Neustále se hledá řešení

ORGANIZACE spojených národů se už od svého založení zajímá o děti a jejich problémy. Na konci roku 1946 tato organizace založila United Nations International Children’s Emergency Fund (UNICEF, Mezinárodní fond OSN pro ohrožené děti) jako dočasné opatření, které mělo zajišťovat péči o děti v oblastech zničených válkou.

V roce 1953 se tento fond určený pro mimořádné situace stal trvalou organizací. Ačkoli je nyní oficiálně známý jako Dětský fond OSN, ponechal si svůj původní akronym UNICEF. A tak UNICEF již více než půl století zajišťuje dětem na celém světě potraviny, oblečení a lékařskou péči a snaží se starat o potřeby dětí všeobecně.

Potřeby dětí se dostaly více do popředí v roce 1959, když Organizace spojených národů přijala Deklaraci o právech dítěte. (Viz rámeček na straně 5.) Očekávalo se, že tento dokument zvýší zájem o problémy dětí a pomůže je řešit tím, že povzbudí veřejnost k finanční i jiné podpoře.

Podle Collierovy ročenky 1980 Year Book však „u mnoha z celkového počtu jeden a půl miliardy dětí na světě nebylo většinou dosaženo ani o dvacet let později těchto ‚práv‘ — zvláště těch, které se vztahují k výživě, zdraví a hmotnému zajištění“. Organizace spojených národů si byla vědoma toho, že potřeba řešit problémy dětí stále trvá, a proto v souladu s cíli, které vyhlásila, označila rok 1979 jako Mezinárodní rok dítěte. Vládní, občanské, náboženské a charitativní skupiny po celém světě na toto hledání řešení okamžitě reagovaly.

Byl to všechno jen ‚krutý žert‘?

Je smutné, že podle zprávy UNICEF se v Mezinárodním roce dítěte nedařilo dětem v rozvojových zemích dobře. Na konci  tohoto roku bylo asi dvě stě milionů dětí podvyživených a polovinu z patnácti milionů úmrtí u dětí mladších pěti let bylo možné podvýživě přičíst. Každou minutu toho roku se v těchto zemích narodilo sto dětí, ale patnáct z nich zemřelo před dovršením prvního roku života. Méně než 40 procent jich dokončilo základní školu. Úvodník v novinách Indian Express si v komentáři k této zprávě UNICEF posteskl, že Rok dítěte se ukázal být „krutým žertem“.

Někteří lidé toto selhání předvídali. Na úplném začátku tohoto roku například Fabrizio Dentice napsal v časopise L’Espresso: „K nápravě této situace je zapotřebí něco víc než jen Rok dítěte.“ Časopis uvedl: „To, čím jsme, z nás dělá dnešní způsob života, a právě ten je potřeba změnit.“

V rámci stále trvající snahy o řešení problémů dětí proběhl v září roku 1990 v ústředí OSN světový summit. Bylo to jedno z největších setkání vedoucích osobností v dějinách. Bylo tam přítomno více než 70 vládních představitelů. Toto shromáždění bylo výsledkem Úmluvy o právech dítěte, která byla přijata 20. listopadu 1989 a vstoupila v platnost 2. září 1990. Do konce toho měsíce ji ratifikovalo 39 států.

Nedávno UNICEF uvedl, že „zakrátko tato Úmluva byla tou nejakceptovanější dohodou o lidských právech a stala se tak celosvětovou hnací silou ve prospěch dětí“. Opravdu, do listopadu 1999 přijalo tuto Úmluvu 191 zemí. UNICEF se chlubil: „V desetiletí, které následovalo po přijetí Úmluvy o právech dítěte, bylo v prosazování a ochraně práv dětí dosaženo většího pokroku než v kterémkoli jiném srovnatelném období lidských dějin.“

Přes tento pokrok se německý prezident Johannes Rau vyjádřil: „Je smutné, že v naší době se nám ještě musí připomínat, že děti mají svá práva.“ Jinými slovy, musí se nám připomínat, že děti stále mají závažné problémy! V listopadu 1999 Dětský fond OSN připustil, že „je třeba ještě mnoho udělat“  a vysvětlil: „Na celém světě umírá každý rok odhadem dvanáct milionů dětí ve věku do pěti let, a to většinou z důvodů, kterým lze snadno předejít. Asi sto třicet milionů dětí v rozvojových zemích nechodí do základní školy... Asi sto šedesát milionů dětí je silně, nebo mírně, podvyživeno... Mnoho nechtěných dětí strádá v sirotčincích a v jiných institucích, kde nedostávají vzdělání ani odpovídající zdravotní péči. Tyto děti bývají tělesně týrány. Odhaduje se, že asi dvě stě padesát milionů dětí je nuceno k nějaké formě těžké práce.“ Objevila se také zmínka o tom, že šest set milionů dětí žije v naprosté chudobě a že třinácti milionům dětí zemře do konce roku 2000 přinejmenším jeden rodič na AIDS.

Vypadá to, že politickým vůdcům se uspokojivé řešení těchto problémů nedaří najít. Problémy však mají nejen děti v rozvojových zemích. Mnoho dětí v západních zemích trpí jiným způsobem.

[Praporek na straně 4]

„Je smutné, že v naší době se nám ještě musí připomínat, že děti mají svá práva“

[Rámeček a obrázek na straně 5]

Deklarace OSN o právech dítěte:

● Právo na jméno a státní příslušnost.

● Právo na lásku, náklonnost, porozumění a hmotné zabezpečení.

● Právo na přiměřenou výživu, bydlení a lékařskou péči.

● Právo na zvláštní péči, pokud je tělesně, duševně nebo sociálně postiženo.

● Právo na to, aby za všech okolností bylo mezi prvními, kdo dostane ochranu a pomoc.

● Právo na ochranu před jakoukoli formou zanedbávání, týrání a zneužívání.

● Právo mít plnou možnost ke hrám a zotavení a pro všechny stejnou příležitost bezplatného a povinného vzdělání, aby dítě mělo možnost rozvíjet své individuální schopnosti a stát se tak platným členem společnosti.

● Právo na zdravý tělesný i duševní rozvoj v podmínkách svobody a důstojnosti.

● Právo na výchovu v duchu porozumění, snášenlivosti, přátelství mezi národy, míru a všeobecného bratrství.

● Právo na všechna tato práva bez rozlišování podle rasy, barvy pleti, pohlaví, náboženství, politického či jiného smýšlení, národního či sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

[Podpisek]

Stručné shrnutí podle publikace Člověk a lidská práva

[Podpisky obrázku na straně 3]

FOTO OSN 148038/Jean Pierre Laffont

Foto OSN

[Podpisek obrázku na straně 4]

Fotografie na stranách 4 a 5 Giacomo Pirozzi/Panos Pictures