„Zemřete!“

VYPRÁVÍ LEANNE KARLINSKÁ

Jak jsem ve Španělsku usilovala o nejlepší dostupnou léčbu bez krve

KDYBYSTE mohli podniknout cestu kamkoli na světě, kam byste jeli? Pro mě byla odpověď jednoduchá. Učím ve škole španělštinu a s manželem Jayem a se synem Joelem chodíme do španělsky mluvícího sboru svědků Jehovových v Galaxu ve Virginii v USA. A tak mou touhou bylo jet do Španělska. Umíte si tedy představit, jak jsem byla nadšena, když mi rodiče nabídli, že mě tam vezmou. Manžel se synem sice nemohli jet s námi, ale jakmile jsme s rodiči nastoupili do letadla, které letělo přímo do Madridu, bylo splnění mého snu již na dosah. Když jsme 21. dubna přiletěli, rozhodli jsme se jet autem do Estelly, což je malé město v oblasti Navarra v severním Španělsku. Uvelebila jsem se na zadním sedadle a okamžitě jsem usnula.

Dále si vzpomínám až na to, jak ležím na poli a slunce mi svítí do očí. ‚Kde jsem? Jak jsem se sem dostala? Zdá se mi to?‘ Jak se mi tyto otázky honily hlavou, začala jsem si uvědomovat hroznou skutečnost. Stalo se něco špatného a nebyl to sen. Levý rukáv jsem měla roztrhaný na kousky a nemohla jsem hýbat rukama ani nohama. Později jsem se dověděla, že naše auto prorazilo svodidla a já jsem z něj vyletěla, když padalo z dvacetimetrové hráze. Jsem ráda, že ani já, ani rodiče si nehodu vůbec nepamatujeme.

Volala jsem o pomoc a přispěchal ke mně řidič nákladního vozidla. Potom sestoupil po hrázi k autu, v němž byli uvězněni rodiče. „Zavolej, ať rychle přijede záchranka!“ křičel na svého společníka. „Lidé v autě jsou těžce zraněni!“ Potom se vrátil k místu, kde jsem bezvládně ležela, a v dobrém úmyslu se snažil narovnat mi nohu. Křičela jsem bolestí a poprvé jsem si uvědomila, že jsem vážně zraněná.

Brzy jsem se ocitla na jednotce intenzivní péče místní nemocnice v Logroño. O tom, co se stalo, policie laskavě informovala svědky Jehovovy v této oblasti. Zanedlouho byli u mé postele mnozí křesťané ze sborů v Estella a Logroño a také místní výbor pro styk s nemocnicemi. Tito drazí spolukřesťané, které jsem vůbec neznala, byli během mého strastiplného pobytu v této nemocnici připraveni a ochotni pečovat o mě dvacet čtyři hodin denně. Laskavě se také postarali o moje rodiče, kteří se zotavili natolik, že po týdnu mohli být z nemocnice propuštěni.

 Ve středu kolem jedné hodiny v noci se sešli lékaři, aby mi operovali zlomenou kyčel. Řekla jsem jednomu lékaři, že nechci přijmout krev. * Zdráhavě se uvolil, že bude tento požadavek respektovat, i když mi řekl, že pravděpodobně zemřu. Operaci jsem přežila, ale překvapilo mě, že rány mi nikdo nevyčistil, ani mi je později nepřevázali.

V pátek se mi zhoršil krevní obraz na 4,7 a byla jsem stále slabší. Lékař souhlasil s tím, že mi poskytne alternativní léčbu — injekce erytropoetinu (EPO), které spolu se železem a s látkami podporujícími krvetvorbu stimulovaly tvorbu červených krvinek. * Mezitím přijel Jay a Joel. Byla jsem velmi ráda, že vidím svého manžela a syna.

Přibližně o půl druhé v noci lékař Jayovi řekl, že nemocnice již získala soudní příkaz k podání krve v případě, že se moje situace zhorší. Jay jim řekl o mém přání, že nechci krev za žádných okolností. „Potom zemře!“ odpověděl lékař.

Jay začal s výborem pro styk s nemocnicemi projednávat převoz do jiné nemocnice — do takové, která by respektovala moje přání. Ale ne všichni v této nemocnici byli nepřátelští. Jedna lékařka mě například ujistila, že udělá, co bude moci, aby se se mnou jednalo s náležitou úctou. Brzy však na mě začali naléhat jiní lékaři. „Chcete zemřít a nechat tu celou rodinu?“ ptali se. Ujistila jsem je, že chci tu nejlepší dostupnou léčbu bez krve. Lékaře to ale nepohnulo k tomu, aby mi pomohli. „Zemřete!“ prohlásil jeden z nich bez obalu.

Výbor pro styk s nemocnicemi našel v Barceloně nemocnici, která souhlasila, že mě bude léčit bez krve. Ve srovnání s předchozí nemocnicí to byl obrovský rozdíl. V Barceloně mě dvě sestřičky jemně omyly a díky nim jsem se cítila příjemně. Když mi měnily obvazy, jedna sestřička viděla, že jsou zelené a slepené zaschlou krví. Řekla, že se stydí za své krajany, kteří se mnou takto zacházeli.

Brzy jsem začala dostávat léčbu, se kterou se mělo začít v nemocnici v Logroño. Výsledky byly pozoruhodné. Během několika dnů byly životně důležité orgány mimo nebezpečí a hodnoty hemoglobinu se zvýšily na 7,3. Při mém odchodu z nemocnice stoupl hemoglobin na 10,7. A když bylo třeba provést v nemocnici ve Spojených státech další operaci, dosáhl hodnoty 11,9.

Jsem vděčná za snahu lékařů a zdravotních sester, kteří byli ochotni se přizpůsobit přáním svých pacientů, ať s nimi souhlasí, nebo ne. Jestliže nemocniční personál respektuje náboženské názory pacienta, léčí tím celého člověka — a tak poskytuje tu nejlepší dostupnou léčbu.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 12]

S manželem a se synem

[Obrázek na straně 13]

Dva členové výboru pro styk s nemocnicemi