Nesprávný názor: Člověk, který chce dítě zneužít, je obvykle někdo neznámý, je duševně vyšinutý a liší se od okolního prostředí; odláká dítě a použije vůči němu tělesnou sílu.

V převážné většině případů — podle některých odhadů od 85 do 90 procent — se jedná o člověka, kterého dítě dobře zná a důvěřuje mu. Než by použil síly, často spíše vmanipuluje dítě do sexuálního styku postupně, zneužívá toho, že dítě má omezené zkušenosti a omezenou schopnost logicky uvažovat. (Srovnej 1. Korinťanům 13:11 a Přísloví 22:15.) Tito úchylní lidé nejsou podivní samotáři odpovídající určité šabloně. Mnozí jsou poměrně pobožní, vážení a ve společnosti oblíbení. Podle amerického federálního úřadu pro vyšetřování „je absurdní předpokládat, že někdo není pedofilem jenom proto, že je milý, chodí do kostela, tvrdě pracuje, má rád zvířata a tak dále“. Je také nesprávné předpokládat, jak naznačují nedávné výzkumy, že všichni lidé, kteří zneužívají děti, jsou muži nebo že všechny oběti jsou děvčátka.

Nesprávný názor: Děti si vymýšlejí nebo lžou, že byly pohlavně zneužity.

Za normálních okolností nemají děti takové zkušenosti nebo znalosti v otázkách sexu, aby mohly vymyslet jasně formulované prohlášení o zneužití, ačkoliv některé malé děti mohou být zmatené, pokud jde o podrobnosti. I ti nejskeptičtější odborníci se shodují v tom, že ve většině případů, kdy děti mluví o zneužití, jde o skutečnost. * Všimněte si, co říká kniha Sex Abuse Hysteria—Salem Witch Trials Revisited (Hysterie kolem pohlavního zneužití — Obnovení Salemského procesu s čarodějnicemi), která rozebírá falešná obvinění ze zneužití. V této knize se připouští: „Skutečné pohlavní zneužití dětí je široce rozšířené a převážná většina dětských výpovědí o pohlavním zneužití . . . je zřejmě pravdivá (snad 95% či více).“ Pro děti je mimořádně těžké popsat zneužití. Pokud v souvislosti se znásilněním lžou, pak nejčastěji proto, aby popřely, že se to stalo, i když k tomu ve skutečnosti došlo.

Nesprávný názor: Děti se chovají svůdně a často svým chováním způsobí, že jsou zneužity.

Tento názor je mimořádně pokřivený, protože ze zneužití vlastně viní oběť. Děti nemají skutečnou představu o tom, co sex doopravdy je. Netuší, co k takovému jednání patří nebo jak to na ně zapůsobí. Nejsou proto schopny vědomě souhlasit se zneužitím. Je to jedině úchylný člověk a nikdo jiný, kdo nese za zneužití vinu. — Srovnej Lukáše 11:11, 12.

Nesprávný názor: Když dítě přizná zneužití, měli by ho rodiče vést k tomu, aby o tom již nemluvilo a ‚hodilo to za hlavu‘.

Komu nejvíce poslouží to, že dítě bude o zneužití mlčet? Není to právě ten, kdo dítě zneužil? Studie ukázaly, že popření a potlačování emocí jsou možná tím nejméně účinným způsobem, jak se vyrovnat s traumatem plynoucím ze zneužití. V Anglii byla provedena studie skupiny dospělých lidí, kteří v dětství zažili krvesmilstvo. Bylo použito devíti metod, jak se vyrovnat s takovým zážitkem. Největší citovou nevyrovnaností a potížemi trpěli v dospělosti lidé, kteří popírali a potlačovali to, co zažili, nebo se tomu vyhýbali. Jestliže byste měli takový otřesný zážitek vy, chtěli byste, aby vám někdo říkal, že o tom nemáte mluvit? Proč to tedy říkat dítěti? Umožněte dítěti, aby reagovalo na takový hrozný zážitek normálním způsobem, tedy žalem, hněvem, smutkem, a dejte mu tak možnost, aby se pro ně zážitek zneužití konečně stal minulostí.