Otázka svědomí

KLASICKÝ film Arsenic and Old Lace (Jezinky a bezinky) z roku 1944 líčil rychlou smrt několika starších mužů, kteří vypili bezinkové víno otrávené arzenem. Film je typickou ukázkou běžného názoru, že arzen je vždy rychle působící, smrtelný jed. Náhlá úmrtí, která film líčil, nebyla způsobena arzenem, ale strychninem a kyanidem, jež byly do vína také přidány.

„U otravy arzenem je typické, že neprobíhá akutně,“ píše doktor Robert E. Gallagher v The New England Journal of Medicine. Dodává však, že „otrava arzenem v důsledku průmyslového znečištění a kontaminace pitné vody je v mnoha částech světa závažným zdravotnickým problémem, protože lidé se tak stávají náchylnými k různým chorobám, například k rakovině kůže, močového měchýře, plic a jater“.

Vzhledem k uvedeným informacím je pochopitelné, že zdravotníci by normálně neuvažovali o předepsání arzenu jako léku. Pozorně si však přečtěte následující zkušenost z Kanady. Všimněte si, že když byla doporučena nejdříve transfuze a potom léčba arzenem, vznikl rozpor mezi svědomím pacientky, jež se jmenuje Darlene, a svědomím lékařů, sester i lékárníka, kteří byli do tohoto případu zapojeni. Darlene vypráví:

„V květnu 1996 jsem měla určité problémy, protože se mi dělaly velké podlitiny, krvácela jsem a neobvykle silně mi tekla krev z dásní. Můj hematolog, doktor John Matthews, v Kingstonu v Ontariu zjistil, že se jedná o neobvyklý typ rakoviny, která se jmenuje akutní promyelocytární leukémie (APL). Po několika vyšetřeních včetně vyšetření kostní dřeně mi doktor Matthews velmi laskavým způsobem vysvětlil, co je APL a jak se tento stav léčí. K běžnému léčebnému postupu patří výměna krve spolu s chemoterapií, ale moje biblicky školené svědomí mi nedovolilo transfuze přijmout.

Lékaři neztráceli cenný čas tím, že by se snažili změnit můj názor, ale moudře se zaměřili na hledání nějaké jiné léčby. Úprava léčby spočívala v podávání derivátů vitaminu A v kombinaci se středně silnou chemoterapií. Došlo k ústupu leukémie, ale za tři měsíce se vrátila v plné síle. Bolesti hlavy způsobené otokem mozku, byly nesnesitelné. Navíc mi léčba už nezabrala. Lékař nás proto informoval, že kromě transfuze již pro mě žádná léčba neexistuje. Řekli nám, že mi zbývají necelé dva týdny života.

Následujících několik dnů proběhlo v horečné činnosti — další vyšetření krve, návštěva u právníka kvůli poslední vůli a záležitosti týkající se pohřbu. Během tohoto období nás doktor Matthews informoval o neobvyklé léčbě, kterou u APL úspěšně používají čínští lékaři a která byla popsána v takových uznávaných vědeckých časopisech, jako jsou Blood a Proceedings of the National Academy of Sciences. Při výzkumu,  který tento lékař a jeho kolega provedli, se v jednom lékařském časopise dočetli, že ‚k překvapení mnoha lidí byla k léčbě akutní promyelocytární leukémie úspěšně použita nitrožilní forma nepříliš toxického oxidu arzenitého‘.

Nyní jsem tedy měla dvě možnosti — buď jednat proti svému svědomí a přijmout transfuzi, nebo přijmout tuto neznámou léčbu arzenem. Rozhodla jsem se pro léčbu arzenem. * Netušila jsem však, jak to pobouří svědomí lékařů, zdravotních sester, lékárníka, a dokonce i představitelů nemocnice.

Nemocnice se nejdříve obrátila na úřad, který vydává směrnice pro používání léčiv, a požádala jej o potvrzení, že oxid arzenitý je možné podat. Teprve potom mohla dát povolení, aby se začalo s léčbou. Lékárník se zpočátku zdráhal spolupracovat, protože upřímně pochyboval o bezpečnosti této léčby. Doktor Matthews — lékař, k němuž jsem chodila — a doktor Galbraith, museli tuto léčbu přesvědčivým způsobem doporučit. Když o tom nemocniční orgány a lékárník dostali dostatečné množství lékařských podkladů, nakonec dospěli k tomu, že spolupracovat mohou.

Lékárník souhlasil, že připraví arzenový produkt a vysterilizuje jej pro okamžité použití v infuzi. Nyní se však ozvalo kolektivní svědomí sestřiček, které jim nedovolilo provést infuzi takové sporné látky. Přihlížely tomu, jak mi lékaři osobně dali infuzi několika jednotek tohoto roztoku. Sestřičky mě prosily, abych si vzala krev. Byly přesvědčeny, že zemřu, proto jsem se dovolávala jejich profesionality a žádala jsem je, aby respektovaly moje rozhodnutí, že z důvodů svědomí nechci přijmout krev. Řekla jsem, že jsem jim za to vděčná, vzala jsem je kolem ramen a požádala je, aby daly osobní pocity stranou. Vztah mezi námi byl i nadále dobrý. Léčba oxidem arzenitým trvala šest měsíců a já jsem se dobře zotavovala. Lékaři potom souhlasili, že zbytek infuzí bych mohla dostávat doma.

Domluvili jsme se, že ke mně budou chodit sestřičky z Řádu královny Viktorie, které poskytují domácí péči. Znovu došlo na otázku svědomí. Také ony se zdráhaly podávat mi tento roztok. Po schůzkách, dopisech a článcích z uznávaných lékařských časopisů se situace změnila k lepšímu. Sestřičky potom souhlasily, že budou spolupracovat. V září 1997 moje léčba skončila.

Ten druh rakoviny, který mám, se samozřejmě může vrátit. Lékaři říkají, že je to jako život s časovanou bombou. Naučila jsem se mít radost z každého prožitého dne, nikdy neopouštět své místo uctívání a plně se zaměstnávat tím, že s druhými lidmi mluvím o biblické naději na dobu, kdy ‚žádný usedlík neřekne: „Jsem nemocný.“‘“ (Izajáš 33:24)

Při poskytování kvalitní lékařské péče leží na odbornících z řad lékařů velká odpovědnost. Většinou se snaží přistupovat k tomu s vážností a svědomitě provádět léčení podle svých odborných schopností a současných znalostí. Tato zkušenost potvrdila, že lékaři, sestřičky a další zdravotníci mohou dokázat mnoho, jestliže při léčení dobře informovaného dospělého pacienta budou pružní a vnímaví k jeho přesvědčení a svědomí.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

Darlene Sheppardová