Přejít k článku

Přejít na obsah

Zachoval jsem si víru v době totalitního útlaku

Zachoval jsem si víru v době totalitního útlaku

Zachoval jsem si víru v době totalitního útlaku

VYPRÁVÍ MICHAJLO DASEVIČ

„U nás v Německu svědky Jehovovy střílíme. Vidíš tamtu pušku?“ zeptal se mě úředník gestapa a ukázal na ručnici v koutě. „Klidně bych tebou prohnal ten bajonet a vůbec bych necítil žádné výčitky.“

Bylo mi pouze 15 let, když jsem čelil této výhrůžce během nacistické okupace mé vlasti v roce 1942.

NARODIL jsem se v listopadu 1926 v jedné vesničce nedaleko Stanislavi (dnes Ivano-Frankovsk). Tehdy toto území patřilo k Polsku. Během 2. světové války, od září 1939 do května 1945, byla naše oblast okupována nejdříve Sovětským svazem, potom na čas Německem a nakonec opět Sověty. Po válce se stala součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky, a když Sovětský svaz v roce 1991 přestal existovat, stala se částí Ukrajiny.

Můj polský otec a běloruská matka byli členy řeckokatolické církve. Ale potom nám v roce 1939 dvě ženy, které patřily ke sboru třiceti svědků Jehovových v nedaleké vesnici Gorygljady, zanechaly brožuru Světaširá válka nablízku. Popisovala události, které jsem mohl vidět na vlastní oči. A tak když v brožuře byla otázka: „Která jest skutečná příčina, proč národové se ženou do války?“, dával jsem bedlivě pozor, jaké vysvětlení na základě Bible brožura podává.

Válka nebyla naším jediným problémem na Ukrajině. Byl zde krutý hladomor. Politika sovětského premiéra Josefa Stalina vedla k nuceným deportacím do Ruska. Utrpení, jehož jsem byl svědkem, mě přimělo, abych Bibli prozkoumal hlouběji. Poprosil jsem jednoho svědka v Gorygljadech, aby se mnou studoval Bibli.

Naše vesnice Odajiv je na opačném břehu řeky Dněstru, než jsou Gorygljady, a já jsem několikrát týdně přeplouval tento vodní tok na malé loďce, abych se dostal na biblické studium. V srpnu 1941 jsme byli s mou sestrou Annou v této řece společně se dvěma dalšími lidmi pokřtěni.

Vyslýchán gestapem

Německá okupace začala v roce 1941 a navzdory trvající hrozbě trestu jsme s naší křesťanskou činností nepřestali. Následující rok jsem začal sloužit jako průkopník a na svých cestách po okolí jsem jezdil na kole. Bylo to krátce po mém střetu s německým gestapem, o kterém byla zmínka v úvodu. Ta událost se stala takto.

Když jsem jednoho dne šel ze služby domů, navštívil jsem dvě spolukřesťanky, matku a dceru. Dceřin manžel byl proti naší víře a usilovně se snažil zjistit, kde jeho manželka získává biblickou literaturu. Ten den jsem s sebou nesl nejen nějakou literaturu, ale také zprávy týkající se služby spolukřesťanů. Manžel mě viděl, jak odcházím z domu.

„Stůj!“ zařval. Popadl jsem svou tašku a běžel.

„Stůj! Zloděj!“ křičel. Zemědělci na poli si mysleli, že jsem musel něco ukrást a tak mě násilím zastavili. Ten muž mě vzal na policejní stanici, kde byl úředník gestapa.

Jakmile úředník uviděl literaturu v mé tašce, začal německy řvát: „Rutherford! Rutherford!“ Nepotřeboval jsem překladatele, aby mi došlo, co ho tak rozčílilo. Jméno Josepha F. Rutherforda, který byl prezidentem Watch Tower Bible and Tract Society, se objevovalo na titulní stránce knih vydávaných svědky Jehovovými. Ten manžel mě pak obvinil, že jsem milenec jeho manželky. Policie i úředník gestapa mohli vidět, že to je absurdní, protože jeho manželka by mohla být mou matkou. Pak mě začali vyslýchat.

