Jakou cenu platíme za pozemní miny

Dvacátého šestého prosince 1993 se šestiletý Augusto procházel po volném prostranství blízko Luandy, hlavního města Angoly. Najednou si všiml, že na zemi je lesklý předmět. Zaujalo ho to a chtěl jej zvednout. Jeho další pohyb způsobil výbuch pozemní miny.

Následkem výbuchu musela být Augustovi amputována pravá noha. Nyní je mu 12 let, většinu času stráví na invalidním vozíku a je slepý.

AUGUSTO byl zmrzačen protipěchotní minou, která dostala tento název proto, že jejím hlavním cílem nejsou tanky či jiná vojenská vozidla, ale lidé. Odhaduje se, že přinejmenším 50 zemí doposud vyrobilo více než 350 typů protipěchotních pozemních min. Mnohé z nich jsou konstruovány tak, aby lidi zranily, ale nezabily. Proč? Protože ranění vojáci potřebují pomoc, a tak voják zmrzačený pozemní minou zpomaluje vojenské operace — a přesně to nepřítel chce. Zoufalý křik zraněného vojáka navíc může jeho spolubojovníkům nahánět hrůzu. Pozemní miny jsou proto pokládány za nejúčinnější tehdy, když jejich oběť přežije, byť jen o vlásek.

Jak bylo uvedeno v předcházejícím článku, většina obětí výbuchu pozemních min nejsou vojáci, ale civilisté. Není to vždy jen náhoda. Podle knihy Landmines — A Deadly Legacy (Pozemní miny — Smrtící dědictví) jsou některé tyto výbušniny „záměrně cílené na civilisty a jejich účelem je vylidnit území, zničit zdroje potravin, vytvořit vlny uprchlíků nebo jenom šířit hrůzu“.

Uveďme si jeden příklad. Při jistém konfliktu v Kambodži byly miny pokládány po obvodu nepřátelských vesnic a potom na tyto vesnice zaútočilo dělostřelectvo. Civilisté, kteří se pokoušeli utéci, vběhli přímo do minového pole. A také členové Rudých Khmerů ve snaze donutit vládu, aby s nimi zasedla k jednacímu stolu, pokládali miny do rýžových polí, čímž zemědělcům nahnali strach a doslova ochromili zemědělství.

To, co se v roce 1988 stalo v Somálsku, bylo ještě ohavnější. Při bombardování města Hargeisa byli jeho obyvatelé nuceni utéci. Do opuštěných domů potom vojáci nakladli miny.  Když se po skončení boje utečenci vrátili, byli skrytými výbušninami zmrzačeni nebo zabiti.

Pozemní miny však neohrožují jen život a zdraví lidí. Uvažujme o tom, jaké další účinky mají tyto zákeřné zbraně.

Cena ekonomická a společenská

Generální tajemník OSN Kofi Annan uvádí: „Výskyt, nebo i jen strach z výskytu jediné pozemní miny může bránit obdělání celého pole, může připravit celou vesnici o její obživu a vytvářet ještě další překážku na cestě k obnově a rozvoji určité země.“ Kdyby se zemědělci v Afghánistánu a Kambodži nebáli vstoupit na půdu, bylo by možné obdělávat dalších 35 procent země. Někteří to riskují. „Z min mám hrůzu,“ říká jeden kambodžský zemědělec. „Když však nepůjdu sekat trávu a bambus, nepřežijeme.“

Lidé, kteří výbuch pozemní miny přežijí, se často potýkají s drtivým finančním břemenem. Jestliže například v nějaké rozvojové zemi přijde desetileté dítě o nohu, bude během celého života potřebovat možná až 15 protéz a jedna protéza stojí v průměru 125 dolarů. Je možné, že pro někoho to není moc peněz. Avšak pro většinu obyvatel Angoly 125 dolarů představuje více než tříměsíční výdělek.

Podívejme se také na bolestný společenský dopad. Obyvatelé jedné asijské země se například vyhýbají společnosti lidí s amputovanou končetinou, protože se bojí, že by je mohlo postihnout „neštěstí“. Pro lidi s amputovanou končetinou může být manželství pouze nedosažitelným snem. „Nepočítám s tím, že se ožením,“ stýská si jeden Angolan, kterému museli amputovat nohu, když byl poraněn při výbuchu pozemní miny. „Žena chce manžela, který může pracovat.“

Je pochopitelné, že mnozí takto postižení lidé mají nízkou sebeúctu. „Stydím se za to, že již nemohu uživit rodinu,“ říká jeden Kambodžan. Tyto pocity mohou někdy člověka vysilovat více než sama ztráta končetiny. „Jsem přesvědčen, že nejvíc mě to poškodilo po stránce citové,“ říká Artur, který je zmrzačen výbuchem a žije v Mosambiku. „Mnohokrát mě popudilo jenom to, že se na mě někdo díval. Myslel jsem si, že si mě už nikdo neváží a že už nikdy nebudu normálně žít.“ *

 A co odminování?

