Smrtící veslování

Od našeho dopisovatele ve Francii

JISTĚ si dovedeme představit tu podívanou. Zástupy lidí s úžasem sledují, jak ze středomořského přístavu Marseille vyplouvá galéra francouzského krále, která byla právě zařazena do flotily. Je to jedna z nejkrásnějších lodí, které kdy vypluly na moře. Záď galéry krášlí složité rytiny a kromě toho je bohatě zdobena zlatem a perlami. Královskou nádheru paluby ještě zvyšují překrásně vyšívané látky. Když se třpyt ranního úsvitu rozlévá po této ukázce barokní marnivosti, někdo hrdě připomíná, že se králi Ludvíkovi XIV. říká „král Slunce“.

Do 17. století byly galéry používány k vojenským účelům jen v omezené míře, ale král Ludvík XIV. se rozhodl počet svých lodí zvýšit na čtyřicet a tak vytvořit největší flotilu galér ve Středomoří. Odborníci odhadují, že jeho potřeby by bohatě uspokojilo dvacet lodí. Jakému účelu měla sloužit tak velká flotila?

Králův rádce Jean-Baptiste Colbert to objasnil: „Nic jiného než tyto galéry nedokáže lépe popsat panovníkovu velikost a zvýšit jeho věhlas mezi cizinci.“ Ludvík měl své galéry opravdu především kvůli proslulosti. Za jakou cenu však bylo této proslulosti dosaženo?

Jen si představte to lidské utrpení. Na lodní palubě — necelých 45 metrů dlouhé a devět metrů široké — se tísnilo 450 veslařů. V tomto omezeném prostoru žili a pracovali celé měsíce. Od slaného mořského vzduchu se jim na kůži dělaly vředy a po těle se jim táhly jizvy od častého bití. Polovinu z nich připravilo o život to, co podle označení francouzských historiků bylo „největším plenitelem mužů“.

Co pro několik lidí znamenalo okázalou nádheru a slávu, to mnoha jiným přineslo bídu a smrt. Kde však král získal tisíce veslařů, jimiž obsadil svých 40 lodí?

Hledání veslařů

Veslaři na galérách — neboli galeotti, jak se jim říkalo — byli ve středověku plnoprávnými občany a jejich povolání bylo považováno za úctyhodné. V 17. století se však situace změnila. Někteří veslaři nazývaní Turci byli koupeni z osmanské říše. Většina z nich byli muslimové, ačkoli  někteří byli stoupenci pravoslaví. A k veslování byli používáni také váleční zajatci.

„K nejodpornějším a nejnesmyslnějším snahám vynaloženým na ‚posílení‘ posádky nepochybně patřilo to, že na galéry krále Slunce byli posíláni irokézští válečníci,“ uvádějí francouzští historikové. Ukázalo se, že odvádět domorodé Američany do zajetí byla chyba. V roce 1689 bylo nutné poslat je domů, když tam irokézské kmeny ohrožovaly první francouzské kolonisty.

K uskutečnění Ludvíkových ctižádostivých plánů však bylo potřeba více veslařů. Colbert našel řešení. Oznámil magistrátům, že král si přeje, aby „odsoudili co možná nejvíc zločinců, a dokonce aby trest smrti změnili na odsouzení na galeje“. Používání zločinců k tomuto účelu nebylo nic nového. Trestanci bývali používáni jako galejníci už asi o dvě století dříve ve válkách s Itálií. Počet mužů poslaných na galeje za vlády Ludvíka XIV. a jeho pravnuka Ludvíka XV. však byl do té doby nevídaný. V letech 1680 až 1748 bylo k veslování na galérách odsouzeno asi 60 000 mužů. Kdo byli tito galejníci?

Kdo byli tito rekruti?

Více než polovina z těch, kdo byli posíláni na galeje, byli zločinci. Od vrahů až po drobné zlodějíčky. Tímto způsobem byli trestáni také pašeráci a právě z nich se někdy skládala většina veslařské posádky.

K práci na galejích byli přinuceni také lidé odsunutí na okraj společnosti. V roce 1666 důstojník velící galejníkům v Marseille napsal: „Chtěl bych, aby se dospělo k rozhodnutí sebrat povaleče, poutníky ... cikány a jiné tuláky a naplnit jimi celé galeje. ... Tak by se svět úplně zbavil své obtížné chátry.“ Na galeje tedy byli pod záminkou udržení veřejného pořádku posíláni cikáni a žebráci. A v roce 1660 tam byli násilím odvedeni dokonce polští poutníci, kteří navštívili jednu svatyni ve Francii.

