Římanům 7:1–25
7 Je to možné, že nevíte, bratři (neboť mluvím k těm, kdo znají zákon), že Zákon je pánem nad člověkem, dokud [člověk] žije?+
2 Například vdaná žena* je vázána zákonem ke svému manželovi, dokud je naživu; jestliže však její manžel zemře, je propuštěna ze zákona svého manžela.+
3 Tak by tedy za života svého manžela byla označena jako cizoložnice,* kdyby se stala [ženou] jiného muže.+ Jestliže však její manžel zemře, je volná od jeho zákona, takže již není cizoložnicí, jestliže se stane [ženou] jiného muže.+
4 Tak i vy, moji bratři, jste byli prostřednictvím KRISTOVA těla umrtveni vůči Zákonu,+ abyste připadli někomu jinému,+ tomu, kdo byl vzbuzen z mrtvých,+ abychom přinášeli ovoce+ Bohu.
5 Když jsme totiž byli ve shodě s tělem,+ hříšné vášně, které byly rozníceny Zákonem, působily v našich údech, abychom přinášeli ovoce k smrti.+
6 Ale nyní jsme byli zproštěni Zákona,+ protože jsme zemřeli+ tomu, co nás drželo, abychom byli otroky*+ v novém smyslu skrze ducha,+ a ne ve starém smyslu skrze psaný zákoník.+
7 Co tedy řekneme? Je Zákon hříchem?+ Kéž k tomu nikdy nedojde! Skutečně bych byl nepoznal hřích,+ kdyby nebyl Zákon; a například bych byl neznal chtivost,+ kdyby Zákon neříkal: „Nebudeš chtivý.“+
8 Ale když hřích dostal popud prostřednictvím přikázání,+ vyvolal ve mně kdejakou chtivost, neboť bez zákona byl hřích mrtvý.+
9 Kdysi jsem byl vskutku živý bez zákona;+ když však přišlo přikázání,+ hřích opět ožil, ale já jsem zemřel.+
10 A shledal jsem, že přikázání, které bylo k životu,+ je ke smrti.+
11 Když totiž hřích dostal popud prostřednictvím přikázání, svedl+ mě a zabil mě jím.
12 A tak Zákon sám o sobě je svatý+ a přikázání je svaté a spravedlivé+ a dobré.+
13 Stalo se tedy to dobré pro mne smrtí? Kéž se to nikdy nestane! Ale hřích ano, aby se ukázal jako hřích, který mi působí smrt prostřednictvím toho, co je dobré,+ aby se hřích stal ještě mnohem hříšnějším prostřednictvím přikázání.+
14 Víme totiž, že Zákon je duchovní,+ ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu.+
15 Vždyť co působím, nevím. Co si totiž přeji,* to nekonám, ale činím to, co nenávidím.
16 Jestliže však činím to, co si nepřeji,+ souhlasím s tím, že Zákon je znamenitý.+
17 Ale pak ten, kdo to působí, již nejsem já, ale hřích, který ve mně přebývá.+
18 Vždyť vím, že ve mně, totiž v mém těle, nepřebývá nic dobrého;+ schopnost přát si+ totiž u mne je, ale schopnost působit,+ co je znamenité, [tu] není.
19 To dobré, co si přeji, totiž nečiním,+ ale konám to špatné, co si nepřeji.
20 Jestliže však činím to, co si nepřeji, pak ten, kdo to působí, již nejsem já, ale hřích, který ve mně přebývá.+
21 Shledávám tedy ve svém případě tento zákon: když si přeji činit, co je správné,+ je u mne, co je špatné.+
22 Podle člověka,+ jímž jsem ve [svém] nitru, mám skutečně potěšení+ v Božím zákoně,
23 ale ve svých údech+ spatřuji jiný zákon, jenž válčí+ proti zákonu mé mysli+ a vede mě do zajetí zákona hříchu,+ který je v mých údech.
24 Já ubohý* člověk! Kdo mě vyprostí z těla podstupujícího tuto smrt?+
25 Díky Bohu prostřednictvím Ježíše Krista, našeho Pána!+ [Svou] myslí jsem já tedy otrokem Božího zákona,+ ale [svým] tělem zákona hříchu.+
Poznámky
^ Nebo „žena podřízená manželovi“.
^ „Cizoložnice.“ Lat. a·dulʹte·ra.
^ „Byli otroky“, אAB; J18 „byli služebníky pro Jehovu“.
^ Nebo „chci“.
^ Dosl. „mozolnatý“.
