtverečních kilometrů. Táhne se od Uralu na východ až k Tichému oceánu, a od Mongolska a Číny až k Severnímu ledovému oceánu. Je to oblast s obrovským nerostným bohatstvím, k němuž patří ropa a zemní plyn. Je také významnou zásobárnou dřeva. Jsou zde pohoří, údolní pláně, mokřady, jezera a mohutné řeky.

Po dobu asi 150 let byla Sibiř místem, kam byli lidé posíláni do vězení, na nucené práce a do vyhnanství. Během 30. a 40. let dvacátého století Josif Stalin poslal do sibiřských pracovních táborů miliony lidí. V roce 1949 a 1951 tam bylo deportováno asi 9 000 svědků z Moldavska, pobaltských republik a Ukrajiny.

[Rámeček a obrázky na straně 72 a 73]

Stručný přehled

Země

Rusko je největším státem na světě. Od západu na východ měří 7 700 kilometrů a od severu na jih 3 000 kilometrů. Celková rozloha této země je 17 075 400 čtverečních kilometrů a táhne se přes neuvěřitelných 11 časových pásem. Rusko tedy obepíná téměř polovinu severní polokoule. Je v něm nejvyšší hora a nejdelší řeka v Evropě a také nejhlubší jezero na světě.

Lidé

Rusové tvoří 80 procent obyvatelstva. Kromě nich však v Rusku žije přes 70 dalších etnických skupin. Některé z nich čítají pouhých několik tisíc lidí, zatímco jiné přes milion.

Jazyk

Úředním jazykem je ruština, kterou ovládají v podstatě všichni obyvatelé Ruska. Kromě ní se však v této zemi mluví dalšími více než 100 jazyky, přičemž některé z nich jsou mateřštinou pro téměř milion lidí.

Hospodářství

Rusko patří k největším světovým producentům ropy a zemního plynu. Mezi další významná průmyslová odvětví patří lesnictví, těžba nerostných surovin a zpracovatelský průmysl.

Jídlo

Vydatné pokrmy z masa, ryb, zelí nebo kysaného mléka se jedí s černým žitným chlebem, bramborami a pohankou. Ruská kuchyně je bohatá na tuky a uhlovodany, aby poskytla dost energie na dlouhou tuhou zimu. Typickým jídlem jsou například pelmeně (těstoviny plněné masem), a to buď v polévce nebo polité smetanou. Jiným tradičním jídlem jsou pirožky plněné zelím, masem, sýrem nebo rajčaty. K oblíbeným polévkám patří boršč nebo takzvané šči neboli zelňačka.

Podnebí

Léta bývají horká, zatímco zimy jsou tuhé s krátkými dny. Jaro a podzim jsou velmi krátké, a tak ruskému podnebí dominuje zima a léto.

(Mapy Ruska na stranách 116 a 167)

[Obrázky]

Kreml

Elbrus, Kabardinsko-Balkarsko

Medvěd hnědý, Kamčatka

[Rámeček na straně 92 a 93]

Bitva o srdce a mysl

Sovětská vláda se nesnažila svědky Jehovovy vyhladit. Jejím cílem bylo přesvědčit je — ať už argumentací nebo násilím —, aby přijali sovětskou ideologii. K tomuto účelu vláda využívala KGB (Výbor státní bezpečnosti) neboli sovětskou tajnou službu. Níže jsou uvedeny některé metody KGB.

Domovní prohlídky: Prováděly se dokonce i v noci. U některých křesťanů byly tak časté, že se kvůli tomu museli s rodinou přestěhovat.

Sledování: K tomu patřilo odposlouchávání telefonů, kontrola pošty a instalace odposlouchávacích zařízení v domovech bratrů.

Pokuty a narušování shromáždění: Po celém Sovětském svazu státní orgány sledovaly místa, kde se bratři scházeli. Při razii byla všem přítomným uložena pokuta, jejíž výše často dosahovala až poloviny průměrné měsíční mzdy, a někdy i více.

Úplatkářství a vydírání: Výměnou za spolupráci nabízela KGB některým svědkům Jehovovým byt v centru Moskvy a také auto. V mnoha případech bylo bratrům řečeno, že pokud spolupracovat odmítnou, budou na mnoho let posláni do pracovních táborů.

Propaganda: Ve filmech, televizi a novinách byli svědkové líčeni jako lidé, kteří pro společnost představují nebezpečí. Ve věznicích a pracovních táborech byla organizována „školení“, na nichž byli bratři osočováni, že Bibli používají jen jako zástěrku pro politickou agitaci. Tato propaganda měla za následek diskriminaci — učitelé dávali dětem svědků horší známky a zaměstnavatelé odmítali bratrům poskytovat sociální dávky a dovolenou, ačkoli na ně měli zákonný nárok.

Infiltrace: Agenti KGB předstírali zájem o dobrou zprávu, studovali Bibli a dávali se pokřtít. Někteří z nich se v organizaci dostali do odpovědného postavení. Jejich cílem bylo překazit kazatelské dílo tím, že mezi svědky zasévali nedůvěru a působili mezi nimi rozdělení.

Vyhnanství: Svědkové byli posíláni do odlehlých částí Ruska. Tam byli nuceni vykonávat namáhavou fyzickou práci 12 hodin denně a měli sotva co jíst. V zimě se museli potýkat s krutým mrazem, zatímco v létě s komáry a ovády.

Zabavování majetku a rozdělování rodin: Státní orgány křesťanům zabavovaly půdu, domy a majetek. V některých případech byly rodičům odebrány děti.

Posměch a bití: Mnoho svědků, včetně žen, bylo terčem násilných útoků a posměchu. Někteří byli biti obzvlášť krutě.

Věznění: Cílem bylo přimět svědky k tomu, aby zapřeli svou víru, a izolovat je od spolukřesťanů.

Pracovní tábory: Svědkové Jehovovi se v takových táborech dostávali až na hranici úplného vyčerpání. Často museli vykopávat pařezy obrovských stromů. Bratři pracovali také v uhelných dolech nebo stavěli silnice a železnice. Uvěznění lidé byli odděleni od svých rodin a žili v barákách.

[Rámeček a obrázek na straně 96 a 97]

Dvakrát jsem byl odsouzen k smrti

PJOTR KRIVOKULSKIJ

ROK NAROZENÍ 1922

ROK KŘTU 1956

Z JEHO ŽIVOTA Předtím než poznal pravdu, studoval na teologickém semináři. Celkem strávil 22 let ve věznicích a pracovních táborech. Zemřel v roce 1998.

V ROCE 1940 začali svědkové z Polska kázat na Ukrajině v místě mého bydliště. Navštívil mě pomazaný bratr, který se jmenoval Kornej. Mluvili jsme spolu celou noc a já jsem došel k závěru, že to, co mi o Bohu říkal, je pravda.

V roce 1942 nacistická vojska postoupila na východ, a tak se z místa, kde jsem žil, musela sovětská armáda stáhnout. Zavládla naprostá anarchie. Ukrajinští nacionalisté mě nutili, abych bojoval jak proti Němcům, tak proti Rusům. Když jsem to odmítl, zmlátili mě až do bezvědomí a vyhodili na ulici. Ještě ten večer se vrátili a odvedli mě na místo, kde se prováděly hromadné popravy. Tam se mě znovu zeptali, jestli budu sloužit ukrajinskému národu. Pevně a nahlas jsem jim odpověděl: „Budu sloužit jedině Jehovovi Bohu!“ Nato mě odsoudili k trestu smrti. Když jeden z vojáků vydal rozkaz, aby mě zastřelili, jiný popadl samopal a zařval: „Nestřílet! Ještě se nám může hodit.“ Jiný muž mě ve vzteku začal bít a přísahal, že mě do týdne zastřelí. Za pár dnů byl ale zabit on sám.

V březnu 1944 se sovětská armáda do naší oblasti vrátila a vojáci odvedli všechny muže, včetně mě. Tentokrát vojáky potřebovali sověti. Na shromaždišti jsem se potkal s Kornejem, oním bratrem, který mě seznámil s pravdou. Bylo tam dalších 70 svědků. Všichni jsme se drželi stranou od ostatních a vzájemně se povzbuzovali. Přistoupil k nám nějaký důstojník a zeptal se nás, proč stojíme odděleně. Kornej mu vysvětlil, že jsme křesťané, a proto nemůžeme vzít do ruky zbraň. Okamžitě ho odvedli a řekli nám, že bude zastřelen. Už jsme ho nikdy neviděli. Začali nám vyhrožovat, že dopadneme stejně jako on — že nás všechny postřílejí. Pak se nás jednoho po druhém ptali, jestli vstoupíme do armády. Když jsem odmítl, tři vojáci a jeden důstojník mě odvedli do lesa. Velitel přečetl rozsudek jménem vojenského tribunálu: „Za odmítnutí nosit uniformu a chopit se zbraně bude zastřelen.“ Vroucně jsem se modlil k Jehovovi a říkal jsem si, zda mu bude má služba přijatelná, když jsem ještě neměl příležitost dát se pokřtít. Náhle jsem zaslechl rozkaz: „Na nepřítele pal!“ Vojáci ale mířili do vzduchu. Potom mě důstojník začal mlátit. Byl jsem odsouzen na deset let do vězení a skončil jsem v jednom pracovním táboře v Gorkijské oblasti, ve střední části Ruska.

Byl jsem propuštěn v roce 1956 a později jsem se oženil s Reginou, věrnou křesťanskou sestrou. Byli jsme spolu šest měsíců, když mě nečekaně znovu zatkli a odsoudili na dalších deset let.

Když jsem byl nakonec propuštěn, jeden důstojník mi řekl: „V Sovětském svazu pro vás není místo.“ Velmi se však mýlil. Je nádherné žít s vědomím, že země patří Jehovovi a že je to on, kdo rozhoduje o tom, kdo na ní bude žít věčně! (Žalm 37:18)

[Rámeček a obrázek na straně 104 a 105]

„Děvčata, není některá z vás svědek Jehovův?“

JEVGENIJA RYBAKOVÁ

ROK NAROZENÍ: 1928

ROK KŘTU: 1946

Z JEJÍHO ŽIVOTA: Narodila se na Ukrajině a byla odvedena do Německa, kde poznala pravdu. Nyní Jehovovi věrně slouží v Rusku.