Další pracovní síly tvořili vojenští zběhové, kteří byli dopadeni a pak doživotně odsouzeni na galeje. Utečencům byly zohaveny uši a nos, na tvář jim bylo vypáleno znamení lilie a byla jim oholena hlava. V průběhu nesčetných válek, které Ludvík XIV. vedl od roku 1685 do roku 1715, bylo na galeje posláno asi 17 000 vojenských zběhů. Co tyto muže čekalo?

Co všechno vytrpěli

Trápení veslařů na galérách ve skutečnosti začalo ještě před tím, než se dostali na moře. Zpočátku byli až šest měsíců ponecháni v provizorním vězení a potom byli společně se stovkami dalších spoutáni řetězy a odvlečeni do Marseille. Pro některé, například pro ty, kdo byli posláni z Bretaně nebo z Paříže, byl tento osmisetkilometrový nucený pochod děsivým přízrakem trvajícím přes měsíc. Jeden současník řekl, že to byl „pro odsouzence ten nejhorší trest“. Mnozí z nich cestou zahynuli.

To, co je ničilo, však nebyla jen dlouhá cesta nebo nedostatečné příděly jídla. Dozorci zacházeli s vězni velmi krutě. Velké oběti si vyžádalo bití a nedostatek jídla a spánku. Kromě toho lidé postávající podél cesty projevovali pramalé sympatie mužům, kteří pravidelně procházeli křížem krážem francouzskou krajinou. Když jeden z vězňů úpěnlivě prosil o vodu, místní ženy mu prý na jeho prosbu odpověděly: „Jen jdi dál, jdi dál! Tam, kam jdeš, budeš mít spoustu vody.“

 Polovina z nich nepřežila

Mnozí z těchto odsouzených mužů do té doby nikdy neviděli moře, natož galéry. Příchod do přístavu Marseille tedy pro ně byl otřesným zážitkem. Vězňové byli společně nahnáni do prázdné galéry a prohlíženi jako „dobytek kupovaný na trhu“, jak napsal jeden z nich. Potom byly zaznamenány jejich osobní údaje a v galejním systému každý vězeň dostal místo jména nějaké číslo. Jeden historik napsal: „Vstup do společnosti galejníků nepochybně působil nesmírnou dezorientaci a byl to obrovský psychický a fyzický otřes.“ Čekalo je však ještě horší zacházení.

V jednom lodním úseku, který byl jen necelých dva a půl metru dlouhý a metr a čtvrt široký, mnoho měsíců žilo a veslovalo pět mužů připoutaných řetězy ke svým lavicím. Každý veslař měl jen 45centimetrový prostor k sezení. Bylo tam tak málo místa, že při tahání vesel, z nichž každé bylo nejméně dvanáct metrů dlouhé a vážilo více než 130 kilogramů, si ti muži ani nemohli ohnout paže. Veslovali nepřetržitě celé hodiny, což byla vysilující dřina, z níž veslaři mívali natržené svaly a jež jim značně odčerpávala sílu a energii. Dalo by se to „přirovnat k nejtěžším pracím vykonávaným v tropickém podnebí,“ vysvětluje jeden historik.

Galéry byly nízké a veslaři seděli jen asi metr nad vodní hladinou. Z toho důvodu byli trvale promočení, často veslovali s nohama ve vodě a kůži na celém těle měli rozleptanou od slaného vzduchu. Příděly jídla byly velmi chudé. Jeden historik píše: „Trestanci dělali všechno pro to, aby přežili.“ Uniknout bylo téměř nemožné. Na dopadení uprchlých vězňů byla vypsána odměna a to místní sedláky podněcovalo, aby se připojili k honu na každého, kdo by se pokusil uprchnout. Podařilo se to sotva jednomu ze sta.

Délka výkonu trestu se zřídkakdy dodržovala. Takže veslař odsouzený na několik let možná seděl u vesla ještě o 25 let později. V průběhu tří let zahynula přibližně třetina mužů. Polovina z celkového počtu veslařů nepřežila. Úmrtnost veslařů, kteří odešli na pevninu, a těch, kteří zůstali na moři, byla stejně vysoká. Třetina z nich zemřela na následky hladomoru a krajně nepříznivého počasí v zimě na přelomu let 1709 a 1710. Je žalostné, že někdo byl poslán na galeje jen kvůli svému náboženství.

