Rizika autostopu

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

Jednoho horkého letního dne roku 1990 24letý britský turista Paul Onions stopoval auta na Humeově dálnici jižně od australského Sydney. Paul byl vděčný, že mu nějaký cizí člověk zastavil, aby ho svezl. Netušil však, že ho to málem bude stát život. *

PAUL nepřemýšlel nad možným nebezpečím, sedl si na sedadlo spolujezdce a povídal si s řidičem. Za několik minut se ze zdánlivě laskavého řidiče stal agresivní a hádavý člověk. Pak řidič náhle zajel ke krajnici a řekl, že si chce zpod sedadla vzít nějaké kazety s nahranou hudbou. Nevytáhl nahrávky, ale zbraň — a namířil ji Paulovi na hrudník.

Paul nedbal na řidičův příkaz, aby zůstal sedět, odjistil bezpečnostní pás, vyskočil z auta a ze všech sil utíkal po silnici. Řidič se za ním rozběhl a před zraky ostatních motoristů začal Paula honit. Nakonec ho dostihl, popadl ho za tričko a mrštil jím o zem. Paul se mu vytrhl, vběhl před blížící se auto a přinutil polekanou řidičku, matku s dětmi, aby zastavila. Na Paulovo naléhání ho žena pustila dovnitř, přejela dělicí čáru a uháněla pryč na opačnou stranu. Až později se zjistilo, že tento muž byl několikanásobný vrah, který zavraždil sedm turistů, z nichž někteří stopovali ve dvou.

Proč byly tyto oběti vrahovým oblíbeným cílem? Při procesu s tímto zločincem soudce řekl: „Všechny oběti byli mladí lidé. Bylo jim mezi 19 a 22 lety. Každá oběť byla na cestách  daleko od domova, a z toho vyplývá, že kdyby se jim něco stalo, nikdo by je po určitou dobu nepohřešoval.“

Volnost pohybu

Mezinárodní cestování je nyní dostupné daleko většímu počtu lidí, než jak to bylo před několika lety. Například počet Australanů, kteří navštívili Asii, se v období pěti let zdvojnásobil. Proudy dospívajících a mladých dospělých lidí v touze po zážitcích a dobrodružství nastupují do letadel letících do vzdálených zemí. Mnoho těchto cestovatelů plánuje, že budou stopovat auta, aby měli co nejmenší výdaje. Je smutné, že stopování již ve většině částí světa nepatří mezi zajímavé a poměrně bezpečné způsoby cestování, jako to bylo v minulosti. Nebezpečí totiž hrozí jak stopařům, tak těm, kdo jim zastavují.

Pozitivní postoj a nadšení pro cestování zkrátka nemohou nahradit rozvážnost a praktickou moudrost. „Nedočkavá touha po cestování je často příčinou toho, že mladí lidé odjedou na cestu nedostatečně připraveni a plně neznají nebezpečí ani své povinnosti,“ říká brožura napsaná pro rodiny, které hledají pohřešované děti.

Brožura dodává: „Lidé, kteří cestují v organizovaných skupinách či za obchodními záležitostmi, nebo ti, kdo se drží dobře naplánovaného cestovního programu, se málokdy stanou pohřešovanými. Ať už je to v Austrálii nebo v nějaké jiné zemi, zdá se, že většina lidí, kteří nakonec spadají do skupiny pohřešovaných, jsou ti, kdo si vezmou batoh na záda a cestují lacino.“

Cestování bez pevného plánu — přestože je přitažlivé pro ty, kdo se nechtějí cítit svázáni — může znamenat, že člověk bude zranitelnější, a to bez ohledu na to, zda stopuje, či ne. Když příbuzní nebo přátelé nebudou vědět o tom, kde cestovatel je, nebudou v případě nepředvídané události schopni nějak pomoci. Co když se například cestovatel ocitne v nemocnici v bezvědomí a nikdo doma neví, kde je?

Udržujte kontakt

Britský novinář Richard Shears ve své knize Highway to Nowhere (Silnice, která nikam nevede) psal o sedmi pohřešovaných stopařích, kteří „z ničeho nic přestali udržovat kontakt se svou rodinou a s přáteli“. Rodina si samozřejmě nejprve není jistá, zda jejich příbuzný zmizel, nebo jen přerušil spojení. To rodinu může odrazovat od toho, aby upozornila úřady, když od cestovatele nedostane žádnou zprávu.

Jedné stopařce se rozhovory s rodiči často přerušily, jakmile jí došly drobné. Když o tom její rodiče zpětně přemýšleli, nabádali ostatní rodiny, aby dětem daly telefonní kartu nebo nějaký jiný prostředek, aby mohly zavolat domů. I když to této mladé ženě nemohlo zachránit život, pravidelná komunikace může často cestovateli pomoci, aby se vyhnul menším potížím nebo je alespoň překonal.

Těch sedm turistů, kteří přišli o život, si možná přečetlo turistickou příručku, která uváděla, že Austrálie je pro stopaře jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. Stopování se nicméně opět prokázalo jako příliš riskantní — dokonce i stopování ve dvou, a to v té „nejbezpečnější“ zemi.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 27]

Rodiče se mohou vyhnout zbytečným obavám, když svým dětem dají telefonní kartu nebo jim poskytnou nějaký jiný prostředek, aby mohly zavolat domů