Černá smrt — Metla středověké Evropy

Od našeho dopisovatele ve Francii

Psal se rok 1347. Morová epidemie již zuřila na Dálném východě. Nyní se dostala až k východním hranicím Evropy.

NA KRYMU Mongolové obléhali Kaffu, opevněné obchodní středisko města Janova. Toto středisko se nyní nazývá Feodosija. Mongolské vojáky postihla záhadná nemoc, a proto tažení přerušili. Avšak před tím, než odtáhli, poslali městu smrtící pozdrav na rozloučenou. Pomocí obrovitých katapultů metali přes městské hradby ještě teplá těla obětí moru. Několik Janovanů, kteří Kaffu bránili, potom na svých galérách odplulo, aby unikli z města postiženého touto pohromou, a tak nemoc zanesli do každého přístavu, který navštívili.

Během několika měsíců smrt prostoupila celou Evropu. Nemoc se rychle rozšířila do Severní Afriky, do Itálie, Španělska, Anglie, Francie, Rakouska, Maďarska, Švýcarska, Německa, Skandinávie a Pobaltí. V období o něco delším než dva roky se asi dvacet pět milionů lidí, tedy více než čtvrtina populace Evropy, stalo obětí „nejdrastičtější demografické katastrofy lidstva, jaká je známa“ — černé smrti. *

Co přispělo k pohromě

Tragédie černé smrti s sebou přinášela víc než jen infekci jako takovou. Na rozšíření této katastrofy se podílela řada faktorů včetně náboženského zanícení. Jedním příkladem je nauka o očistci. „Koncem 13. století byla víra v očistec všeobecně rozšířená,“ říká francouzský historik Jacques le Goff. Na začátku 14. století Dante vytvořil své významné dílo Božská komedie, které peklo a očistec barvitě popisuje. Náboženské ovzduší se tedy projevilo tam, kde lidé měli sklon přijímat pohromu s překvapivou apatií a odevzdaností a pokládat ji za trest od Boha. Jak uvidíme, tento pesimistický způsob uvažování v podstatě šíření nemoci podporoval. „Nic nemohlo zajistit vhodnější prostředí pro šíření pohromy,“ uvádí kniha The Black Death (Černá smrt) od Philipa Zieglera.

V Evropě navíc byla opakovaně velmi malá úroda. Mladá generace na tomto kontinentu byla tudíž podvyživená a neschopná bránit se nemoci.

 Mor se šíří

Podle Guy de Chauliaca, osobního lékaře papeže Klementa VI., napadly Evropu dva typy moru: plicní a dýmějový. Tento lékař živě popisuje onemocnění slovy: „První morová nákaza trvala dva měsíce a projevovala se stálou horečkou, vykašláváním krve a tím, že lidé na ni umírali do tří dnů. Druhý typ nákazy trval po zbytek období epidemie, projevoval se také horečkou, ale s hlízami [abscesy] a karbunkly na vnějších částech těla, hlavně v podpaží a ve slabinách. Lidé na něj umírali do pěti dnů.“ Lékaři nedokázali šíření moru zastavit.

Mnozí lidé v panice utekli a nechali za sebou tisíce nakažených lidí. Jako první utekli bohatí šlechtici a intelektuálové. Utekli i někteří duchovní, ale členové mnoha náboženských řádů se skryli v klášteřích a doufali, že nákaze uniknou.

Uprostřed této paniky prohlásil papež rok 1350 za svatý. Těm, kdo putovali do Říma, byl slibován přímý vstup do ráje, aniž by museli projít očistcem. Na tuto výzvu reagovaly statisíce poutníků — a cestou šířili nákazu.

Marné snahy

Snahy získat nad černou smrtí kontrolu byly marné, protože nikdo vlastně nevěděl, jak se nemoc přenáší. Většina lidí si uvědomovala, že kontakt s nemocným nebo už jen s jeho oblečením je nebezpečný. Někteří lidé se dokonce báli i toho, když se na ně postižený člověk jen podíval. Obyvatelé italské Florencie se domnívali, že příčinou moru jsou jejich kočky a psi, a proto je zabíjeli. Vůbec si neuvědomovali, že tím vlastně otvírají volné pole působnosti tvorům, kteří se na šíření nákazy podíleli, totiž krysám.

Když přibývalo mrtvých, někteří lidé se začali obracet o pomoc k Bohu. Muži i ženy dávali všechno, co měli, církvi a doufali, že Bůh je před nemocí ochrání nebo je v případě smrti alespoň odmění životem v nebesích. Do rukou církve se tak dostalo ohromné bohatství. Populární ochranou před morem byly talismany pro štěstí, obrázky Krista a amulety. Jiní lidé se obraceli k pověrám, magii a k šarlatánům. Tvrdilo se, že nemoc lze odvrátit pomocí parfémů, octa a speciálních lektvarů. Jinou oblíbenou léčbou bylo pouštění žilou. Učená lékařská fakulta na pařížské univerzitě dokonce tuto morovou ránu přičítala určitému postavení planet. Lživá vysvětlení a podvodná „léčba“ však šíření této smrtelné pohromy zastavit nedokázaly.

