Přejít k článku

Přejít na obsah

Geneticky modifikované potraviny — Jsou bezpečné?

Geneticky modifikované potraviny — Jsou bezpečné?

Geneticky modifikované potraviny — Jsou bezpečné?

V ZÁVISLOSTI na tom, kde žijete, jste dnes možná měli k snídani, k obědu nebo k večeři nějaké geneticky modifikované (GM) potraviny. Mohly to být brambory, které v sobě mají zabudované obranné mechanismy proti škůdcům, nebo rajčata, která při skladování zůstanou delší dobu tvrdá. Každopádně GM potraviny nebo přísady nemusí být nijak označeny a podle chuti je těžko rozeznáte od přirozených plodin.

V době, kdy čtete tyto řádky, rostou v Argentině, Brazílii, Číně, Kanadě, Mexiku a ve Spojených státech geneticky modifikovaná sója, kukuřice, řepka a brambory. Podle jedné zprávy „bylo v roce 1998 ve Spojených státech geneticky modifikovaných 25 procent kukuřice, 38 procent sóje a 45 procent bavlny, a to s cílem, aby plodiny buď byly odolnější vůči herbicidům nebo aby vytvářely své vlastní pesticidy“. Koncem roku 1999 se geneticky modifikované rostliny pěstovaly po celém světě na přibližně čtyřiceti milionech hektarů, i když ne vždy se jednalo o plodiny určené k jídlu.

Jsou geneticky upravené potraviny bezpečné? Znamenají vědecké techniky používané ke genetické modifikaci plodin nějaké ohrožení životního prostředí? V Evropě se nyní rozproudily diskuse o GM potravinách. Jistý odpůrce této metody, který je z Anglie, řekl: „Jediná výhrada, kterou mám ke geneticky modifikovaným potravinám, je ta, že jsou nebezpečné, nežádoucí a zbytečné.“

Jak se potraviny geneticky upravují?

Věda, která umožnila GM, se označuje jako potravinářská biotechnologie, to znamená použití moderní genetiky k tomu, aby se zdokonalily vlastnosti rostlin, živočichů a mikroorganismů používaných při výrobě potravin. Ovšem nápad zasahovat do živých organismů je téměř tak starý jako zemědělství samo. První zemědělec, který kvůli zkvalitnění svého dobytka spářil nejlepšího býka s nejlepší krávou ve svém stádu, a nenechal je pářit se náhodně, již v podstatě použil primitivní biotechnologii. I první pekař, který k vykynutí chleba použil enzymy v kvasnicích, použil k vylepšení svého produktu živý organismus. Společným rysem těchto tradičních technologií bylo to, že k úpravě potravin se přitom využívaly přirozené procesy.

Také moderní biotechnologie používá k vytvoření či modifikaci produktů živé organismy. Moderní biotechnologie ale na rozdíl od tradičních metod dává možnost genetický materiál organismů pozměnit přímo a přesně. Umožňuje přenos genů mezi zcela nepříbuznými organismy, a tak se objevují kombinace, které by tradičními prostředky pravděpodobně nevznikly. Pěstitelé mohou nyní do genomu rostliny vložit vlastnosti jiných organismů — například od ryby odolnost vůči mrazu, od virů rezistenci vůči nemocem a od půdních bakterií rezistenci vůči hmyzu.

Předpokládejme, že zemědělec nechce, aby jeho brambory nebo jablka zhnědly, když se rozkrojí nebo otlučou. Vědečtí pracovníci toho dosáhli, když odstranili gen, který je za toto hnědnutí zodpovědný, a na jeho místo dali pozměněnou sekvenci, která hnědnutí blokuje. Anebo předpokládejme, že pěstitel řepy by chtěl tuto plodinu zasadit dříve, aby sklidil lepší úrodu. Za normálních okolností by to nešlo, protože řepa by v chladném počasí zmrzla. Pomocí biotechnologie se však do řepy vloží geny z ryby, která snadno přežívá v chladné vodě. Výsledná GM řepa snáší teploty až -6,5 stupně Celsia, což je dvojnásobně nižší teplota než ta, jakou může řepa přirozeně snést.