Chtěli vědět, kdo jsem, odkud pocházím, a především kde jsem získal ty knihy. Ale to jsem jim nechtěl říct. Několikrát mě udeřili a dělali si ze mě legraci, a potom mě zamkli ve sklepě. Byl jsem vyslýchán další tři dny. Poté mě vzali do kanceláře úředníka gestapa, který mi vyhrožoval, že mnou prožene svůj bajonet. Na okamžik jsem nevěděl, zda svou výhrůžku splní. Sklonil jsem hlavu a následovala chvíle ticha, která mi připadala jako věčnost. Pak stroze řekl: „Můžeš jít.“

Jak vidíte, kázání bylo pro nás skutečně náročným úkolem a stejně tak pořádání našich shromáždění. Dne 19. dubna 1943 jsme slavili každoroční Slavnost na památku Kristovy smrti ve dvou místnostech jednoho domu v Gorygljadech. (Lukáš 22:19) Když jsme se chystali začít naše shromáždění, někdo vykřikl, že se k domu blíží policie. Někteří z nás se ukryli v zahradě, ale moje sestra Anna a tři další ženy seběhly do sklepa. Policisté je tam našli a jednu po druhé je vyvlekli ven, aby je vyslýchali. Celé hodiny musely snášet drsné zacházení a jedna z nich byla vážně zraněna.

Světová scéna se mění

V létě 1944 Němci ustoupili a do naší oblasti se vrátili Sověti. Jako Boží služebníci jsme lpěli na stejných biblických zásadách, podle kterých jsme žili v době nacistické okupace. Odmítli jsme se jakkoli podílet na vojenských nebo politických aktivitách. Naše věrná oddanost těmto biblickým zásadám byla brzy podrobena zkoušce. (Izajáš 2:4; Matouš 26:52; Jan 17:14)

Během několika dnů Sověti začali všechny mladé muže odvádět do vojenské služby. Aby to bylo ještě obtížnější, Sověti nebyli jediní, kdo hledali brance. Oblast pročesávali ukrajinští partyzáni a hledali mladé muže, které pak brali do lesů, aby je vycvičili jako bojovníky. My svědkové jsme se tak dostali do náročné situace, kdy jsme museli prokázat svůj neutrální postoj vůči dvěma vojenským frakcím, které stály proti sobě — vůči Sovětům a partyzánům.

Tyto dvě skupiny se střetly přímo v naší vesnici, a následkem toho zůstali dva partyzáni ležet mrtví na ulici před naším domem. Sovětští vojenští představitelé přišli k nám domů, aby zjistili, zda jsme mrtvé znali. Úředníci, kteří přišli, se rozhodli, že mě vezmou s sebou a odvedou do své armády, která právě budovala pluk polských vojáků. Protože jsem byl původem Polák, měl jsem být do tohoto pluku odveden.

Společně se čtyřmi dalšími svědky jsme to odmítli, a tak nás odvezli vlakem do Dnipropetrovsku, města vzdáleného asi 700 kilometrů na východ. Tam jsem vysvětlil, že nemůžeme sloužit v armádě kvůli svému přesvědčení založenému na Bibli, načež nás vzali do vyšetřovací vazby, dokud proti nám nebyla připravena obvinění. Když jsme se dostali před soud, zjistili jsme, že civilní vyšetřovatel je Žid. Ve své obhajobě, které ten vyšetřovatel pozorně naslouchal, jsme vysvětlili své názory. Zmínili jsme se o věcech, o kterých jsme věděli, že by ho mohly zajímat, včetně utiskování Izraelitů a jejich vysvobození z Egypta pod vedením Mojžíše.

Během těch měsíců, které uběhly, než nad námi soud vynesl rozsudek, jsme byli umístěni v cele spolu s dalšími asi 25 vězni. Když se dozvěděli, že jsme odmítli vstoupit do armády, zvolali: „Vy jste naši bratři!“ Avšak zakrátko jsme přišli na to, že to nebyli svědkové, ale baptisté. Ti byli ochotni jít do armády, ale byli zatčeni, když odmítli nosit zbraň.

V květnu 1945 jsme stále byli ve vazbě v Dnipropetrovsku, když nás uprostřed noci probudily výstřely z pušek a křik přicházející z kasáren a z ulic venku. Byli jsme zvědaví, zda je to nějaké povstání, bitva nebo oslava. Příští ráno jsme při snídani slyšeli zprávy z holičství: Válka skončila! Krátce nato soud oznámil náš rozsudek. Nám i baptistům byl vyměřen stejný trest — deset let ve vězeňských táborech.

