Mapování nebe dříve a dnes

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V NIZOZEMSKU

KDYŽ člověk spatřil černou sametovou oblohu posetou hvězdami, často ho to naplňovalo bázní a pohnulo k tomu, aby vyjádřil svůj obdiv Stvořiteli takové krásy. Před dlouhou dobou jeden básník zvolal: „Nebesa oznamují Boží slávu; a prostor vypráví o díle jeho rukou.“ (Žalm 19:1) Avšak starověcí pozorovatelé noční oblohy viděli více než jen krásu.

Objevování tvarů na obloze

Astronomové si v minulých dobách povšimli, že celé seskupení hvězd se zdánlivě pohybuje, a to uspořádaným způsobem. Přestože se hvězdy pohybují po obloze z východu na západ, nemění své postavení k sobě navzájem. * Jinými slovy každou noc bylo vidět stejné konkrétní skupiny hvězd. Člověk chtěl tyto nespočetné světelné body nějak uspořádat, a proto spojil hvězdy do skupin. S trochou představivosti tyto skupiny připomínaly zvířata, lidi nebo neživé předměty. Tak se těmto neměnným seskupením hvězd začalo říkat souhvězdí.

Některá souhvězdí, která dnes známe, byla poprvé popsána ve starověkém Babylóně. Mezi ně patří dvanáct souhvězdí představujících znamení zvěrokruhu. Ty hrály — a stále hrají — důležitou úlohu v astrologii, věštění předpokládaného vlivu hvězd na lidské záležitosti. Hledání znamení ve hvězdách je však v Bibli odsuzováno. (5. Mojžíšova 18:10–12) Přesto si ctitelé Jehovy Boha byli vědomi toho, že souhvězdí existují. Například biblická kniha Job mluví o Jehovovi jako o tom, kdo „dělá souhvězdí Aše, souhvězdí Kesilu a souhvězdí Kimy“. (Job 9:9)

 Názvy mnoha souhvězdí, která dnes známe, pocházejí z řecké mytologie. Názvy jako Kefeus, Kassiopeia, Andromeda a Herkules můžeme najít i na dnešních mapách hvězdné oblohy.

Historické mapy hvězdné oblohy

Asi v roce 150 n. l. řecký astronom Ptolemaios zhotovil souhrn tehdy známých astronomických vědomostí. Tento souhrn s názvem Almagest obsahuje seznam 48 souhvězdí. Mapy a atlasy oblohy, které byly zhotoveny staletí po Ptolemaiovi, obvykle uváděly stejných 48 souhvězdí. Vlastně až asi do 16. století se počet souhvězdí neměnil. * Později bylo přidáno dalších 40 souhvězdí. V roce 1922 Mezinárodní astronomická unie oficiálně přijala seznam těchto 88 souhvězdí.

Ptolemaiova publikace obsahovala kromě souhvězdí také seznam více než tisíce hvězd s informacemi o jejich jasnosti a postavení na obloze. Nejenže Ptolemaios udává postavení hvězd v galaktické délce a šířce, ale také přidává více podrobností. Například jedna hvězda v souhvězdí Velké medvědice je popsána jako „hvězda na začátku ocasu“ a umístění jedné komety bylo udáno vyjádřením „nalevo od Andromedina pravého kolena“. Proto, jak uvádí jistá učebnice, „každý dobrý astronom musel znát nebeskou anatomii“.

Proč je však většina starodávných souhvězdí umístěna na severní obloze? To proto, že s pozorováním určitých skupin hvězd se začalo v oblasti Středomoří, kde je viditelná severní obloha, vysvětluje jeden uranograf neboli kartograf oblohy. Později, když člověk začal prozkoumávat jižní oblohu, byla identifikována nová souhvězdí. Některá tato nová souhvězdí mají jména jako Pec, Hodiny, Drobnohled a Dalekohled.

