Záhada Nan Madolu

Kdo byli stavitelé těchto ‚Benátek Tichomoří‘? Jak je postavili? Proč je opustili?

MÁTE rádi záhady — třeba nějakou vzrušující záhadu zpestřenou dobrodružstvím? Pojďte tedy zkoumat rozvaliny Nan Madolu, záhadu, se kterou si již po staletí láme hlavu mnoho návštěvníků.

Nan Madol je velmi zajímavý labyrint ostrůvků a kanálů vytvořených lidmi, který byl před tisíci lety postaven na úzkém útesu na okraji mikronéského ostrova Pohnpei. * Přibližujeme se k němu po vodě, takže rozvaliny jsou skryté za mangrovníky a hustým tropickým rostlinstvem. Náhle, když naše loď zvolna proplouvá jedním zákrutem, se ocitáme přímo před těmito triumfy stavitelského umění.

Nejdříve se objevují mohutné hradby, z nichž některé jsou dlouhé jako blok domů ve městě. Tyto vysoké hradby, které se v rozích ladně zvedají, byly postaveny z obrovských čedičových sloupů naskládaných křížem přes sebe.

 Jméno Nan Madol znamená „Místa mezi tím“ a výstižně popisuje síť kanálů vytvořených lidmi, která se rozprostírá kolem ostrovů. Prvními cizinci, kteří se k Nan Madolu náhodně dostali, byli pravděpodobně evropští námořníci v 19. století. Mořeplavci byli tak ohromeni tou podívanou, že ono někdejší politické a náboženské centrum nazvali Benátky Tichomoří. Na vlastní oči však Nan Madol nikdy neviděli v celé kráse, protože byl tajuplným způsobem opuštěn již sto let předtím, než tam připluli.

Naši dva průvodci nám vyprávěli, že Nan Madol pokrývá plochu přibližně 80 hektarů. Vysvětlovali nám, že každý ze zdejších 92 ostrůvků měl zvláštní účel. Některé sloužily jako obytná centra. Jiné byly určeny například k přípravě jídla, k výrobě kanoí a k obřadním tancům. I když byly postaveny v různém tvaru a odlišné velikosti, přesto jejich typickým představitelem je ostrůvek, který má tvar obdélníku a je velký asi jako fotbalové hřiště. Většina z ostrůvků je zarostlá různými rostlinami, ale co se pod tímto porostem dá vypátrat, je překrásné.

Pevnost králů

Impozantní pevnost pojmenovaná Nan Douwas je nejlepším místem k přemýšlení o záhadě Nan Madolu. Ačkoli při výzkumné výpravě k rozvalinám je možné brodit se mořskou vodou, nejlepší je dojet k nim lodí. V Nan Madolu byla vodní doprava, a proto jsou zdejší kanály široké jako čtyřproudové silnice. Jsou však také poměrně mělké. Při přílivu tam voda sahá nejvýše do pasu, což v uplynulých stoletích nepochybně Nan Madol chránilo před vniknutím nepřátelských lodí. Naši průvodci opatrně kormidlovali loď vodními kanály, aby se lodní šrouby nepoškodily o korálové dno.

Když jsme vpluli do doku u Nan Douwas, vystoupili jsme na schodiště směřující přímo do starověké svatyně. Tímto impozantním vchodem jsme procházeli kolem hradeb, které byly silné tři až čtyři metry a vysoké osm až devět metrů. Tyto robustní bašty přestály tropické bouře, a dokonce i tajfuny.

Za obrovskými hradbami nás čekalo rozlehlé nádvoří obklopující kamennou kryptu. Toto ponuré místo je královská márnice, kde kdysi byli oplakáváni králové. Při dalším zkoumání jsme objevili něco, co vypadalo jako podzemní průchod. Naši průvodci nás pobídli, abychom se protáhli úzkým otvorem mezi kameny, a brzy jsme se krčili v temné podzemní komůrce. „Jste v žaláři,“ vysvětloval jeden průvodce. „Právě tady byli na Nan Madolu drženi vězňové.“ Při představě, jak se tu asi vězeň cítil, když „dveřní“ otvor do žaláře byl pevně zahrazen dvoutunovým balvanem, jsme byli rádi, že jsme se zase dostali ven.

Pozoruhodné stavební kameny

Putování po rozvalinách Nan Madolu nám pomohlo uvědomit si, kolik úsilí muselo být vynaloženo na jeho stavbu. Za základy ostrůvků slouží štěrk z korálů. Tyto základy byly postaveny tak, aby unesly mohutné stohy dlouhých čedičových sloupů. Sloupy vypadají velmi nezvykle, takže první  návštěvníci se domnívali, že byly vytvarovány ručně. Později se zjistilo, že všechny mají přirozeně tvar pěti až osmistěnného hranolu.

Musely tam být dopraveny tisíce megalitických sloupů — některé měří až pět metrů a váží přes pět tun. Jeden ze základních úhelných kamenů odhadem váží 50 tun. Pod takovou váhou by vor v mělké vodě klesl na dno, a z toho důvodu jsme si kladli otázku: ‚Jak byly tyto obrovské kameny dopraveny do Nan Madolu a pak vyzvednuty a uloženy na místo?‘ Vždyť místo výskytu čediče je odtud vzdálené mnoho kilometrů — téměř polovinu cesty kolem ostrova Pohnpei.

Záhada Nan Madolu byla během let podnětem pro vznik několika smyšlených legend. Podle jedné z nich před mnoha stoletími dva bratři dostali od bohů nadpřirozenou schopnost přimět těžké kameny, aby „létaly“ na staveniště. Podle další legendy na Pohnpei kdysi žila vyspělá společnost, jejíž členové znali tajemství ovládání zvukových vln, takže pomocí nich dokázali zvedat obrovské kameny a klást je na určené místo.

Naši průvodci nám předložili přijatelnější vysvětlení, když říkali, že Nan Madol stavělo značné množství lidí a že stavba byla dokončena teprve za několik století. Je velmi pravděpodobné, že čedičové kvádry byly podkládány šikmo položenými kmeny palem a po nich velkou fyzickou silou vytahovány na určené místo. Stále se však ptáme: „Jak byly tyto těžké kameny dopraveny do Nan Madolu?“

Bude tato záhada rozluštěna?

Nikdo nedokáže přesně říci, jak byl Nan Madol postaven, ani — což je možná ještě zajímavější — proč byl opuštěn. Mnozí badatelé tvrdí, že byl napaden a dobyt. Jiní říkají, že cizinci přivezli na Pohnpei nějakou nakažlivou chorobu, která zdejší obyvatelstvo vyhubila. Podle další teorie byl ostrov postižen silným tajfunem, který zničil zásoby jídla, a to obyvatele donutilo k vystěhování. Ať už byl důvod jakýkoli, Nan Madol je neobydlený už nejméně 200 let.

Tento starověký div nám tedy zanechává mnoho otázek a málo odpovědí. Když naše loď odplouvala, do mysli se nám stále vracela otázka: Bude záhada Nan Madolu někdy rozluštěna?

[Poznámka pod čarou]

[Mapa na straně 16]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Pohnpei

[Obrázek na straně 16]

Přístaviště a hlavní vchod do pevnosti

[Obrázek na straně 17]

Masivní vnější hradby

[Obrázek na straně 18]

Kamenná krypta uprostřed nádvoří

[Obrázek na straně 18]

Kanály vytvořené lidmi zaujímají plochu přibližně 80 hektarů

[Podpisek]

© 2000 Nik Wheeler