„VĚŘÍME, že rok 1914 přináší větší možnosti služby pravdě, než kterýkoli předešlý rok žní,“ stálo ve Strážné věži z 1. ledna 1914. Rok, který badatelé Bible po celá desetiletí očekávali, konečně přišel. Bratři se dál plně věnovali službě, a tak se v tom roce o Božích slibech dozvěděly miliony lidí. Svět byl ale zaměstnán něčím úplně jiným.

Začátkem roku 1914 došlo k jedné z nejnásilnějších událostí v dějinách odborového hnutí ve Spojených státech. Zemřeli při ní muži, ženy i děti. Co se vlastně stalo? Důlní společnost vystěhovala ze svých domů stávkující horníky i s rodinami, a tak museli žít ve stanových táborech. V jednom z nich, který byl poblíž města Ludlow v Coloradu, začali 20. dubna strážci důlní společnosti střílet a tábor podpálili. Rozzuření horníci se v celé té oblasti mstili a mnoho strážců zabili. Nakonec byla povolána armáda, aby zjednala pořádek.

V Evropě byla situace ještě horší. Devatenáctiletý bosenský Srb Gavrilo Princip zavraždil 28. června rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda. Tento atentát byl jiskrou, která zažehla první světovou válku. Velká válka, jak se jí tehdy říkalo, pohltila do konce roku celou Evropu.

Zatímco svět upadal do stále většího chaosu, badatelé Bible se navzájem povzbuzovali k horlivé službě. Dne 10. dubna se konal první sjezd Božího lidu v Jižní Africe. Vrcholná účast byla 34 lidí. „Tvořili jsme opravdu velmi ‚malé stádo‘,“ napsal William W. Johnston. „Pokřtili jsme skoro polovinu [účastníků] . . . sjezdu. Osm sester a osm bratrů symbolizovalo své zasvěcení způsobem, který Pán ustanovil.“ Poslední den sjezdu se mluvilo o tom, jak dílo v Jižní Africe posunout kupředu. Víc než 90 000 věrných zvěstovatelů, kteří tam dnes slouží, jsou důkazem, že tehdejší „malé stádo“ mělo ve službě úspěch.

Ve stejný den, kdy byl zastřelen arcivévoda Ferdinand, začal sjezd badatelů Bible v Clintonu ve státě Iowa. Bratr  A. H. MacMillan tam 30. června řekl: „Pokud si přejeme získat odměnu, musíme aktivně konat Boží vůli tím, že se budeme co nejvíce věnovat službě a přinášet lidem poselství o žni.“

Dne 11. ledna 1914 mělo v New Yorku premiéru „Fotodrama stvoření“. Program tvořily nahrávky biblických přednášek a hudby, které byly synchronizované s barevnými diapozitivy a filmem. První představení zhlédlo pět tisíc lidí a mnoho dalších se do sálu už nevešlo.

Příprava „Fotodramatu stvoření“ zabrala dva roky, ale „do premiéry v lednu se stihlo udělat jen tak tak,“ jak se psalo ve Strážné věži. Během první poloviny roku 1914 bratři „Fotodrama“ ještě vylepšili. Například do něj přidali úvodní ozvučený film, ve kterém Charles Taze Russell mimo jiné vysvětlil, kdo „Fotodrama“ financoval.

V době své největší slávy se „Fotodrama“ promítalo ve víc než 80 městech najednou. V červenci 1914 dorazilo do Velké Británie, kde se promítalo před plnými hledišti v Glasgow a v Londýně. V září začala probíhat představení v Dánsku, Finsku, Německu, Švédsku a ve Švýcarsku. A v říjnu se už promítalo i v Austrálii a na Novém Zélandu. Během prvního roku vidělo „Fotodrama“ přes devět milionů lidí.

