Cukrová třtina — Obr mezi trávami

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

CO BYCHOM si počali bez cukru? Vyjádření, že by se zbořil svět, by bylo nadsázkou, ale kdyby měl cukr ze světa vymizet, mnozí lidé by museli podstatně změnit svůj jídelníček. Ano, ve většině částí světa se dnes příjem cukru stal součástí každodenního života, což z výroby cukru udělalo celosvětové průmyslové odvětví.

Cukrovou třtinu pěstují a sklízejí miliony lidí od Kuby až po Indii a od Brazílie až po Afriku. Kdysi byla výroba cukru absolutně největším a nejvýnosnějším průmyslovým odvětvím na světě. Dalo by se říci, že cukrová třtina formovala svět způsobem, jakým ho formují málokteré jiné rostliny.

Chtěli byste se o této pozoruhodné rostlině dozvědět více? Pojďte tedy s námi na návštěvu do jedné oblasti v Queenslandu v Austrálii, kde se cukrová třtina pěstuje. Ačkoli je tato oblast jen nepříliš významným pěstitelem třtiny, přesto má účinné zemědělské a zpracovatelské metody, které z ní udělaly jednoho z hlavních vývozců nerafinovaného cukru.

Návštěva v zemi cukrové třtiny

Vzduch je horký a vlhký. Tropické slunce sálá na pole zralé cukrové třtiny. Velký stroj připomínající obilní kombajn zvolna jede po poli a cukrovou třtinu sklízí tak, že odsekává stonky a nakládá je na vlek tažený těsně vedle něj. Z posekané třtiny brzy prosakuje cukrová šťáva a vzduchem se nese sladký, hnilobný pach. Drahocenná šťáva z této pozoruhodné trávy se vydala na cestu z pole do cukřenky na vašem stole.

Ještě nedávno se zde v Austrálii třtina musela s námahou sekat ručně, jak se to dosud dělá v mnoha jiných zemích. Představte si ten obrázek. Ženci sekají třtinu ručně. Řada upocených sekáčů zvolna postupuje přes pole cukrové třtiny. Téměř s vojenskou přesností ženci jednou rukou nabírají trsy třtiny a pak tyto trsy pevně stáhnou k jedné straně, až odhalí jejich bázi. Svist, sek! Svist, sek! Ženci, kteří zručně ovládají mačety, mocnými švihy odsekávají stébla blízko u země. Odhazují je stranou do úhledných řad a hned postupují k dalším stéblům či trsům. Tato situace se na celém světě pozvolna mění, protože čím dál tím více zemí nyní sklizeň třtiny mechanizuje.

Australskou oblast cukrové třtiny tvoří především pobřežní pás v délce přibližně 2 100 kilometrů, který se většinou táhne rovnoběžně se známým Velkým bariérovým útesem. (Viz článek „Návštěva na Velkém bariérovém  útesu“ v Probuďte se! z 8. června 1991.) Zdejší celoroční teplé a vlhké klima umožňuje dobrý růst cukrové třtiny, a přibližně 6 500 pěstitelů žije hlavně na malých rodinných farmách, které jsou roztroušené po pobřeží jako hrozny vína na révě.

Po dlouhé jízdě vidíme v dálce Bundaberg, město cukru na centrálním pobřeží Queenslandu. Když sjíždíme z nízkého pahorku, vítá nás úchvatné panorama — kam oko dohlédne, všude je vidět moře vlnící se cukrové třtiny. A ty rozmanité barvy! Na jednotlivých polích je třtina v rozdílném stupni zralosti, takže pole tvoří pestrou mozaiku svěžích odstínů zelené a zlatavé barvy, která se mísí s políčky čokoládově hnědé barvy na místech, kde půda zůstala ležet ladem nebo kde byla třtina nedávno sklizena.

