Světlá vyhlídka navzdory tělesnému postižení

VYPRÁVÍ KONSTANTIN MOROZOV

Když jsem se 20. července 1936 narodil, v celém těle jsem neměl kromě lebky a páteře vyvinuté žádné kosti. Celá moje kostra se skládala z křehké chrupavky, která nebyla pevnější než chrupavka ucha dospělého člověka. Vážil jsem méně než půl kilogramu. Jedinými projevy života byly slabě tlukoucí srdce, povrchní dýchání a několik pohybů.

NARODIL jsem se jako sedmý z devíti dětí v rodině, která žila ve vesnici Sara v Uljanovské oblasti v srdci Ruska. Když mi byly tři týdny, vzali mě rodiče do kostela, abych byl pokřtěn. Kněz mě rychle pokropil vodou a rodičům řekl, ať mě co nejrychleji odnesou domů, protože za několik hodin zemřu.

V lednu 1937 mě rodiče vzali do města Kazan’, hlavního města Tatarské autonomní republiky Ruské federace, aby mě ukázali nějakým odborníkům. V té době jsem uměl říkat „máma“, „pápa“ a „bábuška“ a znal jsem jména svých bratrů. Potom, co mě lékaři prohlédli, řekli mým rodičům, že do roka zemřu. Doporučili rodičům, aby mě nechali usmrtit a uschovat ve skleněné baňce jako exponát, který by se používal jako názorná pomůcka pro studenty medicíny. Jsem svým milým rodičům opravdu vděčný, že to rázně odmítli!

Utrpení v dětství

Kam až sahá má paměť, cítil jsem ve svém těle neustálou bolest. Přesto jsem se už jako dítě snažil být pozitivní a často se smát a radovat se ze života. Tento postoj jsem si udržel. Kostra se mi postupně zpevňovala a tak jsem mohl sedět a trochu se plazit. Nevyrostl jsem jako normální děti a byl jsem velmi znetvořený. Ale byl jsem dobrým studentem, a když mi bylo pět, uměl jsem číst i psát.

V květnu 1941 mě maminka vzala do kostela podruhé. Bylo tam hodně lidí a všichni se na kolenou modlili. K mamince přišla jedna žena, která uváděla lidi do kostela, a ptala se jí, proč si neklekla. Když jí mě maminka ukázala, žena si šla promluvit s knězem. Potom, co se vrátila, doprovodila nás k východu a mamince navrhla, ať mě nechá venku přede dveřmi a vrátí se sama. Tvrdila, že jsem se kvůli hříchům mých rodičů narodil z „nečistého“. Maminka se vrátila domů se slzami v očích. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Divil jsem se: ‚Kdo je ten „nečistý“?‘

 V roce 1948, když mi bylo dvanáct, mě maminka vzala do vesnice Merenki v Čuvašské republice, asi 80 kilometrů od domova. Byly tam léčivé prameny a maminka doufala, že by mě voda mohla uzdravit. Kněží mi stanovili podmínky pro to, abych byl uzdraven, a mezi ně patřilo tři dny nejíst. Musel jsem také chodit do kostela na přijímání. I když jsem církvi moc nedůvěřoval, podmínky jsem přijal. Cesta byla pro mě dlouhá a svízelná, ale vytrvával jsem a pokoušel se zaměstnat svou mysl pozorováním krásy krajiny.

Kostel byl plný lidí. Jak mě maminka nesla skrze zástup, nějaká stará žena mi podala bonbon. Vzal jsem si ho a dal do kapsy. Když jsem při přijímání přišel na řadu, stará žena vykřikla: „Otče, nedávejte mu hostii! Snědl teď bonbón!“ Vysvětlil jsem, že bonbon mám v kapse, ale kněz zakřičel: „Ty drzá zrůdo! Ty budeš ještě lhát? Vyhoďte ho z kostela!“ Avšak další den prováděl obřad přijímání jiný kněz, a ten mě pokropil „zázračnou“ vodou. Přesto k žádnému zázraku nedošlo. Moje postižení přetrvávalo.

Úspěchy ve vzdělání

Ačkoli jsem byl těžce postižený tělesně, během dospívání jsem se zaměřoval na vzdělávání a duševní činnost. V roce 1956 jsem vstoupil do Komsomolu (Komunistického svazu mládeže) a za čas jsem o dějinách Komsomolu učil mladší lidi. Byl jsem členem Domovní a kulturní komise v domově pro postižené a také jsem tam sloužil jako rozhlasový ředitel a hlasatel.

