Krevní transfuze — Dlouhá historie sporů

„Kdyby byly červené krvinky novým lékem, bylo by velmi obtížné získat na něj povolení.“ Dr. Jeffrey McCullough

K VÝZNAČNÉMU lékaři Jean-Baptistu Denisovi, který byl ve službách francouzského krále Ludvíka XIV., přivedli v zimě roku 1667 zuřivého šílence, který se jmenoval Antoine Mauroy. Na Mauroyovu zuřivost měl Denis ideální „léčbu“ — transfuzi telecí krve, která měla podle jeho názoru tohoto pacienta uklidnit. Věci se ale nevyvíjely pro Mauroya příznivě. Je pravda, že po druhé transfuzi se jeho stav zlepšil, ale brzy u něj šílenství propuklo znovu a zanedlouho tento Francouz zemřel.

Později se sice zjistilo, že Mauroy vlastně zemřel na otravu arzénem, ale Denisovy experimenty se zvířecí krví vyvolaly ve Francii ostré spory. Nakonec byl tento postup v roce 1670 zakázán. Časem stejný zákaz vydal anglický parlament, a dokonce i papež. Krevní transfuze upadly na dalších sto padesát let v zapomnění.

Počáteční rizika

V devatenáctém století se krevní transfuze objevily znovu. Přispěl k tomu hlavně přední anglický porodník James Blundell. Tento lékař vylepšil postup, zdokonalil nástroje a trval na tom, že používat by se měla výhradně lidská krev. Tím se transfuze opět staly středem pozornosti.

Oživení zájmu o transfuze však v roce 1873 zastavil polský lékař F. Gesellius děsivým odhalením: více než polovina transfuzí skončila smrtí. Když se to dověděli význační lékaři, začali krevní převody odsuzovat. Transfuze opět přestaly být populární.

Potom francouzský lékař Georges Hayem v roce 1878 zdokonalil solný roztok natolik, že podle jeho slov mohl sloužit jako náhrada za krev. Na rozdíl od krve neměl tento roztok žádné vedlejší nežádoucí účinky, nesrážel se a bylo snadné jej přepravovat. Je pochopitelné, že Hayemův solný roztok začal být používán v širokém měřítku. Brzy se však kupodivu znovu objevily názory protežující krev. Proč?

Rakouský patolog Karl Landsteiner objevil v roce 1900 krevní skupiny a zjistil, že ne  vždy jsou vzájemně slučitelné. Nelze se divit, že tolik krevních převodů v minulosti končilo tragicky! Nyní se to mohlo změnit jednoduše tím, že se zajistí, aby krevní skupina dárce odpovídala krevní skupině příjemce. Toto zjištění obnovilo důvěru lékařů k transfuzím — a to krátce před první světovou válkou.

Transfuze krve a válka

Během první světové války se zraněným vojákům dávaly transfuze krve ve velkém měřítku. Krev se samozřejmě rychle sráží a v dřívějších dobách bylo téměř nemožné dopravit ji na bojiště. Začátkem 20. století však dr. Richard Lewisohn z nemocnice Mount Sinai Hospital v New Yorku provedl úspěšné pokusy s protisrážlivou látkou, která se nazývá citrát sodný. Někteří lékaři označili tento vzrušující objev za zázrak. „Bylo to téměř, jako by se podařilo zastavit slunce,“ napsal v té době význačný lékař dr. Bertram M. Bernheim.

Během druhé světové války se poptávka po krvi zvýšila. Veřejnost byla bombardována plakáty se slogany jako „Dejte krev hned“, „Vaše krev ho může zachránit“ a „Dal krev. Dáte ji i vy?“. Tyto žádosti se setkaly s velkou odezvou. V průběhu druhé světové války bylo ve Spojených státech darováno asi třináct milionů jednotek krve. Odhaduje se, že v Londýně bylo shromážděno a distribuováno více než dvě stě šedesát tisíc litrů krve. Jak se brzy ukázalo, krevní transfuze samozřejmě provázelo značné zdravotní riziko.