Tyto vlastnosti, které jsou výsledkem přenosu jednotlivého genu, však mají jen omezený dopad. Něco úplně jiného je změnit komplexnější vlastnosti, jako je rychlost růstu nebo odolnost vůči suchu. S celými skupinami genů dosud současná věda manipulovat nedovede. Koneckonců, mnohé z těchto genů dosud nebyly ani objeveny.

Nová zelená revoluce?

I tyto skromné genetické úpravy plodin však naplňují zastánce biotechnologie optimismem. Tito lidé tvrdí, že GM plodiny jsou příslibem nové zelené revoluce. Jeden přední činitel v biotechnologickém průmyslu prohlašuje, že genové inženýrství je „slibným prostředkem, jak zajistit více potravin“ pro celosvětovou populaci, která se denně zvětšuje asi o 230 000 lidí.

Pomocí těchto plodin se již daří snižovat náklady na produkci potravin. Rostliny používané jako potraviny již byly vyzbrojeny genem, který vede k vytvoření přírodního pesticidu, takže není třeba práškovat hektary polí spoustou toxických chemických látek. Připravují se další modifikované plodiny včetně fazolí a obilí, jež budou mít vyšší obsah bílkovin, což bude pro chudší části světa velkým přínosem. Takové „superrostliny“ mohou své užitečné nové geny a vlastnosti přenést na další generace plodin, a v chudých, přelidněných zemích, kde je nekvalitní půda, tak bude hojnější úroda.

„Určitě je žádoucí zlepšit osud zemědělců na této zemi,“ řekl prezident jedné význačné biotechnologické firmy. „A právě to uděláme — pomocí biotechnologie uděláme na úrovni jednotlivých genů to, co pěstitelé již po staletí dělají s ‚celými rostlinami‘. Vytvoříme lepší produkty, jež budou odpovídat konkrétním potřebám, a uděláme to rychleji než kdykoli předtím.“

Výzkumní pracovníci v zemědělství však uvádějí, že v důsledku tohoto ukvapeného propagování genového inženýrství jakožto řešení nedostatku potravin na světě bude ochromen běžný výzkum plodin. Tento druh výzkumu sice není tak výjimečný, je ale účinnější a také by z něj mohly mít užitek chudší části světa. „Neměli bychom se nechat strhnout touto nevyzkoušenou technologií, když existují mnohem účinnější řešení potravinových problémů,“ říká Hans Herren, který je odborníkem na boj s chorobami plodin.

Etické obavy

Někteří lidé se domnívají, že genetická modifikace plodin a dalších živých organismů představuje kromě případného ohrožení zdraví a životního prostředí také určitý morální i etický problém. Vědec a aktivista Douglas Parr poznamenává: „Genové inženýrství znamená základní zvrat v tom, jak lidé zacházejí s touto planetou, protože tím se mění přirozené vlastnosti života jako takového.“ Jeremy Rifkin, autor knihy The Biotech Century (Století biotechnologie), to vyjádřil takto: „Jakmile můžete překročit veškeré biologické hranice, začnete biologické druhy pokládat za pouhou genetickou informaci, která je proměnlivá. Tím vzniká úplně nové pojetí nejen našeho vztahu k přírodě, ale také způsobu, jak ji používáme.“ Rifkin proto položil otázku: „Má život určitou vnitřní hodnotu, nebo má pouze hodnotu užitkovou? Jakou povinnost máme vůči budoucím generacím? Jaký pocit odpovědnosti máme vůči tvorům, s nimiž zde žijeme?“

