Děti si zaslouží zájem a lásku

„VĚNUJTE dítěti trochu lásky a mnohonásobně se vám to vrátí.“ Tato slova napsal John Ruskin, anglický spisovatel a kritik z 19. století. Většina rodičů bude pravděpodobně souhlasit, že stojí za to milovat své děti nejen proto, že se nám láska vrátí, ale — a to je důležitější — pro pozitivní vliv, který na děti láska má.

Podle knihy Love and Its Place in Nature (Láska a její místo v přírodě) například nedostatek lásky „vede k tomu, že děti umírají“. Ashley Montagu, význačný antropolog britského původu, dokonce řekl: „Dítě, které nedostalo lásku, je po stránce biochemické, fyziologické a psychologické velmi odlišné od dítěte, které bylo milováno. Nemilované dítě dokonce i jinak roste.“

Noviny Toronto Star psaly o studii, která dospěla ke stejným závěrům. Bylo tam řečeno: „Děti, které vyrůstají bez obvyklého objímání, mazlení či hlazení ... mají abnormálně vysokou hladinu stresových hormonů.“ Tělesné zanedbávání během útlého dětství skutečně „může mít závažný, dlouhodobý vliv na schopnost učení a na paměť“.

Z těchto zjištění je jasně patrné, že tělesná přítomnost rodičů je nutná. Jak jinak by se mezi rodičem a dítětem mohlo vytvořit silné pouto? Je však smutné, že dokonce i v bohatých částech světa je dnes tendence zajišťovat potřeby dětí odděleně od rodičů. Děti jsou posílány do škol, do nedělních škol, do práce, na letní tábory a dostávají peníze, aby mohly být poslány někam na rekreační pobyt. Miliony dětí, které jsou vystrčeny z rodinného kruhu a jakoby krouží kolem něj, přirozeně získávají pocit — byť jen podvědomě —, že jsou zanedbávané, že o ně nikdo nemá zájem a nemiluje je a že jsou obklopeny nepřátelským světem dospělých. Tento pocit, který je u dětí běžný, může být jedním z důvodů, proč jsou v Berlíně asi tři tisíce dětí ulice. Typickým příkladem je Micha, který řekl: „Nikdo mě už nechce.“ Jeden devítiletý německý chlapec si podobně posteskl: „Raději bych byl naším psem.“

Špatné zacházení s dětmi má mnoho podob

Zanedbávání dítěte je forma špatného jednání, kdy chybí to, co Bible označuje jako ‚přirozenou náklonnost‘. (Římanům 1:31; 2. Timoteovi 3:3) A může to vést k horším formám špatného zacházení. Od Mezinárodního roku dítěte v roce 1979 se například věnuje více pozornosti problémům fyzického týrání a sexuálního zneužívání dětí. Pochopitelně je obtížné získat přesné statistiky a ty se navíc na různých místech liší. Není ale pochybnosti o tom, že sexuálně zneužívané děti si do dospělosti odnesou šrámy, jež je těžké odstranit.

Bez ohledu na to, o jakou formu špatného zacházení se jedná, pro dítě je to signál, že jej nikdo nemiluje a nestojí o něj. A zdá se, že tento problém narůstá. Podle německých novin Die Welt „je stále více dětí, z nichž se stávají společenští mrzáci“. Noviny dodávají: „Dětem chybí teplo domova. Podle [ředitele hamburského centra pro péči o děti Gerda Romeikeho] se citové pouto mezi dětmi a rodiči stává slabší nebo se vůbec nikdy nevytvořilo. Takové děti se cítí zanedbávány a jejich touha po bezpečí je neuspokojena.“

 Děti, kterým bylo právo na zájem a lásku odepřeno, mohou zahořknout a vybíjet si svou frustraci na těch, kdo je zanedbávali nebo případně na společnosti jako takové. Už před nejméně deseti lety upozorňovala jedna kanadská komise ve své zprávě na to, že je nutné okamžitě něco udělat, jinak bude celá generace „těch, kdo si myslí, že společnosti na nich nezáleží,“ ztracena.

