Situace se uklidnila a bratři a sestry se začali vracet do svých domovů. Sbory, které během války přestaly fungovat, byly obnoveny. Nejvíc jich bylo na východě země rozervaném válkou. Jedni zvláštní průkopníci napsali: „Na první shromáždění přišlo 16 lidí, na další 36, potom 56 a Památné slavnosti se účastnilo 77 lidí. Byli jsme nadšení!“ Vzniklo devět nových sborů, takže celkem jich bylo 24. Přijelo deset čerstvých absolventů Gileadu, kteří dali kazatelskému dílu nový impuls. V roce 2004 přišlo na Památnou slavnost 7 594 lidí – víc než pětinásobek počtu zvěstovatelů. Stejný vzrůst byl i v Guineji.

Vedoucí sbor okamžitě poskytl finanční prostředky, aby vracejícím se uprchlíkům pomohl. (Jak. 2:15, 16) Týmy dobrovolníků postavily nebo opravily 12 sálů Království. Bratři opravili i sjezdový sál v Koindu. Také postavili 42 jednoduchých domů z hliněných cihel pro ty, kdo přišli o střechu nad hlavou. Jedna ovdovělá 70letá sestra se dívala na svůj nový dům se střechou z vlnitého plechu, po tvářích jí stékaly slzy radosti a volala: „Jehovo, děkuju! Jehovo, děkuju! Bratři, děkuju!“

Odbočka také začala využívat prostředky určené pro výstavbu sálů Království v chudších zemích. Saidu Juanah, který slouží jako starší a průkopník ve sboru  Bo-západ, vzpomíná: „Jedna sestra mi řekla: ‚Jestli se dozvím, že budeme mít nový sál Království, budu tleskat rukama i nohama.‘ Když jsem potom oznámil, že se skutečně bude stavět nový sál, sestra vyskočila, jásala a tancovala, takže opravdu tleskala rukama i nohama.“

V roce 2010 byl zasvěcen sál Království, ve kterém se schází sbor Waterloo. Dá se rozšířit až na 800 míst, takže slouží i jako sjezdový sál. V den, kdy bratři koupili pozemek, dostala majitelka vyšší nabídku od někoho jiného. Ona ale řekla: „Budu radši, když se na mém pozemku budou pořádat náboženské konference, než kdyby se používal ke komerčním účelům.“

V rámci programu pro země s omezenými prostředky bylo postaveno 17 sálů Království v Sieře Leone a 6 v Guineji. Díky těmto jednoduchým, ale důstojným místům určeným k uctívání Jehovy začalo na shromáždění chodit ještě víc lidí.

Kazatelské dílo nabíralo na obrátkách a odbočka zorganizovala dvouměsíční kampaň, v rámci které se sloužilo ve zřídka propracovávaném území. Zvěstovatelé rozdali skoro 15 000 knih a měli spoustu pěkných zážitků. Místní lidé se ptali, zda svědkové Jehovovi budou mít v některém blízkém městě sbor. Nakonec tam byly založeny dva nové sbory. V jedné odlehlé vesnici zvěstovatelé našli dvě sestry, které musely za války utéct a ztratily kontakt s organizací. Bratři začali ve vesnici okamžitě pořádat shromáždění a zahájili několik biblických studií.

 V roce 2009 se odbočka dozvěděla, že v jedné vesnici hluboko v pralese v Guineji je skupina lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou svědkové Jehovovi. Několik bratrů dostalo za úkol se tam vypravit. Zjistili, že z té vesnice pocházel starší bratr, který se tam na důchod vrátil. Ještě než zemřel, studoval s několika místními muži. Jeden z nich v Jehovu uvěřil a o biblických myšlenkách mluvil s dalšími lidmi. Také vedl shromáždění, při kterých používal publikace zemřelého bratra. Skupinka uctívala Jehovu 20 let, než na ně narazil jeden zvěstovatel. Odbočka okamžitě poslala bratry, aby jim duchovně pomohli. V roce 2012 přišlo v té vesnici na Památnou slavnost 172 lidí.

V poslední době zvěstovatelé nachází stále víc ztracených ovcí, které opustily sbor nebo byly vyloučeny. Mnoho takových lidí mění svůj postoj a vrací se k pravdě. Bratři a sestry je přijímají s otevřenou náručí. (Luk. 15:11–24)

Když apoštol Pavel vydával svědectví, stal se „lidem všeho druhu vším“. (1. Kor. 9:22, 23) Stejně tak i Jehovovi služebníci v Sieře Leone a Guineji používají různé způsoby, aby zaujali lidi odlišného vyznání. Největší náboženskou skupinou v obou zemích jsou muslimové. Jak jim zvěstovatelé vydávají svědectví?

