Nejdůležitější pro mě bylo zůstat věrně oddaný

VYPRÁVĚL ALEXEJ DAVIĎUK

Psal se rok 1947. Stalo se to několik kilometrů od naší vesnice Laskiv na Ukrajině, blízko polské hranice. Můj starší přítel Stěpan sloužil jako kurýr a pašoval z Polska na Ukrajinu biblickou literaturu. Jednou v noci ho zahlédl pohraničník, pronásledoval ho a zastřelil. Později vysvětlím, jak po dvanácti letech Stěpanova smrt výrazně ovlivnila můj život.

NARODIL jsem se v roce 1932 ve vesnici Laskiv. V té době patřilo deset rodin z naší vesnice k badatelům Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Mezi nimi byli i moji rodiče, kteří byli pěkným příkladem věrné oddanosti Jehovovi Bohu až do své smrti v polovině sedmdesátých let. Také pro mě bylo po celý život nejdůležitější to, abych zůstal Bohu věrně oddaný. (Žalm 18:25)

Začátkem druhé světové války, v roce 1939, se oblast východní části Polska, kde jsme žili, stala součástí Sovětského svazu. Pod sovětskou vládou jsme byli až do června 1941, kdy tam vpadli Němci a tuto oblast obsadili.

Během druhé světové války jsem to měl ve škole někdy těžké. Děti se tam učily zpívat nacionalistické písně a podílely se na vojenských cvičeních. Součástí výuky byl i nácvik hodu granátem. Odmítl jsem zpívat vlastenecké písně i účastnit se jakéhokoli vojenského výcviku. To, že jsem se v mladém věku naučil jednat podle svého biblického přesvědčení, mi v následujících letech pomohlo zůstat Bohu věrný.

Na území našeho sboru bylo tak mnoho lidí, kteří se zajímali o biblické pravdy, že do této oblasti byli přiděleni dva průkopníci — jak se říká celodobým služebníkům svědků Jehovových —, aby pomáhali tyto lidi vyučovat. Jedním z těchto průkopníků byl Ilja  Fjodorovič, který studoval Bibli i se mnou a školil mě ve službě. Během německé okupace byl Ilja deportován do jednoho nacistického koncentračního tábora, kde zemřel.

Otec bojuje o zachování neutrálního postoje

V roce 1941 se sovětské úřady snažily mého otce přimět k tomu, aby podepsal dokument, v němž se zavazuje dávat peníze na financování války. Řekl jim, že nemůže ve válce podporovat žádnou stranu a že jako služebník pravého Boha zůstane neutrální. Otec byl označen za nepřítele a odsouzen na čtyři roky do vězení. Ve vězení však byl jen čtyři dny. Proč? Protože v neděli, potom co byl uvězněn, obsadila území, kde jsme žili, německá armáda.

Když dozorci ve vězení slyšeli, že Němci jsou blízko, otevřeli dveře vězení a uprchli. Většinu vězňů venku postříleli sovětští vojáci. Otec neodešel z vězení hned, ale později utekl do domu svých přátel. Odtud poslal matce vzkaz, aby mu přinesla doklady, pomocí kterých by prokázal, že byl uvězněn proto, že odmítl podpořit Sověty ve válce. Když otec tyto dokumenty ukázal německým úředníkům, nezabili jej.

Němci chtěli znát jména všech lidí, kteří se Sověty spolupracovali. Naléhali na otce, aby jim je prozradil, ale on odmítl. Vysvětlil jim svůj neutrální postoj. Jestliže by uvedl něčí jméno, ten člověk by mohl být zastřelen. Otcův neutrální postoj tedy zachránil život dalším lidem, a ti mu za to byli velmi vděčni.

Pracujeme v ilegalitě

Sověti se na Ukrajinu vrátili v srpnu 1944, a v květnu 1945 skončila v Evropě druhá světová válka. Lidé v Sovětském svazu potom byli od zbytku světa odděleni takzvanou železnou oponou. Obtížné bylo dokonce i udržovat kontakt se svědky Jehovovými na druhé straně hranice v Polsku. Odvážní svědkové přecházeli přes hranici a vraceli se s několika drahocennými časopisy Strážná věž. Hranice byla pouze osm kilometrů od našeho domova v Laskivě, a tak jsem slýchal o nebezpečí, které tito kurýři podstupovali.