 Nemoci přenášené krví

Velký pokrok v medicíně po druhé světové válce umožnil lékařům provádět operace, které byly dříve nepředstavitelné. V důsledku toho vzniklo celosvětové odvětví obchodu s ročním obratem mnoha miliard dolarů, jehož cílem bylo zajišťovat dodávku krve pro krevní transfuze, které lékaři začali pokládat za standardní součást operačního postupu.

Brzy však vznikly obavy z nemocí přenášených krví. Například u téměř dvaadvaceti procent těch, kdo v průběhu korejské války dostali transfuzi plazmy, vznikla hepatitida, což je skoro třikrát tolik jako za druhé světové války. Podle odhadu Amerických středisek pro sledování nemocí zemřelo v sedmdesátých letech na hepatitidu přenesenou krevním převodem každý rok tři a půl tisíce lidí. Jiné odhady uvádějí čísla desetkrát vyšší.

Díky lepšímu testování a pečlivějšímu výběru dárců se počet případů kontaminace krve virem hepatitidy B snížil. Potom si však mnoho obětí vyžádala nová a někdy smrtelná forma viru, který způsoboval hepatitidu C. Odhaduje se, že tímto virem se nakazily čtyři miliony Američanů a několik set tisíc jich virus dostalo krevní transfuzí. Je pravda, že přísným testováním se nakonec podařilo výskyt hepatitidy C snížit. Někteří lidé se však obávají, že se objeví nová nebezpečí a my je rozpoznáme, až již bude pozdě.

Další skandál — krev kontaminovaná virem HIV

V osmdesátých letech se zjistilo, že krev může být kontaminována virem, který způsobuje AIDS. Krevní banky se nejprve zdráhaly připustit, že by i jejich krevní konzervy mohly být nakažené. Mnohé banky se zpočátku dívaly na hrozbu HIV s určitou skepsí. Podle dr. Bruce Evatta „to bylo, jako by někdo přicestoval z pouště a řekl: ‚Viděl jsem mimozemšťana‘. Slyšeli to, ale prostě tomu nevěřili.“

Skandály s krví kontaminovanou virem HIV se však objevovaly v jedné zemi za druhou. Ve Francii je odhadem šest až osm tisíc lidí infikovaných virem HIV z transfuzí, které dostali v letech 1982 až 1985. V Africe jsou krevní transfuze příčinou deseti procent infekcí HIV a v Pákistánu způsobily čtyřicet procent případů AIDS. V rozvinutých zemích je dnes přenos HIV krevní transfuzí díky zlepšenému testování poměrně vzácný. Přenos HIV je však stále problémem v rozvojových zemích, kde je toto testování nedostatečné.

Je pochopitelné, že zájem o bezkrevní medicínu v posledních letech stoupá. Je však tato alternativa bezpečná?

[Rámeček na straně 6]

Krevní transfuze — Neexistuje standardní postup

Jen ve Spojených státech dostanou každý rok tři miliony pacientů více než jedenáct milionů jednotek červených krvinek. Vzhledem k takovému velkému množství transfuzí by člověk předpokládal, že lékaři mají na podávání krve přísné normy. Časopis The New England Journal of Medicine však uvádí, že existuje překvapivě málo podkladů sloužících „jako vodítko pro to, zda podat transfuzi“. Ano, v praxi jsou značné rozdíly nejen v tom, co přesně transfundovat a kolik, ale také zda vůbec transfuzi podat. „Transfuze závisí na lékaři, ne na pacientovi,“ říká lékařský časopis Acta Anæsthesiologica Belgica. Vzhledem k tomu, co zde bylo uvedeno, není tedy překvapující, že podle studie publikované v časopise The New England Journal of Medicine „je přibližně šedesát šest procent transfuzí podáno nevhodně“.

[Obrázky na straně 5]

Během druhé světové války se poptávka po krvi zvýšila

[Podpisky]

Imperial War Museum, Londýn

U.S. National Archives photos