10. část — Historie díla svědků Jehovových v České republice

Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let

PO VYHLÁŠENÍ všeobecné amnestie v květnu 1960 se většina uvězněných svědků Jehovových vrátila domů. Nastaly roky poměrně většího klidu a kazatelské dílo se rozvíjelo.

Na začátky šedesátých let vzpomíná Josef Jancík z Nýřan u Plzně:

V těchto dobách jsme měli z dnešního pohledu velmi mnoho humorných, ale z tehdejšího pohledu velmi dramatických zážitků. Často jsem jezdil na motorce. Při silničních kontrolách se ptali, od koho a kam jedu a co vezu. A tak jsem na tajné schůzky jezdil pokud možno s volnýma rukama, a vše bylo buď po kapsách nebo pod košilí. Stalo se mi, že jsem se večer vracel z výroby fotokopií Strážné věže a měl jsem svůj sborový příděl napěchovaný za koženou bundou. Najednou vidím červené světlo a slyším: „Silniční kontrola, soudruhu řidiči, váš občanský průkaz!“ Sahám do náprsní kapsy a jak otvírám bundu, vše se mi sype na zem. Je konec, říkám si v duchu. Dělám klidného, ale uvnitř jsem celý rozechvělý. Otáčím hlavu a tu slyším: „Vypadly vám nějaké fotografie. Počkejte, my vám je pomůžeme sebrat — máte to vše? Tak nashledanou.“ Sedám na motorku a odjíždím. Děkuji Jehovovi za to, že viděli i neviděli.

Přestože svědkové Jehovovi žili i nadále pod komunistickou vládou, organizace, služba a vydavatelská činnost se v těchto letech stále zlepšovaly. Ohromným pokrokem proto bylo zahájení školy služby Království, což bylo zvláštní školení pro sborové starší. O začátcích této školy vypráví Juraj Kaminský z Nejdku u Karlových Varů:

První škola služby Království v Československu se konala na Velkém rybníku u Karlových Varů v roce 1961 v chatě, která byla několik dní před začátkem školy zakoupena od příslušníků Veřejné bezpečnosti. Původně měla škola probíhat na severu Čech v chatě jednoho bratra, ale týden před začátkem byla u bratra provedena domovní prohlídka a mnoho věcí bylo zabaveno. V několika dnech jsme museli obstarat přenosné stoly, židle, benzínové lampy, příbory a další zařízení pro kuchyni, jakož i proviant pro 15 osob. Tuto první třídu vedl Jaroslav Hála a studujícími byli Vlastimil Mach, Karel Plzák, Dezider Pomothy, Jiří Ružický, Pavel Šimáně, Antonín Špalek a já. Škola trvala 24 dnů.

 DALŠÍ PŘICHÁZEJÍ

V tomto období poznalo biblickou pravdu mnoho mužů a žen, kteří pak hráli významnou roli při rozvoji kazatelského díla v naší zemi. Jedním z nich byl František Knotek z Teplic:

Biblickou pravdu jsem poznal od své manželky, a trvalo to sedm let, než jsem projevil zájem. Manželka mě do ničeho nenutila, a tak jsme si do svých zájmů nemluvili. Zajímal jsem se o přírodu, a na Bibli a na výklad svědků Jehovových jsem se díval jako na něco, co bylo účelově přizpůsobeno. V roce 1964 jsem jel vlakem do České Lípy a proti mně seděl muž a četl si Bibli. Dali jsme se do řeči a hovořili jsme o přírodě. On řekl, že nějaký zákonodárce musel být i v přírodě. Odmítl jsem to se slovy, že to znám od své manželky, která je u jehovistů. On mi však na to řekl: „Podívejte se, každý státní útvar má zákonodárný sbor, který vydává zákony. Nebylo by proto logické, že zákony, které jsou patrné v přírodě, také někdo vydal?“ Doma jsem o tom vyprávěl manželce, a ta k nám pozvala bratra Charváta, a vedli jsme spolu rozhovory. Můj cíl byl dokázat mu, že si Bibli přizpůsobuje podle sebe. Hovořili jsme na základě knihy Bůh budiž pravdivý. Vždy, když jsem se vzdaloval od tématu, on mě přerušil a řekl, že se k tomu vrátíme příště. Manželka mi jednou s vážnou tváří řekla: „Ty jsi při těch rozhovorech vždy tak rozčilený, že bys toho měl raději nechat. Dříve, když ses o to nezajímal, nám to šlo spolu také dobře. Já mu řeknu, aby už k nám nechodil.“ To ale byla rána pro mou ješitnost. S manželkou jsem nesouhlasil, a tak jsme pokračovali. Bratr mi vždy příště odpověděl na otázky, a šli jsme dál. To trvalo asi tři měsíce. Pak přišel bratr Kuttan a přinesl mi brožuru Bible a věda. Přečetl jsem ji, a to způsobilo ve mně zlom. Uvěřil jsem v Boha. Začal jsem si Bibli pravidelně číst každý den, a to dělám až dodnes. Byl jsem pokřtěn v říjnu 1965.