Například jeden svědek, který se jmenoval Silvester, přešel přes hranici dvakrát, a pokaždé se bez problémů vrátil. Potřetí jej však zpozorovala pohraniční hlídka a jejich hlídací psi. Vojáci na něj křičeli, aby zůstal stát, ale Silvester utíkal, aby si zachránil život. Jedinou možností, jak se zbavit psů, bylo vrhnout se do blízkého rybníka. Strávil celou noc po krk ve vodě, schovaný ve vysoké trávě. Když to hlídka nakonec vzdala, vyčerpaný Silvester se dopotácel domů.

Jak již bylo řečeno dříve, Silvesterův synovec Stěpan byl zabit, když se snažil přejít přes hranici. Bylo však důležité stále udržovat kontakt s Jehovovým lidem. Díky úsilí odvážných kurýrů jsme mohli dostávat duchovní pokrm a užitečné pokyny.

Následující rok, tedy 1948, jsem byl jedné noci pokřtěn v malém rybníce blízko našeho domova. Ti, kdo měli být pokřtěni, se sešli v našem domě, ale nevěděl jsem, o koho se jedná, protože byla tma a vše se odehrávalo v naprosté tajnosti. Uchazeči o křest spolu nemluvili. Nevím, kdo měl proslov ke křtu, kdo mi při křtu kladl otázky, když jsme stáli u rybníka, a kdo mě pokřtil. Když jsme si po létech s jedním dobrým přítelem tyto informace srovnali, zjistili jsme, že jsme oba byli pokřtěni stejnou noc.

V roce 1949 dostali svědkové Jehovovi na Ukrajině podnět z Brooklynu, aby v Moskvě požádali o legalizaci kazatelského díla v Sovětském svazu. Podle pokynu byla prostřednictvím ministra vnitra poslána žádost prezídiu Nejvyššího sovětu SSSR. Potom byli Mykola Pjatocha a Ilja Babijčuk vyzváni, aby se dostavili do Moskvy a převzali odpověď vlády na naši žádost. Souhlasili s tím a v létě odcestovali do Moskvy.

 Úředník, který tuto delegaci přijal, si vyslechl biblické důvody pro naše dílo. Vysvětlili mu, že naše činnost se vykonává ve splnění Ježíšova proroctví, že „tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“. (Matouš 24:14) Úředník však řekl, že stát nás nikdy nebude legalizovat.

Tito svědkové se vrátili domů a šli do ukrajinského hlavního města Kyjeva požádat o právní uznání našeho díla na Ukrajině. Úřady tuto žádost opět zamítly. Bratrům bylo řečeno, že úřady nechají svědky Jehovovy na pokoji pouze v tom případě, když budou podporovat stát. Svědkové měli podle vyjádření úředníků sloužit v ozbrojených silách a účastnit se voleb. Bratři jim znovu vysvětlili náš neutrální postoj, že totiž po vzoru našeho Mistra Ježíše Krista nesmíme být částí světa. (Jan 17:14–16)

Krátce nato byli bratři Pjatocha a Babijčuk zatčeni, obviněni a odsouzeni na 25 let do vězení. Přibližně v tu dobu, v roce 1950, úřady zadržely mnoho svědků, včetně mého otce. Byl odsouzen k 25 rokům vězení a poslán do Chabarovska na východním konci Sovětského svazu, vzdáleném skoro 7 000 kilometrů.

Vypovězeni na Sibiř

V dubnu 1951 potom sovětský stát provedl v západních republikách, které jsou nyní známy jako Lotyšsko, Estonsko, Litva, Moldávie, Bělorusko a Ukrajina, organizovaný útok proti svědkům. Během měsíce bylo vypovězeno na Sibiř asi 7 000 svědků, včetně mne a mé matky. Jednou v noci k nám domů zkrátka přišli vojáci a odvezli nás na nádraží. Tam nás zamkli do vagonu pro dobytek — asi 50 lidí do jednoho — a za dva týdny nás vysadili v místě jménem Calari, které je blízko jezera Bajkal v Irkutské oblasti.

Obklopen vojáky jsem v ledovém větru stál na sněhu a říkal si, co nás asi čeká. Dokážu i zde zůstat Jehovovi věrný? Začali jsme zpívat písně Království, abychom nemysleli na to, jaká je zima. Potom přijeli vedoucí pracovníci místních státních podniků. Někteří potřebovali muže na těžkou tělesnou práci, kdežto jiní chtěli ženy na takové věci, jako je péče o zvířata. Mne i moji matku odvezli na místo, kde se stavěla Tagninská hydroelektrárna.

