Návštěva v ‚nejstarším městě Ruska‘

V ČERVENCI 1998 jsme s manželkou Lindou přijeli přechodně pracovat do Moskvy. Nikdy předtím jsme v Rusku nebyli a tak jsme si moc přáli něco se o té zemi dozvědět, poznat její jazyk a lidi.

Brzy po našem příjezdu jsem na zadní straně zelené papírové pětirublovky uviděl otisk zajímavé rytiny. Zobrazovala jakousi stavbu, která vypadala jako cihlová pevnost ze 14. či 15. století, s vyhlídkou na řeku, a ostrov a jezero v pozadí. V rohu bylo uvedeno jméno toho místa: Novgorod.

Ptal jsem se na něj Moskvanů. Všichni Novgorod znali, ale jenom jeden z těch, koho jsem se zeptal, tam skutečně byl. Dozvěděl jsem se, že Novgorod leží necelých 550 kilometrů od Moskvy a že se tam jede celou noc vlakem stejným směrem jako do Sankt Peterburgu. S manželkou jsme se rozhodli, že tam pojedeme.

Náš výlet do Novgorodu

Už dříve jsem kupoval jízdenky do Sankt Peterburgu, a proto jsem věděl, kde se prodávají. Na jízdenkách bylo vytištěno číslo našeho vagonu a kupé. Bylo posledního září, něco po deváté hodině večer, přijeli jsme na nádraží a posadili jsme se do vagonu číslo 5, do kupé, které jsme měli jen pro sebe.

Se skřípěním a následným vzdorným škubnutím se vagon trhavým pohybem rozjel kupředu. To se opakovalo celou noc, protože vlak, v němž jsme jeli, byla lokálka. Zastavili jsme a za několik minut se kolem nás s burácením přehnal jiný vlak. Uplynulo několik dalších minut, a my jsme v nočním tichu stáli a čekali na vedlejší koleji. Pak bylo odbržděno, náš vagon na protest skřípěl a všelijak sténal, a nakonec jel se zbývající částí vlaku dál. Potom jsem znovu usnul.

Průvodčí našeho vagonu nám zaklepala na dveře těsně před tím, než jsme přijeli do Novgorodu. Na nádraží bylo rušno, přestože bylo sedm hodin ráno. U novinového stánku jsme objevili plán města a také jsme se zeptali prodavače, kolik by to stálo, kdybychom jeli do hotelu taxíkem. Za dvacet rublů (asi 70 centů) nás taxikář svezl svou Ladou přes řeku Volchov — tutéž řeku, co byla na rytině — a dovezl nás až k našemu hotelu.

Cestou nám vyprávěl, že sám není Rus, ale že zde žije proto, že se oženil s Ruskou. Recepční v hotelu nás přivítala, a dokonce nám dovolila ubytovat se, ačkoli bylo teprve půl osmé ráno. Poradila nám, kam se máme vypravit. Šli jsme se projít kolem řeky a pak jsme se nasnídali.

 Prohlédli jsme si park, kde byla úhledně posekaná tráva a pěstěné stromy. Promenáda podél řeky byla lemována záhony okrasných květin. Novgorod sice nepatří k městům často navštěvovaným turisty, ale jednu výpravu náhodou právě přivezl autobus vyrobený v Koreji. Většina lidí, které jsme viděli, byli Rusové.

Od několika místních obyvatel jsme se dozvěděli, že Novgorod je nejstarší ruské město. Údajně je toto město staré více než 1 100 let. O náboženské tradici Novgorodu svědčí desítky starých kostelů rozsetých po celém městě. Jen v okolí hotelu jich Linda našla na mapě pětadvacet.

Uvnitř kremlu — nejedná se o Kreml v Moskvě, ale o „městskou pevnost“, což je význam ruského slova „kreml“ — jsme uviděli věž. Byla přístupná až na vrcholek. Za pět rublů (necelých 20 centů) jsme směli vystoupat po točitém schodišti až nahoru. Porovnal jsem výhled s obrázkem na pětirublové bankovce. Stromy vyrostly a chodník vedoucí po kremelské zdi byl zastřešen. Ale byla tam řeka Volchov — stejná řeka a v pozadí stejný ostrov a stejné jezero. Na otisku rytiny chyběl pouze vodní jeřáb, který hloubil koryto řeky.

Druhý den svého pobytu v Novgorodu jsme si všimli něčeho pozoruhodného. I když  Rusové toto město považují za malé — navzdory tomu, že má 250 000 obyvatel —, místní lidé si o nás zapamatovali různé podrobnosti. Servírka v hotelu si nás pamatovala z předchozího dne. Vzpomněla si, že máme rádi kávu, a stále nám ji nabízela. Také věděla, že jsme nechtěli džus, a tak nám ho druhý den už nenabízela. Když jsem požádal o účet, Olga — pamatuji si její jméno — se usmála a s přímým pohledem mi řekla: „Máte pokoj číslo 356, že?“

V neděli se v kremlu, na mostě pro pěší přes řeku Volkov, na ulicích a na promenádě hemžily tisíce lidí. U lávky šla Linda koupit praženou kukuřici od pouličního prodavače, který — jak jste jistě uhodli — si ji pamatoval z předešlého dne.

Když jsme se vraceli, abychom vystoupali na věž a znovu se podívali na ten obrázek, dívka, která u vchodu vybírala vstupné, se na nás usmála a řekla: „Vy jste tu byli včera, že? Už jste tedy zaplatili, a nemusíte platit znovu.“

Potkali jsme Davida, přítele, s nímž jsme se seznámili před lety v New Yorku. Oženil se s ruskou dívkou Aljonou a oba nyní žijí v Novgorodu, kde společně vykonávají křesťanskou službu a jsou spojeni se sborem svědků Jehovových. Setkali jsme se před restaurací vestavěnou přímo do hradby na vrcholku kremlu. Tam nám předložili to nejlepší ruské jídlo, jaké jsme kdy jedli. Jídlo o třech chodech (salát a polévka, hlavní chod, káva a dezert) se nám zdálo relativně levné.

V Novgorodu byli přívětiví lidé, kteří si nás pamatovali, bylo tam vynikající jídlo a právě tolik historie a rozmanitosti, že toto město působilo zajímavě. Rádi bychom se tam znovu podívali. (Zasláno)

[Obrázky na straně 22 a 23]

Obrázek na ruské pětirublové bankovce a fotografie se stejným pohledem na Novgorod

[Obrázek na straně 23]

Pohled na kreml od řeky Volchov

[Obrázek na straně 24]

Lidé přecházející po mostě přes řeku Volchov

[Obrázek na straně 24]

Náboženství mělo po staletí v Novgorodu významné postavení