Jiní lidé včetně anglického prince Charlese tvrdí, že přenosem genů mezi zcela nepříbuznými druhy „se dostáváme do sféry, která náleží Bohu, a jen Bohu samotnému“. Badatelé Bible jsou pevně přesvědčeni, že u Boha „je zdroj života“. (Žalm 36:9) Neexistují však žádné reálné doklady o tom, že Bůh neschvaluje selektivní šlechtění zvířat a rostlin, což je metoda napomáhající tomu, že naše planeta může uživit miliony lidí, kteří na ní žijí. Jen čas ukáže, zda moderní biotechnologie lidem a životnímu prostředí škodí. Jestliže biotechnologie skutečně zasahuje do „sféry, která náleží Bohu“, potom Bůh, který má lásku k lidstvu a zájem o něj, může takový vývoj zvrátit.

[Rámeček na straně 26]

Jaká potenciální nebezpečí hrozí?

Biotechnologie postupuje takovým závratným tempem, že zákony ani orgány vydávající směrnice s ní nemohou držet krok. Výzkum těžko může zabránit vzniku nepředvídaných důsledků. Roste počet kritiků, kteří jednohlasně varují před bezděčnými následky — od závažné hospodářské dezorganizace zemědělců na celém světě až po zničení životního prostředí a ohrožení lidského zdraví. Vědečtí pracovníci varují, že neexistují žádné dlouhodobé a celoplošné testy, jimiž by se bezpečnost geneticky modifikovaných (GM) potravin dala prokázat. Poukazují na řadu potenciálních nebezpečí.

Alergická reakce. Jestliže se například do kukuřice dostane gen pro tvorbu bílkovin, jež způsobují alergické reakce, mohlo by to pro lidi, kteří trpí alergií na potraviny, představovat vážné nebezpečí. Instituce zodpovídající za kvalitu potravin sice požadují, aby výrobní společnosti uváděly, zda modifikovaná potravina obsahuje nějakou potenciálně nebezpečnou bílkovinu, ale někteří výzkumní pracovníci se obávají, že neznámé alergeny by mohly uniknout pozornosti.

Zvýšená toxicita. Někteří odborníci se domnívají, že genetická modifikace může neočekávaným způsobem zvyšovat přirozené rostlinné toxiny. Když se gen v rostlině zaktivuje, může kromě žádoucího účinku vyvolat také tvorbu přirozených toxinů.

Rezistence na antibiotika. Jako součást genetické modifikace rostlin vědci používají také takzvané markerové geny, pomocí nichž zjišťují, zda se žádoucí gen podařilo zabudovat. Většina markerových genů vytváří rezistenci na antibiotika, a proto se kritici obávají, že rostoucí problém rezistence na antibiotika by se tím mohl zhoršit. Jiní vědci to však vyvracejí tvrzením, že tyto markerové geny jsou před použitím zpřeházeny, čímž se nebezpečí zmenšuje.

Rozšíření „superplevele“. Jednou z největších obav je to, že geny rezistentní na herbicidy by se časem mohly semeny a pylem modifikovaných plodin dostat do příbuzných odrůd plevele, čímž by vznikl „superplevel“, který by byl na herbicidy rezistentní.

Poškození jiných organismů. V květnu 1999 výzkumní pracovníci Cornellovy univerzity uvedli, že housenky motýla monarchy stěhovavého, jež se živily listy pokrytými pylem GM kukuřice, onemocněly a zahynuly. Někteří lidé sice o platnosti této studie pochybují, nicméně existují určité obavy, že by mohlo dojít k poškození dalších druhů, kterých se daná genetická úprava netýká.

Přestanou existovat bezpečné pesticidy. Některé z nejúspěšnějších GM plodin obsahují gen, který produkuje bílkovinu toxickou pro hmyzí škůdce. Biologové však varují, že když se škůdci dostanou do kontaktu s toxinem, který je tímto genem produkován, umožní jim to, aby si vytvořili rezistenci, a pesticidy tudíž ztratí účinnost.