Co říká Bible

Vyrovnaný názor na lidové zvyklosti

„NEEXISTUJE ŽÁDNÝ ZPŮSOB CHOVÁNÍ, KTERÝ BY NEBYL NĚKDY A NĚKDE ODSUZOVÁN A KTERÝ V JINOU DOBU A NA JINÉM MÍSTĚ BYL ULOŽEN JAKO POVINNOST.“

TAKTO irský historik William Lecky posuzuje nestálost lidské povahy. Jeho komentář by se také dal použít na zvyklosti a tradice dodržované po celá staletí. Mnoho zvyklostí, na které se kdysi pohlíželo jako na nezbytnou část každodenního života, bylo později odsuzováno. To nás nepřekvapuje. Vždyť, jak řekl křesťanský apoštol Pavel, „scéna tohoto světa se mění“. (1. Korinťanům 7:31)

Ano, lidská společnost se stále mění. To často vidíme z rozsáhlých změn v postojích a běžných zvycích lidí. Křesťané „nejsou částí světa“ — to znamená, že zůstávají odděleni od lidské společnosti, která je odcizena Bohu. Přesto Bible uznává, že křesťané jsou „ve světě“, a nepřikazuje jim, aby byli izolováni. Proto je důležité mít na zvyklosti vyrovnaný názor. (Jan 17:11, 14–16; 2. Korinťanům 6:14–17; Efezanům 4:17–19; 2. Petra 2:20)

Co jsou to zvyklosti?

Zvyklosti jsou běžné způsoby společenského života, které jsou společné pro určité místo nebo skupinu lidí. Některé zvyklosti, například způsob stolování a etiketa, snad vznikly z potřeby přizpůsobit chování lidí při společných činnostech, což jim umožňovalo chovat se k sobě zdvořile a uctivě. V takových případech se dá společenské vybrané chování přirovnat k oleji, protože jakoby promazává složité soukolí lidských vztahů.

Zvyklosti byly silně ovlivněny náboženstvím. Ve skutečnosti jich mnoho pochází ze starodávných pověr a nebiblických náboženských myšlenek. Například dávání květin truchlícím mělo svůj původ v náboženské pověře. * O modré barvě, která se často spojovala s malými chlapci, se navíc myslelo, že zahání  démony. Maskara sloužila jako ochrana před uhranutím, kdežto rtěnka se používala k odrazování démonů, aby nevstoupili do úst ženy a neovládali ji. Dokonce takový neškodný zvyk, jako je zakrývání úst při zívání, možná vzniklo z myšlenky, že doširoka otevřenými ústy by mohla uniknout duše. Názor, že tyto zvyklosti jsou spojené s náboženstvím, se však po letech vytratil a dnes již nemají žádný náboženský význam.

Zájem křesťanů

Když se křesťan musí rozhodnout, zda určitou zvyklost bude nebo nebude dodržovat, jeho hlavním zájmem by mělo být: Jaký je Boží náhled, který je vyjádřen v Bibli? V minulosti Bůh odsuzoval jisté zvyklosti, které se v některých společnostech tolerovaly. K nim patřily dětské oběti, nesprávné používání krve a různé sexuální praktiky. (3. Mojžíšova 17:13, 14; 18:1–30; 5. Mojžíšova 18:10) Podobně určité zvyklosti, které jsou dnes běžné, zcela jasně nejsou v souladu s biblickými zásadami. Mezi ně patří nebiblické tradice spojené s náboženskými svátky, například s Vánocemi a Velikonocemi, nebo s pověrečnými praktikami souvisejícími se spiritismem.

Ale co zvyklosti, které byly dříve spojeny s pochybnými praktikami, avšak dnes jsou považovány především za součást společenské etikety? Například mnohé lidové svatební zvyklosti — včetně výměny prstenů a jedení svatebního koláče — možná měly pohanský původ. Znamená to, že křesťanům je zakázáno zachovávat takové zvyklosti? Žádá se od křesťanů, aby úzkostlivě zkoumali každou společenskou zvyklost a zjišťovali, zda někde či někdy měla nebiblický význam?

Pavel poukazuje na to, že „kde je Jehovův duch, tam je svoboda“. (2. Korinťanům 3:17; Jakub 1:25) Bůh chce, abychom tuto svobodu používali ne jako popudu pro sobecké touhy, ale abychom cvičili svou vnímavost a rozlišovali mezi správným a nesprávným. (Galaťanům 5:13; Hebrejcům 5:14; 1. Petra 2:16) Proto v případě, kdy nejde o jasné porušení biblických zásad, svědkové Jehovovi nevytvářejí pevné pravidlo. Místo toho musí každý křesťan zvážit dané okolnosti a udělat osobní rozhodnutí.

Hledejte výhodu druhých

Znamená to, že pokud určitá zvyklost přímo neporušuje biblické učení, potom je vždy vhodné se na ní podílet? Ne. (Galaťanům 5:13) Pavel ukázal, že křesťan by neměl hledat jen svou vlastní výhodu, „ale výhodu mnohých“. Měl by ‚všechno dělat k Boží slávě‘ a nestat se příčinou ke klopýtání. (1. Korinťanům 10:31–33) Takže ten, kdo hledá Boží schválení, by si měl klást otázky: ‚Jak se na tuto zvyklost dívají jiní lidé? Přisuzují tomu nějaký problematický význam? Povede má účast k závěru, že souhlasím se zvyklostmi nebo myšlenkami, které jsou Bohu odporné?‘ (1. Korinťanům 9:19, 23; 10:23, 24)

Některé zvyklosti, byť zpravidla neškodné, se mohou místně praktikovat tak, že jsou v rozporu s biblickými zásadami. Například dávání květin při určité příležitosti může nabýt zvláštního významu, který odporuje biblickému učení. O co by se měl tedy křesťan hlavně zajímat? Ačkoli by mohl existovat důvod k prozkoumání původu jednotlivé zvyklosti, v některých případech je důležitější zvážit, co ta zvyklost znamená pro lidi v době, kdy křesťan žije, a v místě, kde žije. Má-li nějaká zvyklost nebiblický nebo jinak negativní význam v určitém ročním období nebo za určitých okolností, křesťané se jí možná v té době moudře vyhnou.

Pavel se modlil, aby křesťanská láska stále oplývala přesným poznáním a plnou rozlišovací schopností. Tím, že si křesťané udržují vyrovnaný názor na lidové zvyklosti, ‚ujišťují se o důležitějších věcech tak, aby byli bez kazu a nepřiváděli jiné ke klopýtání‘. (Filipanům 1:9, 10) Přitom umožní, aby se jejich ‚rozumnost stala známou všem lidem‘. (Filipanům 4:5)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 26]

Některé starodávné zvyklosti, například zakrývání úst při zívání a dávání květin truchlícím, ztratily svůj původní význam