Když jsme tam přijeli, viděli jsme řady dřevěných baráků, kde bydleli vyhnanci. Dostal jsem za úkol pracovat jako traktorista a elektrikář a moje matka šla pracovat do zemědělského družstva. Oficiálně jsme byli označeni jako vyhnanci, a ne jako vězňové. Mohli jsme se tedy volně pohybovat na nevelkou vzdálenost od elektrárny, i když jsme měli zakázáno navštěvovat nejbližší osadu, která byla vzdálena asi 50 kilometrů. Úřady na nás vyvíjely nátlak, abychom podepsali prohlášení, že tam zůstaneme natrvalo. Mě, devatenáctiletému chlapci, to připadalo nepředstavitelně dlouho, a tak jsem to odmítl podepsat. V této oblasti jsme nicméně zůstali 15 let.

Zde na Sibiři již polská hranice nebyla vzdálena pouhých 8 kilometrů, ale více než 6 000. My, svědkové, jsme se velmi snažili opět se zorganizovat do sborů a byli určeni muži, kteří převzali vedení. Zpočátku jsme neměli žádnou biblickou literaturu kromě několika publikací, jež se některým svědkům podařilo přivézt s sebou z Ukrajiny. Tato literatura byla ručně opisována a kolovala mezi námi.

Brzy se začala konat shromáždění. V barácích nás bydlelo mnoho, a tak jsme se scházeli skoro každý večer. Náš sbor tvořilo asi 50 lidí a já jsem byl pověřen, abych vedl školu teokratické služby. Ve sboru bylo málo mužů, takže proslovy studujících měly i sestry, což byl postup, který byl i jinde ve sborech svědků Jehovových zaveden v roce 1958. Všichni brali své úkoly vážně a školu pokládali za způsob, jak chválit Jehovu a povzbuzovat jiné ve sboru.

 Naše služba měla požehnání

V barácích bydleli i lidé, kteří nebyli svědky, a tak jsme téměř denně měli možnost mluvit s nimi o své víře, i když to bylo přísně zakázáno. Situace se zlepšila, když v roce 1953 zemřel předseda rady ministrů Josif Stalin. Bylo nám dovoleno otevřeněji mluvit o své biblicky podložené víře. Z dopisů od našich přátel na Ukrajině jsme se dověděli, kde jsou v naší oblasti další svědkové a spojili jsme se s nimi. Tak jsme mohli zorganizovat naše sbory do krajů.

V roce 1954 jsem se oženil s Olgou, která byla rovněž vyhoštěna z Ukrajiny. Po léta pro mne byla ve službě Jehovovi velkou oporou. Stěpan, který byl v roce 1947 zabit na hranici mezi Ukrajinou a Polskem, byl bratr Olgy. Později jsme měli dceru Valentinu.

Na Sibiři jsme s Olgou měli v naší křesťanské službě velké požehnání. Setkali jsme se například s Georgem, který vedl baptistickou skupinu. Pravidelně jsme jej navštěvovali a studovali jsme s ním každou Strážnou věž, která byla k dispozici. George si brzy uvědomil, že to, co Jehovovi služebníci kážou z Bible, je pravda. Začali jsme studovat i s několika jeho přáteli ze skupiny baptistů. Byli jsme velmi dojati, když byli George a řada jeho přátel pokřtěni a stali se našimi duchovními bratry.

V roce 1956 jsem byl jmenován krajským dozorcem, což znamenalo, že jsem musel každý týden navštívit některý ze sborů v naší oblasti. Celý den jsem pracoval a večer jsem se vydal na motorce do sboru. Vracíval jsem se další den brzy ráno a šel jsem do práce. Michajlo Serdinskij, který mi měl ve službě cestujícího dozorce pomáhat, byl v roce 1958 zabit při dopravní nehodě. Zemřel ve středu, ale jeho pohřeb jsme posunuli na neděli, aby mohlo přijít co nejvíce svědků.

Když jsme ve velkém počtu kráčeli na hřbitov, sledovali nás příslušníci státní bezpečnosti. Pronést řeč, která obsahovala biblickou naději na vzkříšení, znamenalo riskovat zatčení. Já jsem však o Michajlovi a o jeho nádherných vyhlídkách do budoucnosti musel promluvit. Přestože jsem používal Bibli, státní bezpečnost mě nezatkla. Zjevně se domnívali, že by tím nic nezískali a mě beztak dobře znali, protože kvůli výslechům jsem byl v jejich ústředí častým „hostem“.