Mladí lidé, o které nikdo nemá zájem a nikdo je nemiluje, se ve snaze uniknout svým problémům možná pokusí utéci z domova, ale ve městech, kde je vysoká zločinnost, drogy a nemravnost, je čekají ještě horší problémy. Před více než dvaceti lety policie odhadovala, že jen v jedné americké metropolitní oblasti uteklo z domova asi 20 000 mladých lidí ve věku do šestnácti let. Tato mládež byla popsána jako „produkt rozpadlých domovů a brutality, který často vytvářejí rodiče závislí na alkoholu nebo drogách. Z dětí jsou prostituti, kteří své tělo používají k tomu, aby přežili, a potom — biti pasáky a zbaveni sebeúcty — žijí ve strachu z pomsty, kdyby se pokusili z tohoto kuplířství uniknout.“ Je smutné, že i přes upřímnou snahu změnit tuto žalostnou situaci, takové jevy stále existují.

Z dětí vyrůstajících za takových okolností, jaké byly popsány, se stávají nevyrovnaní dospělí, kteří často nejsou schopni dobře vychovávat své vlastní děti. Oni sami byli nechtění a nemilovaní, a tak později formují další lidi stejného druhu — děti, které se cítí nechtěné a nemilované. Jeden německý politik to výstižně vyjádřil takto: „Z dětí bez lásky se stanou dospělí plní nenávisti.“

Miliony rodičů samozřejmě dělají, co mohou, aby jejich děti určitě věděly, že o ně mají zájem a že je milují. Nejenže to dětem říkají, ale dokazují to svou láskyplnou péčí a osobním zájmem, jež si každé dítě zaslouží. Přesto však problémy existují — problémy, které jednotliví rodiče nedokážou vyřešit. Nedokonalé lidské systémy, jak ekonomické, tak politické, v některých částech světa například nezajišťují dětem přiměřenou zdravotní péči, odpovídající vzdělání a dostatek potravy a ani je nechrání před metlou dětské práce a před žalostnými životními podmínkami. Tyto podmínky navíc velmi často zhoršuje chamtivost, korupce, sobectví a bezohlednost dospělých.

Generální tajemník OSN Kofi Annan se zmínil o několika hlavních problémech, s nimiž se dnes děti potýkají, když napsal: „Miliony dětí musí stále snášet děsivou, pokořující chudobu; na statisíce z nich doléhají důsledky konfliktů a hospodářského chaosu; desetitisíce jsou zmrzačeny ve válkách a mnoho dalších osiřelo nebo zemřely na HIV/AIDS.“

Všechny zprávy však nejsou nepříznivé. Instituce  OSN, jako například Dětský fond OSN (UNICEF) a Světová zdravotnická organizace, se velmi snaží zlepšit úděl dětí. Pan Annan uvedl: „Je více dětí, které se narodily zdravé a byly očkovány, které umí číst a psát a které mají možnost učit se, hrát si a prostě žít jako děti, než se ještě před necelým desetiletím zdálo být možné.“ Přesto však varuje: „Neměli bychom se spokojit s minulými úspěchy.“

Ty, které si zasluhují zvláštní pozornost

Některé děti si zasluhují zvláštní pozornost. Na začátku šedesátých let byl svět šokován zprávami, že se ve více než deseti zemích narodily tisíce takzvaných thalidomidových dětí. Thalidomidové tablety, které si těhotné ženy braly na uklidnění a na spaní, měly neočekávaný vedlejší účinek na jejich děti, které se narodily se zakrnělými končetinami nebo úplně bez končetin. Jejich ruce a nohy často vypadaly jen jako nějaké ploutvičky.

O čtyřicet let později jsou nejpravděpodobnější příčinou mrzačení dětí pozemní miny. * Někteří lidé odhadují, že po celém světě je rozeseto šedesát až sto deset milionů aktivních min. Každý rok je zabito nebo zmrzačeno asi 26 000 lidí — včetně mnoha dětí. Od roku 1997, kdy Jody Williamsová dostala Nobelovu cenu za svou kampaň za zákaz pozemních min, se tomuto problému věnuje velká pozornost. Minová pole však stále existují. Jeden německý politik ohledně snahy zbavit svět pozemních min řekl: „Je to jako kdyby se někdo snažil vyprázdnit lžičkou vanu, zatímco je kohoutek otevřený.“

Další skupinou dětí, které potřebují zvláštní pozornost, jsou děti, které ztratily rodiče. Záměrem Jehovy Boha, Stvořitele člověka, bylo, aby děti měly láskyplnou pozornost jak matky, tak otce. Dítě takovou vyrovnanou rodičovskou výchovu potřebuje a zaslouží si ji.