Kromě toho jsem byl knihovníkem jedné pojízdné knihovny s audionahrávkami knih pro slepé a byl jsem zvolen členem Soudního výboru pro boj proti zneužívání alkoholu. Také jsem byl v klubu amatérských umělců, zpíval jsem a hrál na několik hudebních nástrojů.

V domově pro postižené

V roce 1957, když mi bylo jednadvacet, jsem kvůli svému tělesnému postižení musel jít do domova pro postižené. Přesto jsem se nechtěl vzdát. V říjnu roku 1963 jsem odjel do Vědeckého ústavu pro výzkum protéz v Moskvě. Tam jsem nakonec podstoupil 18 operací, jejichž účelem bylo posílení mých nohou.

Nejprve mi nohy natahovali. Pak po osmi dnech byla provedena operace. Potom mi nohy dali do sádry, aby zůstaly ve stejné poloze až do další operace. Jedna ošetřovatelka plakala, když viděla, jak velmi trpím.

Během následujících čtyř měsíců jsem se učil chodit o berlích. S berlemi jsem se teď mohl sám nadzdvihnout až do výšky téměř 110 centimetrů. Vážím něco málo přes 25 kilogramů. Jakmile jsem zvládl chůzi s berlemi, vrátil jsem se v roce 1964 do domova pro postižené. Naneštěstí mé slabé kosti v nohách nemohly udržet váhu těla a brzy jsem byl zase nucen plazit se nebo se pohybovat na invalidním vozíku. Invalidní vozík je mým hlavním dopravním prostředkem až dodnes.

Do kostela jsem už nikdy nešel. Ten výrok, že jsem se narodil z „nečistého“, mě stále rozrušoval. Tatínka a maminku jsem měl moc rád a nemohl jsem přijmout to, že oni nebo Bůh jsou odpovědni za můj stav. Snažil jsem se nepřízni osudu postavit. Chtěl jsem činit dobro druhým a ze všeho nejvíc jsem si chtěl dokázat, že jsem toho schopen.

Žiji nezávislým životem

V roce 1970 se mou manželkou stala Lidia, jež byla od dětství částečně ochrnutá. Získali jsme malý dům, ve kterém jsme žili patnáct let. Během té doby jsme si sami vydělávali na živobytí. Naučil jsem se opravovat hodinky a jiné malé a citlivé přístroje.

 Krátkou dobu jsem měl vycvičeného psa, který pro mě vykonával cenné služby. Cvičitel a já jsme vymysleli speciálně upravený postroj. Měl jsem dva psy — jeden se jmenoval Vulkan a druhý Palma. Po mnoho let mi Palma byla věrnou společnicí. V obchodě mi vybírala z regálů potravinové výrobky. Jedinou věcí, kterou neměla ráda, bylo stání ve frontě, když jsme měli platit. V zubech nosila moji peněženku a na obojku měla háček na nákupní tašku.

V roce 1973 moje maminka vážně onemocněla. Jelikož jsem byl pořád doma, manželka a já jsme se rozhodli, že si ji vezmeme k sobě. V té době již byli tatínek a pět mých bratrů mrtví a moji další tři sourozenci žili v jiných částech Ruska. Když u nás maminka žila, snažil jsem se pro ni dělat, co jsem mohl. Nakonec zemřela ve věku 85 let.

V roce 1978 jsem se rozhodl, že si udělám vozítko. Nejdřív jsem postavil několik zkušebních vozítek a nakonec jsem vyrobil to nejvhodnější. Místní státní automobilový inspektorát mi povolil udělat řidičský test a své vozítko přihlásit. Nazval jsem jej Osa (Vosa). Spolu s manželkou jsme k němu vyrobili přívěsný vozík, který měl nosnost až 300 kilogramů. Tak jsme se mohli přemísťovat oba dva a vozit s sebou věci. Toto motorové vozítko nám sloužilo do roku 1985.

Přibližně v té době jsem oslepl na levé oko a na pravé oko jsem začínal špatně vidět. Pak Lidia začala mít srdeční potíže. V květnu roku 1985 nás naše omezení donutila přestěhovat se do domova pro postižené ve městě Dimitrovgrad.

