Anakondy — Jaká tajemství skrývají?

Od našeho reportéra

NEVÍM jak vás, ale mě velcí hadi fascinují jako málokteré jiné zvíře. A když tady mluvíme o velkých hadech, máme na mysli anakondy, zástupce čeledi Boidae. Je však zvláštní, že navzdory jejich obrovským rozměrům se až donedávna vědělo o jejich chování jen málo.

V roce 1992 začali biolog Jesús A. Rivas a výzkumní pracovníci z newyorské Společnosti pro ochranu přírody (WCS) vůbec poprvé tyto obry studovat v divočině. * Když jsem si přečetl, že tento šestiletý výzkum v terénu prováděný v bažinaté oblasti Venezuely odhalil některá nová fakta, byl jsem zvědavý, co se zjistilo. Dnes se to pokusím odhalit.

O názvech a druzích

Je slunné odpoledne a já opouštím svou kancelář v Brooklynu a směřuji do střediska WCS, které se nachází v newyorské zoo v Bronxu. O anakondách jsem toho už celkem dost přečetl, a tak některá fakta znám.

Je zvláštní, že název anakonda má možná svůj původ daleko od domova těchto zvířat, jímž je Jižní Amerika. Někteří odborníci říkají, že tento výraz pochází z tamilských slov anai, což znamená „slon“, a kolra, což znamená „zabiják“. Jiní lidé si myslí, že pochází ze sinhálského slova henakandayā (hena, což znamená „blesk“, a kanda, což znamená „kmen“). Tato pravděpodobně sinhálská slova — původně používaná pro krajty na Srí Lance — přinesli z Asie do Jižní Ameriky portugalští obchodníci.

Mluvíme-li o chybných pojmenováních, pak dokonce i oficiální pojmenování anakondy, Eunectes murinus,  není zcela správné. Eunectes znamená „dobrý plavec“ — což by odpovídalo. Ale murinus znamená „šedý jako myš“. Jedno encyklopedické dílo uvádí, že pro hada s olivově zelenou kůží se tento název „skutečně nezdá být vhodným“.

Je tu ještě jedna věc, která se týká vědeckých názvů a členění a která stojí za zmínku. Literatura o anakondách většinou uvádí, že existují dva druhy anakond. Jeden z nich je námětem tohoto článku. Je to anakonda velká, které v některých jazycích říkají ‚vodní hroznýš‘ a která se plazí zvláště v bažinách povodí řek Amazonka a Orinoko a v oblasti Guyanské vysočiny. Dalším druhem je menší anakonda žlutá (E. notaeus), která zdomácněla v Paraguayi, v jižní Brazílii a v severní Argentině.

Seznamte se s odborníkem

Tak jsem tady — v zoo v Bronxu. Tato rezervace se 107 hektary zalesněné plochy je domovem více než 4 000 zvířat, k nimž patří asi tucet anakond. U vchodu do zoo se setkávám s Williamem Holmstromem, jehož oblečení je v barvě khaki a jenž pracuje v oddělení herpetologie (věda zabývající se plazy) při WCS. Pan Holmstrom — jednapadesátiletý usměvavý Newyorčan, který nosí brýle a má knírek — je správcem sbírky hadů v paviloně plazů, a ve Venezuele se účastnil výzkumu anakond v terénu. Podle něj vědci nyní zjistili, že existuje třetí druh anakondy (E. deschauenseei), která se vyskytuje v severovýchodní Brazílii a na pobřeží Francouzské Guyany. * Toto odpoledne bude pan Holmstrom mým odborným průvodcem.

Záhy mi došlo, že můj průvodce miluje hady stejně, jako někdo miluje pudly či papoušky. Říká mi, že už od dětství jeho rodiče chovali ve svém domě mloky, žáby a podobnou havěť. „Otec je měl rád. Matka je tolerovala.“ Je zbytečné říkat, že pan Holmstrom jde ve stopách svého otce.

Ohromující rozměry a extrémní rozdíly

Uvnitř sto let starého pavilonu plazů jsme se oba zastavili u terária, kde byla anakonda. I když jsem počítal s tím, že toto zvíře uvidím, přesto nemohu zatajit svůj úžas. Žasnu nad jeho obrovskou velikostí a nad fantastickými rozměry. Tuponosá hlava anakondy, větší než lidská ruka, je oproti robustnímu tělu malá. Průvodce mi říká, že tento okouzlující plaz je pětimetrová samička, která váží okolo 80 kilogramů. Přestože je její tělo tlusté skoro jako telegrafní sloup, dozvídám se, že je to pouze „nižší třída“ ve srovnání s držitelem světového rekordu — samičkou anakondy, která byla chycena v roce 1960 a podle odhadů vážila téměř 227 kilogramů! To byl tedy pořádný cvalík!