Vězeňský tábor v Rusku

Nás pět svědků bylo posláno do vězeňského tábora v Rusku. Po dvoutýdenní cestě vlakem jsme nakonec vystoupili v Suchobezvodnom, asi 400 kilometrů východně od Moskvy. Suchobezvodnoje bylo správní centrum 32 pracovních táborů rozesetých podél železniční tratě. Každý tábor pojal tisíce vězňů. Po šesti měsících v Suchobezvodnom jsem byl poslán do tábora č. 18. Většina zdejších vězňů byli zločinci nebo političtí provinilci.

Dozorci nám dali na práci kácení stromů, což byl velice těžký úkol. Občas jsme se museli brodit sněhem až po pás, podetnout stromy pomocí ruční pily a pak kmeny ve sněhu odvléci. Jednou týdně, v neděli po snídani, jsem měl příležitost rozebrat nějaký biblický námět společně s dalšími čtyřmi svědky v táboře. To byla naše shromáždění. Také jsme slavili Památnou slavnost, kterou jsme jeden rok uspořádali v budově, kam se vězni chodili koupat. Neměli jsme žádné víno, a proto jsme jako symbol Ježíšovy krve použili ostružinovou šťávu.

Pocit osamělosti byl zdrcující. Vylil jsem své srdce Jehovovi, a on mě posílil, stejně jako posílil Elijáše, když tento prorok zápasil s podobnými pocity. (1. Královská 19:14, 18) Bůh mi pomohl, abych viděl, že nejsme sami. Byl opravdu pevnou, stálou oporou v mém životě, i za těchto těžkých okolností.

V každém dalším táboře blízko Suchobezvodnoho byla uvězněna hrstka svědků a my jsme s nimi mohli čas od času udržovat spojení přes jednoho svědka, který měl takovou práci, jež mu dovolovala navštěvovat všechny tábory. Měl úlohu prostředníka a pašoval literaturu do táborů a z táborů. To nám umožňovalo, abychom se podělili o těch pár kusů literatury, které jsme měli. Bylo to pro nás skutečně velkým povzbuzením!

Zpátky na Ukrajinu

Díky státem vyhlášené amnestii byl můj trest zkrácen z deseti na pět let. A tak jsem se v květnu 1950 vrátil do svého domovského sboru v Gorygljadech. Naše dílo bylo na Ukrajině stále pod zákazem a rizika vyplývající z účasti na službě byla velká. Ale stejně velká byla i odměna.

Nedlouho po svém návratu jsem se dal do řeči s mužem, který se jmenoval Kozak a žil ve vesnici Žabokruky vzdálené asi 20 kilometrů od mého domova. Zeptal jsem se, jak se jemu a jeho rodině vede. Věděl jsem, že pracovníci v zemědělských družstvech mají starosti o své živobytí, a tak byla tato otázka příhodná pro zahájení rozhovoru. Vysvětlil jsem, že pro naši dobu Bible předpověděla války a nedostatek jídla. (Matouš 24:3–14) Chtěl vědět více. A tak jsem ho znovu navštívil. Týden co týden jsem zhruba 40 kilometrů chodil do vesnice Žabokruky a nazpátek, abych studoval Bibli s rodinou Kozakových. Nebezpečí takového počínání, nehledě na množství času stráveného cestováním, bylo zapomenuto, když byli v srpnu 1950 Kozakovi pokřtěni.

Netrvalo však dlouho a Kozakovi odešli do vyhnanství společně s tisíci dalších svědků. Tito křesťané byli na začátku dubna 1951 náhle pozatýkáni ozbrojenými vojáky a bez soudního přelíčení nebo výslechu deportováni na Sibiř. Kozakovi a mnoho dalších mých přátel bylo donuceno vytvořit si zde svůj nový domov. *

Z patnácti rodin svědků v Gorygljadech byly deportovány pouze čtyři. V dalších sborech však byl tento poměr deportovaných svědků mnohem vyšší. Jak byly takové masové deportace zorganizovány? Úřady měly seznamy těch, kdo byli svědkové Jehovovi, a tak mohly podle své libovůle pozatýkat mnoho bratrů. Zdá se, že tyto seznamy byly sepsány v roce 1950, kdy jsem byl ještě ve vězení v Rusku, takže moje jméno chybělo. O měsíc dříve, v březnu 1951, jsem se oženil s Feňou, oddanou Jehovovou služebnicí. Celá Fenina rodina byla poslána do vyhnanství, ale ona tomuto osudu unikla, protože si předtím vzala mě a přejala mé jméno, které na seznamu nebylo.