JEDNOU v neděli jsem z okna slyšela někoho nádherně zpívat. Byli to svědkové Jehovovi. Krátce nato jsem začala chodit na jejich shromáždění. Nedokázala jsem pochopit, proč Němci pronásledují jiné Němce kvůli víře. Moji krajané, se kterými jsem byla do Německa odvedena, mě kvůli tomu, že jsem se scházela s Němci, začali nenávidět. Jedna z mých bývalých přítelkyň se na mě jednou rozkřičela a pak mi dala facku. Ostatní se začaly smát.

V roce 1945 jsme byli osvobozeni a já jsem se vrátila na Ukrajinu. Dědeček mi řekl: „Tvoje matka se asi zbláznila. Vyhodila všechny své ikony a teď má nového Boha.“ Když jsme s maminkou byly samy, vzala Bibli a přečetla mi z ní, že Bůh modlářství nenávidí. Pak mi vyprávěla, že chodí na shromáždění svědků Jehovových. Padla jsem jí kolem krku a se slzami v očích jí pošeptala: „Maminko, já jsem taky svědek Jehovův!“ Obě jsme se radostí rozplakaly.

Maminka byla horlivá v kazatelské službě. Protože téměř všichni bratři byli uvězněni v táborech, byla pověřena, aby vedla skupinku. Její horlivost mě nakazila.

V roce 1950 jsem byla kvůli své náboženské činnosti uvězněna a odsouzena k 10 letům v pracovním táboře. Společně se čtyřmi dalšími sestrami mě odvezli do města Usol’je-Sibirskoje na Sibiři. Od dubna 1951 jsme pracovaly na stavbě železnice. Těžké železniční pražce jsme nosily na ramenou, dvě z nás vždy nesly jeden. Holýma rukama jsme také přenášely a pokládaly 10metrové kolejnice. Jedna vážila asi 320 kilogramů. Byly jsme velmi unavené. Jednou, když jsme se zcela vyčerpané vracely z práce domů, blízko nás zastavil vlak plný vězňů. Z okénka se vyklonil muž a zeptal se: „Děvčata, není některá z vás svědek Jehovův?“ Najednou byla únava pryč. „Je tady pět sester!“ zavolaly jsme. Ti vězňové byli naši milovaní bratři a sestry, kteří byli vypovězeni z Ukrajiny. Zatímco vlak stál, plni dojmů nám vyprávěli, co se stalo a jak došlo k tomu, že byli posláni do vyhnanství. Pak nám děti zarecitovaly básničky, které bratři složili. Vojáci si nás nevšímali, a tak jsme mohli být chvíli spolu a navzájem se povzbudit.

Z města Usol’je-Sibirskoje nás přesunuli do velkého tábora nedaleko Angarsku. Tam bylo 22 sester. Všechno, včetně kazatelských obvodů, měly dobře zorganizované. Díky tomu jsme si dokázaly udržet pevný vztah k Jehovovi.

[Rámeček a obrázek na straně 108 a 109]

Několikrát mě poslali do „pátého kouta“

NIKOLAJ KALIBABA

ROK NAROZENÍ: 1935

ROK KŘTU: 1957

Z JEHO ŽIVOTA: V roce 1949 byl poslán do vyhnanství do oblasti Kurgan na Sibiři.

ZDÁLO se, že každý svědek Jehovův v Sovětském svazu je sledován. Život nebyl zrovna jednoduchý, ale Jehova nám dával potřebnou moudrost. Kvůli své náboženské činnosti jsem byl v dubnu 1959 uvězněn. Nechtěl jsem vyzradit nikoho z bratrů, a tak jsem se rozhodl, že všechno popřu. Vyšetřovatel mi ukázal fotografie bratrů a sester a chtěl vědět jejich jména. Řekl jsem mu, že nikoho z nich nepoznávám. Pak mi ukázal fotografii mého vlastního bratra a zeptal se: „Je tohle váš bratr?“ Odpověděl jsem mu: „Nedovedu říct, jestli je to on nebo ne. Opravdu nevím.“ Na to mi vyšetřovatel ukázal moji fotografii a zeptal se: „A tohle jste vy?“ Odpověděl jsem: „Ten člověk vypadá jako já, ale jestli jsem to opravdu já, to nedokážu říct.“

Na více než dva měsíce mě zavřeli do cely. Každé ráno jsem děkoval Jehovovi za jeho milující laskavost. Pak jsem si připomněl nějaký verš z Bible a sám se sebou si o něm povídal. Potom jsem si zazpíval jednu píseň Království, ale jen potichu, protože zpívání na cele bylo zakázáno. Po písni jsem si zopakoval nějaké myšlenky z Bible.

V táboře, kam jsem byl poslán, bylo už mnoho svědků. Podmínky tam byly velmi tvrdé, a dokonce jsme spolu ani nesměli mluvit. Bratři byli často posíláni na samotku, neboli do pátého kouta, jak se tomu říkalo. Já jsem se v pátém koutě ocitl několikrát. Vězňové tam dostávali k jídlu pouze 200 gramů chleba na den. Spal jsem na dřevěném prkně, na kterém byl silný plech. Sklo v oknech bylo rozbité a všude lítali komáři. Jako polštář mi sloužily boty.

Každý bratr si našel vlastní skrýš na literaturu. Já jsem se rozhodl, že si ji schovám do koštěte, se kterým jsem zametal. Dozorce při prohlídkách sice pečlivě prohledal každé místečko, ale podívat se do koštěte ho ani nenapadlo. Literaturu jsme ukrývali také ve zdi. Naučil jsem se plně důvěřovat Jehovově organizaci. Jehova vidí a zná všechno a každému ze svých věrných služebníků pomáhá. Vždycky pomohl i mně.

Ještě před tím, než byla má rodina v roce 1949 vypovězena do vyhnanství, můj otec říkával, že Jehova může věci zařídit tak, aby se pravda dostala k lidem na daleké Sibiři. Neuměli jsme si tenkrát představit, jak by se to asi mohlo stát. Nakonec se ukázalo, že to byla samotná vláda, kdo tisícům upřímných lidí na Sibiři umožnil poznat pravdu.

Když se naší zemí přehnala vlna politických změn, bratři s nadšením využili příležitost a v roce 1989 vycestovali do Polska na mezinárodní sjezd. Tyto dny se nesmazatelně zapsaly do naší paměti. Po závěrečné modlitbě jsme zůstali stát a dlouho jsme tleskali. Byl to nádherný pocit. Během let jsme zažívali různé těžkosti a problémy, ale slzy v očích jsme měli jen zřídkakdy. Když jsme se však v Polsku loučili s našimi milovanými bratry, slzy se nám z očí jen řinuly a nikdo z nás je nedokázal — a ani nechtěl — zastavit.

[Rámeček a obrázek na straně 112 a 113]

Všechno dělám kvůli dobré zprávě

PJOTR PARCEJ

ROK NAROZENÍ 1926

ROK KŘTU 1946

Z JEHO ŽIVOTA Se svědky Jehovovými se setkal v roce 1943. Byl ve dvou nacistických koncentračních táborech a v pracovním táboře v Rusku. Později, v době zákazu, sloužil jako krajský dozorce.

ZÁKLADNÍ biblické nauky jsem poznal v nacistickém Německu a hned jsem o nich začal mluvit s lidmi, které jsem znal. Mnozí z nich se ke mně v uctívání Jehovy připojili. V roce 1943 mě jeden kněz udal gestapu. Byl jsem zatčen a obviněn z toho, že mladé lidi podněcuji k protistátní činnosti. Brzy jsem byl poslán do vyhlazovacího tábora v polském Majdaneku. To, že jsem v táboře byl v kontaktu s dalšími bratry a sestrami, bylo pro mě velkým přínosem. Naše odhodlání kázat se upevnilo. Mnoho vězňů projevilo o biblickou pravdu zájem, a tak jsme hledali způsoby, jak o Jehovově Království kázat dalším. Jednou jsem dostal 25 ran dvojitým bičem. Potom jsem se postavil a nahlas poděkoval: „Danke schön!“. Jeden Němec na to zareagoval: „Podívejte se na něj! My ho zbijeme a on nám za to ještě poděkuje!“ Měl jsem záda samou podlitinu.

Práce byla těžká a byli jsme úplně vyčerpaní. Ti, kdo zemřeli, byli spáleni v krematoriu, které bylo v provozu nepřetržitě. Myslel jsem, že tam brzy skončím taky. Vypadalo to, že se z tábora nedostanu živý. Zachránilo mě ale to, že jsem se zranil. Relativně zdraví vězňové museli pracovat, ale ostatní byli posláni do jiných táborů. O dva týdny později jsem byl převezen do koncentračního tábora v Ravensbrücku.

Ke konci války kolovaly zvěsti, že Němci nás brzy všechny postřílejí. Pak jsme se dozvěděli, že stráže utekly. Vězni pochopili, že jsou nyní volní, a tak se rozprchli. Já jsem skončil v Rakousku, kde po mně chtěli, abych se přihlásil k armádě. Okamžitě jsem to odmítl s tím, že kvůli svému náboženskému přesvědčení jsem byl v koncentračních táborech. Dovolili mi tedy, abych se vrátil domů na Ukrajinu, která byla tehdy součástí Sovětského svazu. V roce 1949 jsem se oženil s Jekaterinou, která se stala mou věrnou životní partnerkou. V roce 1958 jsem byl zatčen a poslán do pracovního tábora v Mordvinsku.

Po propuštění jsem se podílel na tisku biblické literatury. Jednou v roce 1986 jsme pracovali celou noc a vytiskli 1 200 stránek. Naskládali jsme je na zem, na postele, zkrátka kam se dalo. Pak se z ničeho nic objevil agent KGB, který si přišel údajně „jen popovídat“. Jekaterina se ho zeptala, kam se chce posadit, aniž si uvědomila, že by mohl chtít jít dovnitř. Naštěstí se rozhodl zůstat na verandě. Kdyby tehdy šel dál, určitě bychom byli zatčeni.

Stále se snažíme žít v souladu se slibem, který jsme Bohu dali, a všechno dělat kvůli dobré zprávě. Máme šest dětí, 23 vnoučat a dvě pravnoučata a všichni věrně slouží Jehovovi. Jsme vděčni Bohu za to, že naše děti nadále chodí v pravdě.