Žádnému samečkovi anakondy se ani nesnilo o tom, že by někdy dosáhl tak ohromujících rozměrů. Ačkoli herpetologové věděli, že samečci anakondy jsou menší než samičky, výzkum v terénu ukázal, že samečci jsou o tolik menší, že v porovnání se samičkami vypadají jako jejich miniatury. Na základě výzkumu se zjistilo, že samičky jsou v průměru téměř pětkrát větší než samečci. Tento propastný rozdíl ve velikosti mezi pohlavími může být zavádějící, jak uvádí biolog Jesús Rivas. Ten si doma choval mládě  anakondy, ale vždycky se divil, proč ho jeho malý kamarád stále kouše. Až během výzkumu v terénu mu došlo, že chová plně vyvinutého a podrážděného samce!

Hledá se anakonda! — Čeká vás odměna

Třebaže je mohutnost anakondy jejím význačným rysem, stejně působivá je i její délka. Je sice pravda, že anakondy nejsou tak gargantuovské, jak je zobrazuje Hollywood — jeden film líčil dvanáctimetrovou anakondu —, ale když o tom přemýšlíme, jejich maximální délka kolem devíti metrů je beztak uchvacující.

Anakond této velikosti je málo a jsou vzácné. Největší samičky, které byly chyceny během výzkumu, vážily 90 kilogramů a měřily asi pět metrů. Najít větší anakondy je ve skutečnosti tak těžké, že před devadesáti lety nabídla Newyorská zoologická společnost (předchůdce WCS) odměnu 1 000 dolarů za jakéhokoli živého hada, který by měřil více než 9,2 metru. Tuto odměnu však dosud nikdo nezískal. „Každým rokem nám zavolají dva až tři lidé z Jižní Ameriky, kteří požadují odměnu,“ říká pan Holmstrom, „ale když je požádáme, aby nám poslali nějaký důkaz toho, že takového hada skutečně chytili, a my tak měli důvod za nimi zajet a zkontrolovat to, důkaz nikdy nepřijde.“ Jen tak mimochodem, odměna za 9,2 metru dlouhého hada nyní dělá 50 000 dolarů!

Pohled zblízka

Následuji svého průvodce, jenž mě vede do druhého patra pavilonu plazů, které je vyčleněno pro chov a rozmnožování těchto zvířat. Je tady horko a vlhko. Abych se mohl na objekt svého zájmu podívat přímo, pan Holmstrom otvírá dvířka terária, ve kterém je statná samička anakondy.

V tuto chvíli nás od zvířete dělí asi dva metry — nic víc. Hlava anakondy se pomalu zvedá a přibližuje se přímo k nám. Teď je mezi námi a hlavou anakondy jeden metr.

„Raději bychom se měli stáhnout,“ říká pan Holmstrom suše, „možná hledá jídlo.“ Pohotově souhlasím. Zavírá dveře terária a anakonda stahuje svou hlavu zpátky, dokud ji pozvolna nesloží blízko středu svého zkrouceného těla.

Dokážete-li si nevšímat zlomyslně vyhlížejícího pohledu anakondy a dobře se zadíváte na její červeně pruhovanou hlavu, uvidíte, že má pozoruhodné rysy. Například oči a nozdry jsou na hlavě umístěny nejvýše. To hadovi umožňuje ponořit tělo a hlavu pod vodu a zároveň mít oči a nozdry těsně nad její hladinou — podobně jako to dělají aligátoři. To vysvětluje, proč se had dokáže nepozorovaně přiblížit ke kořisti.

Pevné sevření a ‚vysazovací‘ čelisti

Anakonda není jedovatá. Zabíjí tím, že svým tělem kořist těsně ovine. Had kořist nerozdrtí, ale pokaždé, když oběť vydechne, had těsněji utáhne smyčky kolem jejího těla, dokud se bezmocná oběť neudusí. Téměř cokoli — od kachny po jelena — je pro ni snadnou kořistí. Spolehlivé zprávy o tom, že anakonda snědla lidi, jsou však vzácností.

Hadi nemohou své jídlo rozžvýkat nebo roztrhat, a tak anakonda nemá na výběr a mrtvou kořist musí spolknout celou — dokonce i když má kořist mnohem větší  rozměry než sám had. Kdybyste se mohli pustit do jídla podobně, jako to dělá anakonda, mohli byste si dát mezi rty kokosový ořech a spolknout ho celý stejně snadno, jako by to byl arašíd. Jak to anakonda dělá?

