Po nějaké době si William Nushy všiml, že ne všichni zvěstovatelé se řídí Božími měřítky, která se týkají manželství. Někteří žili se svým partnerem nebo partnerkou bez uzavření sňatku. Jiní se drželi místního zvyku odkládat svatbu až do doby, kdy žena otěhotněla. Teprve potom si mohli být jistí, že budou mít děti.

V květnu roku 1953 napsali bratři z odbočky dopis všem sborům a v něm jasně vysvětlili, co Bible říká o manželství. (1. Mojž. 2:24; Řím. 13:1; Hebr. 13:4) Dali zvěstovatelům nějaký čas na to, aby svůj svazek legalizovali. V opačném případě by museli být ze sboru vyloučeni. (1. Kor. 5:11, 13)

Většina zvěstovatelů měla z tohoto upřesnění radost. Někteří však byli nezdravě tolerantní a nezávislí. Ve dvou sborech opustila organizaci víc než polovina zvěstovatelů. Ti, kdo zůstali věrní, se naopak ještě horlivěji zapojili do služby. To byl jasný důkaz, že jim Jehova žehná.

Díky velkému úsilí bratrů úřady později uznaly sál Království ve Freetownu jako vhodné místo pro uzavírání manželství. První svatba se zde uskutečnila 3. září 1954. Oprávnění oddávat vláda časem udělila způsobilým bratrům v sedmi správních oblastech. Mnoho zájemců  tak mohlo legalizovat své manželství a stát se zvěstovateli dobré zprávy.

Božím požadavkům se podřídili také mnozí zájemci, kteří žili v polygamii. Samuel Cooper, který teď bydlí v Bonthe, vypráví: „V roce 1957 jsem začal se svými dvěma manželkami chodit na shromáždění a brzy jsem  se přihlásil do teokratické školy. Jednou jsem dostal za úkol přednést proslov o křesťanském manželství. Když jsem si pročítal podklady, uvědomil jsem si, že musím propustit mladší manželku. Řekl jsem o tom příbuzným, ale oni byli jednoznačně proti. S mladší manželkou jsem totiž měl dítě, zatímco starší manželka byla neplodná. Já jsem se ale rozhodl, že se chci řídit biblickými zásadami. Když se mladší manželka vrátila ke své rodině, starší manželka k mému velkému překvapení otěhotněla. Teď spolu máme pět dětí.“

V polygamii žil i Honoré Kamano, zájemce, který bydlel hned za hranicemi v Guineji. Když propustil dvě mladší manželky, nejstarší manželka si toho vážila a začala se o pravdu víc zajímat. Také jedna z mladších manželek obdivovala Honorého úctu k biblickým zásadám. Mrzelo ji sice, že musela odejít, ale požádala o biblické studium a později se zasvětila Jehovovi.

Dnes jsou svědkové Jehovovi po celé Sieře Leone a Guineji známí tím, že si váží manželství. Jejich věrnost manželskému partnerovi dělá čest Jehovovi, původci manželského uspořádání. (Mat. 19:4–6; Tit. 2:10)

V roce 1956 přijeli do Freetownu Charles a Reva Chappellovi, další absolventi školy Gilead. Po cestě do misionářského domova je zaskočilo, když uviděli veliký nápis, který zval lidi na biblickou přednášku ve Wilberforce  Memorial Hall. „Řečníkem byl C. N. D. Jones, představitel Kongregace svědků Jehovových,“ říká Charles.

Jones tvrdil, že patří mezi pomazané, a vedl skupinu, která se několik let předtím odtrhla od sboru ve Freetownu. Její členové prohlašovali, že jsou „praví“ Jehovovi svědkové. Misionáře a ty, kdo stáli na straně odpovědných bratrů, označovali za „podvodníky“ a „gileadské hrubiány“.