Obtížné zkoušky víry

Po deportacích jsme my, kdo jsme zůstali doma, museli znovu zorganizovat dílo. Byl jsem požádán, abych se staral o sbory v nedalekém ivanofrankovském kraji, kde v každém z patnácti sborů zbylo po deportacích ještě asi 30 svědků. Jako tesař na volné noze jsem měl pružný časový rozvrh, a tak jsem se mohl jednou za měsíc tajně scházet s bratry z každého sboru.

Často jsme se scházeli v noci na hřbitově, kde jsme měli jistotu, že jsme sami. Hlavním námětem k poradě bylo to, jak zajistit, aby všechny sbory měly nějakou biblickou literaturu. Občas jsme dostávali aktuální vydání Strážné věže v polštině nebo rumunštině a překládali jsme je do ukrajinštiny. Úřady nám však byly neustále v patách a snažily se vyslídit a zničit naše jednoduché rozmnožovací stroje.

Naším největším problémem ale bylo to, že jsme byli odloučeni od našich křesťanských bratrů v jiných zemích včetně bratrů v Brooklynu v New Yorku, kteří poskytují vedení v naší křesťanské činnosti. Následkem toho byly sbory často rozrušeny nejednotou, zavádějícími řečmi a intrikami. Někteří svědkové opustili organizaci a vytvořili opoziční skupiny. Falešné a negativně zaměřené příběhy kolovaly dokonce i o bratrech, kteří byli ve vedoucím postavení v Brooklynu.

Mnoho z nás tedy zjistilo, že nejobtížnější zkoušky naší víry nevyplývaly z pronásledování od našich protivníků, ale z rozporů uvnitř sborů. Ačkoli se někteří rozhodli, že Boha už nebudou uctívat společně s námi, my jsme poznali, že je velmi důležité držet se organizace a čekat na Jehovu, dokud situaci nevyřeší. Je radostné, že většina svědků v naší oblasti se zachovala právě tak. Jsem také rád, že mnozí z těch, kdo organizaci opustili, si svůj omyl uvědomili a později se vrátili, aby sloužili Jehovovi společně s námi.

I během té těžké doby izolace jsme se stále nasazovali ve veřejné službě a dostali jsme hojné požehnání. A odměna je skutečně veliká! Pokaždé, když se účastním našeho sborového studia knihy, připomenu si Jehovovo požehnání. Každému z více než dvaceti členů naší studijní skupinky pomáhal poznat pravdu někdo z mé rodiny.

Moji rodiče a má sestra Anna již zemřeli, ale zůstali Jehovovi věrní až do smrti. Feňa a já jsme pořád ve službě pro Jehovu tak činní, jak je to jen možné. Čas opravdu letí. Během uplynulých třiceti let prožili svědkové Jehovovi na Ukrajině vzrušující události, jež není možné popsat v této krátké zprávě. Ale když pohlédnu zpět na těch mnoho let, po která sloužím Jehovovi, jsem spokojený a důvěřuji tomu, že Jehova zůstane mým pevným sloupem a oporou, protože o sobě říká: „Já jsem Jehova, nezměnil jsem se.“ (Malachiáš 3:6)

[Poznámka pod čarou]

^ 32. odst. Viz články „Přes čtyřicet let pod komunistickým zákazem“ ve vydání Strážné věže z 1. března 1999, strany 24–29, a „Vyhnáni na Sibiř“ ve vydání Probuďte se! z 22. dubna 1999, strany 20–25.

[Praporek na straně 21]

Chtěli vědět, kdo jsem, odkud pocházím, a především kde jsem získal ty knihy. Ale to jsem jim nechtěl říct

[Praporek na straně 22]

Pocit osamělosti byl zdrcující. Vylil jsem své srdce Jehovovi, a on mě posílil

[Obrázek na straně 20]

Feňa a já v roce 1952

[Obrázek na straně 23]

S Feňou dnes