Něco podobného vypráví i Anna Dolečková ze Žamberka:

Moji rodiče poznávali biblickou pravdu, když mi bylo 18 let, ale já jsem o to neměla žádný zájem. Až po letech — bydleli jsme tehdy v Jílovém u Prahy — mi můj první manžel jednou oznámil, že na dole, kde pracuje, je jeden pán, který mluví o Bibli. Tehdy jsem si vzpomněla, že se rodiče o to zajímali, a tak jsem manžela poprosila, aby toho pána pozval. Přišel, kouřil, a mně se to nelíbilo. Nebyl to svědek Jehovův, ale Bibli se svědky studoval. Řekla jsem tedy manželovi: „Už mi ho sem nevoď!“ On už nepřišel, ale poslal za mnou bratra Větrovce ze Psár. Ten k nám začal jezdit na kole. Vždy mi dal literaturu, a když přišel, ptal se: „Mladá paní, četla jste?“ Já jsem ale nečetla. Bylo mi to trapné a řekla jsem si: „On sem vždy přijede, i když je sníh a mráz a když prší. Když tedy on přichází v takovém počasí, tak si to musím přečíst!“ Když bratr příště přijel, opět se zeptal: „Četla jste?“ A já odpověděla: „Ano, četla jsem!“ On se tak zaradoval, že jsem si to od té doby vždy přečetla. Vytrvalost tohoto bratra mi pomohla, že jsem pokračovala až ke svému křtu v roce 1962. 

 ZAČÍNÁ SE S PŘEKLADEM BIBLE

„Překladatelé tohoto díla, kteří se bojí božského Autora Svatých písem a milují ho, cítí vůči němu zvláštní odpovědnost předat jeho myšlenky a prohlášení co nejpřesněji. Cítí také odpovědnost ke zkoumavým čtenářům, jejichž věčná záchrana závisí na překladu inspirovaného Slova Nejvyššího Boha.“ Tak se vyjádřili ti, kdo pořizovali Překlad nového světa z původních jazyků do angličtiny. Totéž cítili ti, kdo pak pořizovali Překlad nového světa z angličtiny do češtiny. Jak to ale vše začalo?

Eduard Sobička ve svých vzpomínkách uvádí:

Počátek Překladu nového světa vidím dnes v malé krabičce, v níž byly pečlivě nastojato srovnány malé lístky. Co lísteček, to biblická kniha, později snad dokonce kapitola. Přeložené texty byly po nějakém čase přepsány psacím strojem do kroužkových bloků, a mohly tak být průběžně doplňovány. Někdy v roce 1971–1972 se začalo uvažovat o tom, že by se zlomky překladu, a to zejména tzv. Nového Zákona, mohly pospojovat, že by se tedy dopřeložilo to, co chybí, a vytvořil se tak souvislý text. A to byla vlastně první myšlenka na překlad celé Bible. První čtyřčlenná skupina, která měla „překlenout“ mezery v dosavadním textu evangelií, se začala scházet jednou za tři týdny a pracovala ve svých počátcích takto: Jeden z účastníků přeložil některou kapitolu evangelií, opíral se přitom o stávající texty v kroužkových blocích, svůj překlad přinesl ve čtyřech kopiích na společnou schůzku, a tam se text společně četl a diskutovalo se o něm. V roce 1973 vydala Společnost úplnou konkordanci Překladu nového světa v angličtině. A tehdy jsme si podle této knihy začali vytvářet slovníček nejfrekventovanějších biblických slov. Když se začalo s překladem tzv. Starého Zákona, bylo rozhodnuto pro urychlení práce vytvořit druhou skupinu. Každá ze skupin měla být nejméně o pěti lidech a jejich složení se časem dosti měnilo. Přeložený text na kopiích se už nečetl společně, ale každý se připravil sám a pak jen k jednotlivým textům pronášel své připomínky. Tak se text tříbil.

Práce na překladu pěkně postupovala, takže v roce 1982 mohla být tajně vytištěna a vydána Křesťanská řecká písma. Potom mezi léty 1983 a 1986 byla vydána také Hebrejská písma. Celá Bible byla v pěti svazcích.

Vydání Bible, v níž se asi sedmtisíckrát objevilo Boží jméno Jehova, bylo pod komunistickou nadvládou očividně projevem Božího vedení a požehnání. Tisíce lidí se od té doby seznamovalo s Jehovovým jménem, ‚silnou věží‘. (Přísloví 18:10)

[Obrázek na straně 30]

Vydání Překladu nového světa uprostřed totality je pro pamětníky stále projevem velkého Jehovova požehnání