[Rámeček na straně 122]

Samovazba

V rámci sovětského trestního systému byli do samovazby obvykle posíláni například ti, kdo dobrovolně neodevzdali náboženskou literaturu. Vězni dostali obnošený bavlněný oděv a byli zavřeni do cely.

Jak taková cela vypadala? Byla zhruba tři čtvereční metry „velká“, byla v ní tma, vlhko, špína a velmi chladno, zejména v zimních měsících. Betonové stěny měly hrubý povrch. V asi metr tlusté zdi bylo malé okno, jehož sklo bylo mnohdy rozbité. Trochu světla dávala elektrická žárovka připevněná do výklenku ve zdi a zakrytá kusem děravého plechu. Sedět se dalo jen na betonové podlaze nebo na úzkém výčnělku, který tvořil něco jako lavičku. Člověk však na něm nevydržel sedět příliš dlouho, protože ho brzy začaly bolet nohy a záda a protože ho tlačila hrubá zeď.

Večer stráže strčily dovnitř nízkou dřevěnou bednu na spaní, vyztuženou kovovými pásy. Na prknech a kovu se sice dalo ležet, ale vězni stejně zimou nemohli usnout. Přikrývky neměli žádné. K jídlu většinou dostávali 300 gramů chleba denně a každé tři dny řídkou polévku.

Jako záchod sloužila v podstatě jen díra v podlaze, ze které šel neskutečný zápach. V některých celách byl větrák, který smrad z odpadních trubek vháněl dovnitř, a dozorci ho někdy zapínali ve snaze vězně demoralizovat a zhoršit jejich strádání.

[Rámeček a obrázek na straně 124 a 125]

Mordvinský tábor č. 1

V letech 1959 až 1966 se v tomto táboře, kde mohlo být najednou až 600 vězňů, vystřídalo více než 450 bratrů. V Mordvinské oblasti bylo takových táborů nucených prací celkem 19 a kolem tábora č. 1 byl třímetrový plot z ostnatého drátu, který byl pod proudem. Za tímto plotem bylo dalších 13 plotů z ostnatého drátu. Půda v okolí tábora byla vždy čerstvě uhrabaná, aby byly vidět stopy, kdyby se někdo pokusil utéct.

Cílem toho, že svědkové Jehovovi byli naprosto odříznuti od okolního světa, byla snaha fyzicky a psychicky je zlomit. Bratrům se však dařilo uvnitř tábora organizovat teokratickou činnost.

Z tábora byl vytvořen kraj, který měl svého krajského dozorce a skládal se ze čtyř sborů, ve kterých bylo celkem 28 studijních skupin. Aby bratři všem pomohli zůstat duchovně silní, rozhodli, že se bude konat sedm shromáždění týdně. Zpočátku měli k dispozici pouze jednu Bibli, takže udělali rozpis, podle kterého si jednotlivé sbory Bibli půjčovaly. Jakmile to bylo možné, bratři začali Bibli ručně opisovat. Každou biblickou knihu přepsali do jednoho sešitu a originál potom ukryli na bezpečné místo. Díky tomu se bratři ve všech čtyřech sborech mohli držet jednotného rozpisu čtení Bible. Organizovali také studium Strážné věže. Sestry, které chodily navštěvovat své manžely, tyto časopisy pašovaly do tábora různým způsobem — miniaturní kopie měly schovány v ústech a v podpatcích nebo si kopie na tenkých listech papíru vplétaly do vlasů. Mnozí bratři byli za opisování literatury posíláni na samotku, a to až na 15 dní.

Na samotce byli bratři odloučeni od ostatních vězňů a strážní dohlíželi na to, aby tam svědkové nic nečetli. Ostatní bratři však našli způsob, jak jim opatřit duchovní pokrm. Někdo z nich vylezl na střechu budovy, ze které bylo vidět na dvorek, kam chodili ti, kteří byli posláni na samotku. Měl připravené biblické texty na papírkách, ze kterých udělal kuličky o průměru asi jeden centimetr. Pomocí trubičky je postupně foukal směrem k bratrovi, který se dole procházel na dvorku. Ten předstíral, že si musí zavázat tkaničku a přitom duchovní pokrm nenápadně sebral.

Ke snídani a k večeři dostávali vězni ovesnou kaši s trochou bavlníkového oleje. K obědu býval řídký boršč nebo jiná polévka a jednoduché hlavní jídlo. Chléb pro vězně vypadal jako plsť, která se dává do bot. Ivan Mikitkov vzpomíná: „V tomto táboře jsem strávil sedm let a téměř pořád jsem trpěl velkými bolestmi žaludku.“

Bratři zůstali pevní ve víře. To, že byli odříznuti od okolního světa, Božím věrným služebníkům po duchovní stránce neublížilo. Nepřestali projevovat víru a lásku k Bohu a svým bližním. (Mat. 22:37–39)

[Rámeček a obrázek na straně 131 a 132]

„Proč pláčeš?“ zeptala se

POLINA GUTŠMIDTOVÁ

ROK NAROZENÍ 1922

ROK KŘTU 1962

Z JEJÍHO ŽIVOTA Manželka Viktora Gutšmidta. Když byla ve vězení, všimla si laskavého jednání svědků Jehovových.

VĚŘILA jsem komunistické ideologii a oddaně ji podporovala. Přesto mě v květnu 1944 komunisté zatkli a poslali do pracovního tábora ve Vorkutě. Tři roky mi nikdo neřekl důvod mého zatčení. Nejprve jsem si myslela, že došlo k omylu, a čekala, až mě pustí na svobodu. Místo toho mi bylo řečeno, že jsem byla odsouzena na 10 let, a to údajně za protistátní výroky.

Měla jsem určité zkušenosti ve zdravotnictví, a tak jsem během prvních let v táboře pracovala v nemocnici. V roce 1949 jsem byla převezena do tábora pro politické vězně v Intě, kde byl mnohem přísnější režim. Mezi vězni panovala atmosféra vzdoru, otupělosti a zoufalství, byla rozšířena hrubost a nemravnost. Proslýchalo se, že každý v táboře bude brzy zastřelen nebo odsouzen na doživotí, což napjatou atmosféru ještě zhoršovalo. Někteří situaci neunesli a psychicky se zhroutili. Vězni jeden druhému nevěřili a nenáviděli se, protože mnozí z nich byli udavači. Lidé se uzavírali do sebe a snažili se nějak přizpůsobit, aby přežili. V táboře vládlo sobectví a chamtivost.

Byla zde však skupina asi 40 žen, které se nápadně lišily od ostatních. Stály vždycky při sobě, byly půvabné, upravené, laskavé a přátelské. Většinou to byly mladé ženy, a některé dokonce dívky. Dozvěděla jsem se, že to jsou věřící lidé, svědkové Jehovovi. Ostatní vězni k nim přistupovali různě. Někteří s nimi jednali hnusně a nenávistně. Jiní obdivovali jejich chování, a to hlavně lásku, kterou měly mezi sebou. Když například některá z nich onemocněla, ostatní se u ní střídaly a pečovaly o ni. Takové jednání bylo v táboře zcela neobvyklé.

Udivovalo mě, že ačkoli v této skupině byly ženy mnoha národností, chovaly se k sobě přátelsky. Já jsem v té době naprosto ztratila chuť žít. Jednou, když už jsem byla úplně na dně, seděla jsem a brečela. Tehdy za mnou přišla jedna z těch dívek a zeptala se: „Polino, proč pláčeš?“

„Já už nechci žít,“ odpověděla jsem.

Ta dívka se jmenovala Lidija Nikulinová a začala mě utěšovat. Vyprávěla mi o tom, co je smyslem života, jak Bůh vyřeší všechny problémy lidstva, a o mnoha dalších věcech. V červenci 1954 jsem byla propuštěna. V té době jsem toho od svědků Jehovových věděla už hodně a těšila jsem se, až k nim budu patřit i já.

[Rámeček a obrázek na straně 140 a 141]

Z vojenského inženýra kazatel dobré zprávy

VLADIMIR NIKOLAJEVSKIJ

ROK NAROZENÍ 1907

ROK KŘTU 1955

Z JEHO ŽIVOTA Během svého života byl v mnoha různých táborech a vězeních. Celkem byl přemístěn 256krát. Zemřel v roce 1999.

V  ROCE 1932 jsem ukončil studia na Moskevském institutu sdělovací techniky. Do roku 1941 jsem pracoval jako technik a později jako vedoucí projektant na jedné moskevské vysoké škole s technickým zaměřením. Navrhoval jsem speciální zařízení pro válečné lodě. Během války jsem byl vzat do vazby a nakonec poslán do pracovního tábora v středním Kazachstánu, konkrétně do vesnice Kengir.

Zde upoutala mou pozornost skupina svědků Jehovových, protože byli jiní než ostatní. Celkem jich tam bylo asi 80. V táboře bylo přibližně 14 000 vězňů a byli umístěni ve třech blocích. Kontrast mezi svědky a ostatními byl zvláště patrný během povstání, k němuž v Kengiru došlo roku 1954. Svědkové Jehovovi se ke vzpouře nepřipojili, a dokonce odmítli podílet se i na její přípravě. Svůj postoj se snažili vysvětlit ostatním. Obdivoval jsem jejich vnitřní klid. To, jak se chovali, na mě zapůsobilo natolik, že jsem se začal zajímat o jejich náboženství. Po nějaké době jsem svůj život zasvětil Jehovovi. V táboře svědkové procházeli různými zkouškami víry. Zvlášť náročná byla situace, kdy ozbrojené síly za použití tanků vzpouru potlačily.

Jednou mi bylo řečeno, že z Moskvy přijeli dva generálové, a to jenom proto, že se mnou chtěli mluvit. Jeden z nich mi řekl: „Vladimire, přestaň s tím. Jsi přece vojenský inženýr a projektant. Tvoje země tě potřebuje. Chceme, aby ses vrátil ke své práci. Přece ti nemůže vyhovovat společnost takových nevzdělanců?“

„Já nemám být na co pyšný,“ odpověděl jsem. „Nadání, které člověk má, dostal od Boha. Ti, kdo ho poslouchají, zažijí Tisíciletou vládu Kristova Království, kde lidé budou dokonalí a budou vzdělaní v pravém slova smyslu.“

Byl jsem rád, že jsem měl možnost s těmito generály mluvit o pravdě. Několikrát se mě pokoušeli přemluvit, abych se vrátil k tomu, co jsem dělal předtím. Řekl jsem jim ale, aby už za mnou nechodili a nechali mě v táboře s mými duchovními bratry, které hluboce miluji.

