Job 17:1–16
17 I můj duch* je zlomen,+ mé vlastní dny jsou uhašeny;pro mne je hřbitov.+
2 Jistě se mi posmívají,+a mé oko pobývá uprostřed jejich vzpurného chování.
3 Prosím, zaruč se přece za mne u sebe.+Kdo jiný se mi zaváže podáním ruky?+
4 Vždyť jsi uzavřel jejich srdce rozvaze.+Proto je nevyvyšuješ.
5 Snad poví druhům, aby si vzali své podíly,ale právě oči jeho synů selžou.+
6 A vystavil mě jako příslovečné rčení+ národů,takže se stávám někým, komu se plivá do obličeje.+
7 A mrzutostí se mi kalí oko,+a mé údy jsou všechny jako stín.
8 Přímí lidé na to zírají v ohromení,a dokonce i nevinný se vzrušuje nad odpadlíkem.
9 Spravedlivý se pevně drží své cesty+a ten, kdo [má] čisté ruce,+ stále roste v síle.+
10 Vy však můžete všichni začít znovu. Tak pojďte dál, prosím,jelikož mezi vámi nenacházím nikoho moudrého.+
11 Mé vlastní dny prošly,+ mé vlastní plány jsou roztrhány,+přání mého srdce.
12 Noc stále vydávají za den:+‚Světlo je blízko, protože [je] tma.‘
13 Jestliže stále čekám, mým domem je šeol;+ve tmě+ si budu muset ustlat lože.
14 Na jámu+ budu muset zavolat: ‚Jsi můj otec!‘Na larvu:+ ‚Má matko a má sestro!‘
15 Tak kde tedy je má naděje?+A má naděje — kdo na ni hledí?
16 K závorám šeolu* sejdou,*až všichni spolu budeme muset sestoupit právě do prachu.“+
Poznámky
^ Nebo „dech“. Viz 12:10, ppč. „duch“.
^ „Šeolu.“ Heb. šeʼolʹ; řec. haiʹden; lat. in·ferʹnum. Viz dodatek 4B.
