Přejít k článku

Přejít na obsah

Když se hora pokoušela splynout s mořem

Když se hora pokoušela splynout s mořem

Když se hora pokoušela splynout s mořem

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE VENEZUELE

MEZI Caracasem, hlavním městem Venezuely, a mořem stojí hora El Ávila dosahující výšky 2 000 metrů. Na severní straně leží úzký, hustě zalidněný pobřežní pás. Tam je hlavní venezuelské letiště a do Caracasu odtud musí turisté cestovat tunelem, který prochází přímo touto horou.

Po prudkých deštích loni v prosinci byla El Ávila tak nasáklá vodou, že víc už nemohla vstřebat. Valily se z ní desetitisíce krychlových metrů vody, a tak se zdálo, že se její svahy protrhnou. Jak vyprávěl jeden člověk, vypadalo to, jakoby se pokoušela splynout s mořem. Domy — od chatrčí až po vily — byly zaplaveny přívalem vody, bahna, balvanů a stromů. Příval s sebou strhl postele, ledničky, televizory, a dokonce i lidi. Jeden starší muž říkal, že mu to připadalo jako konec světa.

Déšť časem ustal a záplavy začaly ustupovat. Podle jednoho odhadu přibližně 50 000 lidí pravděpodobně zahynulo a 400 000 jich zůstalo bez domova. Na základě pádných důvodů tedy byly tyto záplavy označeny jako „nejhorší přírodní katastrofa v dějinách Venezuely“.

Unikli jen o vlásek

Juan Carlos Lorenzo a jeho otec byli 15. prosince uvězněni mezi dvěma rozvodněnými řekami. Vystoupili ze svého vozidla a společně s 35 jinými lidmi vešli do jednoho stavení. Brzy tam však začala proudit voda a rychle stoupala. Všem se podařilo dostat se na střechu. Do stavení mezitím stále prudce narážely balvany a kmeny stromů. Zanedlouho byly zbořeny zdi v prvním a druhém podlaží a zůstaly jen sloupky a střecha. Chatrná stavba se otřásala nepřetržitými nárazy.

Objevil se vrtulník, ale na nepevném stavení nemohl přistát. Když zase odletěl, Juan Carlos a jeho otec se v slzách spolu rozloučili, přesvědčeni, že to je jejich konec. Později přiletěly dva vrtulníky. Piloti s nimi obratně manévrovali nad střechou a všechny, kdo tam byli, jednoho po druhém zvedli vzhůru do bezpečí. Jakmile se vrtulníky vzdálily, stavení se zřítilo do rozbouřených vod. Unikli právě včas!

Lidé byli po tisících evakuováni v malých letadlech, po silnici a ve vojenských lodích určených k přistávání u pobřeží. Přes příboj byli lidé v dlouhých řadách převáděni pomocí lan k lodím. Někteří z nich nesli na ramenou děti. Někomu se sice podařilo zachránit nějaké osobní věci, ale mnozí odešli jen s tím, co měli na sobě.

Záchranné akce

Jakmile do odbočky svědků Jehovových ve Venezuele přišla zpráva o katastrofě, začaly se tam připravovat záchranné akce. Silnice však byly buď zavaleny sutinami nebo úplně odneseny proudem. Za několik dní byl jeden jízdní pruh hlavní silnice otevřen pro použití v naléhavých případech a svědkům bylo dovoleno, aby po něm svými vozidly dopravovali zdravotnické potřeby a kvalifikované pracovníky. Jeden úředník později řekl: „Vláda si dobře uvědomuje, že svědkové Jehovovi byli mezi prvními, kdo přijeli s humanitární pomocí a odváželi lidi z postižené oblasti.“

Svědkové organizovali pátrání po těch, kdo potřebovali pomoc. Byla zajištěna doprava evakuovaných lidí do Caracasu, kam si mnozí s sebou nepřinesli vůbec nic. Ve městě byla vytvořena sběrná střediska, takže bylo možné rozdělovat jídlo, oblečení a léky těm lidem, kteří to potřebovali. Většina z nich však potřebovala nejen jídlo a oblečení. Zoufale potřebovali někde bydlet. Jejich křesťanští bratři je rádi vzali k sobě.

Ještě dlouho po katastrofě měli lidé u sebe v bytě své přátele a příbuzné. Joel a Elsa, svědkové z Puerto Cabello, bydlí v malém bytě. Ještě měsíc po záplavě tam s nimi bydlelo šestnáct lidí. Mnoho lidí přišlo nejen o domov, ale také o svou práci. Jejich pracoviště už jednoduše neexistovala.

Je smutné, že někdejší rušná rekreační a přístavní městečka se změnila téměř k nepoznání. Některá vozidla vyčnívala z bahna, zatímco jiná byla přitlačena ke zdi, zohýbána kolem sloupů nebo vklíněna do dveří či oken. Vrstvou ztvrdlého bahna, místy vysokou až tři metry, se ulice natolik zvedly, že člověk, který po nich chodil, měl oči v úrovni horních podlaží, či dokonce střech budov, kolem nichž procházel.

Někteří lidé ve Venezuele říkali, že jim katastrofa dala cenné poučení — aby nevkládali důvěru v hmotné věci. (Lukáš 12:29–31) Mnozí si začali vážit rady Ježíše Krista: „Přestaňte si střádat poklady na zemi, kde stravuje mol a rez a kde se zloději vloupávají a kradou. Raději si střádejte poklady v nebi, kde nestravuje ani mol, ani rez a kam se zloději nevloupávají a nekradou. Kde je totiž tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Matouš 6:19–21)

[Mapa a obrázky na straně 16 a 17]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

VENEZUELA

Caracas

Postižená oblast

KOLUMBIE

[Obrázek na straně 17]

Rubén Serrano u pozůstatků svého domu

[Obrázky na straně 18]

1. Dobrovolníci shromažďovali zásoby humanitární pomoci v Caracasu

2, 3. Členové sboru Maiquetía odstraňovali ze svého sálu Království dvoumetrovou vrstvu ztvrdlého bahna

4. Tito svědkové přišli o svůj domov a potom ochotně stavěli nové příbytky pro sebe i pro jiné

5. Jeden z téměř dostavěných domů v San Sebastián de los Reyes