Proč jsem teď tak šťastný

V létě roku 1990 náš domov pro postižené navštívili svědkové Jehovovi. To, co učili, mě velmi zaujalo. Ukázali mi pasáž v Janově evangeliu o muži, který se narodil slepý. Ježíš o něm řekl: „Nehřešil ani ten člověk, ani jeho rodiče.“ (Jan 9:1–3) Vysvětlili mi, že hřích a nemoci jsme zdědili od našeho praotce Adama. (Římanům 5:12)

Ze všeho nejvíc mě zaujala skutečnost, že Bůh nakonec uzdraví všechny ty, kdo dospějí k životu pod vládou Království jeho Syna, Ježíše Krista, až bude na zemi obnoven ráj. (Žalm 37:11, 29; Lukáš 23:43; Zjevení 21:3, 4) Po tváři mi stékaly slzy radosti a zašeptal jsem: „Našel jsem pravdu, pravdu, pravdu!“ Se svědky Jehovovými jsem Bibli studoval rok a své zasvěcení Jehovovi Bohu jsem symbolizoval křtem ve vodě v roce 1991.

Ačkoli jsem si vytvořil silnou touhu sloužit Jehovovi a kázat o jeho úžasném záměru, čelil jsem různým překážkám. Dříve jsem se nemusel tolik pohybovat, ale teď  jsem musel jít a dělit se o svou víru s jinými lidmi. Mým prvním obvodem ke kázání byl náš domov pro postižené, kde žilo přes 300 lidí. Abych přišel do styku s co nejvíce lidmi, požádal jsem, zda bych mohl pracovat ve společenské místnosti.

Každé ráno jsem se posadil na pracoviště a vykonával své úkoly. Během práce jsem se seznámil s mnoha novými lidmi, se kterými jsem vedl zajímavé rozhovory na biblická témata. Několik z nich přijalo knihy a časopisy, které jim pomohly porozumět Bibli. Návštěvníci si začali zvykat na to, že jim čtu z Bible a z publikací založených na Bibli. V době oběda bývá v našem pokoji, kde s manželkou bydlíme, tolik lidí, že někdy už nemůže vejít nikdo další.

Křesťanští bratři a sestry ze sboru svědků Jehovových mi s kazatelskou službou v mnohém pomáhají. Donášejí mi biblickou literaturu a tráví s mou manželkou a se mnou čas. Také mi pomáhají dostat se do sálu Království na sborová shromáždění. Jeden svědek si koupil motorku s postranním vozíkem jen proto, aby mě mohl vozit. Ti, kdo mají auta, pro mě v chladných zimních měsících rádi přijedou a vezmou mě s sebou.

Díky takové milující péči jsem mohl navštívit již přes deset sjezdů, což jsou vzdělávací semináře svědků Jehovových. Mým prvním sjezdem byl velký mezinárodní sjezd v Moskvě v červenci roku 1993, kde vrcholná účast byla 23 743 návštěvníků ze třiceti zemí. Navštívit toto shromáždění pro mě znamenalo podniknout cestu dlouhou asi 1 000 kilometrů. Od té doby jsem nechyběl na žádném sjezdu Jehovových ctitelů.

Správa našeho domova pro postižené má ke mně hlubokou úctu, za což jsem velmi vděčný. Má choť Lidia, se kterou žiji v harmonickém manželství už 30 let, mě také podporuje a pomáhá mi, ačkoli nesdílí mé náboženské přesvědčení. Ale ze všeho nejvíc mě podporuje Jehova svou silnou rukou a vylévá na mě velkolepé požehnání. Nedávno, 1. září 1997, jsem byl jmenován průkopníkem, jak svědkové Jehovovi říkají celodobým služebníkům.

V mém životě bylo několik okamžiků, kdy mé srdce mohlo přestat tlouct a já bych byl mrtvý. Jsem opravdu šťastný, že se to nestalo a že mohu poznávat a milovat Zdroj života, Jehovu Boha! Chtěl bych mu spolu se svými duchovními bratry a sestrami z celého světa nadále sloužit tak dlouho, dokud mé srdce bude bít.

[Obrázek na straně 20]

Se svou manželkou Lidií

[Obrázek na straně 21]

Vyučuji zájemce v našem domově pro postižené