Duch svatý neboli svatý duch je aktivně působící Boží síla. (Micheáš 3:8; Lukáš 1:35) To, že Bůh vysílá svého ducha, znamená, že používá svou sílu k vykonání své vůle. Svatý duch může působit, kdekoli si to Bůh přeje. (Žalm 104:30; 139:7)

 Když v Bibli narazíte na slovo „duch“, zpravidla je to překlad původního hebrejského slova ruach nebo řeckého slova pneuma. Ve většině případů se tím myslí právě svatý duch, aktivně působící Boží síla. (1. Mojžíšova 1:2) Bible ale tato slova používá i v jiných významech:

•   dech (Habakuk 2:19; Zjevení 13:15)

•   vítr (1. Mojžíšova 8:1; Jan 3:8)

•   síla, která působí ve všech živých tvorech a dodává jim život (Job 34:14, 15)

•   něčí povaha nebo postoj (4. Mojžíšova 14:24)

•   duchovní bytosti, včetně Boha a andělů (1. Královská 22:21; Jan 4:24)

 Všechny tyto významy mají jedno společné: Popisují něco, co je neviditelné, ale co má viditelné projevy. A to platí i o svatém duchu – „je neviditelný, nehmotný a mocný, podobně jako vítr“. (An Expository Dictionary of New Testament Words od W. E. Vinea)

 Bible mluví o svatém duchu také jako o Božích „prstech“ a „rukou“. (Žalm 8:3; 19:1; Lukáš 11:20; srovnej s Matoušem 12:28) Tak jako řemeslník svýma rukama a prsty vytváří nějaké dílo, Bůh použil svého ducha například:

•   ke stvoření vesmíru (Žalm 33:6; Izajáš 66:1, 2)

•   k napsání Bible (2. Petra 1:20, 21)

•   k tomu, aby dal svým služebníkům ve starověku moc vykonávat zázraky a sílu horlivě kázat (Lukáš 4:18; Skutky 1:8; 1. Korinťanům 12:4–11)

•   k tomu, aby pomáhal svým služebníkům projevovat pěkné vlastnosti, což dělá i dnes (Galaťanům 5:22, 23)

Svatý duch není osoba

 Z toho, že Bible mluví o Božím svatém duchu jako o jeho rukách, prstech nebo dechu, je vidět, že to není osoba. (2. Mojžíšova 15:8, 10) Tak jako řemeslníkovy ruce nemohou nic vytvářet nezávisle na jeho vůli, i svatý duch je pouze nástroj, se kterým Bůh pracuje. (Lukáš 11:13) Bible přirovnává Božího ducha také k vodě a uvádí ho vedle takových pojmů, jako je víra či poznání. Nic z toho neodpovídá představě, že svatý duch je osoba. (Izajáš 44:3; Skutky 6:5; 2. Korinťanům 6:6)

 Bible nám sděluje, že Bůh se jmenuje Jehova a jeho Syn se jmenuje Ježíš Kristus, ale nikde se v ní nedočteme, že by měl nějaké jméno svatý duch. (Izajáš 42:8; Lukáš 1:31) Když dostal křesťanský mučedník Štěpán zázračné vidění, spatřil v nebesích pouze dvě osoby, ne tři. Bible popisuje, že Štěpán, „plný svatého ducha, se upřeně zadíval do nebe a zahlédl Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici“. (Skutky 7:55) Svatý duch byl ve skutečnosti pouze silou, jejíž pomocí Bůh toto vidění Štěpánovi zprostředkoval.

 Mýtus: Svatý duch je osoba a je součástí Trojice, což je uvedeno v 1. Jana 5:7, 8 ve znění podle Kralické bible.

 Fakt: V Kralické bibli jsou v 1. Jana 5:7, 8 mimo jiné slova „na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou. A tři jsou, kteříž svědectví vydávají na zemi.“ Odborníci ale zjistili, že tento výrok nenapsal apoštol Jan, a do Bible tedy nepatří. Znalec Bible Bruce M. Metzger uvedl: „Je nade vši pochybnost, že tato pasáž je podvržená a nemá v Novém zákoně co dělat.“ (A Textual Commentary on the Greek New Testament)

 Mýtus: V Bibli se někdy mluví o svatém duchu jako o osobě, což dokazuje, že to osoba je.

 Fakt: Jedná se pouze o básnické vyjádření, takzvanou personifikaci. To, že ji Bible používá v případě svatého ducha, nedokazuje, že jde o osobu. I o moudrosti, smrti a hříchu někdy mluví tak, jako by to byly osoby. (Přísloví 1:20; Římanům 5:17, 21) Také Ježíš nazval svatého ducha „pomocníkem“ a řekl o něm, že dá o něčem důkaz, bude mluvit, oznamovat, slyšet a podobně. (Jan 16:7–15) Například o moudrosti se v Bibli píše, že má „skutky“ a „děti“, a o hříchu, že svádí, zabíjí a vyvolává chtivost. (Matouš 11:19; Lukáš 7:35; Římanům 7:8, 11)

 Mýtus: Svatého ducha považovali za osobu i Ježíšovi apoštolové a další první křesťané.

 Fakt: Bible nic takového neříká. A také pohled do historických pramenů tuto domněnku vyvrací. Dílo Encyclopædia Britannica k tomu uvádí: „Názor, že Duch svatý je jednou z božských bytostí, ... byl přijat na konstantinopolském koncilu roku 381 n. l.“ A to bylo přes 250 let po smrti posledních apoštolů.