Kazatel 6:1–12
6 Existuje neštěstí, které jsem viděl pod sluncem, a je mezi lidmi časté:
2 Muž,* kterému [pravý] Bůh dává bohatství, hmotný majetek a slávu,+ a který pro svou duši nepotřebuje nic, po čem projevuje touhu,+ a přece mu [pravý] Bůh neumožňuje z toho jíst,+ ačkoli to může jíst pouhý cizinec.+ To je marnost a je to těžká nemoc.
3 Kdyby se snad nějaký muž stal stokrát otcem+ a žil mnoho let, takže by dnů jeho let bylo mnoho,+ a přece jeho vlastní duše není nasycena dobrými věcmi,+ a ani hrob mu nepatří,+ [pak] musím říci, že ten, který se narodil předčasně, je na tom lépe nežli on.+
4 Ten totiž přišel marně a odchází do tmy a tma přikryje jeho vlastní jméno.+
5 Ani neviděl slunce, ani je nepoznal.+ Ten odpočívá spíše než ten předcházející.+
6 I kdyby, dejme tomu, prožil dvakrát tisíc let, a přece neviděl, co je dobré+ — což nejde každý jen na jediné místo?+
7 Všechna ta tvrdá práce lidstva* je pro jejich ústa,+ ale ani jejich vlastní duše se nenaplní.
8 Vždyť jakou výhodu má moudrý před hlupákem?+ Co má ztrápený z toho, že ví, jak má chodit před živými?
9 Lepší je vidět očima než bloumat duší.*+ Také to je marnost a honba za větrem.+
10 Ať nastalo cokoli, jméno toho již bylo vysloveno, a stalo se známým, co je člověk;*+ není schopen ujmout se své pře s někým, kdo je mocnější než on.+
11 Protože existuje mnoho věcí, které působí mnoho marnosti,+ jakou má člověk výhodu?
12 Kdo totiž ví, co dobrého má člověk za života, v počtu dnů svého marného života,+ když je stráví jako stín?+ Kdo totiž může člověku říci, co se po něm stane pod sluncem?+
Poznámky
^ „Muž.“ Heb. ʼiš.
^ Dosl. „pozemského člověka“. Heb. ha·ʼa·dhamʹ.
^ Nebo „touhou duše“.
^ Nebo „pozemský člověk“. Heb. ʼa·dhamʹ.