Potřeby dětí, které nemají ani jednoho rodiče, se snaží zajistit sirotčince a instituce zprostředkovávající adopci. Žel, právě některé z těchto znevýhodněných dětí, jež adopci tak zoufale potřebují, jsou nejvíce přehlíženy — totiž ty, které jsou nemocné, mají poruchy učení, jsou tělesně postižené nebo ty, které jsou cizího původu.

Byly založeny organizace, které lidi vybízejí, aby pravidelně přispívali penězi a tak v určitém smyslu „adoptovali“ dítě žijící v méně bohaté zemi. Darované peníze se používají na vzdělání dítěte nebo na zajištění věcí nezbytných k životu. Pokud dárci chtějí, mohou si s dítětem vyměňovat fotografie a posílat dopisy, aby se tak posílilo vzájemné pouto. Toto uspořádání je sice užitečné, ale k ideálnímu řešení má daleko.

 Jiným zajímavým příkladem toho, co se udělalo na pomoc dětem bez rodičů, je hnutí, které v roce 1999 oslavilo půlstoletí své činnosti.

SOS dětská vesnička

V roce 1949 Hermann Gmeiner založil v rakouském Imstu to, co nazval SOS dětská vesnička. Z tohoto malého začátku se jeho organizace rozrostla na téměř 1 500 vesniček a podobných institucí, které jsou ve 131 afrických, amerických, asijských a evropských zemích.

Gmeiner tuto činnost založil na čtyřech základních principech — na matce, sourozencích, domově a vesničce. „Matka“ tvoří základ „rodiny“, která se skládá z pěti či šesti nebo i více dětí. „Matka“ žije s dětmi a snaží se jim projevovat lásku a zájem jako skutečná matka. Děti zůstanou spolu v jedné „rodině“ a se stejnou „matkou“, dokud nepřijde doba, aby z „domova“ odešly. V „rodině“ jsou děti různého věku. Děti mají starší i mladší „bratry“ a „sestry“ a tím se učí starat se jeden o druhého, což jim pomáhá, aby se nestaly sobeckými. Je snaha začlenit děti do „rodiny“ v co nejranějším věku. Tělesní sourozenci jsou vždy ponecháni spolu ve stejné „rodině“.

Vesničky se skládají asi z patnácti „rodin“ a každá rodina žije ve vlastním domě. Všechny děti jsou vedeny k tomu, aby „matce“ pomáhaly s nutnou prací v domácnosti. Otec sice v „rodině“ není, ale je zajištěna určitá mužská pomoc pro případ, že je potřeba otcovské rady a určitého ukáznění. Děti chodí do místní školy. Každá „rodina“ dostává pevně stanovený měsíční příděl peněz na pokrytí výdajů. Jídlo a oblečení se nakupuje v místě bydliště. Cílem je začlenit děti do typického rodinného života se všemi jeho problémy a radostmi a umožnit jim, aby vedly pokud možno normální život. Jsou tak připraveny na to, aby až dospějí, založily vlastní rodinu.

Ideální řešení se stále hledá

Agentury provádějící adopci, sirotčince, SOS dětské vesničky, UNICEF a podobné organizace nebo skupiny, které se snaží poskytnout podporu znevýhodněným dětem, slouží dobrému účelu. Avšak skutečnost, že někteří lidé jsou znevýhodněni, nemůže odstranit žádná z nich. I kdyby si to uvedené instituce a skupiny sebevíce přály, nemohou dát chromému dítěti zdravé končetiny, uvést v činnost mysl mentálně postiženého dítěte, přivést zpět dítěti rodiče, kteří se rozvedli nebo od něj byli odloučeni, anebo vrátit dítě do milující náruče zemřelého rodiče.

Ať se lidé snaží sebevíc, ideální řešení problémů dětí prostě zajistit nemohou. Tyto problémy však vyřešeny budou. Ano, a možná dříve, než byste snad očekávali. Ale jak?

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 8 a 9]

Dítě potřebuje a zaslouží si lásku obou rodičů