8. část — Historie díla svědků Jehovových v České republice

Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let

POČÁTEK padesátých let byl v Československu ve znamení tvrdých represí, které komunistický režim organizoval proti všem, kdo se mu nechtěli podrobit. A tak se stalo, že 4. února 1952, v jednom dni na celém území státu, zaútočil také proti svědkům Jehovovým. Při této koordinované akci Státní bezpečnosti bylo zatčeno celkem 109 osob (104 mužů a 5 žen). O vážnosti situace svědčilo i to, že byly zatčeny ženy. Dejme teď slovo čtyřem pamětníkům oné události.

Tibor Tomašovský z Broumova vzpomíná:

Dne 4. února 1952 jsem byl v noci v želízkách odveden do věznice. I když manželce neposkytli zaměstnání, Jehova, náš milovaný Bůh, jí dal vše, co bylo zapotřebí pro udržení života. Zažil jsem, jak se vede člověku, který pevně doufá v Jehovu.

Je zajímavé, že teprve v této době jsem začal sloužit jako celodobý kazatel. Do své cely jsem totiž dostával po dobu 19měsíční vazby vždy jednou za 2 — 4 měsíce nové spoluvězně. První byl profesor vysoké politické školy. Po dobu tří měsíců jsme spolu vedli biblické rozhovory. Na začátku jsem mu řekl, že budu hovořit z Bible, ale bez ní. To s uspokojením přijal. Ale po měsíci, když psal domů manželce a končil slovem „Sbohem“, manželka odpověděla: „Co se to s tebou stalo, že takto nezvykle končíš?“ Za tři měsíce při společné procházce vězňů už vydával svědectví o Božím Království. Objali jsme se. Pak byl propuštěn na svobodu.

Josef Sklenák z Příboru byl rovněž 4. února 1952 zatčen a později odsouzen. O svých zážitcích vypráví:

V únoru 1952 mě zatkli. Protože jsem žil předtím ve Francii, považovali mě za agenta cizí mocnosti. Proto také výslechy na Pankráci, kde jsem byl ve vazbě, byly velmi tvrdé. Já jsem byl při výsleších tvrdošíjný a s vyšetřovateli jsem se nebavil, a protože jsem nemluvil, považovali mě tím spíše za agenta. Proto jsem byl souzen podle paragrafu o velezradě a spoluúčasti s cizími agenty. Dostal jsem 12 let. Důvod uvěznění: Pobuřování národa náboženstvím. Bylo to obtížné období. Dobu vazby jsem prožil většinou na samotce a často pod psychologickým tlakem. Rohy cely, kde jsem byl uvězněn, byly natřeny omývatelným lakem, protože nám hlavou bili do zdi. S modlitbami a s pomocí svatého ducha jsem fyzické napadání vydržel. Horší byly tlaky psychické. Často mi připomínali mladou ženu a dvě malé děti doma, které se ptají po  tátovi. A skutečně, během mého věznění manželka opustila mě i křesťanský sbor.

Další, kdo byl tehdy zatčen, byl Miroslav Tesarz z Ústí nad Labem:

V noci 4. února 1952 si pro mě přišli. Bylo jich sedm. „Máte zbraň?“ zeptali se. „Mám!“ „Kde je?“ „V kabátě.“ Našli tam Bibli. Pak mě odvezli do Liberce na výslechy. Byl jsem 21 měsíců ve vazbě. Před soudním řízením nás učili výpověď zpaměti a mysleli si, že ji tam odříkáme. Já jsem byl předvolán jako svědek č. 1. Předseda mě vyzval, abych mluvil, ale já jsem řekl jen první větu a dál nic. Bratr Gerhard Zástěra z Teplic stál vedle mě. Řekl jsem jen: „My musíme poslouchat Boha jako vládce spíše než lidi.“ Odvedli mě a měli vztek, že jsem je zklamal. Dostal jsem 3 roky. Před svým zatčením jsem byl v továrně nejlepší pracovník. Je zajímavé, že u soudu mi pak řekli: „Svou poctivou prací zastíral svou protistátní nepřátelskou činnost.“

Stanislav Šimek z Kuřimi také na tento den vzpomíná:

Bydlel jsem tehdy u bratra Sopúcha, když 4. února 1952 o půl páté ráno přišla Státní bezpečnost, zatkla mě a odvezla do Frenštátu. Bylo mi tehdy 20 let. Byl jsem vyslýchán a ptali se mě, zda nastoupím na vojnu. Když jsem řekl, že nenastoupím, tak mě odvezli do Ostravy do budovy Státní bezpečnosti. Tehdy byl zvyk dávat při převozu na oči černé brýle nebo ručník. Ve vazbě jsem byl 16 měsíců, z toho 6 týdnů na samotce. Co mě udržovalo při duchovní bdělosti? Už dříve jsem se učil leccos nazpaměť. Znal jsem například zpaměti 30 duchovních písní, které jsem si nahlas zpíval. Mluvil jsem v kobce, jako by tam se mnou někdo byl, a citoval jsem mu biblické texty, takže si bachaři mysleli, že jsem se zbláznil. Taky jsem tam složil duchovní písničku.

SOUDNÍ PROCES

Zatýkání 4. února 1952 a následné vyšetřování přineslo celou řadu soudních procesů. Vrcholem však bylo soudní přelíčení, které proběhlo 27. a 28. března 1953 u krajského soudu v Praze. Zpráva o přelíčení, která se objevila v oficiálním listu Rudé právo, ukazuje, že tehdejší komunistické autority šířily o svědcích Jehovových podobné lži, jaké jsou na některých místech Evropy rozhlašovány i dnes.

O tomto procesu by bylo možno napsat mnoho, ale snad postačí vzpomínky Bohumila Müllera:

Jako korunní svědek obžaloby vystoupil Antonín Holub, bývalý krajský služebník z Karlových Varů. Nikdy předtím jsem ho neslyšel mluvit tak plynule jako zde. Svou řeč uměl zpaměti a k soudcům se choval podlézavě. Bylo jasné, že si za své jidášské chování chce koupit svobodu. Nebyl jen zrádcem, ale dopustil se také křivého svědectví, kterým mi velmi přitížil. Dalšími svědky  obžaloby byli také dva bývalí bratři. Když bylo v roce 1969 na naši žádost krajským soudem v Praze zahájeno rehabilitační řízení, doznali pod přísahou, že jejich svědectví z března 1953 napsali referenti Státní bezpečnosti, oni pak že se je museli naučit nazpaměť a přednést je před soudem. Za to jim vyšetřovatelé Státní bezpečnosti slíbili, že budou propuštěni na svobodu . . .

Po řečech obhájců a posledních slovech obviněných se soud odebral k poradě, po níž vynesl rozsudek:

Obvinění Müller a Fogel byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na 18 let. Obvinění Sebín, Gros a Hála na 15 let, Nahálka na 12 let, Novák na 8 let a Porubský na 5 let. U všech obviněných bylo vysloveno propadnutí jmění a ztráta čestných práv občanských.

Záměrem vyšetřujících a soudních orgánů bylo zdiskreditovat dílo Společnosti a k tomu se jim velmi dobře hodilo soudit spolu s námi jako skupinu svědků Jehovových také Ondreje Fogela z Bratislavy, který byl obviněn z daňových, valutových a jiných machinací. Tento bratr svým hmotařským zaměřením rozhodně neprospěl dílu svědků Jehovových.

O těžkých poměrech v Československu v tomto období podává zprávu Ročenka svědků Jehovových 1953 (angl.). Na straně 143 je pouze tato krátká zpráva:

Tato kdysi svobodná a prosperující země, Československo, leží nyní za Železnou oponou. Od té doby, co se moci ujali komunisté, však vládnou železnou rukou, odnímají svobodu uctívání, svobodu projevu, svobodu shromažďování. Svědkové Jehovovi prožívají v Československu těžké doby. Bylo by nemoudré podávat podrobné zprávy o tom, co se tam děje, je však možno sdělit, že je tam mnoho věrných a pravých svědků, kteří stojí pevně a stále kážou dobrou zprávu.

A jak se dařilo těm, kdo se ocitli v komunistických věznicích a koncentračních táborech? O tom bude vyprávět 9. část historie.