Odsouzeni za svou víru

V roce 1685 král Ludvík XIV. zrušil nantský edikt a protestantismus byl ve Francii zakázán. * Asi 1 500 protestantů bylo odsouzeno na galeje proto, že odmítli přestoupit na katolickou víru nebo že se pokusili uprchnout ze země. Trestání „kacířů“ tímto způsobem se vyzkoušelo v roce 1545, kdy na příkaz krále Františka I. bylo za jediný týden posláno na galeje 600 valdenských *. Za vlády Ludvíka XIV., takzvaného skutečně křesťanského krále, pronásledování získalo nový rozsah.

Proč byli protestanti posíláni na galeje? Jistý královský úředník uvedl tento důvod: „Kacíře není možné přivést zpátky jinak než silou.“ Jeden historik k tomu dodává: „Král doufal, že většina odsouzených protestantů, jakmile se nadýchá ‚galejního vzduchu‘, opustí náboženství, kvůli němuž přinesli tolik obětí.“ Zříci se své víry kvůli propuštění však většinou odmítli. To mělo za následek, že na podnět lodních katolických kurátů byli mnohdy veřejně potrestáni hrůzným bitím. Někteří zahynuli, jiným po zbytek života zůstaly na těle jizvy.

 Navzdory tomuto krutému násilí protestanti aktivně mluvili o své víře s jinými lidmi. V důsledku toho se někteří z těchto lidí — mezi nimi nejméně jeden katolický kurát — také stali protestanty. Vzdělaní protestanti byli považováni za nejnebezpečnější, a proto byli odváděni z lodí a vsazováni do vězeňských kobek, kde měli zemřít. To však protestantským galejníkům nezabránilo vzájemně si pomáhat, a dokonce pořádat kursy čtení a psaní pro jiné galejníky, kteří neuměli číst.

Odsouzenci nezapomínali na to, proč jsou pronásledováni. „Čím více trpím, tím více miluji pravdu, která mi působí utrpení,“ napsal protestant Pierre Serres. Když se lidé v mnoha zemích dozvěděli o náboženském pronásledování ve Francii, byli zděšeni. Anglické královně Anně se na naléhavé žádosti podařilo v roce 1713 osvobodit mnoho protestantů, kteří byli odsouzeni. Je paradoxní, že protestanti, jimž bylo dříve zakázáno opustit Francii, nyní odtud byli vykázáni.

Zánik galejí

Vlivem změn v námořním válečnictví a kvůli nedostatku finančních prostředků byly galeje odsouvány do pozadí, až nakonec upadly v zapomenutí. Finanční problémy donutily krále Ludvíka XIV. snížit rozpočet. V roce 1720 zbývalo pouze patnáct lodí a jejich činnost byla značně omezena. Veslaři z galejí většinou zůstávali ve městě Marseille a stávali se součástí jeho hospodářské scény, protože pracovali v nedalekých továrnách na mýdlo nebo prodávali látky, které utkali. Konečně byl v roce 1748 schválen zákon, díky němuž galejím odzvonilo.

Pomyšlení na galeje Francouze stále pronásleduje. Proto mnohdy, když se dostanou do těžkostí, vykřiknou: „Quelle galère!“ neboli česky doslova „To jsou galeje!“ Většinu toho, co víme o životě na galejích, jsme se dozvěděli z osobních záznamů protestantských veslařů. Navzdory nehorázné náboženské diskriminaci si totiž organizovaným způsobem vzájemně pomáhali a morálně se podporovali. K zachování života nutně potřebovali vytrvalost a naději, přičemž kompromisy byly naprosto vyloučeny.

Je zajímavé, že ačkoli historikové berou v úvahu tehdejší náboženskou nesnášenlivost, přesto vyjadřují údiv nad tím, že soudci byli ochotni „bez mrknutí oka prosadit návrhy zákonů, jimiž byli poctiví, věrní poddaní postaveni na úroveň nejhorších zločinců“.

Vzpomínka na galejníky rozhodně zůstává mocným svědectvím o tom, jaké děsivé bezpráví působili lidé svým bližním. Ano, „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“. (Kazatel 8:9) Je radostné, že je velmi blízko doba, kdy Ježíš Kristus, Panovník ustanovený Bohem, „osvobodí chudého, volajícího o pomoc, také ztrápeného a každého, kdo nemá pomocníka“. (Žalm 72:12–14)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 13]

Galejníci veslovali za politováníhodných podmínek

[Podpisek]

© Musée de la Marine, Paříž

[Obrázek na straně 15]

V popisce nad obrázkem napsané ve francouzštině čteme: „Zaručené a čestné způsoby přivádění kacířů zpátky ke katolické víře.“ Obrázek je z roku 1686

[Podpisek obrázku na straně 12]

Strany 2, 12 a 15: © Cliché Bibliothèque nationale de France, Paříž