„Svou hlavou po kořisti ‚chodí‘,“ říká pan Holmstrom. Vysvětluje, že čelisti anakondy jsou s hlavou spojeny velmi volně. Dříve než se anakonda do své macaté oběti zakousne, může se její dolní čelist ‚vykloubit‘ a rozšířit. Anakonda pak vysune jednu stranu spodní čelisti dopředu, zasekne do kořisti své dozadu zahnuté zuby a tuto stranu čelisti spolu s kořistí pak zatáhne zpátky do tlamy. Následně opakuje stejné kroky s druhou polovinou své spodní čelisti. Do určité míry to může dělat i s horní čelistí. Díky tomuto střídavému pohybu kupředu se zdá, jako by čelist zvířete po kořisti opravdu ‚chodila‘. Když had kořist spolkne, což může trvat i několik hodin, několikrát zívne a různé části jeho ‚skládací‘ hlavy se tím vrátí na své místo.

Jak je možné, že se přitom anakonda neudusí? Je to díky roztažitelné průdušnici, která je v tlamě umístěna na patře. Když do sebe anakonda souká potravu, vytlačí průdušnici ven před tlamu. Díky této zvláštní průdušnici, která se pak podobá potápěčskému šnorchlu, může anakonda při hodování dýchat.

Která je která?

Můj průvodce nyní odstraňuje poklop terária a díváme se na dvě mladé anakondy. Jelikož mají totožný vzhled, udivuje mě, jak výzkumní pracovníci dokážou od sebe rozeznat stovky divokých anakond, které studovali ve Venezuele.

Pan Holmstrom vysvětluje, že problém s identifikací se pokusili vyřešit tím, že z drátěných sponek na papír vyrobili drobounká cejchovadla. Vědci „cejchovadla“ nahřáli a anakondám jimi na hlavě vypálili malá čísla. Metoda však byla účinná pouze do té doby, dokud si hadi nesvlékli kůži i se svými čísly! Výzkumní pracovníci si ale všimli, že každá anakonda již má své vlastní poznávací znamení. Každý had má na žluté spodní straně ocasu vzor černých skvrn, který je pro každého hada stejně charakteristický jako otisk prstu pro člověka. „Stačilo pouze zakreslit schéma vzoru, který se rozprostíral v délce patnácti šupin, a tím jsme získali dostatek variací na to, abychom od sebe rozlišili 800 hadů, které jsme studovali.“

Nejrychlejší, nejschopnější, nebo nejsilnější?

Když se náš rozhovor v kanceláři pana Holmstroma blíží k závěru, ukazuje mi obrázek pořízený ve Venezuele, na kterém jsou samečci anakondy celí ‚zašmodrchaní‘ jeden do druhého. Je to fascinující pohled. Pan Holmstrom vysvětluje, že tato změť vzájemně propletených anakondích těl tvoří takzvané rozmnožovací klubko. (Viz fotografii na straně 26.) „Někde uvnitř tohoto klubka je samička anakondy. Jednou jsme našli samičku, kolem které bylo omotáno třináct samečků — to byl rekord.“

Bojují tito samečci? Dá se říct, že se to spíše podobá pomalým pohybům wrestlingového zápasu. Každý ‚zápasník‘ se pokouší vytlačit ostatní ven a sám se dostat do pozice, kdy se může se samičkou spářit. Zápas může trvat dva až čtyři týdny. Kdo vyhrává? Nejrychlejší (sameček, který najde samičku jako první), nejschopnější (sameček, který vyprodukuje nejvíce spermatu), nebo nejsilnější (sameček, který vytlačí soupeře)? Výzkumní pracovníci doufají, že brzy najdou odpověď.

Je pozdě odpoledne a já děkuji svému průvodci za úchvatnou prohlídku. Když se vracím zpátky do kanceláře, přemýšlím o tom, co jsem se dozvěděl. Nesdílím sice pocity biologa Jesúse Rivase, že „anakondy jsou zábavné“, ale připouštím, že anakondy určitě upoutaly mou pozornost. Výzkumní pracovníci dále jdou v divočině po stopách anakond, a tak bude zajímavé dozvědět se, zda se tito obrovití hadi budou chtít podělit o svá další zajímavá tajemství.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Výzkum anakond ve venezuelském terénu

[Obrázek na straně 25]

William Holmstrom

[Obrázek na straně 26]

Rozmnožovací klubko anakond