Zázraky a záhady hlubin

DVA vědci a lodivod sestoupili v malé ponorce s názvem Alvin do Tichého oceánu u pobřeží Ekvádoru. Co bylo jejich cílem? Místo, které se nazývá Galapážský příkop. Alvin vybavený světlomety, kamerou a řadou vědeckých přístrojů se nořil do nekonečného oceánu, až dosáhl 2 800 metrů, světa věčné temnoty, který žádný člověk nikdy neviděl.

Říkali jste si někdy, co se asi skrývá v horách, kaňonech a propadlinách, jež jsou tam dole v temné hloubce světových oceánů? V tom případě si jistě rádi přečtete o objevech, jež začaly zmíněným prvním ponořením Alvinu v roce 1977. To, co posádka viděla, by vás asi překvapilo, protože i vysoce kvalifikovaným vědcům to připadalo, jako by objevili život na jiné planetě.

Cílem mise ponorky Alvin bylo najít hydrotermální prameny — podmořské gejzíry, které do oceánu vystřikují proudy horké vody. Galapážský příkop byl nadějným místem, je totiž součástí vulkanicky vysoce aktivní podmořské propadliny, jež je ohraničena komplexním řetězem podmořských horských hřbetů, které se vinou kolem celé planety a nazývají se středooceánské hřbety. Tento kolosální systém je dlouhý více než 65 000 kilometrů a vine se kolem celé planety podobně jako šev na tenisovém míčku. Kdyby je nepřikrývaly oceány, byl by to „pravděpodobně nejvýraznější rys povrchu planety, zahrnující větší oblast, než jakou pokrývají všechna velká suchozemská horská pásma dohromady,“ píše Jon Erickson ve své knize Marine Geology (Mořská geologie).

Zvláště nápadným rysem středooceánských hřbetů je to, že jde v podstatě o pásmo zdvojených horských hřbetů probíhající souběžně a vystupující do výšky 3 000 metrů nad dno oceánu. Mezi těmito hřebeny jsou ty nejhlubší rokle na zemi — kaňony široké až 20 kilometrů a 6 kilometrů hluboké, které jsou čtyřikrát hlubší než Grand Canyon v Severní Americe! Na dně těchto roklí jsou vulkanicky silně aktivní riftové zóny. Když vědci poprvé studovali atlantickou část tohoto horského systému, která se nazývá Středoatlantský hřbet, ukazovaly jejich přístroje tak intenzivní sopečnou činnost, „že to vypadalo, jako by nitro Země vycházelo ven,“ říká Jon Erickson.

 Po 90minutovém sestupu se Alvin ustálil ve vodorovné poloze těsně u dna oceánu a posádka rozsvítila reflektory. Pokud by se vědci domnívali, že jsou na jiné planetě, bylo by to pochopitelné. Na mořském dně, kde se teplota vody blíží k bodu mrazu, se ve světle reflektorů objevilo mnoho míhajících se horkých pramenů. Blízko těchto pramenů se objevilo něco ještě pozoruhodnějšího — celá společenství naprosto neznámých živých tvorů. O dva roky později vědci na palubě Alvinu objevili na Východopacifickém hřbetu u mexického pobřeží horké sopouchy, které vyvrhovaly chuchvalce černé hmoty, a dostaly název černé komíny. Některé vytvořily tajuplné komíny, jež byly až 9 metrů vysoké. V tomto místě bylo nalezeno mnoho stejných živočichů jako v Galapážském příkopu. V následujícím článku se blíže podíváme na tyto podivuhodné formy života a na svět ohromujících extrémů, který je jejich domovem.

[Podpisek obrázku na straně 3]

TITULNÍ STRANA a strana 3: OAR/National Undersea Research Program