V roce 1955 byl můj trest zrušen. Začal jsem pracovat jako projektant v jedné firmě, která s armádou neměla nic společného. Moje úsilí hojně zasévat semena pravdy vedlo k tomu, že jsem začal studovat Bibli s rodinou jednoho technika. Zanedlouho se všichni členové této rodiny stali svědky Jehovovými a horlivými kazateli. Příslušníci KGB mě však sledovali a při domovní prohlídce našli v mém bytě biblickou literaturu. Byl jsem odsouzen ke 25 letům vězení a poslán na Sibiř do pracovního tábora ve městě Krasnojarsk. Během svého života jsem byl v mnoha různých táborech a vězeních. Jednou jsem spočítal, že jsem byl přemístěn celkem 256krát.

[Rámeček a obrázek na straně 147 a 148]

Potřebovali jsme velké kufry

NADĚŽDA JAROŠOVÁ

ROK NAROZENÍ 1926

ROK KŘTU 1957

Z JEJÍHO ŽIVOTA Pravdu poznala v koncentračním táboře Ravensbrück. Po návratu do Sovětského svazu mnoho let pracovala jako kurýr. Nyní žije v Kavkazsku.

KDYŽ jsem se v roce 1943 ocitla v koncentračním táboře, ztratila jsem chuť žít. V tomto stavu jsem byla až do doby, než jsem se setkala se svědky Jehovovými. Byla jsem pak velmi šťastná, že domů na Ukrajinu se vracím s pevnou nadějí na věčný život v pozemském ráji. Abych svou víru posilovala, začala jsem si dopisovat se svými duchovními sestrami. KGB však moje dopisy zachytila a zanedlouho jsem byla odsouzena k 15 letům ve vězeňském táboře.

V listopadu 1947 jsem byla poslána do tábora v Kolymě, kde jsem po celou dobu trestu neměla žádný kontakt se svědky. Jehova mi pomáhal kázat. Jedna z vězeňkyň, která se jmenovala Jevdokija, projevila o Bibli zájem. Spřátelily jsme se a vzájemně se podporovaly, jak po stránce duchovní, tak citové. Měla jsem jen velmi malé biblické poznání, ale to, co jsem věděla, mi stačilo, abych Jehovovi zůstala věrná.

Počátkem roku 1957, rok po mém propuštění, jsem se přestěhovala do Sujeticha v Irkutské oblasti. Bratři mě tam vřele přijali a postarali se o mě. Pomohli mi najít práci a bydlení. Největší radost jsem ale měla z toho, že mě požádali, abych se v Jehovově organizaci podílela na určitých úkolech. Jelikož jsem ještě nebyla sestra, pokřtili mě v jedné velké kádi s vodou. Nyní mi tyto úkoly už mohli svěřit. Jednalo se o doručování biblické literatury a korespondence.

Literaturu bylo nutné dopravit na různá místa po celé Sibiři, středním Rusku a západní Ukrajině. Vše muselo být předem pečlivě naplánováno. K doručení zásilky literatury na západní Ukrajinu byly potřeba velké kufry. Jednou se mi na Jaroslavském nádraží v Moskvě rozbil zámek na kufru a všechna literatura se rozsypala. Snažila jsem se nezpanikařit, modlila se a beze spěchu ji sbírala. Nějak se mi podařilo všechno nacpat zpátky do kufru a rychle z nádraží odejít. Naštěstí si mě nikdo nevšiml.

Jindy jsem zase dva kufry plné literatury vezla vlakem přes Moskvu z Ukrajiny na Sibiř. Jeden z nich jsem dala pod spodní lůžko v kupé. Zakrátko přistoupili dva cestující. Byli to agenti KGB a kromě jiného se bavili o svědcích, kteří podle nich „šíří literaturu a agitují proti Sovětskému svazu“. Snažila jsem se zůstat klidná, abych nevyvolala žádné podezření. Vždyť ti dva muži vlastně seděli na naší literatuře!

Kdykoli jsem někam vezla literaturu nebo se podílela na jiných úkolech, vždy jsem byla připravena na to, že mě mohou zatknout. Zažila jsem mnoho situací, které mě naučily ve všem spoléhat na Jehovu.

[Rámeček a obrázek na straně 158 a 159]

„Ti vaši lidé jsou úplně jiní“

ZINAJDA KOZYREVOVÁ

ROK NAROZENÍ 1919

ROK KŘTU 1958

Z JEJÍHO ŽIVOTA Strávila řadu let v různých táborech a zemřela v roce 2002.

JIŽ od dětství jsem toužila sloužit Bohu. Jedna kamarádka mi v tom chtěla pomoci, a tak mě v roce 1942 vzala do ruského pravoslavného kostela, abych podle jejích slov „neskončila v pekle“. Jakmile však kněz zjistil, že jsem Osetka, odmítl mě pokřtít. Když mu ale kamarádka dala nějaké peníze, svůj postoj změnil a křest provedl. Já jsem však dál hledala pravdu. Stýkala se s adventisty, letničáři a baptisty, a kvůli tomu jsem byla odsouzena k nuceným pracím. V táboře jsem se pak setkala se svědky a hned jsem pochopila, že jsem našla pravdu. Po propuštění v roce 1952 jsem se vrátila domů a začala kázat dobrou zprávu.

Jednoho prosincového dne roku 1958 jsem časně ráno uslyšela hlasité bušení na dveře. Dovnitř vtrhli vojáci a začali prohledávat dům. Dva z nich mě v koutě hlídali. Probudil se i otec a dostal velký strach o rodinu, zvláště o své syny. Naši měli pět synů, já byla jediná dcera. Když otec viděl, jak vojáci prohledávají všechny pokoje i podkroví, dovtípil se, že to má něco společného s mou vírou. Popadl pušku a zařval na mě: „Ty americká špionko!“ Snažil se mě zastřelit, ale vojáci mu pušku vytrhli. Bylo to absurdní — chtěl mě zabít vlastní otec. Po skončení prohlídky mě v nákladním autě odvezli pryč, ale já byla ráda, že jsem naživu. Kvůli náboženské činnosti jsem byla odsouzena k deseti letům ve vězení.

Propustili mě v prosinci 1965, ještě před tím, než jsem si odpykala celý trest. Rodiče sice byli rádi, že mě vidí, ale otec si nepřál, abych zůstala u nich doma. Kupodivu ho však pracovníci KGB donutili, aby mi umožnil mít v jeho domě trvalé bydliště, a dokonce mi pomohli najít práci. Otec se ke mně choval stejně nepřátelsky jako předtím, ale po nějaké době se jeho postoj začal měnit. Potkával totiž duchovní bratry a sestry, kteří ke mně chodili na návštěvu. Moji tělesní bratři nepracovali, opíjeli se a byli agresivní. Jednou mi otec řekl: „Vidím že ti vaši lidé jsou úplně jiní, než jsem si myslel. Chci ti dát jednu samostatnou místnost, abyste tam mohli mít ta vaše shromáždění.“ Nevěřila jsem vlastním uším! Otec pro mě vyhradil velkou místnost a řekl: „Neboj se. Když se všichni sejdete, budu hlídat, aby se tam nikdo nedostal.“ A skutečně, protože všichni věděli, že otec je neústupný člověk, nikdy nás nikdo nerušil.

Křesťanská shromáždění jsme tedy pořádali pod naší vlastní střechou a pod ochranou Jehovy i mého otce. Scházelo se u nás až 30 lidí, což v té době byli všichni svědkové v Osetsku. Když jsem se podívala z okna na ulici a viděla, jak tam rodiče sedí a střeží nás, měla jsem nádherný pocit. Dnes v Osetsku oznamuje Jehovovo Království přibližně 2 600 horlivých zvěstovatelů. (Iz. 60:22)

[Rámeček a obrázek na straně 162 a 163]

Byl jsem jediný svědek, který v táboře zůstal

KONSTANTIN SKRIPČUK

ROK NAROZENÍ 1922

ROK KŘTU 1956

Z JEHO ŽIVOTA Pravdu poznal v roce 1953 v pracovním táboře, kde byl o tři roky později pokřtěn. Kvůli své víře strávil ve vězení nepřetržitě 25 let. Zemřel v roce 2003.

POČÁTKEM roku 1953 jsem ve vězeňské cele poznal bratra, který se jmenoval Vasilij. Řekl, že se tam dostal kvůli víře v Boha. Nemohl jsem pochopit, jak může být někdo poslán do vězení kvůli své víře. Vrtalo mi to hlavou, takže tu noc jsem vůbec nespal. Následující den mi to Vasilij vysvětlil. Díky společným rozhovorům jsem postupně dospěl k přesvědčení, že Bible je kniha od Boha.

V roce 1956 jsem byl pokřtěn. Koncem toho roku se stalo, že při prohlídce u nás jeden dozorce našel velké množství biblické literatury. Vyšetřování trvalo skoro celý rok. V roce 1958 jsem byl kvůli náboženské činnosti odsouzen ke 23 letům ve vězení. V tu dobu jsem v různých táborech již strávil pět a půl roku. Celkem jsem si odseděl 28 let a 6 měsíců, aniž bych byl jedinkrát propuštěn na svobodu.

V dubnu 1962 mě soud označil za „zvláště nebezpečného zločince“ a byl jsem přeložen do tábora s nejvyšší ostrahou, kde jsem strávil 11 let. Tento tábor byl z mnoha důvodů „jedinečný“. Například denní příděl potravy na osobu byl v hodnotě 11 kopějek, což tehdy nestačilo ani na bochník chleba. Měřím 192 centimetrů a v té době jsem vážil pouhých 59 kilogramů. Svraštělá kůže se mi sloupávala po celém těle.

Vzhledem k tomu, že jsem byl manuálně zručný, často mě posílali opravovat různé závady v bytech úředníků. Lidé ze mě neměli strach ani přede mnou neschovávali věci ve svém bytě. Když manželka jednoho úředníka zjistila, že budu pracovat u nich doma, nedala ten den svého šestiletého syna do školky. Byla to absurdní situace — „zvláště nebezpečný zločinec“ celý den sám v bytě se šestiletým dítětem. Bylo jasné, že nikdo z nich mě nepokládá za zločince, natož „zvláště nebezpečného“!