Červenec je nejchladnější měsíc v roce a právě začalo období sklizně a drcení. Toto období potrvá až do prosince, protože třtina dozrává a sklízí se postupně. Nyní chceme navštívit mlýn na cukrovou třtinu a podívat se, co se s ní děje, když je sklizena. Bude však k našemu užitku, když se ještě před tím něco dozvíme o cukrové třtině samotné. Jsme tedy rozhodnuti, že se nejprve zastavíme ve výzkumné stanici, která byla pro výzkum třtiny vybudována v této oblasti. Zde vědci pěstují nové odrůdy a provádějí výzkum zaměřený na zlepšení zemědělské produkce a zvýšení výnosů této plodiny.

Původ a šlechtění

Ochotný agronom na stanici pro zkoumání cukru má radost, že nás může o cukrové třtině trochu poučit a vysvětlit nám, jak se tato plodina pěstuje. Cukrová třtina, která se původně vyskytovala v deštných pralesích v jihovýchodní Asii a na Nové Guineji, je obrovitý příslušník čeledi trav, k níž patří tak rozmanité druhy, jako například kvalitní tráva, obilniny a dřevnatý bambus. Všechny tyto rostliny vyrábějí při fotosyntéze ve svých listech cukr. Cukrová třtina se však od ostatních rostlin liší v tom, že cukr vyrábí v ohromném množství a pak ho skladuje ve svých vláknitých stéblech.

Pěstování cukrové třtiny bylo všeobecně známé ve starověké Indii. Tam si v roce 327 př. n. l. písaři sloužící v dobyvačném vojsku Alexandra Velikého povšimli, že obyvatelé „žvýkali zázračný rákos, který sám bez pomoci včel vytvářel nějaký druh medu“. V průběhu 15. století, když lidé podnikli mnoho objevitelských cest a když došlo k rychlejšímu rozvoji společnosti, se produkce cukrové třtiny šířila rychlostí blesku. Dnes již existují tisíce druhů třtiny a více než 80 zemí přispívá k tomu, že se jí každý rok sklidí přibližně miliarda tun.

Sázení cukrové třtiny je ve většině částí světa velmi pracná činnost. Zralá stébla se řežou na délku přibližně 40 centimetrů a sázejí se  do brázd asi 1,5 metru od sebe. Z každého řízku neboli ze sazenice vyroste trs asi tak osmi až dvanácti stébel, který dozrává během 12 až 16 měsíců. Procházka po poli hustě porostlém zralou třtinou může být děsivým zážitkem. Stébla třtiny a husté listí se tyčí do výšky až čtyř metrů. Mohl by tohle šelestění působit jenom vítr, nebo je tam snad had či hlodavec? Možná bude jistější vrátit se do bezpečí na volné prostranství.

Probíhá výzkum, při němž se hledají cesty k potírání škůdců a chorob ničících třtinu. Mnohé z těchto snah se setkávají s určitým úspěchem, i když ne všechny. Například v roce 1935 se vládní představitelé snažili vymýtit obtížného brouka druhu Dermolepida albohirtum, a proto do severního Queenslandu přivezli havajskou ropuchu obrovskou. Je smutné, že ropucha obrovská si místo brouků poškozujících třtinu raději vybrala jinou vydatnou stravu, hojně se rozmnožila po celé severovýchodní Austrálii a sama se tam stala závažným škůdcem.

Také vypalujete před sklizní?

Později, po setmění, jsme s úžasem přihlíželi tomu, jak jeden místní farmář zapaluje svou zralou třtinu. Za několik vteřin malé pole vzplanulo velkým požárem, jehož plameny šlehaly vysoko k noční obloze. Vypalování třtiny pomáhá odstraňovat nežádoucí listy a jiné části, které by mohly překážet při sklízení a drcení. V poslední době je však vzrůstající tendence sklízet bez nápadného vypalování. Tomuto postupu se říká sklizeň zelené třtiny. Je to postup, jehož použití nejen zvyšuje výnos cukru, ale na poli po něm zůstává ochranná vrstva zapařené slámy a ta zase prospěšně působí proti erozi půdy a plevelům.

