Podle jednoho odhadu je v Sieře Leone 3 000 až 5 000 neslyšících a v Guineji jsou jich stovky. Jehovovou „vůlí je, aby lidé všeho druhu byli zachráněni“. Jak se ale o dobré zprávě dozvědí neslyšící? (1. Tim. 2:4)

Michelle Washingtonová, misionářka z Gileadu, která přijela s manželem do Sierry Leone v roce 1998,  vzpomíná: „S Kevinem jsme byli přiděleni do sboru, kam chodili čtyři neslyšící. Umím americký znakový jazyk, a tak jsem jim chtěla pomoct. Bratři z odbočky mě požádali, abych neslyšícím tlumočila shromáždění a sjezdy, a o tomto opatření informovali okolní sbory. Také uspořádali kurzy znakového jazyka pro zvěstovatele, kteří chtěli neslyšícím pomáhat. Začali jsme neslyšící hledat v obvodech a zahajovat s nimi biblická studia. Za naši snahu nás mnoho lidí chválilo. Ale ne každý měl z naší práce radost. Pastor, který se o neslyšící staral, tvrdil, že jsme falešní proroci, a naléhal na ně, aby se nám vyhýbali. Některým vyhrožoval, že pokud se s námi budou stýkat, přestanou od církve dostávat finanční podporu. Netrvalo dlouho a neslyšící se rozdělili na dva tábory. Jedni se nám vyhýbali a stáli za pastorem. Druzí se s námi stýkali a z pastora si  nic nedělali. Někteří z té druhé skupiny přijali pravdu a dali se pokřtít.“

Jedním z nich je Femi, který se narodil s těžkým poškozením sluchu a komunikoval jen pomocí jednoduchých gest. Byl nešťastný, měl pocit, že ho nikdo nemá rád, a nikomu nedůvěřoval, hlavně slyšícím. Potom začal studovat Bibli s bratry ze skupiny znakového jazyka. Brzy chodil na každé shromáždění a učil se znakový jazyk. Časem se dal pokřtít a teď má radost, že pravdu může předávat dalším neslyšícím.

V červenci 2010 se ze skupiny amerického znakového jazyka ve Freetownu stal sbor. Další skupiny znakového jazyka jsou v Bo a v Konakry.

Z Bible je vidět, že mnozí křesťané v prvním století byli chudí. Učedník Jakub napsal: „Cožpak Bůh nevyvolil ty, kdo jsou chudí vzhledem ke světu, aby byli bohatí ve víře?“ (Jak. 2:5) Také zvěstovatelům v Sieře Leone a v Guineji přináší víra v Jehovu útěchu a naději.

Mnoho chudých svědků, kteří žijí v odlehlých oblastech, silná víra podněcuje, aby si celé měsíce šetřili a mohli potom jet na oblastní sjezd. Někteří z nich si na cestu vydělávají tak, že pěstují a prodávají různé plodiny. Před sjezdem se skupiny dvaceti až třiceti svědků vměstnají do malého nákladního auta a pak se v horku přes dvacet hodin kodrcají po prašné cestě. Jiné rodiny chodí dlouhé vzdálenosti pěšky. Jeden bratr vypráví: „Prvních 80 kilometrů jsme šli pěšky a nesli s sebou spoustu banánů. Cestou jsme je prodali, takže jsme měli lehčí zavazadla a vydělali si dost peněz, abychom mohli zbytek cesty jet náklaďákem.“

 Víra mnoha zvěstovatelům také pomáhá, aby odolali pokušení přestěhovat se do bohatší země. Emmanuel Patton, který absolvoval biblickou školu pro svobodné bratry, říká: „Důvěřujeme Jehovovi, že se o nás postará. Díky tomu, že žijeme v zemi, kde je málo zvěstovatelů, si uvědomujeme, jak velkou hodnotu naše služba má.“ (Mat. 6:33) Emmanuel je teď sborový starší a s manželkou Eunice dělají pro Jehovu vše, co je v jejich silách. Někteří otcové se rozhodli, že se nebudou stěhovat jinam, aby jejich rodina zůstala jednotná a duchovně silná. Timothy Nyuma, který sloužil jako zvláštní průkopník a zástupce krajského dozorce, vypráví: „Rozhodl jsem se, že nepřijmu žádnou práci, kvůli které bych musel být na delší dobu pryč od  rodiny. S mojí ženou Florence jsme se také domluvili, že naše děti nepošleme do školy daleko od domova, kde by je vychovával někdo jiný.“

Další bratři a sestry projevují víru tím, že se stále věnují duchovním činnostem navzdory různým problémům. Kevin Washington, o kterém jsme se už zmínili, říká: „Mnozí zvěstovatelé chodí pravidelně do služby a plní své úkoly ve sboru, přestože musí čelit problémům, kvůli kterým se člověk cítí mizerně a nejradši by zůstal doma. Někteří jsou chronicky nemocní, ale nemají možnost si zajistit lékařskou péči a léky,  které jsou na jiných místech snadno dostupné. Jiní vynakládají velké úsilí, aby se naučili číst a psát. Kdykoli se mi zdá, že nějaký bratr nezvládl svůj proslov moc dobře, zeptám se sám sebe: Kdybych pracoval na plný úvazek, měl vážné zdravotní problémy, špatný zrak a žádné brýle, malou teokratickou knihovnu a žádnou elektřinu, povedlo by se mi to aspoň tak jako jemu?“

Těmito a mnoha dalšími způsoby bratři a sestry v Sieře Leone a Guineji oslavují Jehovu. Stejně jako křesťané v prvním století, i oni se doporučují jako Boží služebníci „vytrvalostí v mnohém, v souženích, v případech nouze . . . Jako chudí, kteří však obohacují mnohé, jako ti, kdo nemají nic, a přece vlastní všechno.“ (2. Kor. 6:4, 10)

Před víc než 90 lety Alfred Joseph a Leonard Blackman zjistili, že pole v Sieře Leone se „bělají ke žni“. (Jan 4:35) Asi o 35 let později Manuel Diogo napsal z Guineje: „Hodně lidí tady má zájem o pravdu.“ Dnes jsou Boží služebníci v obou zemích přesvědčení, že na dobrou zprávu zareaguje ještě mnoho lidí.

V roce 2012 přišlo v Guineji na Památnou slavnost 3 479 lidí. To byl téměř pětinásobek celkového počtu zvěstovatelů. V Sieře Leone bylo v tom roce 2 030 zvěstovatelů a Památné slavnosti se zúčastnilo 7 854 lidí, tedy téměř čtyřnásobek. Byla tam i Winifred Remmieová, které bylo 93 let. Se svým manželem Lichfieldem přijeli do Sierry Leone v roce 1963. V celodobé službě byla už celých 60 let a stále sloužila jako zvláštní průkopnice. Vyjádřila se: „Kdo by čekal, že v Sieře Leone  bude tolik duchovně silných bratrů a sester. Sice už jsem stará, ale pořád chci ke vzrůstu přispívat svojí horlivou službou.“ *

Svědkové Jehovovi v Sieře Leone a Guineji to cítí stejně jako Winifred. Jsou rozhodnutí být jako majestátní,  dobře zavlažované stromy a stále přinášet ovoce k Jehovově chvále. (Žalm 1:3) Díky síle od Jehovy chtějí i nadále mluvit s lidmi o naději na opravdovou svobodu, na „slavnou svobodu Božích dětí“. (Řím. 8:21)