Postupně byli z tábora propuštěni na svobodu všichni bratři. V roce 1974 jsem byl jediný svědek, který tam zůstal. V táboře jsem strávil dalších sedm let. V srpnu roku 1981 jsem byl nakonec propuštěn. Celou tu dobu mě Jehova duchovně podporoval. Jak? Po těch sedm let jsem dostával Strážnou věž v dopisech. Tyto dopisy, které obsahovaly úhledně opsané články z nového čísla, mi pravidelně posílal jeden bratr. Táborový cenzor mi pokaždé předával dopis již otevřený. Oba jsme přesně věděli, co obsahuje. Dodnes nevím, co ho vedlo k tomu, že podstupoval takové riziko. Jsem však rád, že tam těch celých sedm let pracoval právě on. Ze všeho nejvíc jsem ale vděčný Jehovovi. Během té doby jsem se naučil důvěřovat mu a čerpat od něj sílu. (1. Petra 5:7)

[Rámeček a obrázek na straně 168 a 169]

Po válce jsem se vrátil do Ruska

ALEXEJ NEPOCHATOV

ROK NAROZENÍ 1921

ROK KŘTU 1956

Z JEHO ŽIVOTA Pravdu poznal v roce 1943 v koncentračním táboře Buchenwald. V ruských vězeních strávil 19 let. Více než 30 let sloužil jako pravidelný průkopník, z toho většinu času pod zákazem.

JAKO dvacetiletý byl Alexej poslán do nacistického koncentračního tábora Osvětim. Později byl převezen do tábora Buchenwald, kde poznal pravdu. Krátce před jeho propuštěním mu dva pomazaní bratři řekli: „Alexi, bylo by dobré, kdyby ses po válce vrátil do Ruska. V této obrovské zemi jsou ženci zvláště zapotřebí. Podmínky jsou tam velmi náročné, tak se připrav na všechny druhy zkoušek. Budeme se modlit za tebe i za ty, kdo ti budou naslouchat.“

V roce 1945 se díky britské armádě Alexej dostal na svobodu. Vrátil se do Ruska, kde byl krátce nato odsouzen k deseti letům ve vězení, protože odmítl jít k volbám. Alexej píše: „Zpočátku jsem tam byl jediný svědek. Modlil jsem se k Jehovovi, aby mi pomohl najít ty, kdo ho touží poznat. Zanedlouho nás tam už ale bylo 13! Během celé té doby jsme neměli žádnou naši literaturu. A tak jsme si biblické texty vypisovali z románů, které jsme si půjčovali ve vězeňské knihovně.“

Alexej si odpykal desetiletý trest a po propuštění odešel do oblasti, o které věděl, že tam mnoho lidí věří v Ježíše. Vypráví: „Ti lidé byli duchovně hladoví. Přicházeli za mnou ve dne v noci a brali s sebou i děti. Všechno, co jsem jim řekl, si ověřovali v Bibli.“

Během několika dalších let Alexej pomohl ke křtu více než 70 lidem. Jednou z nich byla Maria, která se stala jeho manželkou. Alexej vzpomíná: „KGB mě sledovala. Byl jsem zatčen a odsouzen k 25 letům ve vězení. Potom byla zatčena i Maria. Než došlo k soudnímu procesu, byla sedm měsíců na samotce. Vyšetřovatel jí řekl, že když zapře Jehovu, bude ihned propuštěna. Maria odmítla. Byla odsouzena k sedmi letům v pracovním táboře. Jedna sestra si naši malinkou dcerku vzala k sobě a starala se o ni.“

Alexej a Maria byli propuštěni před odpykáním celého trestu. Odstěhovali se do Tverské oblasti. Tam se proti nim ostře stavěli státní orgány i místní lidé. Jeden ze sousedů jim zapálil dům. V následujících letech byli nuceni mnohokrát se přestěhovat a na každém z těch míst přivedli k pravdě další lidi.

Alexej říká: „Během těch let ve vězení jsme neměli možnost číst Boží Slovo. Když jsme se dostali na svobodu, dali jsme si za cíl číst Bibli každý den. S Marií jsme ji přečetli již více než 40krát. Právě z Božího Slova čerpáme sílu a horlivost do služby.“

Alexej strávil celkem čtyři roky v nacistických koncentračních táborech a 19 let v ruských vězeních a táborech. Za 30 let, kdy byl v průkopnické službě, pomohli s Marií desítkám lidí, aby poznali Jehovu a zamilovali si ho.

[Rámeček a obrázek na straně 177 a 178]

Ten voják měl pravdu

REGINA KUKUŠKINOVÁ

ROK NAROZENÍ 1914

ROK KŘTU 1947

Z JEJÍHO ŽIVOTA Ačkoli mnoho let neměla žádné spojení se sborem, věrně kázala dobrou zprávu.

V ROCE 1947 mě na tržišti oslovila jedna sestra. Ještě ten večer jsem ji navštívila a několik hodin jsme spolu mluvily. Okamžitě jsem se rozhodla, že stejně jako ona, i já budu horlivě sloužit Jehovovi. Řekla jsem jí: „Když kážeš ty, budu i já.“

Kvůli kazatelské činnosti jsem pak roce 1949 byla ve Lvově na Ukrajině zatčena. Byla jsem vdaná a měla dvě malé dcerky. V neveřejném přelíčení mě tříčlenná porota odsoudila ke smrti zastřelením. Když jedna soudkyně přečetla rozsudek, dodala: „Vzhledem k tomu, že máte dvě děti, rozhodli jsme se pro mírnější trest. Místo ke smrti jste odsouzena k 25 letům ve vězení.“

Odvedli mě do cely, ve které byli pouze muži. Už o mně věděli, že jsem svědek Jehovův. Když slyšeli, že jsem dostala 25 let, divili se, že jsem tak klidná. Jeden mladý voják, který mě z vězení doprovázel k místu, odkud jsem měla být převezena do tábora, mi podal balíček s jídlem a laskavě řekl: „Neboj se, všechno dopadne dobře.“

Až do roku 1953 jsem byla v táboře v severním Rusku. Bylo tam mnoho sester z různých republik Sovětského svazu. Měly jsme mezi sebou takovou lásku, jaká je mezi členy rodiny.

Snažily jsme se vydávat svědectví dobrým chováním, protože jsme doufaly, že některé vězeňkyně to podnítí, aby také začaly sloužit Bohu. V táboře jsme musely pracovat tvrdě a mnoho hodin. Byla jsem sice propuštěna před odpykáním celého trestu, ale ocitla jsem se v jiné formě izolace. Více než pět let jsem neměla spojení s žádným sborem. To bylo mnohem horší než vězení. Ale i v těchto náročných podmínkách jsem vždy cítila, že Jehova mě podporuje a miluje. Hodně jsem četla Bibli a rozjímala, což mě duchovně posilovalo.

Jehova mi pak neobvyklým způsobem pomohl, abych bratry našla. V novinách Sovětskaja Rossija jsem četla hanlivý článek o našich bratrech v Osetsku v jihozápadní části Ruska. Psalo se v něm, že činnost svědků Jehovových je namířena proti sovětské společnosti. Článek konkrétně uváděl jména a adresy bratrů i sester. Byla jsem tak šťastná! Napsala jsem jim, že se s nimi chci sejít. Když jsme se pak sešli, spolukřesťané mě nesmírně povzbudili a řekli, že Jehova dovolil, aby tento článek vyšel proto, abych získala kontakt na Boží lid.

Nyní je mi 92 let. A musím říct, že ten voják měl pravdu. Po celý můj život, navzdory těžkostem, vždycky všechno nakonec dopadlo dobře.

[Rámeček a obrázek na straně 188 a 189]

Udělali jsme své „stanové kolíky“ tak silné, jak to jen šlo

DMITRIJ LIVYJ

ROK NAROZENÍ 1921

ROK KŘTU 1943

Z JEHO ŽIVOTA Dvacet let sloužil v ruském zemském výboru a nyní je starším v jednom sboru na Sibiři.

V ROCE 1944, šest měsíců před koncem druhé světové války, jsem kvůli křesťanské neutralitě stál před vojenským soudem. Byl jsem odsouzen ke smrti zastřelením, ale pak byl tento trest změněn na deset let v pracovně-nápravném táboře.

V lednu 1945 jsem se dostal do tábora, který ležel v severním Rusku u města Pečora v Republice Komi. Mezi stovkami vězňů zde bylo deset bratrů. Jediné vydání Strážné věže, které jsem měl, mi bylo zabaveno, a tak jsme neměli žádný duchovní pokrm. Byl jsem natolik vyčerpaný, že jsem vůbec nemohl pracovat. Když jsme se myli ve společné umývárně, jeden bratr mi řekl, že vypadám jako kostlivec. Byl jsem tak zubožený, že mě nakonec odvezli do vězeňské nemocnice ve Vorkutě.

Když jsem se po nějaké době trochu zotavil, poslali mě pracovat do pískovny. Za necelý měsíc jsem byl opět úplně vyzáblý. Lékař se domníval, že vyměňuji jídlo za tabák, ale já jsem mu řekl, že patřím ke svědkům Jehovovým, a ti nekouří. V tomto táboře jsem strávil více než dva roky. I když tam žádný další svědek nebyl, vždycky jsem našel někoho, kdo chtěl dobré zprávě naslouchat, a někteří na ni příznivě reagovali.

Jednou mi příbuzní poslali ručně opsanou Strážnou věž. Jak se ke mně ale dostala, když dozorce každý balík důkladně prohlédl? Stránky přeložené napůl byly schovány ve dvojitém dnu plechovky a pokryty silnou vrstvou tuku. Vězeňský dozorce plechovku prorazil, a když neobjevil nic podezřelého, dal mi ji. Tento zdroj ‚živé vody‘ mi na nějakou dobu vystačil. (Jan 4:10)

V říjnu 1949 jsem byl před vypršením trestu propuštěn na svobodu a v listopadu jsem se vrátil domů na Ukrajinu. Doslechli jsme se, že několik bratrů odjelo do Moskvy, aby zaregistrovali naši činnost. Státní orgány však nebyly ochotny svědky Jehovovy v Sovětském svazu oficiálně uznat.

