„POHLAVNÍ zneužívání dítěte. . . je zdrcujícím, ničivým a ponižujícím útokem na dětskou mysl, duši i tělo. . . Následky narušují každou stránku lidského bytí.“ To jsou slova knihy The Right to Innocence (Právo na nevinnost) od Beverly Engelové.

Děti nereagují na zneužívání stejně. * Mají rozdílné osobnosti, rozdílnou schopnost vyrovnávat se s problémy a rozdílné citové založení. Velmi také záleží na tom, jaký vztah má dítě k osobě, která je zneužívá, na míře zneužití, na tom, jak dlouho ke zneužívání docházelo, na věku dítěte a rovněž na dalších faktorech. Je-li ovšem zneužívání odhaleno a dítěti je poskytnuta milující podpora dospělých, může se rozsah poškození snížit na minimum. Mnohé oběti nicméně trpí hlubokým citovým poraněním.

Bible nám nabízí pohled do podstaty ničivých účinků zneužívání dětí. Kazatel 7:7 vysvětluje: „Pouhý útlak totiž může způsobit, že moudrý jedná pomateně.“ Platí-li to u dospělých lidí, zkusme si jen představit účinek brutálního útlaku na malé dítě — obzvlášť, je-li tím, kdo dítě zneužívá, rodič, jemuž dítě důvěřuje. Vždyť první léta života jsou v citovém a duchovním rozvoji dítěte rozhodující. (2. Timoteovi 3:15) Právě v tomto útlém věku se u dítěte začínají rozvíjet mravní zábrany a nabývá vědomí osobní hodnoty. Svazkem s rodiči se dítě učí chápat, co je láska a důvěra. — Žalm 22:9.

Doktor J. Patrick Gannon vysvětluje, že „tento proces budování důvěry je u zneužívaných dětí zásadně narušen“. Člověk, který zneužívá dítě, zrazuje jeho důvěru; olupuje je o jakékoli povědomí bezpečí, soukromí, sebeúcty a používá je jako předmět,  pro své vlastní uspokojení. * Malé děti nechápou význam nemravného jednání, do něhož jsou zavlečeny, ale takřka všeobecně je prožívají jako něco znepokojujícího, děsivého a ponižujícího.

Zneužívání dětí bylo proto nazváno „vrcholnou zradou“. Přichází nám na mysl otázka, kterou položil Ježíš: „Kdo je vskutku mezi vámi člověk, kterého jeho syn prosí o chléb — přece mu nepodá kámen?“ (Matouš 7:9) Ale člověk, který dítě zneužívá, mu neposkytuje lásku a náklonnost, ale nejkrutější „kámen“, jaký existuje — sexuální násilí.

Přísloví 22:6 říká: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodbočí z ní.“ Je zřejmé, že rodičovský vliv může v člověku přetrvávat po celý život. Ale co když bylo dítě vychováno tak, aby si myslelo, že je proti sexuálnímu obtěžování bezbranné? Aby perverzními skutky platilo za „lásku“? Aby se na sebe dívalo jako na bezcennou, nečistou věc? Nemohlo by to vést k životu plnému destruktivního chování? Ne, zneužívání dítěte neomlouvá jeho budoucí nevhodné jednání v dospělém věku, ale může pomoci k vyjasnění, proč mají oběti pohlavního zneužívání sklon jednat nebo cítit určitým způsobem.

Mnohé oběti trpí řadou příznaků, včetně deprese. V některých lidech hlodají trvalé a velmi silné pocity viny, studu a hněvu. Jiné oběti mohou být emocionálně uzavřené, neschopné vyjadřovat nebo dokonce prožívat emoce. Mnozí jsou také sužováni nízkým sebevědomím a pocitem bezmocnosti. Sally, kterou zneužíval její strýc, vzpomíná: „Vždy, když mě obtěžoval, jsem se cítila bezmocná, strnulá, znecitlivělá, ztuhlá a zmatená. Říkala jsem si: Proč se to děje?“ Psycholožka Cynthia Towerová uvádí: „Průzkumy ukazují, že lidé, kteří byli v dětství zneužíváni, si často životem nesou vědomí, že jsou oběťmi.“ Vdají se možná za muže, který je bude zneužívat, vystupují v roli zranitelného člověka nebo se cítí neschopní bránit se proti ohrožení.

Děti mívají obvykle 12 let na to, aby se připravily na emoce, které se v nich probudí v pubertě. Ale když je malé děvčátko zavlečeno do oplzlostí, mohou být pocity, které to v něm vyvolá, nad jeho síly. Jak plyne z jedné studie, mohlo by to v budoucnu ohrožovat jeho schopnost těšit se z manželských důvěrností. Linda, oběť pohlavního zneužívání, se přiznává: „Zjišťuji, že je pro mě sexuální stránka manželství tou nejtěžší věcí v životě. Napadají mě nesmírně děsivé představy, že to je se mnou ve skutečnosti můj otec a popadne mě úzkost.“ Jiné oběti mohou reagovat přesně opačně a rozvinou v sobě nutkavé nemravné žádosti. „Vedla jsem promiskuitní život, až jsem se dostala tak daleko, že jsem mívala styky s naprosto cizími lidmi,“ připouští Jill.