V mnoha zemích, kde se dnes pěstuje cukrová třtina, se tato plodina dosud sklízí ručně, přesto ji ve většině zemí sklízejí obrovskými žacími kombajny. Tyto mamutí stroje odřezávají ze stébel vršky a nať a potom stébla automaticky sekají na krátké špalíčky, na kousky připravené k drcení ve mlýně. Zatímco jeden sekáč třtiny může ručně s námahou požnout průměrně 5 tun třtiny za den, kombajny mohou za den snadno zpracovat až 300 tun. Třtinová pole je možné sekat jednou ročně, a to několik let za sebou, než se z rostlin přestane získávat cukr a musí být nahrazeny jinými.

 Jakmile je třtina posekána, je nezbytné urychleně ji zpracovávat, protože cukr ve sklizené třtině rychle ztrácí kvalitu. Rychlou dopravu do mlýnů obstarává úzkokolejná elektrická dráha. V oblastech pěstování třtiny v Queenslandu dosahují tratě této dráhy přibližně délky 4 100 kilometrů. Je to pěkná podívaná, když výrazně zbarvené miniaturní lokomotivy, které jezdí po těchto tratích, projíždějí sem a tam po venkově a táhnou za sebou desítky vagonů naplněných až po okraj cukrovou třtinou.

Prohlídka mlýna

Návštěva mlýna na cukrovou třtinu je zajímavý zážitek. Návštěvníky nejprve přivítají řady vagonů s cukrovou třtinou čekajících na vykládku. Obrovské drtiče a válce rozemílající třtinu vytlačují z vlákniny cukrovou šťávu. Zbývající vláknina neboli vylisovaná cukrová třtina se suší a používá jako palivo k pohánění celého mlýna. Přebytky se také prodávají výrobcům papíru a stavebního materiálu, kteří je zpracují do svých výrobků.

Z cukrové šťávy jsou pak odstraňovány nečistoty a zůstává pročištěná tekutina. Zpracované nečistoty, kterým se říká kal, se používají v hnojivech. Další vedlejší produkt, melasa, se používá jako krmivo pro dobytek nebo jako surovina, z níž se destiluje rum či technický líh. Mnohostranné využití cukrové třtiny a účinnost procesu mletí rozhodně působí silným dojmem.

Získaná tekutina se potom zahustí na sirup tak, že přebytečná voda se vyvaří a do roztoku se přidají drobounké krystaly cukru. Tyto krystaly rostou, a když mají požadovanou velikost, potom se ze směsi vyjmou a vysuší. Výsledkem je surový, hnědý cukr. Dalším rafinačním procesem se tento surový cukr přemění na dobře známý bílý rafinovaný cukr, který mnozí lidé mívají na svém jídelním stole.

Snad vám po této nádherné a poučné výpravě do země cukrové třtiny bude sladký čaj nebo oslazená káva chutnat ještě víc. Jestliže však máte cukrovku, pak pravděpodobně cukr jíst nesmíte a možná používáte nějakou náhražku.

Rozhodně na nás velmi zapůsobilo, jakou všestrannost a důmyslnost projevil Ten, kdo zkonstruoval tuto obdivuhodnou rostlinu a kdo způsobil, aby cukrová třtina — vskutku obr mezi trávami — rostla v tak hojném množství.

[Rámeček na straně 22]

Cukrová řepa, nebo cukrová třtina?

Cukr se na světě vyrábí ze dvou hlavních plodin. Cukrová třtina se pěstuje hlavně v tropických oblastech a představuje nejméně 65 procent světové produkce cukru. Zbývajících 35 procent se získává z cukrové řepy, která se pěstuje v místech, kde je chladnější podnebí, například ve východní a západní Evropě a v Severní Americe. Oba cukry mají stejné chemické složení.

[Obrázek na straně 23]

Mechanizovaná sklizeň cukrové třtiny. Traktor táhne vlek

[Obrázek na straně 23]

Cukrová třtina se před sklizní vypaluje

[Podpisek obrázku na straně 21]

Všechny snímky na stranách 21–24: Queensland Sugar Corporation