V noci 8. dubna 1951 nás a další rodiny svědků Jehovových naložili do nákladních vagonů a poslali na Sibiř. Za dva týdny jsme již byli uprostřed Sibiře, ve vesnici Chazan v Irkutské oblasti.

Čerpali jsme povzbuzení z textu u Izajáše 54:2: „Prodluž své stanové šňůry a stanové kolíky si udělej silné.“ Měli jsme pocit, že toto proroctví naplňujeme. Kdo z nás by se dobrovolně přestěhoval na Sibiř? Uvědomoval jsem si, že své stanové kolíky musíme udělat tak silné, jak to jen jde. Proto žiji na Sibiři již více než 55 let.

[Rámeček a obrázek na straně 191 a 192]

Nikdy jsem neměla vlastní bydlení

VALENTINA GARNOVSKÁ

ROK NAROZENÍ 1924

ROK KŘTU 1967

Z JEJÍHO ŽIVOTA Ve vězeních a táborech strávila 21 let, z toho 18 let před svým křtem. Pomohla poznat pravdu 44 lidem. Zemřela v roce 2001.

ŽILA jsem s maminkou v západním Bělorusku. Se svědky Jehovovými jsem se setkala v únoru 1945. Zastavil se u nás doma jeden bratr a ukázal nám několik myšlenek z Bible. Přišel jenom třikrát a pak už jsem ho nikdy neviděla. Přesto jsem začala vydávat svědectví sousedům a známým. Státní orgány mě zatkly a odsoudily k osmi letům v táboře. Byla jsem poslána do Uljanovské oblasti.

Doufala jsem, že v táboře najdu nějaké svědky, a proto jsem pozorovala ostatní vězeňkyně a naslouchala, o čem si povídají. V roce 1948 jsem zaslechla, jak jedna z nich mluví o Božím Království. Jmenovala se Asja. Byla jsem nesmírně šťastná, že je tu někdo, s kým mohu mluvit o duchovních věcech. Zanedlouho přišly do našeho tábora další tři sestry. Neměly jsme skoro žádnou literaturu, a tak jsme se aspoň snažily být co nejvíc spolu.

V roce 1953 mě pustili na svobodu, ale o tři a půl roku později jsem byla kvůli kazatelské činnosti odsouzena k deseti letům ve vězení. V roce 1957 mě odvezli do tábora Kemerovo, kde bylo asi 180 sester. Vždy jsme tam měly nějakou biblickou literaturu. V zimě jsme ji schovávaly do sněhu a v létě do trávy nebo do země. Při prohlídkách jsem mívala na ramenou velký šátek, jehož konce jsem svírala v dlaních, ve kterých jsem měla opisy naší literatury. Vždycky když mě převáželi do jiného tábora, dala jsem si na hlavu čepici, kterou jsem si ušila, a do ní schovala několik Strážných věží.

Nakonec jsem byla poslána do tábora v Mordvinsku. Zde jsme měly Bibli, která byla ukryta na bezpečném místě. Mohly jsme se do ní podívat pouze v přítomnosti sestry, která zodpovídala za to, aby se s ní nic nestalo. Předtím jsem Bibli viděla pouze jedinkrát, a to u bratra, který mě v roce 1945 seznámil s pravdou.

Když jsem byla v roce 1967 propuštěna, odstěhovala jsem se do města Angren v Uzbekistánu. Tam jsem své zasvěcení Jehovovi symbolizovala křtem ve vodě. Poprvé od doby, kdy mi bylo vydáno svědectví, jsem se setkala s bratry. Celou dobu jsem totiž byla jenom v ženských táborech. Všichni v našem sboru byli horliví v kazatelské službě, a tak jsem si ji rychle zamilovala i já. V lednu 1969 bylo kvůli kázání zatčeno osm bratrů a pět sester z našeho sboru. Já byla mezi nimi. Dostala jsem tříletý trest jako „zvláště nebezpečný zločinec“. Kázala jsem však dál, a proto jsem byla mnohokrát poslána na samotku.

Se ženami, které o biblickou pravdu projevily zájem, jsem vedla studium. Obvykle probíhalo pod dekou. Měly jsme totiž zakázáno povídat si během procházek. Kdyby nás přistihli, poslali by nás na samotku. Měly jsme jenom ručně psanou literaturu, a tu jsme stále znovu opisovaly.

Nikdy jsem neměla vlastní bydlení. Všechno, co mám, by se vešlo do jednoho kufru. Nicméně služba Jehovovi mi vždy přinášela štěstí a uspokojení.

[Rámeček a obrázek na straně 200 a 201]

Vyšetřovatel mě duchovně posílil

PAVEL SIVULSKIJ

ROK NAROZENÍ 1933

ROK KŘTU 1948

Z JEHO ŽIVOTA Opakovaně byl podroben ideologické převýchově. Nyní slouží jako sborový starší.

V ROCE 1958 mě kvůli náboženské činnosti zatkli. Důstojník, který mě odváděl k vlaku, mi řekl: „Ještě se naposledy podívej na svou ženu, protože ji už nikdy neuvidíš.“

V Irkutsku mě dali do speciální cely, která byla tak nízká, že se v ní člověk mohl sotva postavit. Než došlo k soudnímu procesu, byl jsem ještě šest měsíců na samotce. Během nočních výslechů se vyšetřovatelé všemožně snažili podkopat moji víru v Bibli a důvěru v Boží organizaci. Byl jsem obviněn, že se podílím na ilegální činnosti svědků Jehovových. Někdy proti mně použili násilí, ale hlavní metodou obvykle bylo ideologické přesvědčování. Úpěnlivě jsem prosil Jehovu, aby mi dal sílu zůstat pevný. A on mě stále podporoval.

Při jednom z pravidelných výslechů si mě vyšetřovatel zavolal do své kanceláře a řekl: „Tak a teď ti ukážeme, co ta tvoje organizace dělá. Na tom uvidíš, jestli je to Boží dílo, nebo ne!“

Upřeně se na mě zadíval a pokračoval: „Vašeho sjezdu, který letos probíhal na dvou stadionech v New Yorku, se zúčastnilo 253 000 lidí. Když vezmeš v úvahu, jak obrovská to byla akce, bude ti jasné, že se to nemohlo podařit bez pomoci CIA. Ten sjezd trval osm dnů. Delegáti z různých zemí tam přicestovali letadlem, vlakem, lodí a dalšími dopravními prostředky. Bylo by vůbec možné dosáhnout něčeho takového bez pomoci státních orgánů? A kdo asi ten osmidenní sjezd, který se konal na tak obrovských stadionech, zaplatil?“

Vyšetřovatel hodil na stůl spoustu fotografií. Na jedné z nich jsem viděl šťastné delegáty v pestrých národních krojích, jak se objímají. Na další byl bratr Knorr při proslovu a jiné zachycovaly křest a to, jak bratr Knorr předává nově pokřtěným knihu „Your Will Be Done on Earth“ („Staň se tvá vůle na zemi“). My jsme tuto knihu nedostali, ale později se o ní psalo ve Strážné věži. Vyšetřovatel se mi podíval do očí a řekl: „Víš, o čem ta kniha je? O králi severu a o tom, co ho čeká. Cožpak by svědkové Jehovovi mohli takovou akci zorganizovat bez pomoci? Víme, že tam byli i někteří příslušníci americké armády, aby pozorovali, jak organizujete velké skupiny lidí, a aby to pak využili při vojenských přesunech. Víme také, že jeden milionář daroval na uspořádání tohoto sjezdu velkou sumu peněz. A milionáři své peníze přece nerozhazují jen tak.“

Vyšetřovatel nemohl vůbec tušit, co jsem v tu chvíli prožíval. Ačkoli jsem neopustil vězení, vlastně jsem byl na sjezdu. Cítil jsem, že získávám novou sílu. Tolik jsem něco takového potřeboval! A Jehova mi tímto neobvyklým způsobem velkoryse požehnal. Dokázal jsem dále vytrvávat.

[Rámeček a obrázek na straně 214 a 215]

Divadlo bylo plné svědků Jehovových

VENERA GRIGORJEVOVÁ

ROK NAROZENÍ 1936

ROK KŘTU 1994

Z JEJÍHO ŽIVOTA V šedesátých letech se věnovala herecké dráze a hrála v jednom sovětském propagandistickém filmu. Od roku 1995 slouží v Sankt Petěrburgu jako pravidelná průkopnice.

NA ZAČÁTKU své herecké dráhy jsem v roce 1960 dostala hlavní roli v dokumentárním filmu Boží svědkové, který měl premiéru v sovětských kinech. Film pojednával o „děsivé sektě svědků Jehovových“, jež měla na svědomí smrt hlavní hrdinky Táni, kterou jsem hrála já. Podle scénáře Táňa v noci před touto „sektou“ prchá do sněhové bouře a nemá na sobě kabát. Mizí ve sněhu a komentátor smutným hlasem oznamuje: „Tak skončil život Táni Veselovové.“ Scénář se mi líbil a cítila jsem se poctěna tím, že se mohu podílet na boji proti svědkům Jehovovým, přestože jsem o nich věděla jen to, co bylo ve scénáři.

Film byl promítán v kinech a klubech různých měst Sovětského svazu. Zúčastnila jsem se každé premiéry a po promítání jsem vždy vyšla na předscénu. Sovětští lidé tehdy věřili všemu, co viděli na plátně. A tak, když jsem se objevila, vydechli úlevou: „Ona žije!“ Já jsem potom vyprávěla, jak probíhalo natáčení a jak režisér se spolupracovníky vytvářeli sněhovou bouři, která mě smetla do rokle a pokryla sněhem.

Jednou při večerní premiéře v městě Višnyj Voločok v Kalininské (nyní Tverské) oblasti bylo kino opět plné, ale přesto ten večer proběhl trochu jinak než obvykle. Po promítání mi jeden starší muž položil několik otázek, které se týkaly výlučně náboženství. Řekla jsem, že pokud jde o vznik života, přikláním se k ateismu. Jinak se nikdo z diváků o filmu ani nezmínil. Vklouzla jsem do zákulisí a zeptala se muže, který celou akci organizoval: „Kdo byl ten člověk, se kterým jsem teď mluvila?“

„Je to vůdce sekty svědků Jehovových. Kino bylo plné svědků, nikdo jiný tady nebyl,“ řekl. Tak jsem se, aniž bych si to uvědomila, setkala se svědky Jehovovými. Po této události jsem si chtěla přečíst Bibli, ale žádnou jsem nemohla sehnat. Později jsem se vdala za jednoho muže z Polska a odstěhovala se za ním. V roce 1977 u nás zaklepaly na dveře dvě sestry a zanedlouho jsem s nimi začala studovat Bibli. Tuto knihu jsem si zamilovala a já i manžel jsme se se svědky spřátelili. V roce 1985 onemocněl můj otec, a protože jsem mu chtěla být nablízku, vrátila jsem se i s manželem do Leningradu (nyní Sankt Petěrburg). Modlila jsem se k Jehovovi, aby mi pomohl najít svědky i tam.

