KDYŽ mi bylo 16 let, povstalečtí vojáci mě donutili přidat se k jejich armádě. Dávali mi drogy a alkohol, a tak jsem často bojoval zdrogovaný. Zúčastnil jsem se mnoha vojenských akcí a dopustil se strašných krutostí. Hluboce toho lituji.

Jednou v našich kasárnách kázal starší svědek Jehovův. Lidé se povstalců většinou báli a opovrhovali jimi, ale on se nám snažil duchovně pomoct. Pozval mě na shromáždění, a tak jsem tam šel. Už nevím, co se tam říkalo, ale dobře si vzpomínám, jak vřele mě svědkové přijali.

Když boje zesílily, ztratil jsem s nimi kontakt. Potom co jsem byl vážně zraněn, mě velitelé poslali na území ovládané povstalci, abych se tam uzdravil. Ale ještě než válka skončila, utekl jsem do oblasti kontrolované vládou a vstoupil do programu na znovuzačlenění vojáků do společnosti.

Zoufale jsem hledal duchovní pomoc. Chodil jsem na setkání letničního hnutí, ale lidé v kostele mi říkali Satan. A tak jsem začal hledat svědky Jehovovy. Jakmile jsem je našel, začal jsem studovat a chodit na shromáždění. Když jsem jim řekl, jaké hrozné věci jsem dělal, bratři mi přečetli Ježíšova laskavá slova: „Zdraví lidé nepotřebují lékaře, ale churaví ano. . . . Nepřišel jsem totiž volat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mat. 9:12, 13)

Silně to na mě zapůsobilo. Podal jsem svou dýku bratrovi, se kterým jsem studoval, a řekl mu: „Tuhle zbraň jsem si nechal pro ochranu, kdyby se mi někdo chtěl pomstít.  Ale když teď vím, že mě Jehova a Ježíš milují, už ji nechci.“

Bratři mě naučili číst a psát. Časem jsem se dal pokřtít a stal se pravidelným průkopníkem. Když dnes kážu bývalým povstalcům, říkají, že mě obdivují za to, jak jsem dal svůj život do pořádku. Studoval jsem dokonce i s velitelem mé bývalé čety.

Když jsem byl voják, narodili se mi tři kluci. Potom co jsem poznal pravdu, jsem jim chtěl duchovně pomoct. Mám radost, že dva z nich na to zareagovali. Nejstarší syn teď slouží jako pomocný průkopník a další syn je nepokřtěným zvěstovatelem.