Situace se vyhrotila, když byli Jones a někteří jeho přívrženci vyloučeni ze sboru. „Bratry, kteří byli vůči buřičům tolerantní, oznámení šokovalo,“ vypráví Charles. „Někteří dávali svoji nespokojenost otevřeně najevo. Dál se s buřiči scházeli a přidalo se k nim i několik dalších křesťanů. Snažili se narušovat shromáždění a kazatelskou službu. Na shromáždění si spolu sedávali do takzvané řady nespokojenců. Většina jich nakonec odpadla, ale z některých se znovu stali duchovní křesťané a horliví zvěstovatelé.“

Díky tomu, že většina křesťanů zaujala správný postoj, mohl do sboru dál proudit Boží duch. V následujícím roce navštívil Freetown zónový dozorce Harry Arnott. Ve své zprávě uvedl: „Sierra Leone zažívá po delší době velký vzrůst. Máme dobrý důvod věřit, že bude i nadále pokračovat.“

Krátce po návštěvě bratra Arnotta dostal Charles Chappell dopis od bratra ze sousední Libérie. Psal mu, že chce v Sieře Leone začít kázat příslušníkům kmene Kisi, ke kterému sám patří. Kmen obýval zalesněné kopce a údolí v místě, kde se setkávají hranice Sierry  Leone, Libérie a Guineje. Zdálo se, že mnoho lidí mluvících kisijsky chce rozumět Bibli.

Většina Kisijů byla negramotná, a bratři proto v Koindu pořádali kurzy čtení a psaní, ve kterých je učili základní biblické pravdy. Kurzy přitáhly stovky studentů. „Skupina měla brzy pět nových zvěstovatelů. Netrvalo dlouho a bylo jich deset, pak patnáct a pak dvacet,“ vzpomíná Charles. „Lidé přijímali pravdu tak rychle, že jsem až pochyboval, jestli to myslí upřímně. Ale mýlil jsem se. Většina z nich měla nejen pevnou víru, ale byli i horliví ve službě.“

Díky nadšeným novým zvěstovatelům se dobrá zpráva brzy šířila nejen ve městě Koindu, ale i v okolí a nakonec se dostala až do Guineje. Bratři chodili celé hodiny kopcovitou krajinou a kázali na farmách a ve vesnicích. „Stávalo se, že jsme několik týdnů, nebo i měsíců neslyšeli zvuk motoru,“ popisuje Eleazar Onwudiwe, který tehdy sloužil jako krajský dozorce.

Zatímco kisijští bratři a sestry rozsévali semínka dobré zprávy a zalévali je, Bůh působil vzrůst. (1. Kor. 3:7) Jeden nevidomý mladý muž, který poznal pravdu, se nazpaměť naučil 32stránkovou brožuru „Toto dobré poselství o království“. Když kázal a vedl biblická studia, ohromoval lidi tím, že si dokázal vzpomenout na každý odstavec. Jistá neslyšící žena, která přijala pravdu, udělala ve svém životě velké změny. Na její švagrovou to tak zapůsobilo, že začala chodit na shromáždění, i když to měla z domova asi deset kilometrů.

Kázání mezi Kisiji postupovalo mílovými kroky. Zanedlouho vznikl sbor a krátce nato druhý. Asi 30 zvěstovatelů  se pustilo do průkopnické služby. O pravdu se začal zajímat i náčelník města Koindu a daroval bratrům pozemek, aby měli kde postavit sál Království. V Kailahunu se uskutečnil krajský sjezd, kterého se zúčastnilo přes 500 lidí. I zde vznikl sbor. Brzy Kisijové tvořili polovinu všech svědků v Sieře Leone, přestože se k tomuto kmeni hlásila necelá dvě procenta obyvatel.

Ne každý z toho ale měl radost. Zejména náboženští vůdci kmene Kisi byli vzteky bez sebe a dali si za cíl naši kazatelskou činnost zastavit. Měli totiž pocit, že ohrožuje jejich postavení. Otázka byla, kdy a jak zaútočí.