Nakonec jsem se stala svědkem Jehovovým i já. Nyní s manželem sloužíme v jednom ze sborů v Sankt Petěrburgu. Já jsem už 12 let pravidelnou průkopnicí a můj manžel Zdislav je služebním pomocníkem.

Z vlastní zkušenosti vím, že filmový průmysl může „prostřednictvím vychytralosti ve vynalézání omylu“ zavádět lidi na scestí. (Ef. 4:14) Když jsem hrála v sovětském propagandistickém filmu, ani ve snu mě nenapadlo, že o 30 let později budu jedním ze svědků Jehovových.

[Rámeček na straně 237]

Překlad nového světa v ruštině

Více než sto let používali svědkové Jehovovi různé ruské překlady Bible. Jedním z nich byl synodní překlad. Ačkoli je psán archaickým jazykem a Boží jméno se v něm vyskytuje jen zřídka, pomohl tisícům ruských čtenářů pochopit Boží záměr. K tomu posloužil také Makarijův překlad, který používá Boží jméno asi 3 000krát. S rostoucím počtem ruských svědků však rostla i potřeba mít přesný, srozumitelný a moderní překlad Bible.

Vedoucí sbor proto podnikl kroky, aby Překlad nového světa byl přeložen i do ruštiny. Na tomto velkém projektu ruská odbočka pracovala více než deset let.

V roce 2001 vyšla v ruštině Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa. V roce 2007, k radosti ruských čtenářů na celém světě, vyšlo v ruštině úplné vydání Svatého Písma — Překladu nového světa. Toto vydání oznámili členové vedoucího sboru — Theodore Jaracz na sjezdu v Sankt Petěrburgu a Stephen Lett na sjezdu v Moskvě. Pokaždé následoval bouřlivý potlesk a zavládlo obrovské nadšení. „Překlad používá jasný, srozumitelný a živý jazyk,“ napsala jedna sestra. „Čtení Svatého Písma nám nyní přináší ještě větší potěšení.“ Mnozí svědkové vyjádřili ocenění pro Boží organizaci například slovy: „To je nádherný dar od Jehovy!“ a „Prosím, přijměte naše srdečné díky.“ Vydání Překladu nového světa v ruštině bylo nepochybně mimořádnou událostí pro všechny rusky mluvící lidi, kteří milují pravdu.

[Rámeček a obrázek na straně 244 a 245]

Naše problémy byly vyřešeny v jednom jediném dnu

IVAN A NATÁLIE SLAVOVI

ROK NAROZENÍ 1966 a 1969

ROK KŘTU 1989

Z JEJICH ŽIVOTA Sloužili jako průkopníci a přestěhovali se do místa, kde bylo více zapotřebí kazatelů. Ivan nyní slouží v ruském výboru odbočky.

NATÁLIE i já jsme se počátkem 90. let přestěhovali z Ukrajiny do Ruska. Krátce nato jsme se vzali. V Belgorodské oblasti, která měla skoro jeden a půl milionu obyvatel, nebylo ani deset zvěstovatelů. Bezpochyby to bylo místo, kde ‚žeň byla veliká, ale dělníků bylo málo‘. (Mat. 9:37)

Museli jsme si najít zaměstnání, abychom měli z čeho žít. Hospodářská situace se však v té době zhoršila a mnoho lidí přišlo o práci. Ve snaze zajistit alespoň základní potraviny vláda vydala potravinové poukázky, které lidé dostávali na pracovišti. Jelikož jsme neměli práci, neměli jsme ani tyto poukázky. Museli jsme tedy potraviny nakupovat za vysoké ceny na trhu. Také jsme nemohli najít vhodné bydlení a museli jsme jít do hotelu. Když jsme si zaplatili ubytování na 20 dnů, nezůstalo nám v peněžence skoro nic. Celou tu dobu jsme se každý den modlili k Jehovovi, aby nám pomohl najít práci a levné bydlení, a horlivě jsme v kazatelské službě hledali upřímné lidi. Nastal poslední den našeho pobytu v hotelu. Za poslední peníze jsme si koupili malý bochník chleba a krabici mléka. Než jsme šli spát, úpěnlivě jsme se modlili k Jehovovi, aby nám pomohl najít práci a nějaké bydlení, protože druhý den ráno jsme museli pokoj uvolnit.

Ráno nás probudil telefon z recepce. K našemu překvapení nám řekli, že ve vestibulu na mě čeká bratranec. Přinesl mi nějaké peníze s tím, že nedávno dostal vysoké prémie a chtěl by mi něco z toho dát. Tím to ale neskončilo. O několik minut později zavolal jeden bratr a sdělil nám, že pro nás našel levný byt. A navíc jsme ještě tentýž den získali zaměstnání — měli jsme se starat o údržbu pozemků školky. Naše problémy byly vyřešeny v jednom jediném dnu. Měli jsme peníze, bydlení i práci. Nebylo pochyb o tom, že naše modlitby Jehova vyslyšel.

V roce 1991 se v Belgorodu účastnilo Památné slavnosti 55 lidí. O rok později jich bylo 150 a následující rok 354. A v roce 2006 bylo v tomto městě šest sborů a v Belgorodské oblasti více než 2 200 zvěstovatelů.

[Rámeček na straně 250]

Vývoj v právní oblasti

Naše právo na svobodu uctívání, aniž by bylo narušováno ze strany vlády, bylo potvrzeno v lednu 2007, kdy Evropský soud pro lidská práva vydal v náš prospěch jednomyslné rozhodnutí, že „společné studium a rozebírání náboženských textů členy náboženské skupiny svědků Jehovových je obecně uznávanou formou jejich uctívání a vyučování“.

Ačkoli činnost svědků Jehovových v Moskvě byla v roce 2004 úředně omezena, naši bratři se nadále veřejně scházejí k uctívání a ze všech sil se věnují kazatelské činnosti. V roce 2007 byli bratři v Moskvě velmi šťastní, že mohli bez narušování oslavit Památnou slavnost a uspořádat oblastní sjezdy. Podobné to bylo téměř v celém Rusku.

Ačkoli některé právní problémy zůstávají, naši bratři stále odvážně podnikají právní kroky, aby mařili útoky odpůrců. Například byla podána nová stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Týkala se ljublinské policie, která 12. dubna 2006 přerušila Památnou slavnost v Moskvě. Policisté zadrželi 14 bratrů a jejich právníka ohrožovali nožem. Místní soud sice částečně rozhodl ve prospěch bratrů, ale toto rozhodnutí bylo zvráceno, a v odvolacím řízení svědkové soudní spor prohráli. Kromě toho byla v červenci 2007 podána stížnost na různé státní úředníky, kteří prováděli zdlouhavé a neopodstatněné vyšetřování naší náboženské činnosti v Sankt Petěrburgu.

[Tabulka a graf na straně 228 až 230]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Rusko

1890

1891 Semjon Kozlickij je za odvážnou kazatelskou činnost vypovězen do východní části carského Ruska.

1904 Do německé odbočky přicházejí z Ruska dopisy vyjadřující vděčnost za biblické publikace.

1910

1913 Ruská vláda právně uznává kancelář badatelů Bible ve Finsku, které tehdy bylo součástí carského Ruska.

1923 Watch Tower Society začíná dostávat mnoho dopisů s žádostí, aby do Ruska byla zasílána biblická literatura.

1928 George Young předkládá v Moskvě žádost, aby činnost badatelů Bible v Rusku byla povolena. Státní orgány mu odmítají prodloužit vízum.

1929 Je uzavřena smlouva s rozhlasovou stanicí v estonském Tallinnu. Biblické přednášky je možné slyšet i v Leningradě a dalších městech.

1930

1939–1940 SSSR anektuje západní Ukrajinu, Moldavsko a pobaltské republiky. Tisíce svědků Jehovových se tak ocitají uvnitř SSSR.

1944 Stovky svědků jsou posílány do vězení a pracovních táborů po celém Rusku.

1949 Svědkové Jehovovi z Moldavska jsou deportováni do vyhnanství na Sibiř a Dálný východ.

1950

1951 Na Sibiř je posláno více než 8 500 svědků ze západní Ukrajiny, Běloruska, Lotyšska, Litvy a Estonska.

1956/1957 Delegáti 199 oblastních sjezdů po celém světě posílají petici sovětské vládě a žádají, aby zavedla svobodu vyznání.

Konec 50. let Více než 600 svědků je umístěno do přísné izolace ve speciálním pracovním táboře v Mordvinsku.

1965 Sovětská vláda vydává zvláštní nařízení, na základě něhož vyhnanci mohou odejít ze Sibiře. Svědkové se rozcházejí do všech částí SSSR.

1970

1989–1990 Členové vedoucího sboru se poprvé setkávají s bratry v Rusku. Svědkové ze SSSR cestují na zvláštní sjezdy v Polsku.

1990

1991 27. března jsou svědkové Jehovovi v Rusku zákonně registrováni.

1992/1993 V Sankt Petěrburgu a v Moskvě se pořádají mezinárodní sjezdy.