Trvalý vliv

Po pěti letech se zdálo, že černá smrt začíná ustupovat. Do konce století se však morová nákaza nejméně čtyřikrát vrátila. Následky černé smrti byly tudíž srovnávány s následky první světové války. „Novodobí historikové se naprosto shodují v tom, že endemický mor zanechal po roce 1348 vážné následky jak na hospodářství, tak na společnosti,“ uvádí kniha The Black Death in England (Černá smrt v Anglii) vydaná v roce 1996. Morová nákaza vyhladila velkou část populace a v některých oblastech to trvalo staletí, než se tato populace dostala do původního stavu. Vzhledem k úbytku pracovních sil přirozeně vzrostla cena práce. Kdysi bohatí statkáři se ocitli na mizině a feudální systém, který byl znakem středověku, se zhroutil.

Morová rána tedy byla jakýmsi impulsem, který vedl k politické, náboženské  a společenské změně. Před touto morovou pohromou se v anglických intelektuálních kruzích obvykle mluvilo francouzsky. V Británii však tehdy zemřelo mnoho francouzských učitelů, a tak získala převahu angličtina. Ke změnám došlo také v náboženské sféře. Francouzská historička Jacqueline Brossolletová uvádí, že pro nedostatek zájemců o kněžství „církev velmi často přijímala nevzdělané a lhostejné jedince“. Tato historička tvrdí, že „úpadek vzdělání a víry v [církevních] centrech byl jednou z příčin reformace“.

Černá smrt zanechala stopy také na umění, protože smrt se stala běžným uměleckým námětem. Populární alegorií na moc smrti se stal známý žánr tanec smrti, který obvykle znázorňoval kostry a mrtvoly. Ti, kdo mor přežili, si nebyli jisti svou budoucností, a proto odhodili všechny zábrany. Morálka se neuvěřitelně zhoršila. Vzhledem k tomu, že církev nedokázala černé smrti zabránit, „měl středověký člověk pocit, že ho Církev nechala na holičkách“. (The Black Death) Někteří historikové také říkají, že společenské změny, k nimž došlo v důsledku černé smrti, posílily  individualismus a podnikání a zvýšily sociální a hospodářskou mobilitu, což byly předzvěsti kapitalismu.

Černá smrt také podnítila vlády k tomu, aby zavedly určitý systém hygienické kontroly. Potom, co mor odezněl, Benátky podnikly kroky k tomu, aby se ulice města uklízely. Také francouzský král Jan II., který byl nazýván Dobrý, nařídil čištění ulic jako prostředek proti hrozbě epidemie. Král podnikl tento krok, protože se dověděl, že jeden starověký řecký lékař zachránil Atény od moru tím, že nechal uklidit a umýt ulice. Mnoho středověkých ulic, jež byly otevřenou stokou, bylo nakonec vyčištěno.

Věc minulosti?

Až v roce 1894 se podařilo francouzskému bakteriologovi Alexandremu Yersinovi izolovat bacil, který způsoboval černou smrt. Tento bacil byl po něm pojmenován Yersinia pestis. O čtyři roky později jiný Francouz Paul-Louis Simond rozpoznal úlohu blechy (kterou měli hlodavci) v přenášení choroby. Brzy byla vyvinuta vakcína, s níž se dosáhlo určitých výsledků.

Je mor věcí minulosti? Sotva. V zimě roku 1910 v Mandžusku zemřelo na mor asi padesát tisíc lidí. Světová zdravotnická organizace zaznamenává každý rok tisíce nových případů a toto číslo stále roste. Byly rovněž objeveny nové kmeny bakterií, které tuto nemoc způsobují a které jsou rezistentní na léčbu. Ano, pokud se nebudou dodržovat základní hygienická měřítka, dýmějový mor bude lidstvu hrozit stále. Kniha Pourquoi la peste? Le rat, la puce et le bubon (Proč je mor? Krysa, blecha a dýměje), kterou vydala Jacqueline Brossolletová a Henri Mollaret, proto dochází k závěru, že „zdaleka nejde jen o nemoc staré Evropy ve středověku, . . . [ale] dýmějový mor je žel asi nemocí budoucnosti“.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 23]

Muži a ženy dávali všechno, co měli, církvi a doufali, že Bůh je před nemocí ochrání

[Rámeček a obrázek na straně 24]

Sekta flagelantů

Někteří lidé pokládali tuto epidemii za trest od Boha, a proto se snažili Boží hněv zmírnit sebemrskáním neboli flagelací. Bratrstvo flagelantů bylo hnutí, které mělo údajně až osm set tisíc členů a vrcholu své popularity dosáhlo během epidemie černé smrti. Pravidla sekty členům nedovolovala mluvit se ženami, mýt se ani se převlékat. Dvakrát denně se sami veřejně mrskali.

„Sebemrskání bylo pro ně jednou z mála možností úlevy, jež byla dostupná zděšenému obyvatelstvu,“ uvádí kniha Medieval Heresy (Středověká hereze). Flagelanti se také vyznačovali tím, že odsuzovali církevní hierarchii a zpochybňovali výnosný církevní zvyk dávat rozhřešení. Nelze se tedy divit, že v roce 1349 papež tuto sektu odsoudil. Když černá smrt pominula, toto hnutí nakonec samo zaniklo.

[Obrázek]

Flagelanti se snažili usmířit Boha

[Podpisek]

© Bibliothèque Royale de Belgique, Brusel

[Obrázek na straně 25]

Morová rána ve francouzském Marseilles

[Podpisek]

© Cliché Bibliothèque Nationale de France, Paříž

[Obrázek na straně 25]

Alexandre Yersin izoloval bacil, který mor způsoboval

[Podpisek]

Culver Pictures