11. část — Historie díla svědků Jehovových v České republice

Jehovova ruka je podporuje již téměř sto let

SEDMDESÁTÁ a osmdesátá léta byla v novodobých dějinách svědků Jehovových v Československu ve znamení zvýšené produkce biblické literatury. Rozsah výroby různých tiskovin se stal noční můrou pracovníků Státní bezpečnosti, která ovšem několikrát zasáhla a ilegální tiskárny zlikvidovala. V této části tedy bude podána jen velmi stručná zpráva o výrobě a způsobu distribuce biblické literatury svědků Jehovových.

V roce 1958 se začaly dělat Strážné věže fotografickou cestou a v roce 1969 byl poprvé použit cyklostyl. Koordinací výroby literatury pro celé Československo byl později pověřen Herbert Adamy. Vzpomíná:

V roce 1972 jsem byl pozván k výrobě literatury. Na začátku to bylo několik stovek pracovníků ve sborech, kteří ‚ručním způsobem‘ zhotovovali literaturu. Na konci — před pádem komunistického systému — to byl komplex moderně vybavených podzemních tiskáren, jejichž kapacita několikrát převyšovala tehdejší potřeby.

Výroba literatury tedy neustále vzrůstala. Začalo to tajnou výrobou rozmnožovacích strojů. Herbert Adamy vysvětluje, jak to vše začalo:

Požádal jsem ředitele podniku, ve kterém jsem pracoval, aby zakoupil jeden malý ruční rozmnožovací stroj. Ředitel souhlasil a řekl, že by bylo dobré, kdyby ho náš podnik měl. V té době to pro podnik trvalo asi tři roky, než objednaný stroj dostal. My jsme ho ale v podniku měli za tři dny. To bylo neuvěřitelné. Při nejbližší příležitosti jsem si stroj vypůjčil, a když všichni odešli, tak jsem ho ve své kanceláři rozebral do posledního šroubku. Pořídil jsem z každé součástky výkresy. Asi za dva měsíce se nám podařilo s jedním bratrem vyrobit podle této dokumentace jeden stroj.

Nakonec se těch rozmnožovacích strojů vyrobilo celkem asi 160. V osmdesátých letech se pak začaly vyrábět v největší tajnosti ofsetové stroje. Za jeden a půl roku jich bylo vyrobeno jedenáct. Byly to unikátní stroje s rotačním nakladačem papíru, který byl řízen elektronickým procesorem. Jeden stroj dokázal vytisknout za hodinu 11 000 kusů kvalitních tisků. Bylo také vybudováno 21 skrytých vazáren knih a 12 podzemních tiskáren. Jak taková tiskárna vypadala? Místnost v podzemí 20 až 60 metrů čtverečních velká. Musela mít vytápění, někdy i klimatizaci. Pokud byla hluboko pod zemí, byl tu  i výtah. Vždy měla tajný vchod. Některé takové tiskárny měly i protisonarovou ochranu.

Jedním z těch, kdo se podílel na výrobě tiskařských strojů byl Pavel Halada z Havířova. Vzpomíná:

Protože jsem vždy miloval studium Bible pomocí literatury Společnosti, hnací silou pro mě byla představa, kolik dobrých lidí tak ještě pochopí z vyrobené literatury skutečný smysl Božího slova. Herbert Adamy byl pro mě tehdy velkým povzbuzením svou nebojácností a přímočarostí, a když mi dal nějaký nový úkol, vždycky jsem se radoval. Jednou jsem měl vyrobit speciální vačky na ofsetové stroje, ale bylo známo, že se dají vyrobit jen na jediném speciálním stroji, který v tehdejším Československu byl. Vedoucí výroby, který výrobu zařídil, bydlel na samotě v horách, odkud jsem součástky odvážel. Modlil jsem se k Jehovovi, aby, pokud uzná za vhodné, mi pomohl, a já nebyl odhalen. Vše nakonec dobře dopadlo. Protože se montáž strojů prováděla asi na pěti různých místech, a ta se musela měnit, jeden bratr v jižních Čechách například během několika dnů předělal děravou stodolu na montážní dílnu. Jiný zase v dřevěné garáži za velmi krátkou dobu s manželkou a dětmi vyhloubili sklep. Na přímé montáži a výrobě strojů se tehdy podílelo asi 50 bratrů. Všichni to byli duchovně smýšlející lidé. Toto společenství se vyznačovalo výbornými mezilidskými vztahy, zdravou tolerancí, jednotou a velkou vzájemnou podporou. Samozřejmě také radostí z dobré práce a humorem. Když někdo udělal chybu, nikdy nebyl kritizován, ale vždy se v duchu přátelství hledal způsob, aby se chyba neopakovala.