Konfident zradil

V roce 1959 státní bezpečnost zatkla dvanáct svědků, kteří vedli kazatelské dílo. K výslechu se muselo dostavit ještě několik dalších bratrů a já jsem byl mezi nimi. Když jsem při výslechu přišel na řadu a slyšel, jak úředníci popisují důvěrné detaily našeho díla, byl jsem zděšen. Jak se mohli takové věci dovědět? Zjevně někdo působil jako  konfident — někdo, kdo toho o nás hodně věděl a již nějakou dobu se státní bezpečností spolupracoval.

Těch dvanáct zatčených svědků bylo umístěno do cel, které sousedily, a bratři se dohodli, že úředníkům neřeknou ani slovo. Udavač tudíž musel přijít osobně k soudnímu přelíčení, aby proti nim svědčil. Ačkoli já sám jsem obviněn nebyl, šel jsem k soudu, abych viděl, co se bude dít. Soudce kladl otázky a žádný z dvanácti obžalovaných neodpověděl. Potom jeden svědek Jehovův jménem Konstantin Poliščuk, kterého jsem léta znal, svědčil proti těmto dvanácti bratrům. Soudní proces skončil tím, že někteří svědkové byli odsouzeni do vězení. Venku před soudní budovou jsem Poliščuka náhodou potkal.

„Proč jsi nás zradil?“ zeptal jsem se.

„Protože jsem přestal věřit,“ odpověděl on.

„V co jsi přestal věřit?“ zeptal jsem se.

„Prostě už nedokážu věřit Bibli,“ odpověděl.

Poliščuk mohl vyzradit také mne, ale ve svém svědectví moje jméno neuvedl. Zeptal jsem se ho, proč to neudělal.

„Nechci, abys šel do vězení,“ vysvětlil mi. „Stále mám pocit viny kvůli tomu, co se stalo bratrovi tvé ženy, Stěpanovi. To já jsem ho tu noc, co byl zabit, poslal přes hranice. Opravdu je mi to líto.“

Jeho slova mě vyvedla z míry. Jak bylo jeho svědomí pokřivené! Měl výčitky kvůli Stěpanově smrti, a přesto nyní udal Jehovovy služebníky. Poliščuka jsem již nikdy neviděl. Za několik měsíců zemřel. To, že naše bratry udal někdo, komu jsem roky důvěřoval, ve mě zanechalo hlubokou citovou jizvu. Z této zkušenosti jsem však získal cenné poučení: Poliščuk zradil proto, že přestal číst Bibli a věřit jí.

Toto poučení je třeba mít na paměti. Pokud chceme zůstat Jehovovi věrni, musíme se pravidelně věnovat studiu Svatého Písma. Bible říká: „Bedlivě střež své srdce, neboť z něho jsou zdroje života.“ Apoštol Pavel navíc křesťanům řekl, aby si dávali pozor. Na co? „Aby se v někom z vás někdy nevyvinulo ničemné srdce bez víry tím, že by se odtahovalo od živého Boha.“ (Přísloví 4:23; Hebrejcům 3:12)

Zpět na Ukrajinu

Když v roce 1966 naše vyhnanství na Sibiři skončilo, odstěhovali jsme se s Olgou zpátky na Ukrajinu do města Sokal, které leží asi 80 kilometrů od Lvova. Bylo tam hodně práce, protože tehdy bylo v Sokalu i v blízkých městech Červonograd a Sosnivka pouze 34 svědků. Dnes je v této oblasti jedenáct sborů.

Olga zemřela ve věrnosti roku 1993. Za tři roky jsem se oženil s Lidijou, která je od té doby pro mne velkou posilou. Povzbuzením je pro mě navíc i to, že moje dcera Valentina a členové její rodiny jsou horlivými služebníky Jehovy. Největší radost mi však stále přináší to, že jsem zůstal věrně oddaný Jehovovi, Bohu, který se mnou jedná ve věrné oddanosti. (2. Samuelova 22:26)

Alexej Daviďuk zůstal Jehovovi věrný až do své smrti 18. února 2000, když byl tento článek připravován k vydání.

[Obrázek na straně 20]

Náš sbor, který se v roce 1952 scházel v barácích na východní Sibiři

[Obrázek na straně 23]

Naše škola teokratické služby v roce 1953

[Obrázek na straně 23]

Pohřeb Michajla Serdinského v roce 1958

[Obrázek na straně 24]

S manželkou Lidijou