Oběti pohlavního zneužívání mohou mít také potíže s udržováním zdravých mezilidských vztahů. Některé prostě nedokáží  navázat vztahy s muži nebo s osobami s přirozenou autoritou. Jiné ničí přátelství a manželství tím, že se chovají urážlivě a chtějí druhé ovládat. Ještě další mají sklon zcela se vyhýbat sbližování s lidmi.

Jsou dokonce i takoví, kteří své destruktivní pocity obracejí proti sobě. „Nenáviděla jsem své tělo, protože reagovalo na pohlavní zneužívání,“ připouští Reba. Je tragické, že oběti se často zoufale snaží své pocity skrýt hluboko v nitru. Následky se projevují v podobě poruch chuti k jídlu, * horečnaté pracovitosti, alkoholismu nebo zneužívání drog — to vše jsou zoufalé pokusy o přehlušení vnitřních pocitů. Někteří mohou nenávist k sobě samému projevit ještě bezprostřednějším způsobem. „Pořezala jsem se, zatínala jsem si nehty do rukou, popálila jsem se,“ dodává Reba. „Mívala jsem pocit, že zasluhuji týrání.“

Nečiňme však unáhlený závěr, že každý, kdo takto jedná nebo kdo má podobné pocity, byl zcela jistě pohlavně zneužit. Svou roli zde mohou sehrát i jiné emocionální nebo fyzické faktory. Odborníci například říkají, že podobné příznaky se projevují u lidí, kteří byli vychováni v narušených rodinách — rodiče je tloukli, ponižovali a znevažovali, zanedbávali jejich tělesné potřeby nebo byli závislí na drogách či alkoholu.

Nejzákeřnějším důsledkem pohlavního zneužívání dítěte je případné duchovní poškození. Necudné zacházení je „poskvrnou těla a ducha“. (2. Korinťanům 7:1) Ten, kdo se na dítěti dopouští perverzních skutků, kdo násilně překračuje možnosti jeho těla a morální zábrany a zrazuje jeho důvěru, ten poskvrňuje jeho ducha neboli převládající myšlenkový sklon. To může později bránit jeho mravnímu a duchovnímu růstu.

Pia Mellodyová v knize Facing Codependence poznamenává: „Jakékoli závažné pohlavní zneužití. . . je zároveň i duchovním zneužitím, neboť ničí u dítěte důvěru k Vyšší moci.“ Křesťanka Ellen se například ptá: „Jak mohu na Jehovu pohlížet jako na Otce, když znám svého otce jako krutého, zuřivého muže?“ Jiná oběť, Terry, říká: „Nikdy jsem neměla pocit, že Jehova je mým Otcem. Bohem, Pánem, Svrchovaným pánem, Stvořitelem, to ano! Ale ne Otcem!“

Takové osoby nejsou nutně duchovně slabé a nemusí jim chybět víra. Naopak, svou vytrvalou snahou zachovávat biblické zásady poskytují důkazy své duchovní síly! Ale uvažme, jaký pocit někteří mají, když čtou biblické texty podobné Žalmu 103:13, který říká: „Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova projevil milosrdenství těm, kteří se ho bojí.“ Dokáží to možná pojmout myšlenkově, ale protože nemají skutečnou představu, co by měl znamenat otec, může pro ně být obtížné reagovat na tento verš citově.

Jsou také lidé, kteří shledávají, že je pro ně těžké být před Bohem „jako malé dítě“ — bezbranné, pokorné a důvěřivé. Při modlitbě skrývají před Bohem své skutečné pocity. (Marek 10:15) Možná se ostýchají uplatnit na sebe Davidova slova v Žalmu 62:7, 8: „Na Bohu je má záchrana a sláva. Má silná skála, mé útočiště je v Bohu. Důvěřujte v něho v každém čase. Vylévejte před ním své srdce.“ Jejich víru snad oslabují pocity viny a bezcennosti. Jedna žena, která byla vystavena pohlavnímu zneužívání, říká: „Mám silnou víru v Jehovovo království. Ale necítím se ve skutečnosti dost dobrá na to, abych v něm sama byla.“

Jistě, všechny oběti nejsou postiženy stejně. Některé se k Jehovovi cítí být přitahovány jako ke svému milujícímu Otci a nepociťují ve svém vztahu k němu žádné překážky. Ať je tomu jakkoli, jestliže jste obětí pohlavního zneužívání, pak pro vás možná bude mít velkou hodnotu, když si uvědomíte, jak to ovlivnilo váš život. Někteří se spokojují s tím, že se smíří se svou situací. Ale pokud se vám zdá, že došlo k vážnému poškození, vzchopte se. Zranění se dají zahojit.