Každá kopie „Fotodramatu“ se skládala ze stovek diapozitivů, mnoha filmových kotoučů a desítek gramofonových desek. Vyrobit kopie bylo drahé a při každém představení musel zařízení obsluhovat zkušený tým bratrů a sester. Proto se „Fotodrama“ promítalo především ve velkých městech. Aby z něho ale měli užitek i lidé z venkovských oblastí, badatelé Bible vytvořili tři zkrácené verze. Jedna verze,  které se říkalo „Drama Eureka Y“, obsahovala barevné diapozitivy doprovázené nahranými biblickými přednáškami a hudbou. Další verze známá pod názvem „Drama Eureka X“ a o mnoho kratší „Drama Eureka Family“ byly tvořeny jen audionahrávkami. Do konce roku 1914, necelé čtyři měsíce potom co byly „Dramata Eureka“ vydány, vidělo nebo slyšelo některou z verzí víc než 70 000 lidí ve Spojených státech.

Služba spojená s promítáním „Fotodramatu“ byla něco nového a badatelé Bible z ní byli nadšení. Uvědomili si ale, že by se především měli věnovat jiným druhům služby. Charles Taze Russell všem kolportérům o jejich službě napsal: „Nevíme o žádném jiném odvětví služby, které by v tomto čase žně přinášelo větší ovoce. Proto všechny kolportéry  vybízíme, aby s promítáním Fotodramatu nepomáhali . . . Jiní bratři a sestry, kteří projevují stejnou víru v Pána . . ., mohou na promítání spolupracovat.“

V lednu 1914 bylo kolportérů 850. V průběhu roku tito horliví kazatelé rozšířili přes 700 000 výtisků Studií Písem. Ve Strážné věži se psalo, že odpovědní bratři mají o kolportéry „vřelý zájem“ a všechny čtenáře vybízejí, aby „k nim mluvili slova povzbuzení, protože jejich cesta není vždy poseta růžemi“.

Ostatní badatelé Bible rozdávali traktáty v desítkách jazyků. Během roku 1914 rozšířili víc než 47 milionů výtisků Měsíčníku badatelů Bible a dalších traktátů.

Jejich činnost neušla pozornosti. Kázali totiž veřejně a na jejich shromážděních se nekonaly sbírky. Jeden duchovní křesťanstva si stěžoval: „Za chvíli si lidé budou myslet, že vybírat při mši peníze je zločin. A co pak s námi bude? Kvůli pastoru Russellovi budeme mít všichni špatnou pověst.“

Badatelé Bible věřili, že „časy pohanů“, o kterých se mluví u Lukáše 21:24 (King James Version), skončí 1. října 1914. To datum se blížilo a očekávání narůstalo. Někteří u sebe dokonce nosili „odpočítávací kartičku“, na které si odškrtávali každý den, který uběhl. Mnozí si mysleli, že 1. října budou povoláni „do vnitřku za oponu“ neboli do nebe.

Ráno 2. října 1914 vstoupil bratr Russell do jídelny a rodině betel oznámil: „Časy pohanů skončily; vláda jejich králů pominula.“ Někteří z přítomných poznali, že to jsou slova písně číslo 171 ze zpěvníku Zpěvy úsvitu milénia. Od roku 1879 badatelé Bible v jedné písni zpívali, že „časy pohanů končí“. Tato slova však už nebyla pravdivá, protože „časy  pohanů“ neboli „ustanovené časy národů“ právě skončily. (Luk. 21:24) Do zpěvníků se tato důležitá změna po nějaké době promítla.

Koncem roku bylo mesiášské království v nebesích pevně založeno a někteří badatelé Bible si mysleli, že jejich práce je hotová. Nemohli tušit, že přichází období zkoušek a prosévání. Na rok 1915 byl vybrán roční text „Můžete-li píti kalich, kterýž já píti budu?“ z Matouše 20:22 (King James Version). „Kalich“, o kterém Ježíš mluvil, mimo jiné znamenal zkoušky, kterým čelil až do své smrti. I badatelé Bible měli čelit zkouškám, které měly přijít jak z jejich řad, tak zvenku. Svou reakcí ukázali, že jsou Jehovovi opravdu věrní.