Vačnatec s pružinami v nohách

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

„KAŽDÝ den, když jsem se vracel ze školy domů, můj domácí mazlíček klokan Joey seděl u branky a čekal na mě,“ vzpomíná John. „Jakmile jsem branku otevřel, vyskočil a svými předními tlapkami mě objal a já jsem objal jeho. Mluvili jsme spolu řečí těla, která vyjadřovala: ‚Rád tě vidím!‘ Joey pak skákal po příjezdové cestě jako pes, který má radost, hopsal tam a zpátky, a tak to opakoval, dokud jsme nedorazili k domu.“

Lidem žijícím v australském buši zákon povoluje vlastnit klokany jako domácí mazlíčky, což byl případ Johnovy rodiny. Většinou to jsou klokaní sirotci, kteří byli zachráněni jako mláďata potom, co byla jejich matka zabita, možná když se pokoušela přejít přes cestu. I když svému mazlíčkovi dal toto jméno John, ve skutečnosti je „joey“ běžný termín používaný v Austrálii pro klokaní mláďata.

Rodina, která mládě adoptuje, přirozeně chce, aby se co nejdříve cítilo jako doma. Takže jedna z prvních věcí je, že mu vyrobí vak. Vyberou útulné místo, které je v takové vzdálenosti od krbu, aby to bylo pro mládě příjemné, a tam připevní velký, pevný plátěný pytel s otvorem vystřiženým tak, že připomíná vak klokaní matky. Potom  do něj dají mládě a také láhev teplého, speciálně připraveného mléka. Díky tomu může mnoho mláďat přežít. Na svůj nový vak si brzy zvyknou a skákají do něj po hlavě, jako kdyby to byl vak matky.

Jak byste klokana popsali?

Zvířata, jejichž mláďata dospívají v kapse neboli vaku, se nazývají vačnatci. Vačnatců je asi 260 druhů a patří mezi ně klokan, koala, vombat, bandikut a vačice, což je jediný zástupce řádu vačnatců, který žije v Severní Americe. Je pochopitelné, že dávní cestovatelé nevěděli, jak mají tato neobvyklá zvířata, zvláště klokana, lidem doma popsat. Anglický výraz „kangaroo“, což znamená klokan, poprvé použil v psané podobě britský mořeplavec kapitán James Cook. Toto zvíře připodobnil k ‚chrtovi, který skáče jako zajíc nebo jako jelen‘. Když byl později živý klokan vystaven v Londýně, vyvolalo to senzaci.

Klokani mají na hlavě, která se podobá hlavě jelena, velké uši, jež mohou různě natáčet. Jejich malé, ale silné přední končetiny připomínají lidské paže, a to zvláště tehdy, když klokan stojí vzpřímeně. Klokani mají také mohutná, svalnatá bedra, dlouhý, tlustý vinoucí se ocas a samozřejmě obrovské nohy — charakteristický znak, díky němuž si vysloužili označení, „Macropodidae“, což doslova znamená „dlouhonozí“.

Asi 55 druhů z řádu Macropodidae neboli klokanovitých se může co do velikosti lišit — od velikosti člověka až po velikost krysy. Všichni klokanovití mají krátké přední končetiny a dlouhé zadní končetiny, které mají uzpůsobené ke skákání. Klokani rudí, klokani obrovští a klokani horští patří mezi největší druhy. Jeden samec klokana rudého měřil od čumáku ke konečku ocasu přes 200 centimetrů a vážil 77 kilogramů. Menší druhy klokanů se řadí do rodu Wallabia.

Už jste někdy slyšeli o klokanovi, který žije na stromech, nebo jste ho dokonce viděli? Věřte tomu nebo ne, klokani mají ve své rodině „opici“ — klokana stromového. Tato krátkonohá, hbitá zvířata, která žijí v tropických deštných pralesích Nové Guiney a v severovýchodní Austrálii, jsou na stromech doma a mohou skákat až devět metrů z větve na větev nebo ze stromu na strom. V noci slezou na zem, kde se živí rostlinami a larvami.

Rychlí, elegantní, výkonní

Když se klokani pohybují pomalu, vypadají toporně a neohrabaně. Jejich ocas a krátké přední končetiny jim slouží jako opora, která nese váhu jejich těla, když se zadní končetiny pohybují dopředu. Jejich skoky jsou však velmi ladné. Pohybují se při nich rychlostí až 50 kilometrů za hodinu a svůj velký ocas využívají k udržení rovnováhy. The World Book Encyclopedia říká, že pokud jsou v nebezpečí, „mohou dosáhnout rychlosti až 60 kilometrů za hodinu nebo i více“. U velkého klokana se může délka jednoho skoku při vysoké rychlosti pohybovat v rozpětí od 9 do 13,5 metru, což jsou skoky, které se téměř dají přirovnat k létání!

 Klokani jsou nejen rychlí, ale také účinně využívají svou energii. Profesor Uwe Proske z Monashovy univerzity v Melbourne v Austrálii říká, že pokud jde o spotřebu kyslíku, je pro klokana vlastně energeticky výhodnější, když se pohybuje rychleji. Proske také vypočítal, že „při rychlosti 20 kilometrů za hodinu a více je energie, kterou skákající klokan spotřebuje, menší než spotřeba energie čtyřnohého placentálního savce [savce, který se narodí plně vyvinutý jako například pes nebo jelen] stejné hmotnosti běžícího stejnou rychlostí“. Díky tomu, že klokan má při pohybu malou spotřebu energie, může urazit dlouhou vzdálenost, aniž se unaví. Jak to ale klokan dělá, že dokáže skákat takovým hospodárným způsobem?