„Křesťanská hvězdná obloha“

V roce 1627 německý učenec Julius Schiller vydal atlas hvězdné oblohy s názvem Coelum Stellatum Christianum (Křesťanská hvězdná obloha). Myslel si, že přišel čas, aby se nebesa zbavila pohanských názvů. Proto se rozhodl odstranit z oblohy pohanské postavy a nahradit je postavami z Bible. Kniha The Mapping of the Heavens (Mapování nebe) vysvětluje, že označil „severní nebe jako Nový zákon a jižní jako Starý zákon“. „Schillerova jižní polokoule se změnila v přehlídku starozákonních postav — Job zaujal místo Indiána a Páva, Kentaur se přeměnil v Abrahama a Izáka.“ Na severní polokouli „se z Kassiopeie stala Marie Magdaléna, z Persea svatý Pavel, kdežto dvanáct znamení zvěrokruhu je zkrátka nahrazeno dvanácti apoštoly“.

Tuto čistku přežilo jen jedno malé souhvězdí. Bylo to souhvězdí Holubice, jež  pravděpodobně představovalo holubici, kterou Noe poslal, aby našla suchou zem.

Mapy se mění

Časem se vzhled map hvězdné oblohy změnil. V 17. století, po vynálezu dalekohledu, vznikla potřeba map, které by poskytovaly přesnější údaje o postavení hvězd. Kromě toho propracované ozdoby, které na dřívějších mapách působily zmatek, se staly méně významné a nakonec vymizely. Dnes většina atlasů hvězdné oblohy obsahuje pouze ty hvězdy, hvězdokupy, mlhoviny, galaxie a další objekty, které zajímají pozorovatele noční oblohy.

V polovině 19. století se začaly zhotovovat obsáhlejší katalogy. Jedním z průkopníků na tomto poli byl německý astronom Friedrich Wilhelm Argelander. Společně s několika asistenty se pustil do obrovského úkolu vytvořit katalog hvězd severní oblohy. Pomocí dalekohledu našli asi 325 000 hvězd a přesně určili jejich polohu a stupeň jasnosti každé z nich. Jelikož observatoř, ve které pracoval, se nacházela v německém městě Bonnu, katalog se stal známý jako Bonner Durchmusterung (Bonnská přehlídka nebe). Byl vydán v roce 1863. Když Argelander zemřel, v jeho práci pokračoval jeden z jeho asistentů. Zmapoval hvězdy jižní oblohy a svou práci vydal pod názvem Südliche Bonner Durchmusterung (Bonnská přehlídka jižního nebe). Konečné dílo bylo vydáno roku 1930 v Córdobě v Argentině. Tyto katalogy mají svou hodnotu i v dnešní době.

Dnes a zítra

Po práci Argelandera a jeho pokračovatelů následovaly ještě lepší katalogy. Avšak v nedávných letech, po nástupu kosmických teleskopů, se při vytváření map dosáhlo dosud neslýchaných výkonů. Pomocí Hubblova kosmického teleskopu dnes astronomové sestavili katalog, který obsahuje přibližně 15 milionů hvězd!

Významného počinu v mapování nebe se nedávno dosáhlo vydáním dvou nových katalogů, které publikovala Evropská kosmická agentura. Jsou založeny na pozorováních provedených pomocí kosmického teleskopu astrometrické družice Hipparcos. Přesnost těchto katalogů nebyla dosud překonána. Na jejich základě byly vytvořeny nové atlasy hvězdné oblohy. Jedním z nich je úplný atlas ve třech svazcích, který má název Millennium Star Atlas.

Tento název možná čtenářům Bible připomíná Milénium, tedy Kristovo Tisícileté panování pokoje, o kterém se zmiňuje Bible. (Zjevení 20:4) O vesmíru, který vzbuzuje posvátnou úctu, se během té doby člověk bezpochyby dozví mnohem více, než kolik může být zmapováno v dnešních největších atlasech hvězdné oblohy, které popisují jen malou část vesmíru.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Apianova mapa hvězdné oblohy z roku 1540

[Podpisek]

Se svolením British Library (Maps C.6.d.5.: Apian’s Star Chart)

[Obrázek na straně 26]

Jižní polokoule, jak byla zmapována v 19. století

[Podpisek]

© 1998 Visual Language

[Obrázek na straně 27]

Souhvězdí Oriona, jak se objevuje na moderní mapě hvězdné oblohy

[Podpisek obrázku na straně 27]

Pozadí na stranách 25–27: S laskavým svolením ROE/Anglo-Australian Observatory, fotografie od Davida Malina