V posledních letech je vyvíjeno intenzivní úsilí o zákaz používání pozemních min. Některé státy se navíc pustily do nebezpečného úkolu odstraňování pozemních min, které jsou v zemi. V tomto směru existuje několik překážek. Jednou z nich je problém časový. Odminování je nesmírně pomalé. Podle odhadu lidí, kteří tuto činnost provádějí, trvá odstranění jedné miny v průměru stokrát déle než její položení. Další překážkou jsou náklady. Jedna mina stojí od 3 do 15 dolarů, ale její odstranění může stát až 1 000 dolarů.

Zdá se tedy, že úplné odminování prakticky není možné. Například k odstranění všech min v Kambodži by na to několik příštích let musel každý občan této země věnovat celý svůj příjem. Odhaduje se, že i kdyby tyto finanční prostředky byly k dispozici, odstranění všech min by trvalo sto let. Celosvětově je situace ještě horší. Předpokládá se, že za použití současné techniky by odminování planety stálo třicet tři miliard dolarů a trvalo by déle než tisíc let.

Je pravda, že byly navrženy nové technické postupy odstraňování min — počínaje octomilkami, které jsou geneticky upravené tak, aby detekovaly výbušninu, až po obrovská vozidla řízená rádiem, která odminují dva hektary za hodinu. Nějakou dobu to ovšem potrvá, než bude možné používat tyto technické postupy ve velkém měřítku, a pravděpodobně si je budou moci dovolit jen ty nejbohatší země.

Na většině míst se proto odminování provádí postaru. Člověk, který se plazí po břiše a centimetr po centimetru prozkoumává pomocí tyče půdu před sebou, denně odminuje asi tak dvacet až padesát čtverečních metrů. Je to nebezpečné? Ano! Na každých 5 000 zneškodněných min je jeden člověk provádějící odminování zabit a dva jsou zraněni.

Snahy spojit se proti používání pozemních min

V prosinci 1997 se sešli představitelé mnoha zemí, aby podepsali Úmluvu o zákazu použití, skladování, výroby a vývozu protipěchotních min a o jejich ničení, úmluvu, která je také známa jako Ottawská dohoda. „Je to nevídaný úspěch, který jak v mezinárodním odzbrojení, tak v mezinárodním humanitním právu nemá obdoby,“ říká ministerský předseda Kanady Jean Chrétien. * Tuto dohodu nicméně nepodepsalo skoro 60 zemí, z nichž některé patří k největším výrobcům pozemních min na světě.

Podaří se Ottawské dohodě odstranit pohromu, kterou představují pozemní miny? Do určité míry možná ano. Mnozí lidé jsou však skeptičtí. „I kdyby všechny země světa dodržely to, co bylo dohodnuto v Ottawě,“ zdůrazňuje Claude Simonnot, který je spoluředitelem organizace Handicap International ve Francii, „byl by to jenom jeden krok k tomu, aby planeta  byla úplně zbavena nebezpečí min.“ Proč? „Miliony min zůstávají skryty v zemi a trpělivě čekají na své budoucí oběti,“ říká pan Simonnot.

Vojenský historik John Keegan uvedl ještě jiný faktor. Válčení podle něj „sahá až do nejskrytějších míst lidského srdce, . . . kde vládne pýcha, kde rozhodují emoce, kde králem je instinkt“. Dohodami nelze odstranit tak hluboko zakořeněné lidské rysy, jako jsou nenávist a chamtivost. Znamená to tedy, že lidé budou navždy bezmocnými oběťmi pozemních min?

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 6]

Vydělávají na tom dvakrát?

Základní princip obchodní činnosti je, že firmy jsou zodpovědné za škodu, kterou jejich výrobky způsobí. Lou McGrath z organizace Mines Advisory Group proto tvrdí, že firmy vydělávající na výrobě pozemních min, by měly být povinné platit odškodné. Je ironií, že právě mnozí tito výrobci vydělávají na odstraňování min. Například bývalý výrobce min z Německa údajně uzavřel kontrakt na odminování určitých oblastí v Kuvajtu, a jednalo se o sto milionů dolarů. V Mosambiku byl uzavřen kontrakt na odminování důležitých silnic, v tomto případě za 7,5 milionu dolarů, a to s konsorciem tří firem — z nichž dvě vyvíjely miny.

Někteří lidé se domnívají, že je velmi nemorální, aby na odstraňování min vydělávaly ty firmy, které je vyrábějí. Tito lidé tvrdí, že výrobci min v určitém smyslu vydělávají dvakrát. V každém případě však platí, že jak výroba pozemních min, tak jejich odstraňování je stále prosperujícím obchodem.

[Nákres na straně 5]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Průměrný počet pozemních min na 2,5 čtverečního kilometru v devíti nejvíce zaminovaných zemích

BOSNA a HERCEGOVINA 152

KAMBODŽA 143

CHORVATSKO 137

EGYPT 60

IRÁK 59

AFGHÁNISTÁN 40

ANGOLA 31

ÍRÁN 25

RWANDA 25

[Podpisek]

Zdroj: Oddělení pro humanitární záležitosti při OSN, 1996

[Obrázky na straně 7]

Názorné plakáty a značky v Kambodži varují před pozemními minami

Na každých 5000 zneškodněných min je jeden člověk provádějící odminování zabit a dva jsou zraněni

[Podpisky]

Pozadí: © ICRC/Paul Grabhorn

© ICRC/Till Mayer

© ICRC/Philippe Dutoit