Tajemství se skrývá v jeho dlouhých Achillových šlachách. „Je to, jako kdyby klokani skákali na dvou stočených pružinách,“ říká Proske. Podobně jako u lýtek člověka, i Achillovy šlachy klokana se při dopadu napnou a při výskoku se smrští. Klokani, ať skáčou jakoukoli rychlostí, vždy provedou stejný počet skoků za sekundu (u klokana rudého to jsou zhruba dva skoky). Chtějí-li se pohybovat rychleji, pak svůj skok prodlouží. Výjimka nastává tehdy, když je klokan překvapen. V tom případě může utéct několika malými, rychlými skoky, aby měl lepší zrychlení.

Klokani jsou také výbornými plavci. Využívají nejen své silné nohy, ale jako dodatečný pohon jim slouží ocas, kterým mrskají ze strany na stranu. Klokani jsou známi tím, že když je pronásledují psi, využívají své plavecké schopnosti a skáčou do jezírka nebo do řeky. Každého psa, který je natolik statečný, že za ním skočí do vody, klokan svými svalnatými předními končetinami a pětiprstými tlapami, jež jsou vybaveny ostrými drápy, tlačí pod vodu. John, o němž jsme se zmínili na počátku, měl dva psy, které jeden divoký klokaní samec téměř utopil, když s nimi zápasil v malém jezírku na jeho rodinném pozemku.

 Zázrak zrození vačnatce

V dospělosti jsou klokani houževnatí a silní, ale po narození jsou zcela nevyvinutí a zranitelní. Mláďata se rodí bez chlupů, slepá a hluchá a vypadají tak trochu jako růžový červ — měří totiž jen okolo 2 centimetrů a váží několik gramů. Přesto díky svým časně vyvinutým předním končetinám, které jsou vybaveny drápky, a díky svému čichu se tento malý „červík“ instinktivně plazí kožichem své matky směrem nahoru do vaku. Když je uvnitř vaku, přisaje se na jednu ze čtyř bradavek. Konec bradavky v tlamičce mláděte ihned zduří, a tak mládě několik týdnů na bradavce pevně visí. Vzhledem k tomu, jak často se matka přesouvá z místa na místo, je zřejmé, že takové pevné sevření je výhodou. Toto sevření je natolik těsné, že první pozorovatelé se domnívali, že mládě vyrůstá z bradavky!

Samozřejmě, že nakonec mládě doroste do stadia, kdy vak opouští, i když zpočátku jen dočasně. Avšak po sedmi až deseti měsících, kdy je již zcela odstaveno, opouští vak natrvalo. Vraťme se ale zpátky do doby, kdy se mládě nejprve přichytí k bradavce, a podívejme se na další zázrak klokaního rozmnožování.

Několik dnů potom, co se novorozeně přisaje k matčině bradavce, se matka opět páří. Po tomto páření se nový zárodek vyvíjí asi týden, ale pak se vývoj zastavuje — je takříkajíc odložen —, zatímco starší sourozenec ve vaku dále roste. Když starší, ale ještě neodstavený sourozenec kapsu opouští, vývoj zárodku v děloze se obnovuje. Třicet dnů po oplodnění se mládě také přisává k bradavce, ale ne k té, ze které je živen starší sourozenec.

A zde se skrývá další zázrak klokaní biologie. Mladšímu mláděti dává matka jiný druh mléka než staršímu. K tomu se vyjadřuje časopis Scientific American, kde se píše: „Tyto dva druhy mléka vylučované samostatnými mléčnými žlázami jsou zcela odlišné co do objemu i složení. Jak k tomu dochází za stejných hormonálních podmínek, je velmi zajímavou otázkou.“

Kde klokany uvidíte

Chcete-li klokany vidět v jejich přirozeném prostředí, musíte být připraveni opustit město a vyjít do australského buše neboli do vnitrozemí. Tam můžete vidět jednotlivé klokany, ale také klokany v malých nebo větších skupinách, které jsou vedeny velkými klokaními samci, jak se shánějí po trávě a malých rostlinách. Klokani se pasou zvláště v noci, zatímco během denního horka odpočívají ve stínu (kde jsou dobře maskovaní), a proto nejlepší doba na pozorování je časně ráno nebo za soumraku. Ale při chladnějším počasí mohou být aktivní po celý den. V každém případě si určitě vezměte teleobjektiv a dalekohled, protože divocí klokani jsou velmi plachá zvířata.

Klokany samozřejmě můžete vidět také ve většině zoo, v rezervacích a národních parcích po celé Austrálii a rovněž v jiných zemích. Když se lidé chodí na ně pravidelně dívat, klokani už nejsou tak plaší, takže by se vám mělo podařit udělat nějaké pěkné snímky, možná si budete moci vyfotografovat i matku s mládětem, které vykukuje z jejího vaku. Větší mláďata vždycky vyloudí na tváři pozorovatele úsměv, když po hlavě skáčou do matčina vaku a jejich vytáhlé zadní končetiny neohrabaně trčí ven. (Mladí klokani se totiž zdají být samá noha!) Klokaní matka tak připomíná přeplněnou nákupní tašku. Urostlý samec vás může dokonce poctít tím, že se postaví do vzpřímené, vznešené pozice. Kdoví, možná dokonce uvidíte i pár velkých samců, jak se vypínají na svých dlouhých a zahnutých nohách a zápasí — opravdoví boxeři!

Ale pro mnohé je největší podívanou to, když klokan rudý nebo obrovský skáče v plné rychlosti. Pravdou je, že jiná zvířata mohou běžet rychleji či skákat výše, ale u žádného jiného tvora neuvidíte tak pozoruhodnou kombinaci elegance, síly a rychlosti dosažené jen na dvou mohutných nohách.

[Obrázek na straně 17]

Tajemství toho, že skáče, jako by měl v nohách pružiny, spočívá v jeho dlouhých Achillových šlachách