Mezi ty, kteří se značnou měrou podíleli na výrobě literatury a na jejím rozvozu do sborů, patřili i manželé Sebastian a Eva Kepkovi. O tom, co zažívali v těchto letech, vyprávějí:

Zpočátku se literatura vyráběla způsobem AKCE. To se vzala skupina deseti až patnácti ochotných a odvážných bratrů a sester a zavřela se do domu ochotného a odvážného bratra. Odtud pak vyšli po dvou týdnech poněkud unavení a pobledlí, ale šťastní, že se podařilo vytisknout a svázat několikatisícové vydání knihy pro celou republiku. To vše v rámci vlastní dovolené. První takovou akcí, na níž jsme se v létě 1976 společně podíleli, byla výroba brožury Existuje Bůh, který se o nás stará? Brožura byla vyrobena na fotopapíru, a tak naše skupina trávila celé dny v zatemněných místnostech mezi vaničkami s vývojkou a ustalovačem, mezi mnoha listy, které se nesměly pomíchat ani slepit. Bylo to namáhavé, ale výsledkem byla pěkná brožura. A jak se vyráběla kniha? Prvním krokem byl tisk. Tisklo se na elektrickém cyklostylu, nejprve jedna strana, pak se balíky obrátily, a tisklo se z druhé strany. Jakmile již bylo vytištěno dost stránek, začal druhý krok — snášení. Na stůl, nebo několik stolů, se daly do sloupečků srovnané  stránky a pak se chodilo dokola. Ze sloupečků se braly jednotlivé listy a skládaly se do složky. Obě strany se musely zkontrolovat, zda jsou čitelné. Byla to práce náročná na pečlivost a vytrvalost. Jedna nečitelná nebo otočená stránka zkazila celou knihu. Jednou dokola stolu, jedna publikace. Tehdy jsme pochopili, jak vypadá nekonečno. Pak přišlo na řadu sešívání. Snesená složka se uprostřed sešila na sedlářském šicím stroji, hřbet se přelepil lepicí páskou a kniha se přehnula napůl. Bylo ještě třeba knihu oříznout. Dělalo se to na ručních knihařských nůžkách, což byla práce značně namáhavá, zvlášť ke konci akce, kdy nůž již nebyl tak ostrý jako na počátku. Pak se knihy zabalily do pevných asi patnáctikilogramových balíků. Ale co dál? Nyní přišla nejnebezpečnější část celé výroby: doprava. Policie byla tehdy oprávněna zastavovat vozidla a kontrolovat náklad. Nezbývalo, než spoléhat na Jehovovu ochranu, a ta se vždy ukázala jako spolehlivá. Někdy začátkem osmdesátých let jsem byl pověřen řízením dopravní skupiny, která měla zajišťovat mezioblastní dopravu. Měl jsem k dispozici několik ochotných bratrů s osobními auty. Bylo třeba nejprve zajet na místo, kde byl materiál pro výrobu, naložit, odjet do garáže, kam již bratři odvezli hotové stránky z tiskárny, vyložit, naložit a odvézt do jiné garáže, odkud si náklad odvezli bratři z vazárny. Vypadá to velmi jednoduše, ale ony garáže byly od sebe vzdáleny často stovky kilometrů. Bylo nutno jízdy dobře organizovat, jinak se snadno stalo, že se ujely desítky i stovky kilometrů navíc.

Manželé Kepkovi však byli pověřeni ještě zodpovědnější službou: pomáhat svědkům Jehovovým v Rumunsku. Vyprávějí:

Pod Ceaušeskovým režimem se bratrům vedlo špatně. Byli pronásledováni, v zemi byla i hospodářská bída, nebyl papír, natož tiskařské barvy. Kdyby se někdo pokusil získat tiskařský stroj, mohl jít okamžitě do vězení. V této situaci bylo nutno bratrům pomoci. Kdo by tam mohl jezdit? Byli jsme pověřeni tuto dopravu obstarat. Mezinárodní transport začal v roce 1987. Jeden bratr nám pro tento účel půjčil svou Avii zelené barvy v kempové úpravě. Do vozu jsme vmontovali přídavnou nádrž a v ní pak věci převáželi. První jízda byla pouze do Maďarska, odkud jsme do Rumunska převezli ofsetový stroj. Ten rok se do Rumunska uskutečnily čtyři jízdy. Přivezli jsme jim několik ručních cyklostylových strojů, tiskovou barvu, náhradní díly, ale i další technické potřeby pro výrobu literatury. Jízdy vypadaly jako běžné turistické výlety; kempové Avie byly tehdy v módě. Pak ale nastala éra přívěsných vozíků. Na určitém vhodném typu přívěsného vozíku se udělala klasická úprava — dvojité dno. Byla však velmi dobře provedena a vypadala jako zpevňující součást konstrukce. Postup otevření tohoto prostoru byl poměrně složitý, ale to bylo záměrem. Zvenku se vše jevilo jako velmi kompaktní nerozebíratelná konstrukce. Hned při první cestě do Rumunska, na kterou jsem jel se svou ženou, došlo na rumunsko-maďarských hranicích k situaci, která nám polechtala nervy. Téměř na konci prohlídky se celník najednou sehnul, začal ťukat na dno a česko-rusky říkal, že to je dvojité dno. Usilovně jsem prosil Jehovu o pomoc a pak jsem odpověděl (také česko-rusky), že to je prostě taková konstrukce. Chvíli jsme se takto domlouvali, pak se celník šel podívat na druhou stranu vozíku, nic podezřelého nenašel a nechal nás odjet. Bylo tam více než 200 rumunských Biblí a jiné literatury.

V Bibli bylo Ježíšem předpověděno, že Jehovovi ctitelé budou v této době dostávat duchovní „pokrm v pravý čas“. (Mat. 24:45–47) Mnoho statečných svědků Jehovových přiložilo ruku k dílu, aby to tak skutečně bylo.

[Obrázek na straně 29]

Bylo vyrobeno jedenáct takovýchto ofsetových strojů