1997 Zasvěcení ruské odbočky v Solněčnom nedaleko Sankt Petěrburgu.

1999 V Sankt Petěrburgu je zasvěcen první sjezdový sál v Rusku.

2000

2003 Dokončeno rozšíření odbočky.

2007 V Rusku je více než 2 100 sborů a odloučených skupin.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

Počet zvěstovatelů v 15 zemích bývalého Sovětského svazu

360 000

300 000

240 000

180 000

120 000

60 000

40 000

20 000

1890 1910 1930 1950 1970 1990 1990 2000

[Nákres a mapa na straně 218]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

S rozvozem literatury do různých částí Ruska pomáhaly i jiné odbočky

NĚMECKO FINSKO

↓ ↓

Solněčnoje

↓ ↓ ↓ ↓

BĚLORUSKO KAZACHSTÁN MOSKVA RUSKO

JAPONSKO

Vladivostok

KAMČATKA

[Mapy na straně 116 a 117]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

SEVERNÍ POLÁRNÍ KRUH

SEVERNÍ LEDOVÝ OCEÁN

severní pól

Barentsovo moře

Karské moře

moře Laptěvů

Východosibiřské moře

Čukotské moře

Beringův průliv

ŠVÉDSKO

NORSKO

DÁNSKO

KODAŇ

NĚMECKO

POLSKO

Lodž

VARŠAVA

Baltské moře

FINSKO

ESTONSKO

LOTYŠSKO

LITVA

BĚLORUSKO

Brest

UKRAJINA

Lvov

MOLDAVSKO

Kaspické moře

KAZACHSTÁN

ASTANA

Kengir

UZBEKISTÁN

TAŠKENT

Angren

ČÍNA

MONGOLSKO

ULÁNBÁTAR

ČÍNA

Japonské moře

JAPONSKO

TOKIO

Hokkaidó

Ochotské moře

Beringovo moře

RUSKO

Petrozavodsk

Sankt Petěrburg

Solněčnoje

Kaliningrad

Novgorod

Višnyj Voločok

MOSKVA

Tula

Orjol

Kursk

Voroněž

Vladimir

Ivanovo

Nižnij Novgorod

Syktyvkar

Uchta

Pečora

Inta

Nová země

Vorkuta

URAL

SIBIŘ

Jekatěrinburg

Naberežnyje Čelny

Iževsk

Saratov

Volžskij

Udarnyj

Stavropol’

Pjatigorsk

Elbrus

Nal’čik

Nartkala

Beslan

Vladikavkaz

KAVKAZ

Astrachaň

Volha

Tomsk

Novosibirsk

Kemerovo

Krasnojarsk

Novokuzněck

Ust’-Kan

Aktaš

Birjusinsk

Oktjabr’skij

Bratsk

Vichorevka

Tulun

Chazan

Zima

Zalari

Usol’je-Sibirskoje

Kitoi

Angarsk

Irkutsk

Bajkal

Kirensk

Chabarovsk

Vladivostok

Korsakov

Južno-Sachalinsk

Sachalin

Jakutsk

Ojmjakon

Ust’-Nera

Kamčatka

Čukotka

Kolyma

Chaiyr

Noril’sk

[Mapa na straně 167]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Kaspické moře

Baltské moře

Barentsovo moře

Karské moře

SEVERNÍ LEDOVÝ OCEÁN

severní pól

moře Laptěvů

Východosibiřské moře

Čukotské moře

Beringův průliv

Ochotské moře

Japonské moře

KAZACHSTÁN

ČÍNA

MONGOLSKO

MURMANSKÁ OBLAST

PSKOVSKÁ OBLAST

TVERSKÁ OBLAST

MOSKVA

BELGORODSKÁ OBLAST

VORONĚŽSKÁ OBLAST

ROSTOVSKÁ OBLAST

KABARDINSKO-BALKARSKO

ALANIE

IVANOVSKÁ OBLAST

NIŽEGORODSKÁ OBLAST

MORDVINSKO

ULJANOVSKÁ OBLAST

VOLGOGRADSKÁ OBLAST

TATARSTÁN

PERMSKÝ KRAJ

REPUBLIKA KOMI

URAL

SIBIŘ

SVERDLOVSKÁ OBLAST

ČELJABINSKÁ OBLAST

KURGANSKÁ OBLAST

ŤUMEŇSKÁ OBLAST

OMSKÁ OBLAST

TOMSKÁ OBLAST

NOVOSIBIRSKÁ OBLAST

ALTAJSKÝ KRAJ

ALTAJSKÁ REP.

KEMEROVSKÁ OBLAST

CHAKASKÁ REP.

KRASNOJARSKÝ KRAJ

TUVSKÁ REP.

IRKUTSKÁ OBLAST

BURJATSKÁ REP.

ČITINSKÁ OBLAST

REPUBLIKA SACHA

AMURSKÁ OBLAST

CHABAROVSKÝ KRAJ

PŘÍMOŘSKÝ KRAJ

SACHALIN

KAMČATKA

[Obrázek na straně 66]

Východ slunce nad Čukotkou

[Obrázky na straně 68]

Ukazatel s nápisy v kazaštině a v ruštině směřuje k sibiřské vesnici Buchtarma, kam byl poslán do vyhnanství Semjon Kozlickij

[Obrázky na straně 71]

Manželé Herkendellovi strávili svatební cestu tím, že pomáhali německy mluvícím lidem v Rusku

[Obrázky na straně 74]

Plná moc pro Kaarla Hartevu (vpravo), na kterou ruský imperiální konzul v New Yorku dal úřední razítko

[Obrázek na straně 80]

V květnu 1925 se ruského sjezdu v Carnegie v Pensylvánii účastnilo 250 přítomných a 29 jich bylo pokřtěno

[Obrázek na straně 81]

Tento časopis hlásal: „Voroněžská oblast je zamořena sektami“

[Obrázek na straně 82]

George Young

[Obrázky na straně 84]

Alexandr Forstman překládal do ruštiny traktáty, brožury a knihy téměř deset let

[Obrázek na straně 90]

Regina a Pjotr Krivokulští, 1997

[Obrázky na straně 95]

Olga Sevrjuginová začala sloužit Jehovovi díky čtení Pjotrových ‚kamenových dopisů‘

[Obrázek na straně 100]

Ivan Krylov

[Obrázky na straně 101]

Svědkové ve vyhnanství na Sibiři si sami stavěli domy

[Obrázek na straně 102]

Magdalina Belošická byla spolu s rodinou vypovězena na Sibiř

[Obrázek na straně 110]

Viktor Gutšmidt

[Obrázek na straně 115]

Alla v roce 1964

[Obrázek na straně 118]

Semjon Kostylev dnes

[Obrázek na straně 120]

Díky biblickému poučování Vladislav Apaňuk obstál ve zkouškách víry

[Obrázky na straně 121]

Brožuru „Po Armageddonu — Boží nový svět“ našla policie u Naděždy Višňakové doma

[Obrázek na straně 126]

Boris Krylcov

[Obrázek na straně 129]

Viktor Gutšmidt se svou sestrou (nahoře), dcerami a manželkou Polinou, asi měsíc před svým zatčením v roce 1957

[Obrázek na straně 134]

Ivan Paškovskij

[Obrázek na straně 136]

Časopis „Krokodýl“ uveřejnil v roce 1959 obrázek literatury, která byla objevena v seníku

[Obrázek na straně 139]

Blízko tohoto domu objevila KGB v roce 1959 jednu z tiskáren

[Obrázek na straně 142]

Alexej Gaburjak pomohl svědkům, kteří nebyli v kontaktu s organizací, aby se k Božímu lidu opět připojili

[Obrázky na straně 150]

Podomácku vyrobené tiskové zařízení

Rotačka

Lis na papír

Řezačka

Sešívačka

[Obrázek na straně 151]

Stepan Levickij, řidič tramvaje, odvážně požádal tiskaře o spolupráci

[Obrázek na straně 153]

Grigorij Gatilov kázal vězňům ve své cele

[Obrázky na straně 157]

Za vysokými květinami mohly sestry studovat a povídat si o biblických námětech

[Obrázek na straně 161]

Miniaturní „Strážná věž“ (skutečná velikost)

[Obrázek na straně 164]

Nařízení Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR

[Obrázek na straně 170]

Bratři ukrývali „poklady“ v kufru s dvojitým dnem nebo v botách

[Obrázek na straně 173]

Ivan Klimko

[Obrázky na straně 175]

Do krabičky od zápalek se vešlo pět až šest „Strážných věží“ psaných vlasovým písmem

[Obrázek na straně 184 a 185]

V jednom táboře v Mordvinsku se za ta léta nestalo, že by někdo z bratrů na Památné slavnosti chyběl

[Obrázek na straně 194]

Nikolaj Guculjak vydal svědectví manželce velitele tábora

[Obrázky na straně 199]

Mezinárodní sjezdy

V roce 1989 delegáti z Ruska přijeli na tři mezinárodní sjezdy v Polsku

Varšava

Chorzów

Poznaň

[Obrázek na straně 202]

Po obdržení úřední registrace, zleva doprava: Theodore Jaracz, Michajlo Dasevič, Dmitrij Livyj, Milton Henschel, úředník ministerstva spravedlnosti, Anany Grogul, Alexej Veržbitskij a Willi Pohl

[Obrázky na straně 205]

Milton Henschel při proslovu na mezinárodním sjezdu „Nositelé světla“ v roce 1992 na Kirovově stadionu v Sankt Petěrburgu

[Obrázek na straně 206]

Zakoupený pozemek v Solněčnom

[Obrázek na straně 207]

Aulis a Eva Lisa Bergdahlovi patřili k prvním dobrovolníkům, kteří přijeli do Solněčneho

[Obrázek na straně 208]

Hannu a Eija Tanninenovi byli přiděleni do Sankt Petěrburgu

[Obrázek na straně 210]

Roman Skiba s manželkou Ljudmilou, kteří v oblastní službě cestovali tisíce kilometrů

[Obrázek na straně 220]

V přístavu ve Vladivostoku bratři nakládají literaturu

[Obrázek na straně 224]

Arno a Soňa Tünglerovi se ve svém přidělení v Rusku těší z mnoha výsad

[Obrázek na straně 226 a 227]

Sborové shromáždění v lese poblíž Sankt Petěrburgu, 1989

[Obrázky na straně 238]

Ruská odbočka dohlíží na překládání literatury do více než 40 jazyků

[Obrázek na straně 243]

První škola průkopnické služby v Sankt Petěrburgu, červen 1996

[Obrázky na straně 246]

Kazatelská činnost v Rusku

V Permské oblasti a v Nartkale

V ulicích Sankt Petěrburgu

Dům od domu v Jakutsku

Na tržišti v Saratovu

[Obrázky na straně 252 a 253]

Ruská odbočka

Letecký pohled na obytné budovy a okolí

[Obrázek na straně 254]

23 537 delegátů na oblastním sjezdu 2006 v Moskvě

[Obrázek na straně 254]

Stadion Lužniky