Bývalý muslim Saidu Juanah říká: „Muslimové sice věří, že Adam byl vytvořen z prachu, ale myslí si, že žil v ráji v nebi. Abych jim pomohl pochopit, jak to bylo doopravdy, zeptám se jich: ‚Odkud pochází prach?‘

‚Ze země,‘ odpovídají.

 ‚Takže kde musel být Adam stvořen?‘ pokračuju.

‚Na zemi.‘

Abych to podpořil ještě dalším argumentem, přečtu jim 1. Mojžíšovu 1:27, 28 a zeptám se: ‚Mohou mít nebeské bytosti děti?‘

‚Ne. Andělé nejsou ani muži, ani ženy.‘

‚Takže když Bůh řekl Adamovi a Evě, aby měli děti, kde museli žít?‘ ptám se dál.

‚Na zemi,‘ zní odpověď.

‚A až Bůh obnoví ráj, kde ten ráj musí být?‘ zeptám se.

‚Tady na zemi,‘ odpovídají.“

Saidu to uzavírá: „Díky logickým argumentům z Bible mnozí muslimové, kteří mají upřímné srdce, poslouchají dál a vezmou si nějakou publikaci.“

Jedním z nich je Momoh, majitel obchodu a bývalý muslim, který se chtěl stát imámem. Když mu misionáři vydávali svědectví, zaujalo ho to. Přišel na část krajského sjezdu a to, co slyšel, se mu líbilo. O čtyři dny později se i s manželkou Ramatu a pěti dětmi zúčastnil Památné slavnosti. Momoh potom začal studovat Bibli. Po několika týdnech přestal prodávat cigarety. Zákazníkům říkal, že cigarety škodí zdraví a Bůh kouření neschvaluje. S manželkou a dětmi začal v obchodě studovat. Když v tu dobu přišel nějaký zákazník, Momoh ho požádal, aby si sedl a počkal, protože studium je pro jeho rodinu hodně důležité. Potom co legalizoval své manželství s Ramatu, začali jim tvrdě odporovat příbuzní. Momoh a Ramatu se tím nedali odradit a směle jim vydávali svědectví. Příbuzní si časem začali všímat jejich chování a vážit si  jich. Momoh se dal pokřtít v roce 2008 a Ramatu v roce 2011.

Svědkové Jehovovi se odvážně drží Božích zásad. To platí i o Božím zákonu o krvi. (Sk. 15:29) Postoj svědků respektuje v Sieře Leone a v Guineji stále víc odborníků v oblasti medicíny.

V roce 1978 rozdávali bratři brožuru Svědkové Jehovovi a otázka krve. Dostali ji lékaři, sestřičky, administrativní pracovníci nemocnic, právníci a soudci po celé Sieře Leone. Brzy poté začala jedna sestra při porodu vnitřně krvácet. Lékaři ji ale odmítli léčit bez použití krve. Našel se však jeden, který souhlasil, že sestře  pomůže, protože ho poučná a logicky napsaná brožura o krvi zaujala. Sestře se narodil zdravý chlapeček a ona se zotavila.

Kolem roku 1991 si doktor Bashiru Koroma, chirurg z kenemské nemocnice, přečetl brožuru Jak může krev zachránit náš život? Udělala na něj velký dojem, a tak začal studovat Bibli a chodit na shromáždění. Když si jeden devítiletý syn svědků Jehovových při nehodě poranil slezinu, lékaři ho odmítli operovat bez krve. Řekli rodičům: „Vezměte si ho domů, ať tam umře.“ Rodiče se obrátili na doktora Koromu a on operaci úspěšně provedl.

Z doktora Koromy se brzy stal bratr Koroma – neochvějný zastánce bezkrevní medicíny. Jiní lékaři jím pro jeho názory pohrdali, ale jeho pacienti se dobře zotavovali. Někteří kolegové ho později začali žádat o pomoc při náročných chirurgických zákrocích.

V roce 1994 bratři z oddělení nemocničních informací ve freetownské odbočce založili v Sieře Leone a Guineji výbory pro styk s nemocnicemi. Tyto výbory se s láskou starají o mnoho nemocných svědků. Díky úsilí bratrů, kteří v nich slouží, se podařilo přesvědčit mnoho lékařů, aby respektovali náš postoj ke krvi.